Když mě opustíš, ztloustneš

(Boh) „Když mě opustíš, ztloustneš, budeš nespokojená a možná se ti i stane nějaký úraz!“ řekl mi v létě s jiskrou v oku. Trochu mě zarazilo, jak na to přišel, kde se v něm vzala ta jistota, a hlavně proč si myslí, že ho chci opustit? Přišlo mi to jako hloupost a tuhle informaci jsem vypustila ze zřetele. Ale když o tom teď zpětně přemýšlím, už v té době jsem ho chtěla opustit, jen jsem na to neměla odvahu, dostatek odhodlání a hlavně důkazů. Právník se prostě nezapře. Potřebovala jsem si být jistá. A tak jsem vyčkávala, sbírala odvahu i důkazy a jednoho listopadového odpoledne k tomu všemu došlo. Tušila jsem, že to jednou musí přijít, ale i tak jsem připravená nebyla. Neměla jsem nic naplánováno, jen se mi najednou už nic víc nevešlo do krabičky s nápisem „my dva“. A všechno se to vyvalilo ven.
   Nejdříve jsem vypotřebovala nastřádanou odvahu, takže na její místo se dostavila lítost a jiné klasické porozchodové reakce. Tolerance a shovívavost byla nulová, ostatně tyto postoje jsem vyčerpala už během vztahu, takže mi nakonec zbyly jen ony důkazy, co se spokojeně rozvalovaly na dně krabičky a vzpupně se mi smály do obličeje. To byl zřejmě jediný důvod, proč jsem se nepustila do (pro mě) klasických rozborů typu “Co když mu křivdím. Třeba se mýlím…bla bla bla”.

   Tento příspěvek jsem napsala (a nikdy nedopsala) někdy v březnu. Čtyři měsíce po rozchodu s Drahým. Neztloustla jsem, naopak zázračně zhubla a těšila se na další vztah. Jen jsem se se vším potřebovala vyrovnat a uvědomit si podstatu a důvod, proč jsme se rozešli. Byla jsem docela spokojená a dala jsem vale závěrům typu “už nikdy nebudu dělat to a to…” nebo “to jsem dělala s tím a tím, a jak to dopadlo…“. Ostatně i tenhle pohled na svět byl jedním z důvodů, proč jsme se nakonec rozešli. Vzpomínková mapa se nám stále pletla do přítomnosti a já nechtěla ve svých vztazích uklízet nepořádek po někom jiném. A tak jsem si během psaní příspěvku zadala do Vesmíru  setkání s mužem, který ví co chce. 
   Ten muž se objevil v květnu na Majálesu. Byl takový, jakého jsem si ho představovala. Rozhodný, s životním plánem, a s něžným pohledem, který mi věnoval, když jsem se nedívala. Stejný a přesto jiný. A stále velmi Drahý.
   Lidé se nemění, tím jsem si jistá. Ale zároveň jsem si jistá tím, že jen blbec nemění názor. A já i on jsme názor změnili. Na spoustu věcí. Najednou je to všechno lehčí, světlejší, voňavější a já se znovu zamilovávám. Do toho stejného člověka. I přes tlaky, co se na nás ze všech stran valí, i přes onu pověstnou ztracenou důvěru. Ráda bych teatrálně řekla: „Navzdory všem!“, ale nemám k tomu důvod. Náš vztah je teď jako film Julia and Julie. Stávají se z nás gurmáni našich životů a já si to poklidně a bohorovně užívám.

(Dneska je mi znovu třicet, před pár dny padlo informační embargo uvalené na náš vztah a musím se přiznat, že je mi báječně! I když se zmítám v narozeninové agónii. I tak, je mi moc fajn!)

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , , | 4 Comments

Vyzkoušely jsme – James Dean bar

(FF) Znáte to, jsou večery, kdy chcete někam, kde to dobře znáte a jsou večery, kdy nutně POTŘEBUJETE někam, kde to vůbec neznáte a všechno bude nové a v nejlepším případě vzrušující. Přesně proto jsem v pátek večer vyrazila se sparingpartnerkou, které budeme pracovně říkat třeba – rychlý pohled do kalendáře, vyhledat fitkivní jméno…ech, Luděk ne… Bronislav také ne… – dobře, tak Nina. Pro své proskotačení jsme vybraly bar James Dean v samém centru stověžaté. Popravdě, nečekala jsem nic. Byla jsem ráda, že jsem se dokázala zvednout z pohovky, kde jsem usnula na časopisech, odlepit si z nohy folii z nové knížky, namalovat se, jakžtakž obléknout a vyrazit do ulic. Moc jsem se snažila mít milý panenkovský výraz, ale obávám se, že jsem měla výraz “jestli na mě někdo promluví, zabiju ho”, což paradoxně vyvolalo lavinu mužů žadonících telefonní číslo. Inu, odříkaného chleba největší krajíc, to už věděly naše babičky, že.
   Nejdřív nás oslovil jeden Američan. Ehm, pardon, rádoby Američan. Spíš Chorvat, jak trefně poznamenala Nina. Vrazil mi do ruky vizitku s nicneříkajícím povoláním (!) Theatre-Yachting-Adventure. No, věřím. Jistě by to s ním adventure byl, to si pište. Pak nás odchytil statečný Ind, kterého pravděpodobně vyslali méně stateční kamarádi. Ind nám s lehce hysterickým výkřikem “Are you leaving?” zatarasil výhod z klubu. “Sedneme si nahoře, protože si chceme popovídat, víš?” sdělila jsem mu líbezně. Logicky – kam jinam by si člověk chodil popovídat, než v 11 večer do klubu s hlasitou hudbou, kde se všichni touží seznámit. 
   Náhle jsem na sobě ucítila něčí oči. Ah, pan Kokta. “On si nedá pokoj,” podivila se Nina. Chvíli jsem váhala, jestli se nechci proslavit jako druhá Ornamenta Piraňovitá, ale ne, ne díky. A pak už jsem neváhala se bavit s kýmkoliv, protože James je bar přesně podle mého gusta. Hudba z 50. a 60. let (ano, ano, Pomáda a Hříšňák a Beatles…oh la la la), stylové prostředí, obrázky a fotky Jamese a Marilyn (i na záchodcích, které si ale, přiznám se, moc detailně nepamatuju), milá obsluha v uniformách tak sexy, že jsem se ráda podívala i já, spousta hezkých kluků, spousta barev, nu prostě bar pro mě, co má ráda lehký kýč. Ano, ano, jen si to přiznejme, mám ráda Klimta i Warhola. 
   Mínusy: spousta hezkých holek, v pozdějších hodinách asi problém chytit tak skvělý místo na baru jako se povedlo nám v jedenáct a to, že si vás pořád někdo všímá, takže na pokec fakt jděte jinam. A tak jsme pily, bavily se, smály, někdo se pak s někým líbal a pak jsem jela domů, kde jsem snědla dvě zapečené papriky se sýrem bez chleba, což je fakt nechutné a stydím se za to. Super zábavný večer. A aby byla má rádoby recenze objektivní, musím bar navštívit ještě víckrát. Třeba se mi tam líbilo jen náhodou ! A taky jsem tam neochutnala nic k jídlu! Takže – kdo se přidá?

Posted in culinaria, music, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , | 5 Comments

Inzerát na víkend

(Boh) Jasně, je to líbívý cajdák. Jako všechno od Kryštofa. Ale co byste poslouchali vy, při vybalování krabic? Bacha?! Asi ne. No, a jak už to v tomto našem malém rybníčku českého showbusinessu bývá, někteří interpreti se hrají neustále, ať už napíší cokoliv a jiní nikoliv. A tak mi z rádia posledních čtrnáct dní hrál neustále Kryštof svůj Inzerát. A víte co, vůbec mi to nevadilo. Díky divadelní průpravě jejich texty nejsou tak hloupé a když za sebou zavřete 25let života na jednom místě a v tom novém tančíte mezi krabicemi, je fajn slyšet, “že bez konců, prostě nejde začít od-za-čát-ku!” Ať už to znamená cokoliv.
   Pro mě je tahle písnička potvrzením mého životního motta, které jsem vykradla z fengshui. Je dobré se zbavovat starých a nefunkčních věcí, které nám jen berou energii, aby se udělalo místo pro věci nové, co nás obohatí a posunou dál; je dobré uzavírat životní kapitoly, abychom pak v klidu a radosti mohly začít nové kapitoly, s novými hráči, na novém místě, s novou energií a elánem; a je dobré svými skutky dát Vesmíru najevo, že jsme připraveni na zázraky, protože jinak opravdu nepřijdou!
(No a teď, po tom životním moudru, je čas na cajdák! “Elá hop,” řekla a přeskočila krabici, aby se mohla vrhnout na srovnávání ručníků a ložního prádla!)

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 2 Comments

Co jsem se naučila v srpnu

(FF) Nikdy si do předsíně už znovu nedám bílý koberec. Ono to tu místnost hezky rozjasní, to jo, ale údržba je nejpříšernější věc na světě.

Festivaly, outdoor, koupání v řece i spaní pod širákem je vlastně bezva. Stejně jako kavárny, kluby, teplá čistá postel a přítomnost kávovaru po ránu. Tak nevím. Buď jsem smířlivější se vším, co život přináší, nebo otupělejší.

Neboj se být první.

Hodně věcí se dá rozchodit. Doslova.

Chci žít tak, abych mohla večer usínat s tím, že žiju dobrý život.

Placebo funguje. V domnění, že se dopuju super šindelkou (přírodní energizer), jsem do sebe pěkných pár dní házela dvě fialové tobolky a s výskotem vybíhala do ulic i lesů. Včera mi mamka soucitně sdělila, že jsem celou tu dobu jedla obyčejný lutein! Takže jsem si to tryskomyšství vsugerovala!

Nemusíte na sebe být pyšní až potom, co dosáhnete svého cíle. Buďte na sebe pyšní s každým malým krokem, který ke svému cli uděláte.

Když nevíš co dělat, použij rtěnkolesk. A usmívej se.

Život je čím dál lepší. (to není ironie, to je pohled na whole picture).

