11 x o nás

Bloggerské letadlo doletělo i k nám. Polovina letadla se nachází v příspěvku šťastná jedenáctka, zbytek – tedy 11 věcí o nás se nachází zde.

Bohynina 11
1 – Jsem snob přes kvalitu a původ (nemám ráda slovo originál). Kožené boty, pravé parfémy a kvalitní pocity. Tak nějak. Když mi není dobře, šplíchnu na sebe Chanel a prohlížím si boty od Christiana Louboutina, mini movie by Dior nebo jen tak tiše stojím ve své šatně a pozoruju „svoje kousky“, nasávám levandulovou vůni a hladím kožešinové límce. Většinou to pomáhá. Když je nejhůř, třídím ponožky.

2 – Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Schizofrenie mě nemine. Svou psychózu si hodlám přivodit slušnou angličtinou, příšernou francouzštinou, povinnou latinou, zájmovou novořečtinou, milovanou italštinou a nikdy nepochopenou němčinou. Mám lunapark v hlavě a můžu si za to sama.

3 – Dělala jsem “u filmu” a potkala se s Mattem Damonem, Heath Ledgerem, Danielem Craigem, Lievem Schreibrem, a jinými nepodstatnými herci, ale dokud nemáte jejich číslo, nescházíte se na kafe a nesdílíte čas a energii, stejně to nic neznamená. Je to jen práce. Stejně jako práce v bulváru nebo v rádiu. Vyzkoušeno. Odškrtnuto. Odžito.

4 – Jsem intelektuální hysterka, která si na výstavách čte panely se strastiplnými příběhy ze života autora, a pak je  následně znovu prožívá před jeho díly. Pokud je k dispozici audioguide s nahrávkami rozhovorů a detailnějším popisem, jsem v transu. Bohužel, nebo naštěstí, opravdu poutavou výstavu v ČR jsem viděla jen jednou, když mi bylo jedenáct. (Zase ta jedenáctka). Pro emocionální bouře si jezdím do Vídně, Berlína, Drážďan nebo Milána.

5 – Blog je jako moje dítě, které jsem si pořídila s úžasným člověkem. Rodičovství jsme si naplánovaly a skvěle nám to klape. A jak tak na to koukám, to naše dítě je v kolektivu i oblíbené. Bože, já jsem na něj tak hrdá! Jak ta prvorodička!

6 – Občas mám pocit, že mi jebe. Není možné, abych pořád přemýšlela a zvládala tolik věcí najednou. Mluvila několika jazyky současně, odpovídala na otázky všech kolem, dělala zásadní rozhodnutí, řešila prkotiny, fundovaně rozhodovala o osudech jiných, byla kreativní a plná života, podporovala své přátele, šíleně milovala jednoho člověka a brala energii kdo ví odkud. Už konečně musí přijít ta osudná mrtvice nebo prst boží, co mě z toho trysku závodních koní vysvobodí a já svou překotnou mysl navždy umlčím. Ale chci to? Asi ne…

7 – Chtěla jsem být herečkou, ale nakonec jsem se stala právničkou, což je hodně podobné. Jen nespíte s režiséry a nemusíte držet tajli. Navíc právničkou můžu být i v sedmdesáti a vydělávat slušné peníze, což se o herečce říct nedá.

8 – Svým (imaginárním) dětem hodlám zatajit existenci tavených sýrů, slazených minerálek, mraženého pečiva a jiných prasáren. Naopak je hodlám naučit na pršut, paté, kachní prsíčka a parmezán. (Školní jídelna je zabije…a oni pak zabijou mě, ale musím to zkusit. U Francouzů to fungovalo.)

9 – Lidé mě buď nenávidí nebo milují. Nic mezi tím není. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím smířila, ale nejsem sto eurovka, abych se líbila všem, tak co. A negativní reklama je taky reklama…

10 –  Žila jsem ve švýcarských a francouzských horách, na předměstí Bruselu, v centru Milána a všude bylo dobře. Všude jsem si našla přátele, kteří mi teď ukrutně schází. Domov není o místě, ale o lidech. Proto nechci hypotéku ani jiná nesmyslná pouta, co by zadusily moji volnomyšlenkářskou povahu. Tohle k životu nepotřebuju. O tom můj život není.

