Bílé šaty všechno spraví

1 taková budu(Boh) Jsem ve věku, kdy se všichni kolem nejen žení a vdávají, ale oni už i splácejí hypotéky a plodí a rodí děti! Já osobně nemám pocit, že umřu stará osamělá a budou mě ohlodávat kočky. Samu sebe vidím jako báječnou matku, dokonalou manželku a partnerku, v teple domova s nejlepším partnerem, manželem a otcem mých dětí na světě (…ideálně v jedné osobě).
Jediné, co mi nějak neštimuje jsou svatby. Vždycky jsem je považovala za něco nudného, trapného, přeplácaného a neuvěřitelně drahého. Mám kamaráda, co se rozváděl dřív, než splatil hypotéku za svatbu. A má kamarádka se bavila víc na své porozvodové hostině než na té svatební. No a já, já jsem si nikdy neoblíbila vzhled princezny s loknami a přiblblým drdůlkem, závojíčkem a ono sněhobílé  předstírané panenství. Na druhou stranu verze děvky nevěsty mě neskutečně děsí, takže co si vybrat, že…
Jedinou super svatbu jsem zažila v Dubrovníku, kde na schodech kostela stálo přes sto svatebčanů včetně ženicha a nevěsty a všichni šťastně a radostně zpívali jakousi tradiční píseň za doprovodu harmonikáře a několika hudebníků. Vál svěží vítr okořeněný balkánem a opravdovou radostí a když si teď po letech na tenhle zážitek vzpomenu, naskočí mi husí kůže a bodne malý osten závisti, protože vím, že v Čechách mě asi něco tak uvolněného a neskutečně radostného nikdy nepotká. Alespoň ne v souvislosti se svatbou.
Nicméně i přes odpor k tradičním českým  svatbám věřím na svazek, na lásku a hlavně na věrnost. Na souznění duší, na to, že mě nikdo nikdy nedá a bude mě bránit hlava nehlava a že spolu zestárneme, protože jsme si souzeni, protože jsme oddáni. Oddáni jeden druhému, oddáni před Pánem Bohem a celým zástupem kamarádů a příbuzných. Nikdy jsem na rituály v bílých šatech nevěřila, ale po nedávné zprávě o osmiletém chlapci, co si vzal šedesátiletou ženu jen proto, aby zlomil kletbu svého rodu, jsem si uvědomila, že svatba může být i očistným rituálem. Uzavírá to staré, ale rozhodně to neznamená, že by po svatbě měl být životu konec. (Jak jsem si dřív myslela.) Naopak, svatba vám dává možnost začít něco nového, s tím stejným a přesto jiným, uzavřít jednu kapitolu a začít další, najednou někomu a k někomu oficiálně patřit. Dostane se vám obrovské volnosti, jistoty a především štěstí. Zvlášť když zlomíte kletbu a je už jedno, jestli tou kletbou je 1 naděje 420986_378726365475928_180165568665343_1763912_2089005297_nstaromládenectví, smůla v předchozích manželstvích, neplánované těhotenství nebo třeba přání vašich předků, abyste se vzali. “Bílé šaty všechno spraví,” řekla jednou Fatalka. A měla obrovskou pravdu. Jen se podívejte na Františka I., ten se také oženil. Sice s církví, ale je zde naděje, že se všechno spraví! A o tu naději nám přece v životě jde, nebo ne?

Follow on Bloglovin

foto: google

About Femme Fatale s Bohyní

http://dvetricitky.cz We And The City - Jak to vypadá, když si Femme Fatale a Bohyně založí blog… Aneb dvě třicítky ve městě
This entry was posted in Co se nám honí hlavou and tagged , , , . Bookmark the permalink.