Posted in ...v srpnu 2012 | Tagged , , | Leave a comment

Porozchodová klišé

(FF) Rozhodla jsem se vyhnout všem porozchodovým klišé.
1.  Nebudu psát ukňourané posty na blog
2. Nebudu večer doma plakat do zmrzliny při sledování Bridget Jones 
3.  Neopiju se s kamarádkami v baru
4. Taky nebudu zběsile nakupovat blbosti a 5. Nebudu chodit na rande s kýmkoliv jen proto, abych si dokázala, že jsem pořád krásná a žádaná.
   No. Takže píšu ukňouraný post na blog, pláču do zmrzliny u filmu Na dotek a opíjím se s kamarádkami v baru. Ehm ehm. No. Průšvih dneška byl například v tom, že jsem šla do Jazz docku. Vltava se vlnila všude kolem, kd jsme před pár týdny byli, do vody padaly první žluté lístky (zmaru, chce napsat mé zhrzené já, ale takhle emo nebudu) a zpěvačka zpívala tak procítěně, že jsem se málem rozbrečela. Když oznámila, že zahraje Noru Jones, věděla jsem, že musím utéct, nebo se rozbrečím nahlas a začala se prodírat ke vchodu přes všechny ty stylové neuplakané lidi. Já a emoce na veřejnosti? Nikdy!
   Jenže najednou se mi začaly klepat ruce a silně mě zabolelo u srdce. Bože, určitě mám infarkt! Určitě tady teď umřu na zlomené srdce . (Bylo by to stylové a Bohyně by o tom napsala jistě krásný post, ale sakra, takhle jsem si to nepředstavovala! Takhle umřít nemám! Nestihla jsem vyhrát Pulitzera a koupit si psa a péct croissanty, které budu podávat své rodině na velkém dřevěném stole, půvabná jako anděl). Do háje! Naštěstí jsem si vzpomněla, že jsem měla k obědu hrachovou kaši v rámci nového, zdravého životního stylu. Prd zlomené srdce, obyčejné zaražené větry to jsou! Oddychla jsem si a … šla do města, kde se musela stát něco ohavného, co souvisí s předsevzetími 4 a 5. Protože mám byt plný divných tašek s divnými věcmi a pořád mi píšou a volají divní chlapíci, že jsem jim slíbila, že s nimi půjdu na rande. Jej. A pravidlo nejdůležitější?
  6. Nebudu myslet na Něj. Nikdy. A nebudu doufat v nereálné konce. Nebudu si představovat, jak sedí na schodech před mým domem, když se vracím domů, vypadá perfektně jako vždy a jen řekne: “Zvířátko, co blbneš? Já Tě přece miluju!”, a dá mi ten zkurvenej diamant. To si nepředstavuju. Takže jsem úplně v pohodě. Jdu se dál cpát zmrzlinou, zkoušet si nové oblečení, ignorovat vyzvánějící telefon a psát ukňourané posty na blog. Howg.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , , | 23 Comments

Bohyně cirkusů – Letní Letná

(Boh) Miluju cirkusy. Třpytky a flitry. Miluju Emoce.
Jako malá holka jsem sedávala před telkou a hltala Cirkus Humberto, a když se na Letné postavil stan, žadonila jsem do úmoru o návštěvu. Taky jsem zbožňovala velké průvody a opulentní pohřby, především s koňmi a procesím. Od čtyř let jsem hrála divadlo a celkově jsem byla velmi volnomyšlenkářská.
   Mou matku to bohužel děsilo. A proto mě v návštěvách cirkusů a poutí nepodporovala. Směla jsem tam chodit jen s dědou, který ovšem po přestávce odcházel, abychom se nemačkali v tramvaji(!). Ale i tak jsem mu za doprovod byla vděčná. Jednou mě ve “Fučíkárně na Mětejský” dokonce nechal řídit labutě. Z čehož mámu oblévalo, když to viděla.    Je to chytrá žena a záhy pochopila, že takhle to dál nejde a začala mě směrovat tam, kde flitry ani hořící obruče nemají místo. Pokud to nejsou předměty doličné. A tak se ze mě stal právník, s duší cirkusáka.  Odrazující příspěvek o Letní Letné tedy nečekejte…
   Podstata Letní Letné je v tom, že se na kopci v Praze sejdou artisté ze všech koutů světa a ukážou co umí. Pracuje se jen s vlastním tělem, rekvizitami a ostrovtipem. Zvířata jsou zapovězena. Žádní sloni, tygříci, smečka pudlů, ani koně s chocholy. Toto je přehlídka novodobého Cirque. A ten já můžu. Je to divadlo, rej, komedie, radost i smutek a absolutně dokonalé výkony. Je to přehlídka toho nejlepšího. Alternativního životního stylu a přístupu. Vše je navíc spojeno s obrovskou svobodou a volností. Jak v pohybu, tak v emocích.
   Děti mohou na kartonech sjíždět kopec, (dokud nevydřou trávu), zatímco dospěláci pojídají šunku, pečenou makrelu, popíjí pšeničné pivo, nebo se jen tak rozvalují na sedačkách z palet. Sluníčko svítí, stánky s jídlem voní (mimochodem klobása, smažák, hranolky a jiné humusy se tu nevedou! Vede bio, Francie a jiné skvosty. Hurá!Hurá!) Všude pobíhají psi a ze stanů se ozývají právě hraná představení. Z dálky je slyšet flašinet.  
   Je to atmosféra, kterou nic nenahradí. Miluju francouzské speciality, klábosení s cizími lidmi a nakukování do maringotek. Miluju to tak moc, že jsem ochotná přijít na představení o dvě hodiny dřív, jen abych měla to nejlepší místo a výhled(!) “STOJÍ TO ZA TO!” vykřikla a její duše vzlétla do oblak.
   Pokud se vám vystoupení zdají být drahá (některá stojí i přes pět stovek), přijďte jen nasát atmosféru. Letní Letná je v plném proudu, končí se v neděli, a vřele ji doporučuji VŠEM. Ať už jste maminka a se svými dětmi dorazíte na dopolední dětská představení, nebo naopak pracujete až do večera a stíháte jen hlavní scénu, vždycky to bude stát za to. 
   A vždycky to bude jiné. A pořád stejné. Neváhejte a zastavte se, budete nadšeni! To slibuju. (Pokud ovšem nemáte fóbii z potetovaných lidí, designových dioptrických brýlí, zvláštních outfitů, mušlí na víně, pšeničného piva s pomerančem, hudebních vystoupení, dětí, psů a velkých projevů emocí.)

Fotografie – František Ortmann – dvorní fotograf Letní Letné

Posted in Co se nám honí hlavou, kultura, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , | 7 Comments

Nic nebude stejný

(FF) Nic nebude stejný. Svět. Ani já.
Nebude stejná Stromovka, Hrad, D1, Vyšehrad, písničky od Brutusu nebo z Doors, Divoká Šárka, Vojanovy sady, Prokopák, začáteční písnička Mechanickýho pomeranče, Louvre, kde jsi mi dal parfémy, pole, kde jsi mi dal pusu, Karlův most, kde jsi mi dal první pusu, Novotného lávka, kde jsme se poprvé přiblížili, Pod ocasem, kde jsme se poprvé opravdu potkali. Růže z pouti. Pikniková deka. Knihy o vědě a vesmíru. Suši a Nina Simone. Hory. Spaní pod širákem na hradě. Kubističtí umělci. Maxim a Elle. Steak s fazolkama. Vířivka a šampaňské. Botanická zahrada. Jameson a Martini. Ježdění rychlostí 180. Technické muzeum. Rudolfinum. LaChapelle. Výhled na Prahu. Café na půl cesty. Tam někde jsme zůstali. Na půl cesty. Pink Floyd a temný les. Olšanské hřbitovy. Vymyšlené služební cesty. Každodenní smsky a telefonáty. Líbání na červenou a držení za ruce v autě.
   Mám pocit, že mi pukne hlava. Nebo srdce. Je to zvláštní hluboká bolest. Ale s jikřičkou naděje, že bude líp. A líp. Až úplně nejlíp. Jen je to neznámé. To ticho. Žádní telefonáty, maily, smsky. Schůzky. Nikdo nejezdí v dešti přes půl Prahy. Nikdo nejezdí za bouřky přes půl republiky. Nikdo se nefláká v práci, není mimo, nevymýšlí si omluvy a výmluvy. Všechno se vrací do normálu. Průměru. U mě. Možná u Tebe ne. Jen jsem byla nahrazena. Myšlenky na to přímo fyzicky bolí. Je to jen pátý den. Pátý den, co jsem Tě neviděla. Třetí den, co jsem Tě neslyšela. První den, kdy jsi nenapsal. Půlrok jak z nezávsilého francouzského filmu. Spousta cigaret. Spousta alkoholu. Spousta sexu. Jedno vyznání. A nakonec jedno francouzské okno. Někdy stačí stránka časopisu.
   A zrovna dnes musí být na hlavní stránce mého emailu prodej domu ve Tvém městě. Nikdy tam nebyl. Vesmír je zvláštní. Bůh má smysl pro humor. Život je zvláštní. Nevím, za jak dlouho na Tebe zapomenu. Nejspíš nikdy. Ale už brzy, hodně brzy budu vědět, že jsem udělala dobře.

Ticho, kdy už není co dodat.
Nedokážu žít bez emocí.
Myslela jsem si, že ano. Že jsem drsná, že mě nic nedokáže zranit. Ale Ty jsi byl ještě drsnější. Radši se zraním a budu upřímná, než abych byla jako Ty. Nešťastná, ztracená, přebíjející. Nedokážu zachránit ani Tebe, ani Tvou karmu. Darmo by si anděl spálil křídla. Když se pokouší zachránit nepolepšitelné.                Nepoučitelné.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 1 Comment

10 důvodů, proč je Ibalgin lepší než muž

(FF) Zde je deset důvodů, proč je Ibalgin lepší než muž:

1. To, že vás bolí hlava, není pohroma, ale jeho smysl života.
 
2. Není návykový, což muži jsou. Oxytocin, city, emoce, báječný sex, ech, však vy víte, o čem mluvím.
 
3. Dostanete ho v balení rovnou po více kusech. Nemusíte ho tedy přesvědčovat o jeho jedinečnosti. Vlastně ho nemusíte přesvědčovat o ničem.

4. A když jeden odejde, pořád tu jsou další. Uklidňujícně stejní.

5. Můžete před ním brečet. Bolestí, vzteky, lítostí. On vás utiší.

6. Zahání bolest. Muži ji někdy způsobují.
 
7. Je mu jedno, že máte zrovna mastné vlasy, špatnou náladu nebo PMS. Na PMS se vlastně vyloženě těší, protože tuší, že čas jeho slávy přijde velmi záhy.

8. Má módní barvu. Muži sice někdy hrají všemi barvami, ale neonově růžová je tohle léto super trendy!
 
9. Půjde s vámi bez řečí do divadla, do artového kina, k rodičům, k babičce, na víkend pod stan i do luxusního hotelu, ke kadeřnici i na depilaci. Tedy, ne že bych u všech zmiňovaných aktivit chtěla mít muže, ale s růžovým kamarádem se prostě nemusíte dohadovat a dívat se na jeho otrávený obličej, když chcete jít na Woodyho.
 

10. Můžete ho bez obav přenechat kamarádce a tím jí pomoct.
Tohle se o mužích většinou říct nedá…

Posted in 10 důvodů | Tagged , , | 5 Comments

Behind The Scenes

(Boh) Od květnového focení s Cerannou uběhla spousta vody. Obě jsme se s Fatalkou přestěhovovaly, stihly několik večírků, pohřbů, oslav narozenin a naše skvělá fotografka Ceranna se dostala na uměleckou školu, kde bude rozvíjet svůj bezbřehý talent. V rámci debordelizace nově nastěhovaných předmětů jsem narazila na flashku, kde jsou uloženy fotky z května, a tak se o ně chci podělit. Nejvtipnější jsou samozřejmě ty, které vznikly náhodou, jak by lingvista řekl “behind the scenes”. Takže here we go!
   Podstatným bodem našeho focení byly doplňky od Kněžny  (kabelky a boty), za které by si kdokoli, kdo by nám je odcizil, mohl koupit slušné auto. Tudíž hlavní důraz nebyl kladen jen na nás, na to jak vypadáme, jak se tváříme, ale taky na malý černý kufr, co se neustále válel opodál. Upřímně, byla jsem v takové panice, abych nic nezničila, že jsem si veškerý obsah kabelky (včetně noteboooku – opět od Kněžny) strčila do igelitky. Jen aby se ta nádherná kabelka se zlatým logem do trojuhelníčku neponičila.
A díky tomu vznikla vtipná fashion fotka nazvaná Pravá Prada/Pravá Billa.

Mezi opravdu dobré kousky patří i fotky z druhého dne, kdy jsme se sešly na Staromáku u Cartiera (ano, je tu jistá vazba na Snídani u Tiffanyho) a vkusně posnídaly před jeho výlohou. Jako vždy jsem přišla pozdě, přestože jsem nalíčená a oblečená běžela za zvuku skřípajícího kufru centrem města. Ani kecky mi nepomohly… Zase pozdě!

