Porozchodová klišé

(FF) Rozhodla jsem se vyhnout všem porozchodovým klišé.
1.  Nebudu psát ukňourané posty na blog
2. Nebudu večer doma plakat do zmrzliny při sledování Bridget Jones 
3.  Neopiju se s kamarádkami v baru
4. Taky nebudu zběsile nakupovat blbosti a 5. Nebudu chodit na rande s kýmkoliv jen proto, abych si dokázala, že jsem pořád krásná a žádaná.
   No. Takže píšu ukňouraný post na blog, pláču do zmrzliny u filmu Na dotek a opíjím se s kamarádkami v baru. Ehm ehm. No. Průšvih dneška byl například v tom, že jsem šla do Jazz docku. Vltava se vlnila všude kolem, kd jsme před pár týdny byli, do vody padaly první žluté lístky (zmaru, chce napsat mé zhrzené já, ale takhle emo nebudu) a zpěvačka zpívala tak procítěně, že jsem se málem rozbrečela. Když oznámila, že zahraje Noru Jones, věděla jsem, že musím utéct, nebo se rozbrečím nahlas a začala se prodírat ke vchodu přes všechny ty stylové neuplakané lidi. Já a emoce na veřejnosti? Nikdy!
   Jenže najednou se mi začaly klepat ruce a silně mě zabolelo u srdce. Bože, určitě mám infarkt! Určitě tady teď umřu na zlomené srdce . (Bylo by to stylové a Bohyně by o tom napsala jistě krásný post, ale sakra, takhle jsem si to nepředstavovala! Takhle umřít nemám! Nestihla jsem vyhrát Pulitzera a koupit si psa a péct croissanty, které budu podávat své rodině na velkém dřevěném stole, půvabná jako anděl). Do háje! Naštěstí jsem si vzpomněla, že jsem měla k obědu hrachovou kaši v rámci nového, zdravého životního stylu. Prd zlomené srdce, obyčejné zaražené větry to jsou! Oddychla jsem si a … šla do města, kde se musela stát něco ohavného, co souvisí s předsevzetími 4 a 5. Protože mám byt plný divných tašek s divnými věcmi a pořád mi píšou a volají divní chlapíci, že jsem jim slíbila, že s nimi půjdu na rande. Jej. A pravidlo nejdůležitější?
  6. Nebudu myslet na Něj. Nikdy. A nebudu doufat v nereálné konce. Nebudu si představovat, jak sedí na schodech před mým domem, když se vracím domů, vypadá perfektně jako vždy a jen řekne: “Zvířátko, co blbneš? Já Tě přece miluju!”, a dá mi ten zkurvenej diamant. To si nepředstavuju. Takže jsem úplně v pohodě. Jdu se dál cpát zmrzlinou, zkoušet si nové oblečení, ignorovat vyzvánějící telefon a psát ukňourané posty na blog. Howg.

About Femme Fatale s Bohyní

http://dvetricitky.cz We And The City - Jak to vypadá, když si Femme Fatale a Bohyně založí blog… Aneb dvě třicítky ve městě
This entry was posted in Co se nám honí hlavou and tagged , , , , , . Bookmark the permalink.

23 Responses to Porozchodová klišé

  1. Pingback: Život jako ze stejkárny | We And The City – Dvě Třicítky Ve Městě

  2. Králikkéš von Marakkéš says:

    Aneb jak je praveno ve Čtyřech dohodách, netřeba uzavírat dohody, když je pak porušujeme, zbytečně nás to vyčerpává a ochuzuje o blaženou životní energii. Vždyť ty uplakané posty jsou úžasné, nákupy hojivé, placebo večírky divoké a zmrzlina svými účinky dokonale nahradí věrného Ibíka. Emoce jsou od toho, aby se prožívaly, proto jsme lidé, proto létáme a padáme. Musíme trénovat, abychom byli jednou dobří andělé……a nikdy nikdy!!!!! nezapomínejme na to, že jsme tu od toho, abychom BYLI ŠŤASTNÍ. Hau pravil králíček a odhupsal do vigvamu snění.
    p.s Fatalko ten půlrok to teda musela být VÁCHEŇ

  3. Katy says:

    Ale jistě, že to může být lepší! Já už jsem téměř dva roky v perfektním vztahu, nemám si nač stěžovat. Ale to tu asi nikdo nechce slyšet, že :)

    • Harimata says:

      Proč by to někdo neměl chtít slyšet? Jde spíš o to, že dva roky perfektního vztahu jsou celkem snadné. Já se se svým přítelem vídám od našeho začátku skoro neustále, pauzu jsme si od sebe nedokázali dát dýl jak den, a i dnes to tak máme. Stýská se nám po sobě, kdy nejsme spolu atd. Ale první 2 roky to byla brnkačka. :) Přeji vám ať vám to vyjde. Ale chce to někdy nervy. Postupem času přijdou zkoušky a to se teprv uvidí, jak moc je to snadné, nebo těžké.

      • No, já kráčím do třetího roku, s malou pauzou, a jak to tak vypadá, díky okolnostem je to spíš lepší než horší. A mnohem snazší. Jsem ráda za předchozí dva roky, ale teď si to užívám víc. Takže i začátky můžou být těžké, se spoustou obtíží, které paradoxně nerozdělují, ale naopak ty dva ztmelují. Zřejmě na ty vztahy není jeden mustr. Díky Bohu! :-) (Boh)

      • Katy says:

        Harimato, děkuji. Vím, jak je těžké být ve vztahu dlouhou dobu. Mí rodiče jsou spolu už 32 let a ne vždy to bylo jednoduché. Ale celý život je o vlnách, tj. nahoru a dolů :)

    • Já myslím, že to slyšet chceme. Tedy alespoň já, Katy. Mám díky tomu pocit, že je to možné, že tu cesta je a to je asi ta nejlepší motivace. Takže děkuji za tvůj komentář! (Boh)

  4. Pavlinka says:

    To je neuvěřitelný, jak se život mění a patera zůstávají. Jen lehoulince upravené přesně sedne na návrat do práce po mateřské ;).

