Design

(Boh) Zapomněla jsem na to, že Italové umí ocenit dobrý design. Ať už se to týká předmětů nebo lidí. Nědělají rozdíly. A tak jsem za svůj pobyt nasbírala několi vizitek s telefonními čísly, několik příslibů báječné společné budoucnosti a spoustu pěkných poklon. Naštěstí jsem nezapomněla na to, že Italové jsou velmi povrchní, takže jsem neusnula na vavřínech, ale upřímně, ego mi to pohladilo.
   Uslyšet na trhu od velmi elegantního pána, že jsem “nejkrásnéjší žena, kterou za celý svůj život viděl a že mi moc děkuje, protože jsem mu rozzářila celý den”,  je velmi, ale velmi příjemné. Především kvůli tomu, že od vás takový muž nic nečeká. Není to ve stylu, “teď jsem se ztrapnil a polichotil ti na veřejnosti, tak teď za to čekám “službičku”, kotě”. Ne ne, nic takového. Po každé pokloně pravý Ital zmizí, protože co kdybyste se chytla a on to musel řešit.
   Lichotka je prostě součástí každodenního života a je to přesně tak, jak pravil jeden krásný Ital v mém oblíbeném filmu Pod Toskánským sluncem:”Signora, nemůžete být pořád tak smutná. Musel bych se pak s vámi pomilovat a já ještě nikdy nebyl své manželce nevěrný.”