Jak mě nakopla kostnatá prdel

black-and-white-girl-tired-violetaantiga-Favim.com-352915(FF) Poslední týdny mě už štve, jak jsem pořád nemocná. Nebudu vás trápit detaily. Zvykla jsem si na absence v práci, na večírcích a v podstatě i na ty náběry krve a rozmlouvání s doktory. Ne, není to nic vážného, a kdybych věci nepřecházela s tím, že MUSÍM do práce, jinak to tam vybuchne, byla bych úplně ok. Jen jsem nějak bez nálady. Chybí mi drajv. Jsem tichá intelektuálka, takže mi drajv chybí většinou a čerpám ho z lidí kolem mě (ne, bývalá kolegyně Bohyně to není, my fakt máme i jiný kamarádky!), ale poslední dobou mi chyběl nějak extrémně. A pak se stalo něco zvláštního. Jako vždycky. Moje nadřízená mi poslala nepěknou výtku, že neumím psát. Že mé psaní je kostnaté. Takové milé a vyloženě jarní psaní od šéfové, že. Hlavně potom, co se doplazíte do práce, přestože máte deset dní v klidu ležet. No nic. Mea culpa. Sebere ji čert.
   Nejdřív mě to dopálilo a neskutečně rozčílilo. Já že neumím psát? Co si to dovoluje? JÁ…ŽE…NEUMÍM…PSÁT?! V návalu emocí jsem zuřivě (a kostnatě) psala těm, co mi přišli jako první pod ruku. Promiň, Sestři. Promiň, Bohyně. Ta kritika byla neobjektivní, nekonstruktivní (je přece módní říkat, že mám ráda sex_and_the_city_brunchkonstruktivní kritiku) a hlavně se mě dotkla v citlivém místě. Večer už jsem se naštěstí výtce jen smála a díky svým drahým si z ní dělala legraci. „Kostnatý psaní? Co to vůbec sakra znamená? Nemyslela, že mám kostnatou prdel? Vždyť nemám… Myslela snad můj styl? Mé černé modely? Nebo snad pracovní kostlivce poschovávané v emailech (soubory s názvy „Nikdy neotvirat“, „Dohaje nevim co s tim“ a „Delegovat na nekoho jineho)? Myslela zkostnatělý styl? Jsem stará? Myslí si moje šéfová, že jsem stará? Chce mě nahradit mladinkou élevkou, která nejenže bude přes den pracovat na textech svěžích jako orosená broskev za letního rána, ale zároveň stihne po nocích obrážet večírky, shánět kontakty a dělat alotria s kolegy, protože já už jsem na to stará?“ rozvíjela jsem s přáteli divoké teorie a krize byla zažehnána.
423992_413823408701615_934446367_n   Jenže. Ta rozbouřená krev ve mně zůstala. A zůstává. Už mě nebaví ustupovat. Nebaví mě klopit hlavu, protože mám pocit, že ten druhý musí mít přece pravdu, když je starší a úspěšnější (pokud úspěch počítám jměním, počtem kontaktů v oboru a jménem, co každý zná). Nebaví mě mlčet a neříkat své názory, protože je párkrát někdo nevzal. Nebaví mě cítit se pořád příliš mladá a nezkušená na to, abych řekla, co si myslím jen proto, že dobře vidím, kolik se toho musím ještě naučit. Je jen dobře, že někdy nás nejvíc nakopne to, o čem jsme si mysleli, že je poslední kapkou. Taky že jo. Poslední kapkou do poháru mé bezbřehé a naivní trpělivosti. Vivat mé kostnaté psaní! A díky za tu výtku, která mě rozproudila ve všech směrech.

Follow on Bloglovin

foto: favim.com, googleimages

About Femme Fatale s Bohyní

http://dvetricitky.cz We And The City - Jak to vypadá, když si Femme Fatale a Bohyně založí blog… Aneb dvě třicítky ve městě
This entry was posted in Co se nám honí hlavou and tagged , , , . Bookmark the permalink.

4 Responses to Jak mě nakopla kostnatá prdel

  1. Miluji tvé kostaté psaní! Doufám, že v něm budeš i nadále pokračovat… :-)

  2. Králikkéš von Marakkéš says:

    Šak ba Fatalko, je fajn mýt přátele a čerpat z nich, však OSHO nám praví, že čerpat máme ze sebe, že máme najít svůj vnitřní zdroj, ono místo někde mezi hlavou a srdcem, kde jsme to vždycky my, kde jsme doma, u sebe v sobě. Máme to místo najít a vracet se tam, tvoříme li, píšeme li, tápeme li, stůněme li. Hledat se dá různě, třeba i přes výtku o kostnatém psaní….člověk si na to musí dojít sám, že babičky měly pravdu, když říkaly, že zdraví je nad všechno zlato světa. Kostnaté psaní tě vlastně vyléčilo a přivedlo ke svému zdroji. Užívej si ho je jen tvůj a nikdy tě neopustí a druzí ti do toho nemaj co kecat. A pamatuj, že nic nemusíš, že můžeš, všechno co chceš. Pa a fá

  3. mfrohlichova says:

    Teda mě se Tvoje “kostnaté” psaní tady na blogu moc líbí. A je fajn, že Tě tato destruktivní kritika nakopla. Někdy hold nám i naši nepřátelé udělají službu (akorát možná nepočítali s tím, že dobrou službu :-D)…Myslím, že věk je právě deviza u psaní a ne nevýhoda – máš, co říct, nevaříš z vody či z těch kapek vody na broskvi :). Je dobré postavit se za sebe..Fandím.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s