    1. Nebudu psát ukňourané posty na blog (třeba o tom, jak je kombinace pracovní doby a otvíracích hodin školky nemožná či o tom jak mi změkl mozek)
    2. Nebudu večer doma plakat do zmrzliny při sledování Bridget Jones (nebo pro otrlější fimlu o (ne)schopných matkách)
    3. Neopiju se s kamarádkami v baru – protože se tam opiju s kolegy abych se seznámila s nově příchozími a dokázala si, že těch pár let abstinence nic neznamená a že su furt stejná
    4. Taky nebudu zběsile nakupovat blbosti – nakupuju přeci jen to co akutně potřebuju do práce.
    5. Nebudu chodit na rande (eh. obchodní večeři) s kýmkoliv jen proto, abych si dokázala, že jsem pořád krásná (eh profesně zdatná) a žádaná.

    Teď jen držím palec ať se předsevzetí zdárně daří a ať rozumně brzy přijdou zase ta veselejší vícatera.

    • Tak tohle by vydalo na vlastní příspěvek, Pavlínko! Myslím, že bys to měla zúročit, protože jsem se opravdu nasmála! (Boh)

    • vimneok says:

      no ono to na mateřské platí taky :D proto jsem začala psát ukňouraný blog, doma se dopovat čokoládou-zmrzlinou dle roční doby, plakala jsem i u blbý reklamy na dokonalé matky, k opití mi stačila půl decka vína nebo přípitek na oslavě narozenin, zběsile jsem nakupovala blbosti, protože jsem se do krámu aka mezi lidi dostala tak jednou za měsíc a rande… to je co? :D

  5. mamifi says:

    Fatalko, opet jsi me rozesmala k slzam. Po precteni toho “uknouraneho” blogu se o Tebe opravdu nebojim :)

  6. Harimata says:

    Vůbec, ty vztahy! Když ho máme, je to hrozné, když ho nemáme, tak taky. Já jsem skoro v 5-ti letém vztahu a někdy si připadám jako v pasti. Sice to obvykle přejde, ale říkám si, že je vážně škoda, že se rozmnožujeme dvoupohlavně. Jak by byl život jednodušší, kdybychom nepotřebovali partnera, ale jen přátele. Jenže pak nastane idylické období a já si připadám jako zrůda, že jsem na to jen někdy pomyslela. Bohužel, zatím všechna idylická období jsou rámována krátkými obdobími vzteku a strachu a je to pořád dokola. Podle všeho je to normální. Něco jako demokracie, není to dokonalé, ale lepší to být asi ani nemůže. Překvapuje mě, jak je težké najít si vhodného partnera. Kamarádky s tím mají problém, kamarádi taky. Holkám obvykle vadí nezodpovědnost, mužům ženská naivita. Ale co si budeme povídat, většina mých kamarádek není ani trochu naivní, jen muži si myslí, že když se po nich chceme, aby byli zodpovědní, jejich slova měla váhu, tak že jsme naivky. Zabila bych je!

    • Harimato, děkuju za koment.:)Taky mám kamarádky, které nemohou nikoho najít a kamarády s tím samým problémem. Nejdřív se nemůžeme najít a když už se najdeme, nedokážeme se často domluvit. Jakoby občas každý mluvil cizím jazykem. Ale jak hezky píšeš, lepší to být asi ani nemůže. Něco jako demokracie:)

  7. Vanilka says:

    To přejde. To chce čas. Ale pozor na to cílené nemyslení na Něj, případně cílené potlačování vzpomínek. Já jsem si takhle z paměti omylem vymazala kus života, včetně momentů, u kterých On nebyl!

    • Děkuju za kometář, Vanilko! A jak přesně se to dělá, to vymazávání vzpomínek?:) Jinak si taky říkám, že to chce čas. Nic netrvá věčně. – Tahle věta mě dřív děsila a teď jsem za ni ráda:)

      • Vanilka says:

        Jak se to dělá? Prostě se všechny vzpomínky na Něj, náhodně se zobrazující v hlavě, vědomě zaženou a rychle se začne myslet na něco jiného. Potíž je, že v určitém období života jsou VŠECHNY vzpomínky nějak spojené s Ním, tudíž pokud chceš zapomenout na Něj, zapomeneš i na spoustu dalších věcí. A to mi s odstupem času přijde trochu škoda. Například si skoro nepamatuju svůj první rok na VŠ, protože v té době jsem s Ním ještě chodila (teda aspoň jsem si to myslela).

        • Tak trochu Věčný svit neposkvrněné mysli, že? (Boh)

          • Harimata says:

            Taky jsem tak vytěsnila velkou sumu vzpomínek na jedny hrozné prázdniny. Byl tam se mnou můj brácha a občas si vzpomene na nějakou situaci a poví: Vzpomínáš, jak jsme tehdy …” a já na něj hledím jak sůva z nudlí a nic si nepamatuju. Jen to, že to bylo tehdy hrozné a kupodivu nevím o žádných detailech. Vytěsnit jde všechno. Je fajn, že si to pamatuje aspoń brácha, páč je z toho teď pro mě sada zábavných vzpomínek, je to jako jít po stopách vlastní paměti :)

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s