28 Responses to Bílé šaty všechno spraví

  1. Therezka says:

    Tak to mě o to manželství vůbec nešlo, mně šlo hlavně o tu svatbu :-D. Z čehož je můj manžel pořád v mdlobách :-D. Strašně jsem se těšila na tu organizaci, na ten výběr šatů (jedinou mou podmínkou bylo, aby nebyly bílé, smetanové nebo champagne), na výběr místa. After party jsme chtěli pojmout jako velkej mejdan pro všechny kamarády. Nakonec to byl jeden z nejkrásnějších dní v našem životě, na který ještě po dvou a půl letech vzpomíná nejen naše rodina, ale i naši kamarádi. Měla jsem krásný šaty, obřad byl na mnou vysněném místě, stejně jako následná after party, drahá polovička měla zase výborný dorty a dobrou svíčkovou o svatební hostině! Svatby nelitujeme ani jeden a klidně bychom si ji, samozřejmě s tím samým člověkem, znova zopákli. Jediné, co je pro mě strašný opruz, je změna příjmení. Přijde mi strašné, když se člověk dvacet devět let nějak jmenuje a najednou je někdo jiný (alespoň papírově). Doteď ještě po dvou a půl letech jsem z toho trochu schizofrenní. A ať je můj muž naprosto skvělý, tak u jména byl naprosto neoblomný – svoje jsem si nechat nemohla a mít obě mu přišlo stupidní.

    Pro nás oba bylo naprosto nepřijatelné, i když nejsme ani jeden věřící, mít rodinu mimo manželství, takže jsme se radši vzali předem, i když rodinu zatím plánujeme jen výhledově. Podle mě je to v manželství takové hezčí, minimálně si jako manželka připadám důležitější, i když si většinou moc jako manželka nepřipadám :-D. Takže za mě svatba určitě ano a myslím, že je zbytečné se jí nějak bát. Kromě toho jména se nemění vůbec nic a pokud člověk nemá ke svatbě jako takové nějaký výrazný odpor, tak se z toho dá udělat krásný den pro všechny.

  2. udvouverunek says:

    Hmm, tohle je dilema, kterým se občas zaobírám. Ne že bych se měla s kým vdávat, ale občas se mi ty myšlenky o svatbách a jejich podstatách do hlavy prostě vkradou.
    Kamarád, mj. právník a taky celkem realisticky založený kluk, je toho názoru, že svatba je dnes už zbytečná a v některých fázích života i na obtíž. Že prostě stačí žít spolu, bez nějakého podpisu ověřeném úředním razítkem. Když se pak náhodou člověk chce po letech rozvést, řeší v podstatě jen majetek a někdy to trvá na umření dlouho. A že se dá spousta věcí ošetřit jinak než svatbou, jako například když se jednomu z partnerů-nemanželů něco stane a druhému by nemocnice ani neměla sdělit, co s ním je; tak i k tomu už se dá dojít i bez svatby. No, v mnohém má asi pravdu.
    Na druhou stranu, když nebude svatba, tak se ten majetek taky bude nějak řešit. Krom toho mám dojem, že bez toho úředního ověření se ze vztahu odchází tak nějak snadněji než když jsme vzatí. Zkrátka, mně jako ženě by manželství poskytovalo jakousi jistotu, že s mými dětmi nepřijdeme o manžela a otce v té samé chvíli, kdy si usmyslí nějaké vedlejší dobrodružství. Jestli to teda říkám srozumitelně. Ona je ta jistota sice jen iracionální pocit (protože ta dobrodružsví se obvykle na úřední štempl neptají), ale hlavně že tu je, pro psychickou pohodu (pro jednoho) a psychickou brzdu (pro druhého) je to akorát.
    Pak si třeba říkám (a to je fakt pitomý důvod), že přece všechny moje babičky a dědové a maminka a vlastně i ten tatínek se na moji svatbu těší, tak by bylo krutě sobecké, tuhle radost a těšení jim vzít. Nehledě na to, kdo by to chtěl do smrti poslouchat – ty “výčitky” i výčitky typu: “Tak když už se vezmete?” Jo, je to pitomý, ale z hlavy to nemůžu vytěsnit.
    No a pak se podívám kolem sebe (a že pro příklady nemusím daleko) a případné chutě na vdávání mě přecházejí jak růže na mrazu. Vždyť už možná víc jak polovina všech manželství dnes končí rozvody, a nejen ti manželé z mladších generací, bohužel se to týká i té “staré školy”, což jsou pro mě vždy dvojnásob tvrdé rány. Rány pro to, že u mnohých bych právě čekala to “na celý život”, to, že jim se náhodné úlety vyhnou a vždyť přece oni se nemůžou rozvést, na to jsou moc pohodový a vyrovnaný pár a v hlavě to už za ta léta mají určitě oba srovnaní! Hmm, můžou.
    No, takže takhle já koketuju s otázkou zda svatbu (a tedy manželství) a bílé šaty ano či ne. Postupně mě napadají další argumenty pro obě možnosti. Zatím je to nerozhodně. A někdy diskutuju sama se sebou i o dalších tématech, které s tímhle souvisí, ale jdou mnohem víc do hloubky a jsou mnohem vážnější, ale k tomuhle už se nehodí. A ty mě tíží teda víc.
    A už končím, už mám skoro komentář delší než článek :DD Sorry, holky, holt u nás se takhle rozepsat nemůžu… ;-)
    Verunka

