Tak trochu retro

(FF) Focení, při kterém bylo třeba trochu víc retuše než před rokem. Osmnáctiletý kluk, který mě v autobuse pustil sednout. Dotaz spolusedícího v hospodě, jestli jsem starší já nebo můj mužský doprovod. Ano, tenhle týden jsem řešila stárnutí.
   A pak mě práce zavála do města, kde jsem po hodině hledání přestala pátrat po Starbucks a kvůli akutní kofeinové krizi, uchozená z podpatků a promrzlá z příliš krátkých šatiček, jsem zapadla do McDonalds. Ocitla jsem se v půlce všedního dne uprostřed středoškolské vřavy. Pozorovala a poslouchala nenápadně ty holky s culíčky, svěží pletí, pár pupínky, v džínách, keckách a mikinách, jejich problémy s láskou a matikou a došlo mi, že už bych ani nechtěla, aby mi bylo znovu 18. I když culík a pupínky mívám někdy i teď, naivní představy, nedostatek pozvání na rande a úplně nejasnou představu o budoucnosti. Už ne. Nebo ne každý den. Není už to mé základní nastavení. A že jsem za to (zatím) zaplatila pár vráskama, občas bolavýma zádama a chvilkovým přílišným cynizmem? To je ještě malá cena, rozjímala jsem…
   A pak se něco stalo. Ještě ten samý den jsem seděla při západu slunce v zapadlé vesnici na lávce u potoka, na sobě boyfriends jeans, tričko, kecky a v sobě nesnesitelnou lehkost bytí. A bylo mi zase 18. Nebo 15. Kvetoucí stromy, zlatý déšť, zpívající ptáci a potok (ok, tak teda strouha), a vedle mě někdo, koho jsem měla potkat, když mi bylo 18. A najednou mi ty vrásky byly fuk. Protože jsme to pořád my, ať je nám 18, 38 nebo 80. Jsme to my a ty pocity, které máme, když se díváme na kvetoucí stromy. A o to jde, ne?

About Femme Fatale s Bohyní

http://dvetricitky.cz We And The City - Jak to vypadá, když si Femme Fatale a Bohyně založí blog… Aneb dvě třicítky ve městě
This entry was posted in Co se nám honí hlavou and tagged , . Bookmark the permalink.

10 Responses to Tak trochu retro

  1. udvouverunek says:

    Dovolim si taky trosku nostalgie… Zna misto, kde uz navzdy pokvete zlaty dest (ikdyz bude prosinec), nebe bude tmavemodre cerne (treba v poledne) a vse bude vonet destem. Alespon pro me. Nektere vzpominky jsou proste prilis silne. Tak tolik k te Tve strouze… Veronika

    • Krásně napsáno, úplně to vidím. Mít tahle místa a vracet se na ně je asi jedna z nejhezčích věcí, které člověk sám sobě může dát. A vůně deště na jaře nebo v létě – to je na samostatný příspěvek!
      (FF)

  2. dantu says:

    Tento týden jsem slyšela milou “hlášku”:…. rabíne bude vám brzy semdesát let….to už je skoro stáří?
    Odpověď zněla: já jsem stále mladý. Jen ty moje buňky stárnou.:-) To je přesná odpověď hihihi

  3. A jsi Tereza nebo Sabina? ;)

  4. Vivi says:

    Milý a vtipný článek. Být pořád tak trochu dítě, to je ten nejlepší způsob, jak se cítit mladě a šťastně. Neztratit dětskou radost…Conversky budu nosit i v padesáti a jahodových žvejkaček, co dělají ty největší bubliny, mám v zásobě půl vagónu. Tady nejsou žádná pravidla. Může nám být pořád 18, když se budeme radovat i z těch nejmalinkatějších věcí…

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s