Čeho na smrtelné posteli nejvíce litujeme

(Boh) Nedávno mě velmi zaujal článek na serveru novinky.cz o paliativní pečovatelce Bronnie Wareové, která své zkušenosti s chováním svých umírajících pacientů shrnula do knihy Top Five Regrets of Dying (Čeho nejvíce litujeme na smrtelné posteli). Opět se mi potvrdilo, že člověk, který je v rodinném kruhu oblíbený a všem vyjde vstříc, nemusí být nutně tím nejšťastnějším členem rodiny. Spíše naopak. Jak pravila Bronnie ti, co žili podle představ svých bližních na smrtelné posteli litovali více než ti, kteří si žili podle sebe.
   K tomuto zjištění jsem došla i já (bez Bronnie i bez smrtelné postele). Během studií v Itálii. V jednu osvícenou chvíli mi došlo, že nikdy nenaplním představy svých příbuzných, a že pořád budu muset čelit nesmyslným očekáváním. Dříve mě to trápilo, ale jak jsem se přehoupla přes třicítku, tak je mi to tak nějak jedno. Už to není můj boj. Vždycky budu trochu hysterická a chaotická. Zároveň velmi racionální, systematická, urputná a puntíčkářská. Nepřestanu vyhazovat peníze za příspěvky na charitu a dál si budu kupovat drahou bio aviváž, stohy knih, lesklé časopisy a předražené kafe. Nevzdám se svých ideálů a zřejmě si nechám vytetovat další ptáčky. A piercing z jazyka nevyndám. Netoužím po doktorátu, i když vím, že bych to zvládla a zatím jsem spokojená s přítelem, kterého občas mám. Jo, a tento rok neplánuju děti a je mi jedno, co si o tom všichni myslí. Možná je nebudu plánovat nikdy. Když Vesmír dá, tak při troše štěstí přijdou i bez plánů. 
   Říká se, že když začnete jít svou cestou, přestanete být oblíbení. Ale zároveň se vás už takové reakce nedotknou a okolí si nakonec zvykne. A to je asi to nejdůležitější moudro, kterého se držím. Nejsem stoeurovka, abych se líbila každému. Stačí, když se budu líbit sama sobě. A na smrtelné posteli budu litovat o krapet míň. Alespoň doufám.

(Foto dívky na kolejích Jan Petřík)

About Femme Fatale s Bohyní

http://dvetricitky.cz We And The City - Jak to vypadá, když si Femme Fatale a Bohyně založí blog… Aneb dvě třicítky ve městě
This entry was posted in Co se nám honí hlavou and tagged , , . Bookmark the permalink.

9 Responses to Čeho na smrtelné posteli nejvíce litujeme

  1. mamifi says:

    Me taky stoeurovka pobavila :) Souhlasim, ze cim jsme starsi, tim je to v mnohem vice osvobozujici…ale v nekterych ohledech zase mene (coz bude souviset s tim, ze jsem rodic).

    • Já ještě ne, proto si tu svobodu docela užívám, dívám se zpět a hodnotím. Hlavně zjišťuji, že není rozumné, aby děti měly děti, což by se v mém případě stalo, kdybych už rodičem byla. Teprve dozrávám, a kdo by stál o nevyrovnanou matku Bohyni :-))))

  2. florinka says:

    Pocity mívám někdy podobné, co na to řeknou ostatní, co si o tom myslí. Ale pak člověk dojde k tomu, že zavděčit se všem prostě nejde a jednodušší je snaha zavděčit se jen sám sobě. (Jen relizace občas ještě pokulhává). Nicméně nejsem stoeurovka (to je jedna z nejelpších hlášek, které jsem v poslední době slyšela, díky na ní).

    • Taky jsem se snažívala zavděčit všem, ale nebylo to v mých silách, tak jsem to vždycky v “cukuletu” pochackovala kde to šlo a nakonec nebyl nikdo spokojený. Ani ti pofackovaní, ani já. A já nebyla ani spokojená ani šťastná. Pořád chceme někomu vycházet vstříc, protože předpokládáme, že nás pak ten někdo bude mít rád a vážit si nás, ale ono to opravdu tak nefunguje. Především s tím respektem ne. Takže doporučuji být nápomocná a otevřená, ale nejprve udělat šťastnou Florinku. Zbytek přijde automaticky.

  3. Vanilka says:

    Líbí se mi, jak se postupem času (a věku) dopracováváme k podobným závěrům. Pohled na život se mění. Jak to asi všechno budeme vidět za deset let?

  4. Králikéš von Marakkéš says:

    A občas to není úplně tak jasné, když třeba někdo, kdo druhým obětoval celý svůj život pomalu a velmi pomalu umírá a vy jste třeba jedinou osobou jež ví, že ten člověk v posledních dnech potřebuje hlavně lásku, trpělivost a soucit, jste jediní, kdo dokáže na tváři tohoto člověka vyvolat úsměv, nespokojíte se s pouhým podstrčením jídla, výměnou kalhotek, umývání starého těla se vám nehnusí. Pak se to téma Já a můj život trošku relativizuje. Řekl bych, že býti schopen jakési (sebe)obětavosti je pro život zdravé. Někdo jede v rovině financování charity, někdo si dává trošku výživnější verzi. Ve světle této zkušenosti se mi lépe vyjevuje onen tlak zbylých, pohodlných, do sebe zahleděných a slabých, co by strašně rádi, abych jim sebeobětoval svůj život. O to více mám jasno v tom, která oběť je ta pravá. Takže dneska jsem obstaral babičku, zavezl sestře med, udělal s otcem kutilskou verzi zenového plotku, nakoupil maceše hygienu na dovču, nabarvil máti hlavu a promluvil jí do duše. Zítra obstarám babičku s láskou a pak nazdar jdu si po sekndhendech, koupit knížku, zajet na kolo a malovat obrázek. A nazdar.

  5. imdisabled says:

    Opravdu krásný článek, díky! To s tou stoeurovkou mě skutečně pobavilo.
    Nikdy se nemůžeme zalíbit všem, ale sami sobě bychom určitě měli.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s