Fashion odyssey

(FF) Minulý týden jsem zasvětila shánění dokonalých šatů na večírek. Díkybohu za každé období, kdy podobné starosti jsou nejpalčivějším problémem mého života. A také to vysvětluje minimum příspěvků na blogu. Takže jsem sháněla šaty. Co na tom, že by můj současný arzenál společenských šatů vystačil na oblečení celé třídy rozjuchaných středoškolaček na ples, prostě jsem chtěla nové šaty. Ty, co nemají historii.  Ty, ve kterých můžu zažít nové příběhy. Ty, u kterých si za pár let vzpomenu: „Jéé, tohle jsme měla na sobě, když…“
   Pobíhala jsem mezi obchody, tisíckrát se svlékala v kabince, hrozila se své celulitidy a vrásek, zkoumala cenovky a představovala si, jak přijdu a všichni oněmí úžasem. Mno. Šaty jsem nesehnala a byla jsem strašně zklamaná. Jakoby mi někdo ukradl představy o dokonalém večeru a já se neměla na co těšit. Chtěla jsem být nová, ale měla jsem to být zase jenom já. Ve starých šatech. Se starými příběhy. Řekla jsem si, že je blbost věnovat tolik času a energie a naděje hledání něčeho, co asi neexistuje. A smířila jsem se s tím. 
   A pak jsem šla do obchodu v polední pauze jen pro sponku, a cestou, v úplném rohu obchodu, nenápadně nastrčené při cestě jsem zahlédla černé šaty s černou krajkou. Jednoduché, elegantní. Vlastně mě na první pohled vůbec neohromily a neměla jsem touhu je mít okamžitě doma. Jen tak, aby se neřeklo, jsem jim dala šanci. Aspoň si je vyzkouším, vždyť je to fuk. A sotva jsem je oblékla, bylo mi jasné, že je jen tak nesundám. Padly mi naprosto přesně. Jako na míru. Jako pro mě. Přijaly mé nedostatky, vyšvihly mé přednosti a udělaly ze mě krásnějšího a šťastnějšího člověka. 
   A v ten moment mě napadlo, jestli to náhodou úplně stejně není s láskou. Jestli když nepřestaneme pobíhat jak zběsilé a hledat dokonalost, jestli když se smíříme s tím, že některé věci v životě se prostě nedají načasovat a když dáme šanci něčemu nenápadnému, co by nás na začátku ani náhodou nenapadlo mít na sobě, že to třeba nevyjde. Třeba se najdeme o polední pauze nebo nápadně nenápadně u cesty. Nevím, na jaký zážitek si vzpomenu, až na tyhle šaty narazím ve skříni. Jisté je, že svůj první příběh už mají.

About Femme Fatale s Bohyní

http://dvetricitky.cz We And The City - Jak to vypadá, když si Femme Fatale a Bohyně založí blog… Aneb dvě třicítky ve městě
This entry was posted in Móda and tagged , , . Bookmark the permalink.

2 Responses to Fashion odyssey

  1. Tvůj příběh je velmi, ale velmi inspirující! Gratulujeme a moc ti to přejeme. Každá žena si zaslouží dobré místo na oslavu narozenin, o kvalitních kabelkách nemluvě. Ale musí pro to něco udělat. Bravo Katy! Pošli fotku Diorky!

  2. Katerina/Katy says:

    Fatalko, ano i s láskou je to podobně! Já na toho svého “prince” narazila hroznou náhodou, když si má kolegyně v práci prohlížela web a já na tom webu v té rychlosti zahlédla mladého muže, který mě zaujal a začala jsem se po něm pídit. Nyní spolu bydlíme, plánujeme budoucnoust i společný business a objevujeme krásy světa častým cestováním. Byl mi oporou, když jsem měnila práci, je při mě, když je mi mizerně. Prostě je tu, když ho potřebuji.
    Mimochodem, ke svým nedávným 30. narozeninám jsem od něj dostala jako dárek dovolenou v Miami, kde jsem své narozeniny oslavila večeří ve Versaceho ville a na hotelu se soukromou vířivkou pouze pro náš dvoupatrový apartmán. Ale prý to nebyl narozeninový dárek, ale pouze místo pro mou oslavu ;) a tak jako dárek (sice se zpožděním, ale chci dárek přímo z Paříže, když už je to Dior;) ) dostanu mou vysněnou kabelku od Diora – “softku” :)

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s