Kolik jazyků umíš…

(Boh) Říká se, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit. Po včerejším rozhovoru s kolegyněmi, kdy jedna je původem Slovenka a druhá Ruska, jsem si sama uvědomila, že v sobě mám několik žen. Jednu Češku, která propadá emocionálním bouřím a záchvatům přemýšlení, dále je zde velmi prudká, hlučná, ale taky velmi oslnivá Italka a pak mi občas vládne sarkastická sexy Američanka, co se nebojí říct, co si doopravdy myslí. Zjistila jsem, že mám v každém jazyce i jinak položený hlas, nehledě na to co říkám.
   Bohužel překvapivě nejhůř se cítím v češtině. Snažila jsem se přijít na to, proč tomu tak je. Možná je to tím, že v italštině ani v angličtině jsem nikdy neslyšela informace typu: „Ty nikdy nebudeš krásná, tak se alespoň uč, možná budeš chytrá.“ (Ano, autorem je má matka.) Zároveň mi nikdo v mém rodném jazyce nikdy neřekl, že mám „sparkling spirit“, možná právě proto, že by „šumivý duch“ zněl v češtině opravdu hloupě. Když se na to podívám z pohledu matematiky, muži z českých luhů a hájů v historii mých vztahů zabírají zanedbatelných 10%. Nicméně i přes dlouhé pobyty v zahraničí, úžasné vztahy s exotickými muži a po všech velmi dobře promyšlených pokusech zakotvit proboha kdekoliv jinde než v Čechách, se čeština asi nadobro stává mým přístavem. Mou tvrdou realitou.
  Momentálně mám českého přítele, který je báječný a úžasný, ale stále mu nejsem schopná říct v češtině všechno, co jsem dokázala říct svému hodnému Napolitánci, když se díky italštině ze mě stala roztomilá  kopie Sofii Loren. Stejně tak, když jsem se se svým ohnivým Turkem proměnila v Miranda ze Sexu ve městě řízlou Cristinou z Chirurgů, všechno bylo jasnější, klidnější a snazší. Možná je to tím, že v italštině házím předměty, křičím a jsem opravdu nesmlouvavá. Možná je to tím, že v angličtině dokážu klást nadnesené otázky a „honey, darling and big hugs“ jsou velmi častým pojmem. Možná za to všechno můžou naši obroditelé, kteří při vytváření našeho jazyka tak nějak zapomněli na emoce a při vymýšlení slov jim už nezbyla energie na pojmy jako je „time of my life“, „glamorous“ nebo „coccole“. Možná bych je mohla posmrtně zažalovat, kdybych se nacházela ve své americké angličtině. Kdyby to totiž Dobrovský a jeho tlupa nezvorali,  namísto dlouhého vysvětlování svých pocitů, ve kterém se po chvíli ztrácím já i můj přítel, bych mohla jen nadneseně láskyplně prohlásit: „Honey, you know me, be good or be gone!“ Nebo taky zařvat: „Ma, che cosa fai? Basta, amore, basta!“ 
 
Nemusela bych se užírat otázkami a procházet vnitřními emocionálními bouřemi, jen kvůli tomu, že nemám vhodné výrazy pro to, co zrovna cítím. Vždyť i obyčejné „miluji tě“ je taky tak trochu klišé a nějak se mi svou jednorozměrností nehodí do krámu, zvlášť když chci navíc ještě říct jak moc a jak barvitě a že mi z něj buší srdce a občas cítím jarní vůni jasmínu a slyším šumět moře, i po té době. Opravdu bych chtěla více projevovat emoce, ale čeština mi prostě nedává prostor.

About Femme Fatale s Bohyní

http://dvetricitky.cz We And The City - Jak to vypadá, když si Femme Fatale a Bohyně založí blog… Aneb dvě třicítky ve městě
This entry was posted in Co se nám honí hlavou and tagged , , , , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s