11 – Dlouho mi trvá, než si na někoho zvyknu a než někoho opravdu přijmu, ale pokud se tak stane, integruji ho do svého života a jsem ochotná s ním za svitu měsíce kopat hrob, ať už zabil kohokoliv. Nesoudím ho, je to přece můj přítel a od toho přátelé jsou, abychom při sobě stáli. (Abychom spolu páchali trestné činy a kopali hroby.  …? Wtf?! ….Ano, a to je případ toho, když mi jebe…)

Fatalčina 11
1. Vždycky jsem byla trochu divná. Nikdo mě nechtěl do družstva na vybiku, nikdy jsem nepatřila k třídním krasavicím a neměla jsem ráda kolektivní akce (jedeme na hory, na vodu, do háje – ne, díky, zůstanu doma a budu si číst Kunderu). S překvapením jsem teď zjsitila, že většina mých úžasných přátel měla podobné zážitky a problémy někam zapadnout. Nezapadáme.

2. Všechno odkládám a všechno mi strašně dlouho trvá. Myslím rychle, předbíhám sama sebe, nestíhám se, ale od myšlenky k realizaci je dlouhá cesta. Připadá mi, že když ty věci vyřeším zítra, vyřeším je lépe, protože budu chytřejší, znalejší, aktivnější. Nikdy nejsem.

3. Zařídila jsem už tolik domácností, že jsem to vzdala. Někde zmizela má schopnost vytvořit hezký domov a já se ji snažím znovu najít. Už se mi prostě nechce popatnácté zařizovat ložnici, zvykat si, přestavovat pokoj a kupovat lis na česnek.

4. Nepřestává mě fascinovat, jak to někdy jde neuvěřitelně rychle. Pomyslím a mám. Lichotku, krém na ruce, knihy, pozvání. A někdy to jde neuvěřitelně pomalu. U těch důležitých věcí.

5. S uspokojením jsme zjistila, že někdo má podobný systém ukládání dokumentů a vedení úřední agendy (vznosný název pro všechny ty papíry, účty, dopisy, pojištění, smlouvy..) jako já. Tento propracovaný a velmi efektivní model se jmenuje “samovyhnívací šuplík”. Přijde papír a nevíte, co s ním? Šup s ním do šuplíku! A je klid. Šuplík u mě v bytě naharzuje velká barevná krabice z Ikey, do které se hoďte vejde a dá se zastrčit hodně dozadu ke zdi. A tam to pěkně bobtná. Až 2/3 problémů se tak prý samy vyřeší. Nevím, co se v krabici děje, možná se papíry požírají vzájemně. Ano, měla bych být dospělá a podívat se, co tam všechno je. Zítra.

6. Pořád hledám to, co by mě naplňovalo, dodávalo energii a měla bych to dělat. Pořád hledám to, v čem se budu stoprocentně uskutečňovat.

7. Mám veliké problémy odolat krátkodobým potěšením. Káva, cigarety, sex, sladkosti, nákupy apod. Ech, všechno “apod.” je samozřejmě legální.

8. Ano, byla jsem ošklivé káčátko. Když ještě dneska Bohyni připomenu “Řídké vlasy, brýle, pihy”, propadneme záchvatu smíchu. Pořád jsem si myslela, jak mi krása zlepší život a víte co? Fakt na tom tolik nezáleží.

9. Jako malá jsem vypadala jako naštvaný Saša Mašlaň. Mám fotku jako důkaz, u které se návštěvy smějí a říkají “Jo, to seš celá ty”. Cože?

10. Dlouho mi trvá, než začnu někomu důvěřovat a dlouho mi trvá, než někomu odpustím. K mé vlastní škodě.

11. Občas je mi smutno, když si uvědomím, že celá má rodina je mimo Prahu. A pak si uvědomím, že má vybraná rodina, mí přátelé jsou tady, a že jich je tak moc, že je ani nestíhám všechny vídat, povídat si s nimi a chodit ven. Díky bohu za to.