 Ovšem holky můj pozdní příchod zvládaly skvěle. Fatalka si dala cigárko a Ceranna se odreagovala tím, co jí jde nejlépe. Focením.
Tahle je nejúžasnější. Fatalka, jak ji znám :-) 

Sebevědomá, krásná, trochu zkažená, s velmi, ale velmi pronikavým pohledem. Kafe ze Starbucksu a kamínková Gucci clutch nesmí chybět…

Nemá smysl se nějak vychvalovat nebo nadmíru prezentovat. Většina fotografií, která se povedla, je na facebooku. Výčet úspechů je nudné čtení. A proto přidávám další fotku, která mě rozbořila. V zápalu našeho pitvoření a předstírání pohybu, aniž bychom se hnuly, nám do záběru vlítl sám život. Ano, ulice se v Praze čistí po ránu. (Stejně jako se do Pařížské nechodí před desátou.) A tak jsme si jako japonští turisté odnesly domů kouzelnou momentku s Panem Popelářem.

 Zajímavé bylo, že stejně jako mně, i jemu utkvěl zrak na snubních a zásnubních prstenech. Jen jeho reakce nebyly tak emotivní. (Ostatně tak jako vždycky). Pryč jsou ta léta, kdy jsem opovrhovala svatbou a diamanty. Teď jsem (především k diamantům) mnohem, ale mnohem otevřenější. “Všechny je potřebuju! Jsou tak krásné! Ach…”

Když jsem se rozloučila se zásnubním prstenem s “déčkem” a vytvořily jsme několik hezkých fotek u Diora, šťastně jsme odskotačily   na kafíčko do Rudolfina, kde jsme se opět převlékly a vyrazily směr Pražský Hrad. Tam, u Zámeckých schodů, vznikla hlavní fotka pro náš blog. Páskové Louboutinky znázorňují éterickou Fatalku, já jsem ty červené Diorky, kdyby byl někdo na pochybách. Bylo nám dobře, výpravu jsme zakončily (i s tím kufrem) u McDonalda, kde jsme si samozřejmě daly jen salát a vodu bez bublinek a k odpoledni se nakonec totálně zničené vydaly do svých domovů.

Jsem vděčná za ty dva dny a asi bych si to lajzla znova. Protože teď už vím, že se “jako mluví” a “jako chodí”, ale vlastně jste pořád štronzo, a že drahé rekvizity vyžadují ostříží zrak a ochotu někomu rozbít h**u (a tu já jsem měla). Taky je asi dobré se pořádně vyspat a nesprintovat s kufrem po kostkách přes půlku města, protože pak to chvíli trvá, než se dáte dohromady. To všechno už teď vím!

Někdo mě upozornil na fakt, že mě ty gepardí šaty (prý) rozšiřují a že když si je vezme i Fatalka, je pak více patrné, že nejsem “tak” štíhlá. 
   Jenže já v téhle věci nejsem solitér. Jedeme v tom s Fatalkou spolu a není v mém zájmu vyčnívat a zářit na úkor někoho jiného, ale táhnout za jeden pěkný gepardí provaz. I když bych si pak náhodou mohla  “všimnout”, že nejsem Twiggy. Ono to totiž v tomhle případě opravdu není podstatné.
(Bože, já nejsem Twiggy? Fakt ne?!:-)

Velké poděkování Ceranně, Kněžně a taky Panu Popeláři! A Fatalce: “Povedlo se nám to, mámo!”

Posted in kultura, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , | 4 Comments

Vyzkoušely jsme – Julia Child (poprvé)

(Boh) Nevím, jestli je to tím, že mám ráda časosběrné dokumenty, nebo láskou k jídlu, ale mně se film Julia&Julie, který je o blogerce vařící podle slavné kuchařky, líbil. Spousta lidí nadšená nebyla, ale já jo. Viděla jsem ho tak před dvěma roky a některé scény si pamatuji dodnes. Proto mě moc potěšil Google, když minulý týden použil logo k upozornění na 100. výročí narození  Julie Child. Byla velká, hlučná, milovala jídlo a jako správná Američanka se nenechala v poválečné Paříži odradit francouzským nabubřelým přístupem a s vervou sobě vlastní pronikla do tajů francouzské kuchyně. Její kuchařka, kterou sepsala ještě s dalšími dvěma dámami je jakousi Biblí pro každého, kdo se rozhodne vařit francouzskou kuchyni. Julia se stala pojmem, měla spoustu televizních vystoupení a dokázala se poprat snad se vším, co francouzská kuchyně nabízí. (Především vykošťování drůbeže stojí za to!)
   Julia Child je klenot mezi kuchaři a je jasné, že by zoufalce jako je Babica nebo účastníky soutěže Prostřeno! válečkem srazila k zemi, kdyby je viděla vařit. Má kamarádka jednou pravila: „Šampus není pro každého, má milá, někomu stačí i sekt,“ a proto nebudu mudrovat nad roztavenou nivou a šunkovým salámem a vřele doporučím Julii Child všem, kteří chtějí víc než jen masox, špagety s kečupem a víno s kolou. Osobně se chystám na cibulačku a pak přijde na řadu Boeuf bourguignon, mám přece kuchyni! Pro gurmány, kteří touží po jejích receptech, ovšem nevládnou angličtinou, doporučuji blog JuliaChild.bloger.cz, Apetitonline.cz nebo prostě jen zadejte její jméno do Googlu a ono na vás něco lahodného vypadne. Bon Apetit!

Film   – Julia&Julie – J.Child hrála Meryl Streep, kdo jiný, a byla famózní…jak jinak
Kniha – Mastering the Art of French Cooking – Julia Child, Louisette Bertholle, Simone
              Beck – Zatím jen v angličtině a nemyslím si, že bude někdy přeložena…

Dneska mě Fatalka upozornila na další česky psaný blog inspirovaný Julii Child. Takže zde je odkaz. Stojí za to!

Posted in culinaria, kultura, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , | 3 Comments

Dokud nás smrt nerozdělí

(FF) Neumím se pořád moc vyrovnat se smrtí. Kdykoliv se ochomýtne kolem, přestávám spát a začnu být prapodivně smutná. A nebrečím. Jsem jako v zemi nikoho a na malý moment mi připadá, že nic nemá cenu.
   Vždyť stejně všichni umřeme. Nechce se mi moc komunikovat a prosím všechny, aby mě chvíli nechali potácet se emocionální pustinou a počkali, až se zase jako bájný Fénix vynořím a budu mávat křídly. Bohyně mě ale zmizet nenechala. V předvečer pohřbu pratety se mnou šla do baru a povídá mi: “Smrt je něco jako radost, bolest, štěstí nebo smutek. Součást života. Je to grand finale, které všemu dává smysl. Pohřeb je jako oslava, na kterou všichni navíc přijdou v té nejvíc šik barvě.” Připomněla mi to, co jsem sama věděla, jen jsem to na chvíli zapomněla. A přesně proto máme přátele. A rodinu.
   Sestře slibuji, že pokud to bude nutné a budu u toho, všem připomenu, aby si na její pohřeb vzali květiny do vlasů, hezké oblečení a smutnili jen tak trošku. Spíš, aby se radovali z přechodu její bytosti do jiné dimenze. Tak jak si přeje. A já si přeju, abych dokázala naplnit odkaz pratety přesně tak, jak nám včera řekl farář ve vesnickém kostele: “Opatrujte její světýlko v sobě. Milujte a sviťte.” A to samé přeju i vám. Milujte a sviťte, dokud nás smrt nerozdělí.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | Leave a comment

Život jako z Ikey

(FF) Není nad to mít návod k použití. Jen tam se totiž dozvíte, že skříň není žebřík, a proto po ní nešplháme, a že když si nevíme rady, prostě někam zavoláme. Ech, kéž by to takhle jednoduché bylo i v životě. “Svůj návod k použití života jsem asi někde ztratila. Nebo vůbec nedostala?” vzdychla Bohyně a zapnula elektrický šroubovák (Byl to šroubovák? Když se nabíjel, byl tedy elektrický?!). Montovali jsme totiž nábytek. Z Ikey. Sice jsem vůbec nevěděla, proč jsem byla přizvána, ale prý proto, že mě to dostane z deprese a že dokážu lidem dobře říkat, co mají dělat. No, taky zásluha. Chtěla bych bydlet v katalogu z Ikey. Aby všechno bylo pořád barevné, uspořádané, hezky upravené a radostné. Ono to u mě doma sice barevné a radostné je, ale jen díky množství předmětů, hadříků, kosmetiky, květin a ovoce, které si tam asi dělají party, kdykoliv za mnou zabouchnou dveře. Ale zpátky ode mně do bytu Bohyně.
   Prohrabali jsme se statečně Paxem, Komplementem, Expeditem a vším ostatním, co radioaktivní Ken v jednom okamžiku vybalil (a že vybalil zodpovědně všechno!). Intuitivně rozhodli, kam co patří a spočítali jsme chybějící dílky. “Stejně si myslím, že to dělají naschvál,” dumala jsem. “Prostě do každé zásilky nedodají jeden dílek, aby bylo to skládání napínavější a kreativnější.” Takové malé ikea surprise.
   A pak jsme začali. Tím nejtěžším – velkou šatní skříní. Ano, dnes stojí. A ani pod ní nikdo není zavalený! Bohyně se ukázala jako všehoschopná žena a zručně se oháněla kladívkem, druhým kladívkem, vrtačkou, pohazovala vlasy a ňadra se jí dmula z tílka (já si toho normálně nevšímám, ale tohohle si všimli i lidi na Kulaťáku). Spolubydlícího Kena tato podívaná natolik konsternovala, že zodpovědně podával všechny matičky, šroubky a díly, obdivně se na ni díval a dokonce si broukal do melodie CD, kterým ho Bohyně trápí každé ráno a každý večer. Co se sluchových vjemů týče, já jsem poprvé v životě slyšela Bohyni používat slova jako “vrut”, “příklepové cosi” a “Oh, fuck me”. Budu si tato slovíčka pamatovat a v “technických” chvílích svého života je jistě využiju. Ale konec slovíčkaření, hlavní je, že skříň stojí! “Sestavit to druhý bude lehčí,” pravila tedy Bohyně odhodlaně a vyběhla do dalšího pokoje k hromadě krabic. “Už to máme totiž nacvičený.” “Takže je to jako vztahy?” otázala jsem se a nakopla karton. “Jo, jako život,” odfrkla Bohyně a popadla kladivo. “Takový nedokončený…,” vzdychla jsem a v mžiku jsme sestavili dvě poličky. Protože jsme dobří. A samostatní. A pak jsme se kolem jedenácté doplazily do KFC, neee, samozřejmě že ne, šly jsem do Boulevardu, daly jsme si něco zdravého a nenacpaly jsme se hranolkama, coca-colou a kuřetem. To my neděláme…
   Příště už se pustíme do nějaké větší akce. Budeme třeba sekat elektriku nebo hloubit bazén. Držte nám palce a nezapomeňte – skříň není žebřík, proto po ní nelezte! A když si nebudete vědět rady, někam zavolejte! Třeba nám.

Posted in Co se mi líbilo, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , | 17 Comments

Caro Emerald na víkend!

(Boh) Zde je naše velmi oblíbená písnička, co nás opravdu oslovila. Stály jsme s Fatalkou v obchodě a najednou se Caro rozezněla. “Why am I sitting in the middle of nowhere… Standing here with nothing to do… Wondering if I really love you, oh oh” Každá jsme si tam našly svůj oblíbený part. “I know we have a chemistry… This combination’s heavenly… But don’t forget you promised me… Everything, everything”
Celkově je to úžasná pohoda. A ta podoba! Hezký víkend všem!

 

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , | 6 Comments

Co dřív?!

