Vyzkoušely jsme wellness Lázně Bohdaneč

Po přečtení příspěvku o tom co se Fatalka v naučila únoru  mi došlo, že jsem zapomněla sdělit světu, jak probíhal náš wellness víkend v lázních Bohdaneč. Původně měla jet do lázní Fatalka se svou  maminkou, ale té se stal ošklivý úraz, a tak jsem jela jako náhradnice. Myslím si, že Pražáci by neměli cestovat po ČR. Alespoň mně to nedělá dobře. To, co je v Praze normální najednou ztrácí nálepku normality a naopak to, o čem jsem ani netušila, že existuje, je zcela běžné a nikdo nechápe, proč se tvářím vyděšeně. Takže zde je výčet toho, co prožila Bohyně, když vyrazila do divočiny…
   …Dost dlouho jsem nejela vlakem, takže mě šokovaly davy, které se hrnuly z velkoměsta. Během pobíhání na nádraží mi došlo, že kabinový kufřík na kolečkách se hodí do letadla, ale rozhodně ne na perón. Hledání kupé a sezení na plyšovém špinavém sedadle v pozici „abych se ničeho nedotkla“ je jen třešničkou na dortu. Když jsme se po hodině jízdy ocitly v Pardubicích, jediné na co jsem myslela, bylo kafe. Vím, že za branami Prahy dobrou kávu seženu spíš náhodou, takže jsem si chtěla vytvořit kofeinovou zásobu, a to na celé tři dny. Zachránil mě MacDonald s McCafé, nedaleko sjezdovky. Tedy alespoň podle oblečení návštěvníků jsem měla pocit, že za rohem je sjezdovka a fakt to tam frčí. V šatech a bundě s kožešinou jsem si najednou přišla nepřístojně. 
   Do lázní Bohdaneč jsme se dostaly městským autobusem, což je z mého pohledu dost zvláštní název pro autobus, který jezdí hlavně mezi poli a na zastávce „Cosi-vlečka-plečka“ nezastavuje. Tohle přesně byl ten okamžik, kdy jsem si měla říct, že dobrodružství bylo dost a nasednout na zpáteční vlak a odjet do Prahy, ale neudělala jsem to. A tak jsem měla šanci poznat spoustu skvělých penzistů, kteří všichni ztichli, když jsme vstoupily do jídelny. Moje exotické šaty totiž najednou vedle Fatalčiných zimních minikraťásků a vysokých podpatků nevypadaly zase až tak nepřístojně… Dále jsem zjistila, že při troše organizace se dá jíst na směny, pokud jste ovšem ukáznění a že laskonka může stát 12 korun v cukrárně, která otevírá už v sedm ráno. Zřejmě nejsem vhodný typ na procedúry, které jsou sice po stránce medicínské velmi kvalitní, ale k wellnessu mají daleko. Žádný šampus, květy, ani čokoládové zábaly, tlumené světlo a relaxační hudba, ale hezky svižně se ve vykachličkované kabince svléknete do hanbata, vlezete si do perličkové koupele, oddělené od ostatních van závěsem a tam si budete 15 minut hovět. A to hezky pod zářivkami a za účasti dalších deseti lidí. Pojem nahoty a intimity ztratil v Bohdanči význam, protože jsme vlastně nebyly ve wellnessu, ale ve špičkovém nemocničním zařízení, takže stud se v Bohdanči rozhodně nenosí. Mohla bych se dál pozastavovat nad vzhledem pokoje, nad rotopedy na chodbách, nad existencí spropitného ve výši dvou korun a nad dost šílenými prezentačními fotografiemi v kadeřnictví, ale nechci nikoho zatěžovat dlouhým čtením.
   V neděli ráno, hned po naší snídaňové směně, kdy jsem se s důchodci udatně poprala o vánočku, jsme odešly na městský autobus. Hodinový rozhovor dvou slečen v kupé si nechám na jiný příspěvek. Po příjezdu domů jsem si koupila sushi, dala sprchu s vonným olejem a za zvuku italských songů jsem znovu našla kontakt se svou osobností, s Pražandou tam někde uvnitř, která se snažila všechno objektivně zpracovat, ale šťastná a zrelaxovaná z toho rozhodně nebyla.
   Je zkrátka evidentní, že lázně Bohdaneč jsou skvělé a nadstandardní křížkové lázně, a pokud budu mít těžkou autonehodu nebo mi budou na stáří měnit kyčelní kloub, budu za takové zařízení vděčná. Za skvělý personál i dobrou organizaci. Ovšem pokud bych si měla vybrat wellness víkend, pojedu někam na hory nebo do rezortu sv.Kateřiny. Protože pro Carrie s Charlottou prostě víkend v New Jersey není. Nikdy nebyl a nikdy nebude.