    • Hezký komentář. Je jasný, že to nemáš ještě srovnaný a to je absolutně v pořádku. Celý život se učíme a jen blbec nemění názor. Takže si ten svůj utvářej a nehleď na délku komentáře. U nás máš prostor vždycky! (Boh)

    • Canan Pamuk says:

      Veru, k tomu názoru známého právníka: ano, určitě to jde. Na každou blbinu, co si domů koupíte, lze sepsat smlouvu, nebo archivovat všechny doklady od nákupů. To jistě. Můžete mít smlouvy o majetku, hromadu předpodepsaných plných mocí pro případ nehody s bezvědomím, hromady podepsaných plných mocí obou rodičů pro případ potřeby náhlého očkování nebo radikálního zdravotního zásahu u dítěte atd. atd. – anebo to všchno najednou můžete vyřešit jednoduše sňatkem. Spousta věcí se dá ošetřit a spousta věcí se taky nedá ošetřit. Co třeba nejde ošetřit jsou nároky nepominutelných dědiců (dětí z předešlých manželství), takže rozdělení majetku po smrti manžela/partnera je určeno zákonem a samozřejmě přímí příbuzní (děti, manželky, sourozenci, rodiče) mají přednost před “já s ní/m žiju”.
      Mmch. ten tvůj kamarád si myslí, že kdyby se rozcházel se ženou, se kterou by žil celý život, aniž by byli oddáni, že by neřešil majetek? Jakože by jí všechno nechal a odešel? Nebo naopak? Vždyť ten soud neurčuje, co komu z majetku patří; ten soud jen potvrdí majetkovou dohodu, kterou udělali manželé a předložili mu ji. Pokud se budou chtít dohodnout o vlastnictví domu, auta nebo peřiny, tak se stejně budou soudit, ať už jsou manželé, nebo jen spolubydlící.
      Připadá mi to jako hodně naivní, furiantská rada právníka začátečníka. Jako kdyby tebe sotva vyučený automechanik přesvědčoval, že dnes už se vyplatí koupit staré auto, protože dnes už se dá spousta věcí koupit a namontovat a nové auto je vlastně naobtíž, protože se o něj musíš bát, máš drahou pojistku…s tím si asi porádíš SAMA stejně dobře, jako s tím si SAMA ošetřit si vztah smluvně. Věřím, že ani jedna z nás si nemyslí, že by právo bylo jednodušší než oprava auta; a dost pochybuju, že by se kdokoliv několikrát do roka chtěl s právníkem radit o tom, jak správně sepsat plnou moc na novou ledničku, dohodu o tom, kdo může dítě vzít na dovolenou a nechat mu tam vytáhnout s nohy střepy, kolik budeš dlužit partnerovi v případě tvojí nezaměstnanosti, když on bude půl roku platit za tebe nájem…I kdyby měl kamaráda právníka zadarmo.

      Jinak se mi líbí, že myslíš na maminky, babičky…svoje kořeny.

    • udvouverunek says:

      Bohyně: Díky za prostor :)
      Canan: No jasně, nic není tak jednoduchý, jak se zdá. Zatím jsem v té fázi sbírání informací a důvodů pro i proti a vyhodnocování jich. A docela mě tyhle diskuze baví, ať už s kámoši na bytě v čistě hypotetické rovině nebo třeba s vámi, kteří/které už k tomu máte co říct doopravdy ;-) Jo a tu ironii (s rodinnými kořeny) jsem přehlédla… 8-)

      • Canan Pamuk says:

        Prosímtě, ty nejsi v žádné fázi, ty jsi v nultém ročníku; ty o tom ještě tak deset let můžeš plkat bez následků u vína. Teda bez následků toho plkání, s tím vínem si to rozmysli sama.
        K těm kořenům: Veru, to nebyla ironie, ani náhodou, naopak, oceňuju to. Ale myslím, že to pochopíš až na konci toho tvého plkání, jakou tohle má hodnotu. I když jsi dost vyzrálá a chytrá, na tohle asi musíš mít u něco najeto na tachometru – bez urážky tobě i nám s přetočeným tachákem…

    • Tak kdy už se vezmete? :-)

  3. Canan Pamuk says:

    To je jako křest: když to s NÍM myslíš vážně, tak prostě jednou podstoupíš ten potupný a prázdný rituál manželské iniciace…je to bolestivé, jako uzavření pokrevního bratství nebo když si nekoupíš stejnou kabelku, jako nejlepší kámoška. Ale je to jen jednou (v ideálním případě) a pak už je všechno fajn.