(Boh) Nemám zdání, co bych měla dělat dřív. Jestli zaklidit oblečení, umýt nábytek, vyházet kde co, srovnat šanony, jet nakupovat do Ikea, nechat vyčistit koberec, přečíst návod k DVD, pračce, myčce a domácímu kinu nebo se prostě na všechno vykašlat a jít si konečně lehnout a v klidu se vyspat. Po třech týdnech si to nejen zasloužím, ale já to bytostně potřebuju!
   Zjistila jsem, že žiju na zvláštní vlně automatismu. Automatismu a bezradnosti. Přiznávám, že jsem tak bezradná, že neustále posouvám krabice sem a tam, abych zjistila, že právě tady je na ty předměty skvělé místo, ale bohužel jsem stále nebyla v  Ikea, abych ty předměty bylo kam dát, nebo naopak s nadějí v srdci otevřu krabici s nápisem „kuchyně-potraviny“, abych zjistila, že je v ní něco, čemu říkám poslední změť a já opět propadla další vlně zoufalství, protože fakt nevím, kam ty věci patří.
   Mé zacílení na mě samotnou dosáhlo vrcholu. Je mi všechno kolem jedno. Práce, rodina, kamarádi, druhá práce, elektrárny i plynárny. Dokonce jsem přešla i fakt, že můj přítel jel se svým mladším synem na týden někam do horské chaty, kterou bude obývat s paní, která má stejně starého syna(!). Ano, zní to zlověstně, ale mně je to jedno. Dokonce o tomto neblahém faktu i žertuju… “S cizí ženou v cizím pokoji…“ prozpěvuju si při pomyšlení na Drahého a cizí ženu, ale to je tak asi všechno. Je mi to totiž jedno. Podstatná jsem jen já a moje krabice. Až konsoliduju je, začnu zjišťovat kde je soupis plateb PRE a plynáren, které jsem měla zaplatit, kde je mobil pro elektronické bankovnictví, promyslím jak vyřeším v práci lhůty, které uběhly a kde mám (sakra) veškeré materiály na doučování angličtiny. A možná, pokud mi zbyde chvíle, tak se zamyslím nad tím, jak to na těch horách asi probíhá. (Pokud to ještě bude aktuální). Ale do té doby, prosím nerušit, zaklízím!

PS. Po napsání tohoto příspěvku jsem se rozhodla ušetřit čas a koupit nějaký nábytek přes Aukro. Jak jsem tak strašně vyčerpaná a bezradná, chtěla jsem “sledovat” jednu komodu, co by se mi celkem hodila do šatny. A místo “prohlédnout” jsem klikla na “přihodit”. A teď jen čekám, jestli mě někdo přehodí nebo jestli zaplatím devět stovek za kus nábytku, který ani nevím, kam postavím. Vesmír se na to asi už nemohl dívat, a tak to trochu posunul tím správným směrem. Nebo je to poslední poťouchlost Merkura, který se dneska rozbíhá. Ale víte co, je mi to jedno! What´s meant to be is meant to be. It´s destiny. It will find its way eventually.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 7 Comments

Vyzkoušely jsme (pro vás) České hrady

(FF) Tak jsem se v sobotu ráno impulzivně rozhodla, že už mě nebaví ani Praha, ani být nemocná a že se odjedu trochu odreagovat. Divoká akce mě buď uzdraví, nebo kompletně umrtví, řekla jsem si, sbalila spacák a vyrazila na akci Česká hrady. Aby to stálo za to, odjela jsem s pár kamarády někam do horoucích pekel skoro k rakouským hranicím, vyděšená nejen line-upem (česká kapely moc neznám, ale moc jich ráda nemám), outdoorem (spacák! toi-toiky! jídlo ze stánku!), ale i davy lidí a vleknoucí se chřipkou nebo s čím to bojuju. A věřte nevěřte, ono mi to pomohlo. Sice přesně nevím, jestli mě vyléčil tanec v dešti, noční pobíhání po louce zalité měsícem, kombinace piva, vína, panáků a vodky nebo ty pekelně přepepřený halušky ve dvě v noci, ale hlavně, že to zabralo.
   Samozřejmě jsem se opět předvedla. Kvičela jsem pokaždé, když jsem zahlídla pavouka nebo divnýho brouka, kterýho vypadal jako larva. Škaredila jsem se, když mi místo frisca nabízeli ovocný pivo. Vlastně mi nejdřív vadilo všechno a potom už nic. Sukni jsem si vzala tak krátkou, že mi v ní nejdřív byla pekelná zima, a když jsem si sedla, byly mi vidět kalhotky. Ani nemluvě o tom, když jsem si lehla. Samozřejmě jsem si místo kecek vzala balerínky, které po tříhodinovém lijáku byly na vyhození a já tančila v blátě bosa. Oblohu křižovaly blesky a Vojta Dyk si sundal sako. Ach. Xindl X má docela dobré texty. Pak si ještě pamatuju MIG 21, kteří jsou tak nějak pořád stejní, Monkey Business (Ruppert má úžasný hlas), Polemic a Sto zvířat. K ostatním kapelám můžu napsat jen to, že tam (asi) hrály. Pak jsem se léčila koupáním ve Vltavě, obdivováním Rožmberka, tatarákem, vývarem, zpívala si písničky z pohádek a zdravila vodáky. A abyste neřekli, že si své dobrodružné outdoorové zkušenosti nechávám jen pro sebe, mám pro vás…

…pár rad na festival:

Nedávejte si jako orientační bod stánek Red Bullu, kde míchají energy drink s vodkou. Je totiž skoro jisté, že se pořád bude někdo ztrácet. Pak se všichni sejdete, na setkání si dáte panáka a tak pořád dokola…

Na toi-toiky kapesníky s sebou.

Baterka se hodí. Taky je vhodný mít oblečení na večer a noc a do bouřky a všechny ty softshellový věci, ale i bez nich se dá přežít. Ono je vždycky někomu vedro.

Pořádně se podívejte, kde máte stan. Ono to odpoledne za střízliva vypadá všechno jinak, že. A informace “Je to napravo od posedu.” je ve čtyři ráno úplně na nic.

Pokud chcete jít na prohlídku hradu, udělejte to hned odpoledne, když přijedete. Druhý den to nedáte. Pokud jo, máte můj obdiv a ty fotky chci vidět.

Neptejte se v noci pankáčů na parkovišti, jestli umějí hvězdu.

V noci v lese dávejte pozor, kam šlapete. Moje zlaté sandálky by mohly vyprávět velmi nepěkný příběh.

V lese se ve dne naboso chodit dá. Čtyři kilometry po silnici se taky ujít dají. Jen si v pondělí ráno před odchodem do práce vyndejte z nohou trny a klíšťata. A ten asfalt taky jednou pustí.

Posted in cestování, kultura, music, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , | 8 Comments

Dree pro ManiaMania

(Boh) Mám ráda módu. Moc. Mám ráda iluze a cestování v čase i prostoru. Mám ráda dobrou reklamu a reklamní kampaně, co se povedou. Protože i když je to o prodeji, o číslech, o manipulaci, já si to dokážu užít. Já jo. Díky cestám a životě v zahraničí jsem poznala, že existuje víc, než jen Adidas, Luis Vuitton, Guess a Quelle. Je spoustu stylů a krásy, kterou vídám občas i v Praze. Ale pořád mi přijde, že toho není dost. Nikomu jeho způsob oblékání neberu, sandály na suché zipy jsou funkční a krátká jeansová sukně z tržnice je možná sexy a pohodlná, ale mě to neba. Potřebuji víc. Chci víc, protože vím, že to VÍC existuje. A že je to díky e-shopům a informativnímu světu internetu dostupné. (Nebavím se o ceně!)
   Možná když se budeme inspirovat už teď, v budoucnu vezmeme některé kousky oblečení za své. A dojde k pozvolné, leč trvalé změně. I když je to taky o zvyku a pohodlnosti. Nad módou se musí přemýšlet a to se v téhle době nikomu moc nechce. 
   Ovšem  já jsem optimistka. Věřím, že alespoň jedna slečna díky některým nádherným fotkám z kampaní najde svůj styl a v tom případě i sebe samu, a ten ohavný, zběsilý a nepochopitelný módní svět někomu pomůže…  
   Velmi ale velmi inspirativní považuji kampaň šperkařské firmy ManiaMania s Dree Hamingway. Šperk nemusí být nutně jen zlatý. Není to jen o materiálu! Je to taky o designu, o provedení, o nápadu. A tohle mě prostě moc nadchlo a osvěžilo. Příjemné osvěžení i vám! (Možná si něco objednám…)

 

 

 

 

 

 

 

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , , | Leave a comment

Dostojevskij, pavouci a květiny z lásky

(FF) Prohrabat se minulostí. Poprat se s ní. To dobré si ponechat a nefunkčního se zbavit. Přímo fyzicky. Díky tomu, že budou taťkovi předělávat střechu u našeho rodného domu, čekalo nás se sestrou přebírání se v našich starých pokojích. Spousta vzpomínek, sešitů a učebnic z gymplu. Staré otřepané boa, zrcadlo po prababičce, nelichotivé fotky z 90.let. Taky lístky na festivaly, housové časopisy, krabičky od amerických a ruských cigaret, zbytky svíček, nenošené kecky. Čapek, Dostojevskij a pavouci. Sbírka minerálů. Základ zůstal, ale už dávno nejsem tou holkou, která tam za šumění bříz ty knížky četla a tajně kouřila. Vyrazila jsem do světa a díky vysoko nastavené laťce jsem nějak pořád nenašla to, po čem jsem toužila, i když se mi paradoxně splnilo vlastně téměř všechno, co jsem chtěla. Ale staly se i jiné věci, mnohem lepší i mnohem horší, než jsem si kdy vůbec uměla představit.
   Pak mi otec pod jeřábem u skleničky vyprávěl, jak tuhle pracně sháněl čerstvou květinu, protože šel na rande a žádný gentleman na rande bez květiny nechodí. A tím se mi potvrzuje to, co jsem tušila. Muži nosí květiny. Ale jen ženám, které opravdu milují. (Papírová kytka z pouti NENÍ květina, osobní poznámka redakce). A že jsem ty laťky pro posuzování světa měla nastavené pěkně vysoko. A víte, co? Je lepší se těch vysoko nastavených latěk držet, i když to nejdřív vypadá jako nevýhoda. Nakonec stejně dosáhneme jen toho, co všechno si dokážeme představit. Takže se už neomezuji… Pavučiny vyhazuji, Dostojevskiho si ponechám. I kdyby se mi ještě pár chlapíků s růžema z pouti kvůli němu mělo vysmát.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 13 Comments

Mike Tompkins – Firework

(Boh) Mám ráda beatbox a jiné podobné formy hudby (píšu jiné podobné formy, protože většinou neznám aktuální chic název toho, co se mi líbí…). Dneska jsem narazila na velmi pohledného Mikea Tompkinse, který je jako orchestr (A capella). Tek kluk zvládá všechno. Zpěv, vokály, basy, housle, něco, čemu se říká synth a to vše jen svými ústy, hlasem a rukama. “Je úžasný,” vyjekla Bohyně nezaujatě a začala snít…
   Vřele doporučuji, jak jinak. Na konci videa je i malá exkurze, kde se dozvíte, jak to ten (vrrrr) Mike dělá.

