(Ne)ovlivnitelné

(Boh) Lež má krátké nohy a dřív nebo později všechno praskne. S tímto vědomím máme dvě možnosti. Buď začít řešit problematickou situaci okamžitě nebo to naopak všechno nechat vyhnít. Nedávno jsme se s kamarádkou bavily na téma sladkých keců, prázdných pojmů a nebezpečné nerozhodnosti. (Ne, ta kamarádka není Fatalka, protože Fatalka není moje kamarádka, ale bývalá kolegyně! Takže ne, nebyla to Fatalka). Každá máme k řešení situací jiný přístup. Ona je nerozhodná a nechává věci tak trochu zenově sednout. Ne že by jí to pak netížilo, ale v předstírání, že je všechno v pohodě, je prostě dobrá. Nerada cokoliv řeší a dopisy s barevnými pruhy schovává v peřiňáku. Já jsem opak. Jsem rázná, nesnáším nerozhodnost a lhaní si do kapsy. Vychovala mě Praha a má velmi dynamická rodina. U mě doma neexistovalo, abych neodpověděla, pokud jsem dostala na vybranou, nebo se mě někdo něco tázal. Okamžitě jsem uslyšela: “Mluv nebo ser písmena, ale dělej, nebo nebudeš mít nic.“
   Má kamarádka je kouzelně tajemná koketa, která neprojevuje city a u které muži nikdy nevědí, na čem jsou. A přestože jim nedá šanci, oni ji v jejím chování vidí a pak se děsně diví. Já jsem drsoňka, kterou kecama nezaujmete a přestože vždy jednám s muži na rovinu, nikdy nevěří, že to myslím vážně a pak se taky děsně diví. Máme tedy rozdílný umělecký styl, ale i tak dosahujeme stejně nuzných výsledků.
   Než z mé kamarádky něco vypadne, trvá to dvě latté, pět cigaret a tři dvojky savignonu. Za neustálého pípání sms od jejích „udivených“ nápadníků. Já naopak všechno řeknu, nemám tajemství a zastávám názor, že čím více se s hovnem mažu, tím víc smrdí. A proto dělám chirurgické řezy, pálím mosty a nevracím se.
   Co je správně? Ani jedno, evidentně. Obě sejdeme na oubytě. Jednu zavalí nevyřešené vztahy, zástup amantů a plný peřiňák úředních lejster a druhou budou okusovat vlčáci v jejím velkém bytě. Bude mít sice všechno vyřešené a všem řekne, co si myslí a jak to vlastně je, ale nakonec bude sama. Protože občas je dobré použít milosrdnou lež a chvíli si něco nalhávat. Stejně jako je občas dobré kousnout do toho kyselého jablka a udělat rozhodnutí, které je možná nepopulární, ale nutné a především dospělé.
   Známe se s kamarádkou, co není Fatalka, celkem dlouho a nedávno jsem si všimla, že se stala úžasná věc. Já jsem jí předala trochu své rozhodnosti a razance a ona mi předala svou vílí nerozhodnost, nonšelantní přehlížení a uhýbání před nepříjemnými situacemi. Moc mě to pobavilo. Minulý týden mi volala, že jí přišel dopis. DOPIS. A hned ten den ho chtěla řešit a taky ho vyřešila. Já naopak objevila díru v lodi a rozhodla jsem se ji chvíli nechat tak, jak je a upozornit na ní až v době zvončeků štěstí, vánočních gratulací a malovaných perníčků.  Nemyslím si, že bych nedostala vynadáno. Dostanu, ale najednou nemám chuť něco předčasně řešit a počkám si na Vánoce. Ty mě zachrání.
Fatalku zatím vždycky zachránily…