  4. Barb says:

    Po svých zkušenostech můžu s článkem (tedy hlavně třetím odstavcem) jen nesouhlasit. Na ten nadhled a realistický pohled ale člověk musí projít právě těmi zkušenostmi a dostat od života pár facek, aby si pak některé věci nelakoval na růžovo a posléze se nedivil. Nicméně za konec s Františkem – jedno velké wow! :-)

    • No á si to právě vůbec nelakuju. Děsí mě ty těžké a vážné obřady, výběr ubrousků a povinná fota na paloučku… :-) Nemyslím si, že by dokonalá svatba byla záruka dokonalého vztahu.

      • Barb says:

        Mám za sebou (naštěstí je to už pár let, ale nelze zapomenout) nachystanou a posléze zrušenou svatbu, taky jsem si říkala, že ty bílý šaty, obřad, příbuzní atd… To byla pořádná ťafka, která mě vyléčila z toho, že bílé šaty v den D všechno spraví a taky z mé naivity. :-) Od té doby jsem fakt realistka. Nevím, jestli se chci někdy vdávat, možná ani ne, a to jsem, prosím pěkně, věřící, kde společný život bez svatby (který už nějakou dobu praktikujeme, nicméně s někým jiným, než byl ten ženich na útěku :-D) se rovná hříchu.

  5. Anonymous says:

    Tenhle článek přesně vystihuje i můj postoj ke svatbám! Díky za něj!

  6. vimneok says:

    tak držím pěsti, ať ti to vyjde…

    • Bez zpívajících svatebčanů do toho nejdu :-)

      • Canan Pamuk says:

        Chci tě trochu nalákat: ke zpívajícím svatebčanům patří taky krmení polívčičkou společnou lžičkou poté, co vás rozverní kamarádi svážou laškovným obřím bryndáčkem; přebalovaní panenky pomazané hořčicí aka vtipné hovínko; zavázané oči ženicha při hledání nevěsty podle podvazku mezi řadou slečen krásných jako kandidátky miss v “Hoří, má panenko!”; kolové tance a takové ty další společenské legrace. Těšíš se?

        • Strašně…omluvte mě, prosím, zatímco budu mlátit hlavou o ledničku!

        • Čurymuryfuk says:

          My jsme měli normálností svatebčany a nic z těchhle trapných záležitostí se nekonalo. Jediná tradiční kratochvíle byl svatební tanec ženicha a nevěsty, během kterého se mezi svatebčany vybralo akorát na pokrytí nákladů na svatbu.
          Svatba byla úžasný den a nezkazil ji ani vyzvánějící mobil v kapse ženichova saka při obřadu. Už to bude deset let a na svatební video koukáme minimálně jednou do měsíce, bylo to boží :)

          • Tak to moc gratuluji. Taky doufám, že se to nějak zvrtne a obřad se povede. Ono je to hlavně o tom, jestli si berete toho pravého. Pak se shodnete v názorech a nejen svatba, ale celý život je pak boží:-)))) Moc vám to přeju! (Boh)

          • Romana says:

            Jakože FAKT se díváte každý měsíc na video ze svatby, nebo je to nadsázka?

          • Čurymuryfuk says:

            Děkuji, snad se bude dařit i v budoucnu. Průměrná doba trvání manželství v ČR je nějakých 13 let, tak snad se přes ten průměr dostanem, v ideálním případě to dotáhnem až do finiše :)

            A se sledováním svatebního videa minimálně jednou do měsíce to nadsázka není. Já bych to zas tak často vidět nepotřebovala, protože mě na tom videu irituje mé už lehce viditelné těhotenské břicho, ale manžel si to pořád pouští a pouští to každému, kdo k nám přijde na návštěvu a ještě neměl tu čest :D Ale on je divnej ve více věcech, jinak by si mě nevzal.

      • vimneok says:

        to je naprosto jasny :D

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s