Posted in Co se mi líbilo, music | Tagged , , | Leave a comment

Kdybych žila u moře

(FF) Jak snadné by bylo být pořád krásná a zdravá, kdybych žila u moře. Jsem z dovolené zpátky týden a jsem v šoku z toho, jak rychle jsem zabředla do svých nepěkných celoročních zvyků. Zatímco na dovolené to byl sen – vlasy jsem měla pořád hezké a zdravé, protože jsem je dva týdny nefénovala, nebyla jsem rozčílená, ani ve stresu, protože mým jediným problémem byla fronta na slaninu (ano, jedla jsem ke snídani slaninu, protožte byla nejlepší) a jediným dilematem rozhodnutí, zda si dát večer whisky nebo martini. Takže jsem díky absenci stresu přirozeně omezila alkohol, nikotin i kafe. Ke konci pobytu jsem di dávala kafe jedno nebo žádné! Tady je má běžná norma tak šest…
   Alespoň trochu jsem každý den sportovala. To, že běžecké boty zůstaly po celou dobu hozené ve skříni, protože jseme prostě neměla morálku v horku vyběhnout, je mé malé ošklivé tajemství, stejně jako ten nepěkný příplatek za nadváhu na letišti – kufru, ne mojí, doufám. Ale plavala jsem. Pestrá, pravidelná strava taky udělala své a přijela jsem opálená a hubenější. Všechno tam bylo takové jednodušší. Získat zdraví i krásu. Vím, že člověk nemůže mít celý rok dovolenou. Vím, že žiju ve městě a ne na pobřeží. Ale kdybych si alespoň trochu těch návyků dokázala ponechat, budu šťastný člověk.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 9 Comments

Vyzkoušely jsme – pečenou kozu

(Boh) Náš blog není o jídle, a proto ani tento příspěvek nebude aspirovat na recept roku. Spíš bych se chtěla podělit o své zážitky. Přestěhovala jsem se do bytu, kde je trouba. To není asi tak nic zásadního, pro člověka, co troubu má. Jenže já téměř 30let žila v kuchyni se sporákem a mikrovlnkou. Pekla jsem leda tak o víkendu s babičkou na Kladně. Kuře a bublaninu. Zbytek jsem v Praze  řešila Remoskou nebo mojí chytrou mikrovlnkou s šestým smyslem.
   Pod dojmem budoucí úžasnosti jsem se rozhodla vařit. Vyrazila jsem tedy na nejlepší farmářské trhy v Praze (o těch někdy později) a nechala se inspirovat. Farmářka z kozí farmy v Kojetíně byla strašně milá, vysvětlila mi, jak se peče kozí noha (vlastně noha kůzlete) a hlavně se strašně pořád smála nad mými zvídavými dotazy typu: „A to mám tu nohu přiklopit?!… Alobalem…aha, tak ten taky nemám, stejně jako pekáč, ale já si to nakoupím… Brambory? Tak ty si taky koupím…“ Prostě je to velmi veselá a trpělivá žena, ale dost už o mé nevybavenosti, neznalosti a nepřipravenosti. Zde je recept na kůzlečí nohu.
  Nejdříve si zjistíte, kde máte nějaký plech nebo pekáč. Případně si ho koupíte. Pokud tam noha pasuje, máte vyhráno. Pak se musíte tvářit trochu divně, protože jedině tak zakryjete fakt, že kromě olivového oleje jiný olej doma nevedete… Ale když si vzpomenete na kus sádla, máte vyhráno a krize vztahu je opět zažehnána (Bože, pokolikáté, už?!) Poté vyhrabete z krabice s nápisem „kuchyň-potraviny“ kmín, který jste rozhodně nekupovala, nakrájíte trochu cibule (asi jednu nebo dvě – tahle fáze mi unikla, uklízela jsem u Kena), celé to podlejete a dáte do vyhřáté trouby a pečete na 170C. Nezapomenete na sůl, pokud používáte Himalájskou, nešetřete. Je růžová, je zdravá, ale moc nesolí…
   A pak už jen čekáte, podléváte a ve vhodném okamžiku oloupete brambory, nakrájíte je na větší kousky a přidáte ke koze, aby se v té šťávičce pěkně udělaly. Noha se pekla asi 30minut, ale nejsem schopná to přesně určit, myslím, že se v televizi hrál tenis a pak šla kánoistika nebo něco s pádlama na vodě. Bohužel jsem v mezidobí luxovala, vyhodila pojistky, ale všimla jsem ti toho až když jsem šla znovu podlévat… Brambory se mezitím udělaly, noha by potřebovala ještě cca 10minut, (ano, těch, co byl jistič dole). Ale s ohledem na fakt, že jsme padali hlady, snědli jsme nohu i tak, byť byla trochu gumová. Stačilo jen vybalit dva talíře, příbory a dál sledovat sportovní výkony jiných. Já si pochutnala. Skvělou tečkou byl nález zubní nitě. Tu na závěr vřele doporučuji! Pokud náhodou nemáte žádné židle a televizi jste nouzově připojili v ložnici,  nejezte kozu v posteli. (I když, nechtěla jsem už spát sama a to se mi splnilo. Není nad to mít v posteli dobře vypečenou kozu.)

Posted in culinaria, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , | 8 Comments

Afirmace (co mě zachránila)

(Boh) Merkur si se mnou opět zahrává… Nepřijeli mi v šest ráno stěhováci, nemám židle z Roudnice, přišla jsem o všechny kontakty, mám nepořádek kam se podívám, bohužel už nemám ani sílu, ani finance na to, abych se vším nějak rychle pohnula, holicí strojek je zabalen kdesi, takže jestli ho nenajdu do konce týdne, budu si muset v Obi půjčit křovinořez. Oblečení je strašně zmačkané, ale žehlicí prkno jsem ještě nepřevezla, v pytlích se hromadí špinavé prádlo a i když je pračka zapojená, bez sušáku se do praní pouštět nebudu. Do toho všeho nepořádku přece nebudu  věšet prádlo! Budím se v noci nad vidinou stohů spisů, které rostou na všech stolech u mě v práci, cítím se strašně sama a jediné, co si přeju, abych už byla přestěhovaná a všechno to už bylo za mnou. Aby se vrátil Ken a já už nebyla v tom obrovském bytě sama a hlavně aby se objevil někdo, kdo bude vedle mě v mé orientální ložnici usínat. Nechci už spát sama. Kdykoliv liju čistící prostředek do kbelíku, přemýšlím, jestli bych si neměla dát frťana. “Octový Frosh nebo Levandulový tekutý písek?!”
   Ve své podstatě se strašně lituju, protože to všechno jsou jen krátkodobé obtíže, které se vyřeší. Prádlo se vypere, na spisy se odpoví, rozhodne, usnese, Ken se vrátí a já najdu někoho, vedle koho budu usínat a buďme upřímní, není nic snazšího než si zajít na depilaci. Ale znáte to, stokrát nic umořilo osla a fňuknout si občas musíte. Navíc když nevíte ani jak dlouho ten osel ještě bude mořen, je to tak trochu…úmorné. (I když chvílemi humorné).

Ze sebelítosti a letargie mě dneska ráno vytrhl vzkaz na FB od skupiny Afirmace. Najednou mám pocit, že vše se děje jak má a že pak bude zase líp. Pokud prožíváte obtížné období, vřele tuto afirmaci doporučuji. Mně pomohla. Minimálně se už nechci otrávit čistícím prostředkem a opět mám chuť vybalovat a zabalovat.

NĚKTERÉ NAŠE PROBLÉMY A UTRPENÍ JSOU ZPŮSOBENY NAŠÍ VLASTNÍ KARMOU A DOKUD NEUPLYNE URČENÝ ČAS, NEZMŮŽEME PROTI NIM VŮBEC NIC. JEDINÉ, CO MŮŽEME UDĚLAT, JE NÉST JE STATEČNĚ SE VZTYČENOU HLAVOU. JAKMILE JE KARMICKÝ DLUH SPLACEN, UVOLNÍ SE TĚŽKÉ OKOVY OSUDU A POMOC, KTERÁ PŘEDTÍM NEBYLA NIKDE K NALEZENÍ, K NÁM PŘIJDE DŘÍV, NEŽ O NÍ STAČÍME POŽÁDAT.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 2 Comments

Insomnia nights

(FF) Nespím. Už měsíc prostě nemůžu spát. Nějak se toho všeho hodně nahromadilo. A já se budím každou hodinu. Každou (!) hodinu se vzbudím, podívám se, kolik je a zase po různě dlouhé době usnu. Po měsíci tohoto režimu jsem jako zombie. Jsem unavená, ale funguju, jen všechno probíhá jako v nějakém snu nebo jiné realitě. Což přiznejem si, není vždycky špatné, že.
   Pořád jsem přemýšlela, čím to je a jak to vyřešit. Práci, vztah, peníze, bydlení, život. Na nic jsem nepřišla, protože nic tak zásadního a zvláštního se vlastně neděje. Jen je to všechno takové intenzivní a děje se toho moc. Takže jsem vyzkoušela meduňkový čaj, heřmánkový čaj, červené víno, pohyb, milé filmy i milou literaturu. Zbývá jen testnout rohypnol. A pak jsem si četla článek o výzkumu vědců a nezávisle na něm mi to potvrdila i Bohyně. Prostě není normální spát sama! Nevím přesně, jak to bylo, protože mi kombinace všech rádoby uspávačů trochu rozdováděla mozkové buňky a ne všechny se stihly vrátit na místo, ale jde o to, že člověk je zvyklý spát ve skupinách, tlupách, kdy vždycky někdo hlídal. Dneska nám sice nehrozí, že nás v noci rozsápe dravá zvěř nebo přepadnou Tataři (i když pokud můžu na dvoře v práci najít mufloní hlavu, pak je v životě a la David Lynch možné všechno), ale pradávné geny prostě neumlčím heřmánkem. Co teď? Mám shánět tlupu? Mám někde nahánět přespávače? Nebo mám prostě počkat, až geny zase utichnou a já konečně usnu na víc než hodinu?

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 6 Comments

První noc v novém bytě

(Boh) “První noc v novém bytě… Co se ti asi zdálo ? Svíralas křížek z mědi, až mě to polekalo. Já vím, že máme málo: jen stůl a v láhvi chvojí…Stůl, co nás rozděluje. A zároveň nás spojí.”
   Tahle písnička mi hraje v uších celý den. Nesvírala jsem křížek z mědi, ale jinak jsem si dala svou první noc v novém bytě. Vždycky jsem si chtěla tu chvíli prožít. A už je to tady. Mám málo, jen stůl, židle jsou někde u truhláře, povlečení v černém pytli, měsíc se v okně rozhodně neblýskal, jen neony Hudy sportu osvětlovaly stěnu proti posteli. Ráno mě probudilo sluníčko a i když jsem se moc nevyspala, svou první noc jsem přežila. Unavená, vystresovaná, sama… Alespoň mě nový byt nemůže s nikým rozdělit, ale třeba mě s NĚKÝM spojí. Necháme se překvapit. On to Vesmír nějak zařídí.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 4 Comments

Co jsem se (ještě) naučila v červenci

(FF) “It was inevitable: the scent of bitter almonds always reminded him of the fate of unrequited love.”Gabriel Garcí­a Márquez

Nebudu v noci jíst tatarák. Nebudu už nikdy jíst tatarák.

Singl život je úžasný. Ale znamená i to, že když se vrátíte z cest, nikdo nečeká v příletové hale. Doma čekají jen uschlé kytky ve vázách, zvadlé v květináčích a zkažená zelenina v lednici. Taky studený sporák, zima a prázdná postel. Ale dá se to přežít. A druhý den už je líp. Mnohem líp.

Na pilu tlačit netřeba.

Frank Sinatra se dá poslouchat v každém ročním období.

Nejnádhernější lidé, které známe, jsou ti, kteří znají porážku, znají utrpení, námahu, znají ztrátu, našli cestu ven z propastí. Tito lidé oceňují život, jsou vnímaví a schopni porozumění, což je naplňuje soucitem, laskavostí a hlubokou láskou. Nádherní lidé se nádhernými nestávají jen tak. (Tohle jsem nenapsala, jen si nemohu vzpomenout, kde jsem to našla…)

Musím si dávat pozor na to, s kým, kdy a jak jdu domů. Jestli s sebou mám pepřák. Jestli se taxikář dívá do té doby, než dojdu k domovním dveřím a není to kvůli té krátké sukni. Jsem strašně neopatrná a věřím, že se mi nemůže nic stát. Není ale nutné zažít úplně všechno, že.

