Na špici

(Boh) Chodila jsem na věhlasné prestižní soukromé gymnázium. Bylo to tam fajn, ale nebyla jsem tam spokojená. Pořád mi něco chybělo. Hlavně čas na koníčky, na pohodu. Svůj klid jsem nalezla mezi obyčejnými spolužáky na obyčejném gymnáziu. Nemělo prestiž ani věhlas, ale díky rutině a poctivému rakouskouherskému způsobu výuky jsem se dostala na práva. Na vyhlášenou Univerzitu Karlovu v Praze. Kde jsem byla úspěšná (pokud nepočítám státnici z ústavního práva), ale kde jsem rozhodně nebyla klidná a spokojená. Šanci nejen dostudovat, ale také získat několik stipendií a grantů, potkat skvělé kamarády a něco se opravdu naučit jsem dostala až na nechvalně známé plzeňské právnické fakultě. Osobně je mi jedno, co si kdo říká, protože já mám srovnání, já chodila na UK v Praze i ZČU v Plzni a vím, že bych nikdy neodjela na Erasmus do Milána, nezískala stipendium Hopkinsovy nadace a hlavně nikdy nenapsala tak báječnou diplomovou práci (paradoxně) z ústavního práva, kdybych nechodila na plzeňská práva. Tam jsem totiž dostala šanci, která v Praze byla předem rozdaná.
   Za ty tři dekády jsem zjistila, že opravdu mám na to, abych se dostala na špičku špiček, mezi prestiž všech prestiží, ale to je asi tak všechno. Mám potenciál pro práci v zahraničním vydavatelství, kde budu psát o totálních banalitách, na velkých lesklých „Mac-ách“ a budu hrozně in, ale svůj klid tam nenajdu, o tom jsem se už přesvědčila. Mám ráda pohodu a upřímnost, hloubku a prožívání. A možná proto jsem spokojená tam, kde teď jsem. Po třech letech jsem se konečně dostala do zaměstnání, kde jsou lidé upřímní, vzdělaní a hlavně nekloužou po povrchu. Kde auto je jen dopravní prostředek a ne výpověď o Vaší osobnosti, kde se cení vkusné a skvěle sladěné oblečení, protože tu neprodáváme svoje tělo, ale svojí práci a vědomosti. Jsem tu spokojená, ať už to zvenčí vypadá sebenudněji. Tady uvnitř je to plné, šťavnaté a všeobjímající. Cítím se tu jako doma a mám čas nejen na sebe, ale i na své zájmy. A tohle několikrát ověřené poznání hodlám aplikovat i při výběru toho pravého. Protože lesk blesk je fajn, ale přece jsem už dost stará, ehm zkušená, na to, abych věděla, co opravdu potřebuju.

About Femme Fatale s Bohyní

http://dvetricitky.cz We And The City - Jak to vypadá, když si Femme Fatale a Bohyně založí blog… Aneb dvě třicítky ve městě
This entry was posted in Co se nám honí hlavou and tagged , . Bookmark the permalink.

3 Responses to Na špici

  1. Iris says:

    Tenhle článek mi vyrazil dech, nejspíš proto, že naprosto ladí s mými momentálními myšlenkami. Taky už jsem si vyzkoušela pár takových “špiček” a ne všude je k nalezení opravdovost a vůbec…důležité věci. Díky za něj.

    • Není zač. Je to velký krok si přiznat, že jsem spokojená někde úplně jinde, než by si všichni (i já) mysleli… :-)Hlavně to světýlko neuhasit. I když všichni kloužou po povrchu. To neznamená, že budeš taky. Čím víc budeš trvat na svém, tím víc budeš spokojená, protože to bude podle tebe. Hlavně vytrvat. :-)

  2. Therezka says:

    Tak trochu mi mluvíš z duše, i když já taková hvězda jako ty opravdu nejsem, protože jsem strašně líná, takže jdu radši cestou menšího odporu, nemám závratný plat, ale zase pohodu, spokojenost a volný čas, během kterého se můžu věnovat jazykům, cvičení a nicnedělání :-D. Takže jsem chodila už od začátku na normální gymnázium, vystudovala Pedagogickou fakultu UK a učím na střední škole. A teď bych neměnila! Možná i proto, že jsem si zkusila pracovat i jinde, než ve škole. A vím jedno: nesnesu neschopného šéfa, vlastně mám problém s každým šéfem…:-). A ve škole jsem šéfem tak trochu já sama!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s