Je důležité večer popíjet s někým, kdo vám druhý den přinese ty hektolitry vody. Ano, je to strašně neromantické a hovoří ze mě stáří a zkušenost. Haha.

Nebudu dávat plané naděje mužům, o kterých vím, že s nimi nikdy být nechci.

A vůbec – budu celá taková radostná, zářivá a optimistická, jako první den po dovolené.
K tomu mi dopomáhej Bůh, Bohyně, blog a všechno, co mám ráda.

PS: Když je nejhůř, jste upocená, zmatená, přepracovaná a celá rozplizlá, nic nepomůže víc než setkání s nejlepšími kamarádkami v baru! A pokud jsou na tom podobně, je to ještě větší legrace.

Posted in ...v červenci 2012, Co jsem se naučila... | Tagged , , , | Leave a comment

Úžasná budoucnost

(Boh) Se zvyšujícím se počtem krabic, stresu, olámaných nehtů a všeobecného nepořádku v mém starém bytě, jsem tak nějak bláhově propadla představě úžasné budoucnosti, která mě v Alfí čtvrti čeká. Ve své podstatě se nejedná o úžasnou budoucnost, kterou budu zažívat, ale budoucí úžasnost. Díky velkým oknům je můj nový byt velmi světlý a tak mám takovou neodbytnou představu, že bude neustále prozářen, bude vonět a hlavně bude uklizen. (K tomu mi dopomáhej Bůh…a Karolína). Ve své úžasnosti vidím sama sebe mnohem hubenější, kreativnější, kterak v kuchyni vařím neuvěřitelné pochutiny s orientálním nádechem, za zvuku hudby a na jedné vlně vše nosím svým přátelům kolem oválného stolu s damaškovým ubrusem a sklenicemi s dobrým červeným vínem. Ve svých představách mám dokonce delší nohy a světe div se, jsem tak trochu blondýna. A všechno je nadějné a zářivé, záclony vlají, všude to krásně voní a moje boty jsou úhledně vyskládané v šatně a čekají na dobrodružství, která v nich prožiju.
   Jaká bude realita, to uvidíme za pár týdnů, zítra se stěhuju! Zatím se však budu opájet svou budoucí úžasností, protože jen díky ní jsem se ještě nezhroutila. A taky díky mohutné podpoře mých kamarádů a bližních. „Jsem za oboje velmi vděčná,“ řekla dojatě a snila si dál.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , | 5 Comments

Odhodila jsem sekyrku a přišla ze srubu

(FF) Nejsem dokonalá a občas se mi povede pěkné módní faux pas. Také riskuji, že po tomhle článku budeme s Bohyní opět považovány za povrchní a kárající. Ale risknu to. Módní policie v přímém přenosu z dovolené. Prostě si to nemůžu odpustit.
   S kolegy jsme se ještě před mým odjezdem shodli, že Čechy v zahraničí bohužel poznáme na první pohled. Podle nevychovanosti, buranství, špatných vlasů bez střihu a laciného oblečení. Ano, pořád to platí. Kdybych byla v bungalovu s vlastní stravou, asi to pochopím. Ale někde, kde se smetanové záclony vlní v přímořském vánku, stříbro se třpytí na stolech a obsluha je napomenuta šéfem, sotva se vytvoří fronta v počtu tří lidí a musím necelou minutu čekat, než se dostanu ke krevetové polévce, pro to pochopení prostě nemám. Sama teď chodím na oběd v tylové sukni a na podpatcích a převlékám se šestkrát denně, protože se to prostě hodí. Podobně chodí oblékané i Angličanky, Francouzky a i Němky se snaží. Cizinky nosí na každou večeři náušnice, perly a rtěnku nanášejí asi hned potom, co si ráno vyčistí zuby. Muži bez dlouhých kalhot a košil také večer nevylézají, košile mají vyžehlené a nesnaží se krást lžičky.
   Pointu článku asi tušíte. Laciné materiály, díky kterým si detailně můžete prohlédnout spodní prádlo, kdybyste o to zvrhle stáli, doplňky veškeré žádné, nakyslý výraz. Homolkové přijeli. Nejvíc mě asi zatím fascinovala žena v maskáčích, která prostě před srubem jen odhodila sekyrku a šla na večeři. Nejde o to, že jste povrchní. Jde o to, že úpravou sebe sama dáváte najevo nejen respekt a úctu k sobě samé, ale i k okolí. Navíc kde jinde než v přímořském resortu se můžete tolik bavit módou a užívat si všechny ty veselé kombinace a lehké materiály? A nejde ani o to, že cizinci mají víc peněz. Potkala jsem i český pár, který je perfektní a šaty té paní obdivuji každý večer. Výmluvu na to, že je někdo máma a tak na blbosti jako je vlastní look, nemá čas, taky neberu. Je tu Francouzka sama se třemi dětmi a ať ji potkám na pláži nebo u salátů, vypadá skvěle. Nevím, v čem konkrétně je s námi Čechy problém. Ale doufám, že jednou nebudeme synonymem pro mizerné oblékání a nulovou noblesu.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 5 Comments

Čeho na smrtelné posteli nejvíce litujeme

(Boh) Nedávno mě velmi zaujal článek na serveru novinky.cz o paliativní pečovatelce Bronnie Wareové, která své zkušenosti s chováním svých umírajících pacientů shrnula do knihy Top Five Regrets of Dying (Čeho nejvíce litujeme na smrtelné posteli). Opět se mi potvrdilo, že člověk, který je v rodinném kruhu oblíbený a všem vyjde vstříc, nemusí být nutně tím nejšťastnějším členem rodiny. Spíše naopak. Jak pravila Bronnie ti, co žili podle představ svých bližních na smrtelné posteli litovali více než ti, kteří si žili podle sebe.
   K tomuto zjištění jsem došla i já (bez Bronnie i bez smrtelné postele). Během studií v Itálii. V jednu osvícenou chvíli mi došlo, že nikdy nenaplním představy svých příbuzných, a že pořád budu muset čelit nesmyslným očekáváním. Dříve mě to trápilo, ale jak jsem se přehoupla přes třicítku, tak je mi to tak nějak jedno. Už to není můj boj. Vždycky budu trochu hysterická a chaotická. Zároveň velmi racionální, systematická, urputná a puntíčkářská. Nepřestanu vyhazovat peníze za příspěvky na charitu a dál si budu kupovat drahou bio aviváž, stohy knih, lesklé časopisy a předražené kafe. Nevzdám se svých ideálů a zřejmě si nechám vytetovat další ptáčky. A piercing z jazyka nevyndám. Netoužím po doktorátu, i když vím, že bych to zvládla a zatím jsem spokojená s přítelem, kterého občas mám. Jo, a tento rok neplánuju děti a je mi jedno, co si o tom všichni myslí. Možná je nebudu plánovat nikdy. Když Vesmír dá, tak při troše štěstí přijdou i bez plánů. 
   Říká se, že když začnete jít svou cestou, přestanete být oblíbení. Ale zároveň se vás už takové reakce nedotknou a okolí si nakonec zvykne. A to je asi to nejdůležitější moudro, kterého se držím. Nejsem stoeurovka, abych se líbila každému. Stačí, když se budu líbit sama sobě. A na smrtelné posteli budu litovat o krapet míň. Alespoň doufám.

(Foto dívky na kolejích Jan Petřík)

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 9 Comments

Kimbra na víkend

(Boh) Pro všechny, co se chtějí i nechtějí ještě usadit! Tenhle klip je dokonalý, vřele doporučuji. Děkuji Zuzce, že mě na něj upozornila. Hezký dokonalý víkend!

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , | Leave a comment

Co jsem se naučila v červenci (zatím)

(FF) Mysli srdcem.

Láska není pro muže leitmotivem života, tak proto. Důležitější jsou po zralé úvaze i jiné věci jako rozum, pohodlí a zvyk. Proto jsou s ženami, i když by podle našeho názoru mohli mít lepší, chytřejší a sofistikovanější. Pro ženy je láska leitmotivem, tak proto. Proto na ni čekáme, dokola rozebíráme své vztahy a neúnavně hledáme to nejlepší.

S opálenou kůží nejlépe funguje bílé oblečení a zlaté šperky.

Když je na výběr mezi rybou v těstíčku, jatýrky a jehněčím, vždycky sáhni po jehněčím. A vydatně zalít místním pivem.

Nikdy nemluv s plnými ústy. Žádné sdělení na světě není tak důležité, aby muselo být doprovázeno rozšmelcovanými bramborami nebo karotkou. Kromě „Pomoc, dusím se!“.

Lidské srdce je tkáň plná paradoxů. (V dobrém i ve zlém od Liz Gilbert)

Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a recept na štěstí. Kdo myslí jenom na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a zahyne.“ Jan Werich

Posted in ...v červenci 2012, Co jsem se naučila... | Tagged , , | 2 Comments

Už zase běží(m) pozpátku!

(Boh)Všechny jsem chtěla varovat. A pak jsem na to v návalu jiných povinností zapomněla. A před čím, že jsem to chtěla všechny varovat? Před Merkurem, moji zlatí. Který je opět retrográdní (bližší vysvětlení v těchto(1) článcích(2)). Zmatené období plné průšvihů a zkratů systému započalo v sobotu v noci. A chvíli si to s ním užijeme. Včera jsem zapomněla na schůzku s kamarádkou Limetou, která mi měla dělat spolujezdce, ale mně to netrklo. Následovala nečekaná návštěva spolužačky, která mi celá zhroucená vykládala o nehodě, kterou měla, o starostech se stavbou bytu a jiných problémech, které se nashromáždily za poslední dny, ale já nic. Mně to netrklo. Jen hrdě vykládám, jak začnu hubnout až po tom, co nebude Merkur retrográdní, ale že bych si spojila informace, to ne!
   A tak jsem si dneska opravdu užila. Měla jsem být na telefonu, neb mi stěhováci měli přivézt myčku a pračku. Psala jsem si vesele sms, byla v pohodě, ovšem když jsem si chtěla v 11 ráno zavolat, najednou jsem byla „bez telefonní sítě“. Po zapnutí a vypnutí přístroje jsem obdržela kvantum upomínek na zmeškané hovory – za více než 12hodin – a jedním z nich samozřejmě byli stěhováci. Ach ano, Merkur. A problém byl na světě. Než jsem myčku a pračku nakonec obdržela, naučila jsem se čelit vydírání ze stran svalnatých závozníků, kteří očekávali tisícovku za dodatečný odvoz (do své kapsy), křičela jsem na pobočce Vodafone, protože jinak bych brečela a křik mi pořád přišel důstojnější, přišla jsem o kontakty a fotografie, vlastně o celý chytrý telefon, dostala tatranku na telefonování, obvolala kde co a kde koho a nakonec mi byla dovezena pračka i myčka (za dvě stovky). Kdybych situaci nepodcenila, mohlo být všechno jinak. Měla jsem si ty spotřebiče objednat v pátek a ne v neděli. Ale s tím už teď nic nenadělám. Ani nic nového dělat nebudu. Hezky zůstanu šronzo…
   Vězte, že pokud vám teď padá internet, seká se počítač, na vašem blogu najednou zmizela funkce blok a díky tomu články vypadají jako školní časopis, je to vina Merkuru. Jestli nemusíte, nic nového nezačínejte. Přečkejte toto období bilancováním a rozjímáním, ale NIC nedělejte. On toho Merkur natropí i tak dost za vás.

PS. Nevíte jak se dává text do bloku, když nejsou ikonky? Kombinace CTRL+Shift+…?Tohle je víc než ohavné. Snad se mi zítra ikonky objeví… (Merkure, Merkure!)
Objeveno, načteno, zjištěno a upraveno. Ufffff. (Ale já bych s takovým nepořádkem v příspěvcích nevydržela. No, alespoň nad něčím mám kontrolu…)

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 4 Comments

Vyzkoušely jsme – řízení v Praze (nedělní provoz, zatím)

(Boh) Říká se, že si máme dávat pozor na to, co si přejeme. S tím plně souhlasím. Ve chvíli hlubokého rozjímání, kdy mé myšlenky mohl slyšet jedině Vesmír, jsem si řekla: „Až se přestěhuju, naučím se řídit.“ (Samozřejmě jsem měla na mysli ještě mezistupeň, a to prodej zahrady a pak koupi auta, ale to jsem Vesmíru nesdělila.) Za pár dní na to jsem ve sluchátku uslyšela: „Tak prdelko, budeš řídit. Dneska mi vzali papíry. Kdy si dojedeš pro Adélku?“ V prdelce by se v té chvíli krve nedořezal. Samozřejmě nevěřím, že bych měla tak velkou moc a přiměla Vesmír k odebrání řidičského oprávnění. Vesmír si nejspíš řekl, že sebrat někomu řidičák, je celkem významná výstraha a proč nezabít dvě mouchy jednou ranou a nevyhovět mi dřív, ještě před stěhováním. Má smysl pro humor, ten můj Vesmír, a taky pro akci. Oh Dio!
   A tak jsem v neděli v pravé poledne, jako klasický víkendový řidič, kdesi za Kladnem zasedla za volant celkem silného stroje a jala se navrátit zpět do velkoměsta. Vše šlo podle plánu, pokud tedy pominu sjíždění z vozovky během řazení a ostré přejíždění z pruhu do pruhu, protože “panebože teď hned se tam musím zařadííííít, jinak se tam už nedostanůůůůůů! Uf uf uf, ….jsem tam!”
   Do té doby probíhala hlavně vnitřní hysterie, opravdový kolaps nastal až u letohrádku Hvězda, kde jsem se na světlech nebyla schopná rozjet a kde na mě poprvé troubili. Ano, NA MNĚ troubili. A nenechali toho až to té doby dokud jsem vůz neopustila. Pravda, projela jsem tu neděli dost drsné trasy, jakou je Letná, Veletržní, magistrála, Karlín, Žižkov, Flora, Vršovice, Francouzská a Vinohradská (tam mi to chcíplo na třech světlech 15x). Dále jsem jela přes Jiřího z Poděbrad, Olšanku, Švábky, Libeňský most, Argentinskou, Husákovo ticho a konečně zpátky do Karlína. Ve Vršovicích jsem si dala plačící přestávku, kdy jsem Fatalce mezi vzlyky sdělovala, že nenávidím majitele auta, to auto, všechny vulgární řidiče a že hlavně nevím, jak se dostanu domů. „No, zřejmě asi stejným stylem, kterým jsi se dostala sem,“ pravila pobaveně. A to mě vrátilo do reality.
   Když jsem v osmnácti dostala řidičák a jako vyjevené pískle řídila Favorit, všichni měli pochopení. Na třicítku v Audině s SPZ Středočeského kraje v Praze nikdo není zvědavý. A já to beru. Proto dneska pojedu jen po Karlíně a budu se učit rozjíždět tak, abych mohla Adélku vrátit jejímu majiteli i se spojkou. A na zadek jí nalepím Zetko. No a když to nepomůže, přidám ještě nápis – Sorry voe, horší auto jsem nesehnala. Sem z Práglu a učim se řídit. Tak koukej pusit ten klakson, frajere!

Posted in Moje město, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , | 16 Comments

Bez vody

(FF) Papírů si většinou nevšímám. Úřední dopisy za mě musí rozlepovat Bohyně. A pak i řešit. Když mi dá někdo k vyřízení nějaký papír (povinné ručení, zápis do katastru apod.), buď ho přilepím na nástěnku v bytě, kde mám jistotu, že ho za týden přes nános fotek a obrázků a citátů neuvidím, nebo strčím do pruhované krabice, kterou fakt jednou proberu. Vím, že je to nedospělé a musím s tím něco udělat. Jednou.
   S tímhle přístupem není divu, že mi naprosto uniklo oznámení dole v domě, že týden nepoteče voda. Samozřejmě, že jsem to zjistila ráno předtím, než jsem měla důležitou pracovní schůzku, na které jsem potřebovala vypadat perfektně. Netušila jsem ovšem, jaké mám vlastně štěstí, protože pořád tekla alespoň studená. Ale protože jsem děvče důvtipné vesnické, ohřála jsem vodu v konvici, popadla půllitr, polévala se jak Dorota u splavu a během pár minut ze sebe zase udělala člověka. Schůzka dopadla dobře. I když mám pocit, že kdybych přišla smradlavá a s mastnými vlasy, ženu naproti stolu by to potěšilo víc. V průběhu horkého letního vzrušujícího dne jsem samozřejmě na domácí patálie zapomněla a hle, jaké bylo mé překvapení, když jsem přišla domů. Neteklo už nic. Prádlo v pračce, žízeň, kterou můžete mít jen po šesti panácích a dvou pivech (porada), tělo ulepené vedrem a lacinými flirty. 
   Vyřešit tohle bez vody je docela oříšek. Přímo kokosový, ne burský. Prádlo jsem pověsila špinavé (nepřejte si být teď v mé koupelně) a moudře se rozhodla vyprat ho až v moři – protože ano, v celé téhle parádě si ještě balím na dovolenou! Žízeň zahnala růžovým lambruscem, což je stejně chytré jako věšet špinavé prádlo nebo jít na poradu s kolegy do hospody, no a tělo řešit nebudu vůbec. Vnucovat se k sousedům do sprchy nemá cenu. Jsou na stejné souši jako já. Takže prosím, můžu se k vám přijet vysprchovat?

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 2 Comments

Rady pro muže

(FF) Po pár schůzkách s muži ze seznamky se reportérka Fatalka hlásí se svou troškou do mlýna pro muže:
   Jasně, absolvujeme spousty schůzek. Někdy i desítky schůzek, než to vyjde. Muži i ženy. Ale je dobré dát najevo, že vám na tom záleží. Prostě jít na první rande na hezké místo nebo fakt dobrou večeři. Nemusí to být superdrahé, musí to být hezké. Je dost možné, že na jedno z těch prvních rande opravdu přijde matka Vašich dětí. A chcete snad vzpomínat na to, jak jste si dali párek v rohlíku u nádraží?

   Nekritizujte její práci nebo koníčky. Jasně, můžete říct svůj názor nebo připomínky. Pokud je moudrá, zamyslí se nad nimi. Ale vpálit jí hned na začátku, že blogů o singl třicítkách je milion, je rána pod pás. Ano, je jich milion a to téma je staré. Ale ona je JEDINÁ a ať je její blog jaký je, má originální styl psaní a její život je taky jedinečný, jako život každého z nás. To je podstatné. Tak proboha neříkejte, že je jako milion jiných. Ona i blog.

   Nevnucujte se na prvním rande do jejího bytu. Jasně, že to bude vypadat, že Vám jde jen o sex. Jasně, že ze sexu na jednu noc může být vztah. Ale pokud jí nejde jen o sex, ztrapníte se. Budete vypadat zoufale. A pravda přitom může být, že se Vám třeba jen opravdu líbí a chcete ji políbit nebo s ní strávit ještě pár hodin. Jenže to ona neví! Takže žádný cpaní se do bytu.

   Nepište, že ji chcete umazlit do bezvědomí, že nad ní radostí i Bůh zaplakal, když ji stvořil a hlavně netvořte žádné básně s tisícem smajlíků. Ne. Taky si nedávejte na seznamku fotky, kde jste opilí v hospodě. Pokud necvičíte, nedávejte tam ani fotky do půl těla. Ano, je to povrchní. Ale jde o to, že až pozná jiskřivé kouzlo Vaší osobnosti, ten špíček na břiše přehlídne. Když vás nezná, může ji odradit.

   Hezky se oblékněte. Nejde o značky, nejde o peníze. Buďte čistí a voňaví. A zůstaňte takoví! Je to sexy. Až se spolu zmažete v blátě nebo zpotíte při sportu, bude to něco jiného. Ale na rande se navoňte. Na co si ten parfém chcete sakra schovávat? Na Vánoce?!

   Když si nesednete, nezajiskří to nebo je to fakt mimo, rande prostě v zájmu vás obou ukončete.
Myslete na to. Není nic horšího než jít někam daleko s někým, koho neznáte a pak mít pocit, že tam musíte vydržet a ještě o něčem mluvit s někým, koho neznáte. Zohledněte hlavně nás třicítky. My tolik času nemáme. (Just kidding.)

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 3 Comments

Čeří se čeří hladiny

(Boh) Někdy nevím Kudy kam a tak se zastavím a občas to moje zastavení trvá déle, než bych si přála. Paulo Coelho v knize Aleph píše o bambusu. Ten se na svůj růst připravuje pět let, kdy se z pohledu „těch venku“ nic neděje. Ale bambus sílí, dumá, rozmýšlí svůj růst, získává si potřebné informace, fláká se a hodnotí, aby pak všechny překvapil svým rychlým růstem o několik centimetrů denně. Bambus je pevný, a přesto pružný. Číňané praví, že žena je jako bambus. Krásná jako květina a silná jako strom.
   Jsem bambus, který se na svůj růst připravoval skoro sedm let. Sedm hubených let, ale teď mě už nic nezastaví. Za dva týdny budu bydlet v jiném bytě, který je absolutně dokonalý. (Pro mě dokonalý). Pro běžného pozorovatele jsem někdo, kdo se z ničeho nic okamžitě přestěhuje. Ale pro ty, co mě znají, jsem bambus, co sílil skoro věčnost. Možná je to trochu pomalý vývoj, ale já nikdy nebyla rychlokvaška. Navíc má přirozená naivita a alibismus mě instalovaly do role důvěřivce čekajícího na rozhodnutí druhých. Partnerů, kteří byli či nebyli na stěhování a společný život připraveni, mých příbuzných a jejich partnerů, bláznivého domácího a jiných blízkých či dalekých, abych si jednoho slunečného dne, nedaleko Chorvatského pobřeží připomněla narozeninové předsevzetí a rozhoupala se k činům. A tak jsem po návratu během pěti dnů sehnala svůj byt snů.
   Říká se: „Pomož si a Bůh ti pomůže.“ Myslím si, že v mém případě mi kromě Boha a Vesmíru pomohli hlavně moji bližní – otec zajistil technický dozor (ano, nepoznám kvalitu topení ani nebezpečnost karmy a netuším na základě poklepu na zeď, co mě čeká), Kněžna mě podpořila finančně, má matka přislíbila elektrickou valchu, kolegyně dala návod na to, jak sehnat co nejvíc banánovek, Karolína s Karlem mě naučili brousit a lakovat Tonetky a jeden urostlý švihák má dokonce kamaráda s dodávkou. A včera jsem od skvělých lidí dostala retro lustr.
   Jsem šťastná. Po sedmi letech mám stoprocentní kontakt sama se sebou. Je mi všechno okolo jedno a jdu si za svým. Fatalka se včera na mě podívala a povídá: “Ty něco skrýváš, tváříš se tak tajemně. S kým jsi se zas vyspala?” S nikým. Jsem ve svém světě. A jsem šťastná. Věci se daly konečně do pohybu. A zatím je to všechno podle mně.

„Praská a skřípe parapet ve věži ze sloniviny, pracuje kámen puká led, čeří se čeří hladiny. Praská a skřípe parapet ve věži ze sloniviny, rezavý sejf a houstne med, čeří se čeří hladiny. “

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , , | 3 Comments

Konkurz na manžela

(FF) Tak jsem to udělala. Dala jsem si inzerát na net. Seznamovací inzerát. Na jednu seznamku neplacenou a jednu placenou. Když už, tak už. Ano, vždycky jsem si říkala, že pokud se neseznámím osudově, náhodou, nemá to cenu, a že internet je plný neatraktivních úchylů, kterým jde jen o jedno. A moje modré oči to nejsou. Vybrala jsem nejhezčí fotky a začínám si připadat jako hlavní cenu v tombole. Jako vycpanej kanec.
   Napsala jsem pravdu. Že hledám muže věrného, svobodného a něžného. Prostě opravdového. Po svém posledním vztahu nemám na nic jiného energii, čas ani náladu. A světe, div se! Svět je plný věrných, něžných a svobodných chlapů. Nebo to alespoň o sobě tvrdí. Když selektuju borce s řetízky na odhalených tělech, povaleče na sedačkách s obrazem koně za chlupatými zády, tlouštíky, alkoholiky, workoholiky, mladíčky, co chtějí být zaučeni starší ženou (eeeh), možná s pár chlapíky půjdu na kafe. Pořád to pro mě má pachuť neosudovosti, ale všechny mé „osudové“ vztahy dopadly špatně nebo nijak, a kromě toho jsem se naučila, že když se nesnažíš, nic nemáš. Možná to pro lásku platí taky. A pak to začalo. Muži mi začali posílat fotky, jak ulovili obrovské ryby nebo stojí a jedou na dvou koních zároveň. Mno. Jako princové v pohádkách mi k nohám skládají své trofeje – formule, kuše, skútry a džípy. Všichni lezou po ledopádech a jsou dobrodruzi. Nejlepší jsou fotky, na kterých je dotyčný původně vyfocený se svou přítelkyní a pro účely seznamky ji prostě jen odstřihne. Ruka ženy na takových fotkách většinou zůstává. Ráda mám taky fotky na plastových židličkách u záhonu hortenzií. A proč mi proboha všichni cpou motorku? Já fakt vypadám jako typická motorkářka, hell yeah. Prostě jedna velká highway to hell. 
   Nemám nic proti seznamkám ani proti lidem, kteří se na nich seznamují. Znám dokonce lidi, kteří se na netu seznámili a klape jim to báječně. Jen jsem asi ten typ člověka, co pořád potřebuje osud, nebo jakkoliv to chceme nazvat. Potřebuju náhodu, potřebuju to nečekat, potřebuju z nova zažít to, že se na někoho podívám a moje duše vydechne: „Kdes do háje celou tu dobu byl?“

Posted in Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , | 9 Comments

Co se na lodi naučíš

(Boh) Nikdy jsem neplula déle než den a teď mám za sebou týdenní plavbu kolem Chorvatského pobřeží a s odstupem času můžu říct, že to stálo za to. Zvládla jsem to! Naučla jsem se mnohému a viděla a poznala nepoznané, takže velká spokojenost. Osobně jsem byla nadšená z kapitána, přestože odřel při výjezdu z mariny loď o muringové lano, trochu jsme přechlastali motor v člunu, ukázali říční/mořské chorvatské policii zač je toho loket a v závěru dovolené najeli (překvapivě uprostřed moře) na mělčinu a totálně orvali loď. I tak jsem si kapitána vážila a jiného bych nechtěla. Věřte nebo ne.
   Bylo hezké počasí a tu něco-shellovou bundu jsem neužila, ale ani ty desatery šaty, co jsem s sebou vezla, ovšem takový už je život. Trávila jsem čas v jednom tričku, které jsem dostala od společnosti, co pronajímá lodě a které mi kapitán hned první den polil kafem. S oním signifikantním flekem jsem vydržela (i přes nelibé poznámky ostatních) až do konce pobytu. Reklamní trička nesbírám, tak nač se vzrušovat, že?!
      Hned první den jsem přišla na něco podivného. Nezvládám, když někdo hovoří jazykem, kterému tak nějak zvláštně rozumím. V té chvíli totiž nastává absolutní lingvistická idiocie, kdy mluvím částečně česky, částečně italsky a velmi, ale velmi zběsile a špatně anglicky. Horší špengliš jsem nezažila. K dalšímu zajímavému pohnutí mysli došlo během prvního koupání, kdy jsem se snad zbavila své paniky z “topení z legrace”. Nikdo totiž takové věci po třicítce nedělá. Za což jsem byla celé posádce vděčná.
   Co mě na Chorvatsku uchvátilo, jsou obří koblihy, kalamáry a smažené šproty. Jinak je to přímořské předměstí ČR. Jeden příklad za všechny. Sprchujete se v marině a najednou slyšíte: “Děcka, mně to nende naladit. Pořad horka!” Na loď do Chorvatska ano, na plážovou dovolenou NIKDY!
   Jsem strašně vděčná za zkušenost, kterou jsem získala. Ověřila jsem si, že pokud někomu vadí moje přítomnost v kajutě, dřív nebo později dojde ke stejnému názoru i na souši. Na lodi je to totiž taková velká pospolitost. Nikdo nic neřeší, všechno je všech a když dojdou ručníky a trpělivost, můžete si potřebné a chybějící dokoupit na souši, takže žádné strachy! (Tu trpělivost tam bohužel nikde neměli. Ručníky jo…).
   Díky Pupí jsem zjistila, že i když jste v šestém měsíci, neznamená to, že musíte ležet doma s nohama na hoře, když to samé můžete dělat na lodi. A je jedno jestli je vám dvacet, třicet nebo čtyřicet. Všechno je to o přístupu a ten její byl dokonalý, svěží a inspirující!
      Koupání v zátokách je nádherné, jízda na plachty vzrušující, krmení racků a ryb zábavné a pojídání čerstvých ryb při kýčovitém západu slunce nenahraditelné. Prostě a jasně, loď byla báječná a poučná. Pročistila jsem si hlavu, srovnala priority, měla možnost chvíli myslet na nepodstatné hlouposti, ale došlo i na zásadní rozhodnutí. Možná proto právě teď píšu příspěvek na banánové krabici. Hned druhý den po příjezdu jsem se rozhodla přestěhovat a ono to klaplo. Po 25 letech opouštím svůj byt i Karlín a stěhuju se do Alfí čtvrti. Na další loď asi pojedu, až dostanu nabídku k sňatku. Kajuta každý vztah prověří. V mezidobí budu pokračovat v uskutečňování svých rozhodnutí. Stěhování je totiž jen začátek, moji drazí!

Posted in cestování, Co se nám honí hlavou, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , | 9 Comments

Co jsem se naučila v červnu

(FF) Velice stručně: Naučila jsem se, že i když se dva lidé opravdu milují, nemusí spolu být a někdy spolu ani nejsou. Život není hollywoodský film (pro zasvěcené „barevná kravina“). Znám ve svém okolí dva případy. Dobře, se mnou tři. Prostě to tak je a my zatím nevíme proč. Jediné, co můžeme dělat, je to přijmout a doufat. Že to má smysl. Že je všechno tak, jak má být.

Když se budu koupat, pak dlouho zevlovat v mokrých plavkách a pak budu do noci venku, nastydnu. Ať je mi 16 nebo 31. Mládí zas tolik nehřeje. (To mluvím o těch 16).

Můžu být na Boha (vesmír, nekonečno, jakkoliv to chceme nazvat, dosaďte si to své, co je vám milé) naštvaná jak chci, ale ničím tím jen sama sebe.

Je dobré se držet svých ideálů. Toho, kým jste byli a v co jste věřili. Pokud si nemůžete vzpomenout nebo jste se v tom širém světě ztratili, navštivte krajinu svého dětství nebo se sejděte s lidmi, kteří vás znají roky. Vzpomenete si. Tested on myself.

Není nad to, si čas od času pustit písničky z Kudykama. Je to jediný lyrikál, na kterém jsem kdy byla. A plakala jsem. Dojetím a pohnutím. Jak jsem na to mohla zapomenout?

Někdy je nejlepší naslouchat svým dlouholetým přátelům nebo nadčasové hudbě (doporučuju třeba Moon river ze Snídaně u Tiffanyho). Vyklidní nejrychleji!

Nabídky k sňatku se nadávají po 23. hodině večerní v temné vršovické uličce. Ne a třikrát ne! Tohle musí být okamžik, který si prostě pamatujete navždy. Je to důležité. Prostě je. Tečka.

Posted in ...v červnu 2012, Co jsem se naučila... | Tagged , , | 1 Comment

Sex ve městě 2012

(FF) Jsme s Bohyní z generace Sexu ve městě. Ten měl premiéru před 14 lety. Bylo mi 17, všichni mi říkali Babe a Beatles zrovna začínali… Ne, vlastně ne. Bylo mi 17 a nevěděla jsem, kdo je Manolo Blahnik. Místo Prady jsem vzývala pravdu a myslela jsem si, že ve 30 budu mít roztomilé děti (holčičku jako princeznu a klučíka rošťáka, jak jinak), úspěšnou kariéru (chtěla jsem něco ve stylu Amandy Woodward (pozn. redakce pro mladší ročníky, Amanda byla elegantní mrcha ze seriálu Melrose Place, což je něco jako BH 90210, ale „dospělejší“. Jestli nevíte, co bylo BH, není vám pomoci a do tajů 90. let neproniknete) a manžela (někoho mezi Johnnym z Hříšňáku, princem z Fantaghiro a Nicholasem z Angeliky). 
   Příběhům singl třicátnic jsem se smála jako všichni ostatní a nechápala. Dneska ty příběhy zažívám. „Tak co je nového?“ vyptávají se lidé se špatně skrývanou radostí z toho, jaké trapasy se mi zase přihodily, zajíkají se smíchy a potvrzují, že můj život je jako seriál. Nebo jako Bridget Jones. Johnny stále tančí někde jinde a já už si nemyslím, že někdy v životě budu nosit kostýmky. Před 14 lety prostě vypadalo všechno jinak. Bohyně si myslela, že tmavá konturka na rty je sexy, že musí používat difuzér a spoustu pěnového tužidla, aby byla “souměrná” a že je děsně cool vynadat “nějakému” Heathu Ledgerovi za to, že jí dupe nad hlavou.  (Kdyby mu raději ukradla boty, co si věčně nechával na chodbě. Teď by je mohla vydražit na ebay.com. Jenže v té době, o žádném ebay ještě Bohyně neměla ani páru…)
   Jak by vypadal seriál Sex ve městě, kdyby ho natáčeli letos? Božský by jezdil taxíkem (kvůli finanční krizi), Samantha by svým PR zahltila sociální sítě a Carrie by už nemilovala Blahnika. A jak byste na tom byli vy?

Zde je odkaz na 27 věcí, které by se  v dnešní době v Sexu ve městě už neobjevily.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , | 1 Comment

Třpytivé nabídky

(Boh) Není nad třpytivé nabídky. Nad návrhy, které znějí skvěle, ale jakmile se snažíte zjistit o celé věci víc, tak nějak je to všechno bez obrysů a v oparu třpytu. Takže pracujete jen s informacemi a efektností, do které je nabídka zabalena. Tenhle fakt mi připomněla má kolegyně, kterou se pokusil okrást telefonní operátor. Nabídl jí báječný tarif se smartphonem a to vše přes callcentrum, pod tlakem a s příměsí jedinečnosti a třpytivosti, takže když pak službu obdržela, nebyl to nic než jen nevýhodný obchod korunovaný zastaralým telefonním přístrojem, který rozhodně nebyl smart. Jako spotřebitelé jsme ostražitější a dokonce jsme schopni se i bránit, ale v sociálních interakcích nám některé třpytivé nabídky uniknou. O to více jsme zaskočeni, když nám zašlost celé situace dojde. Pokud by někdo nevěděl, co mám přesně na mysli, zde je několik názorných příkladů:
   Vaše maminka na Vás přepíše dům i s informací, kde by si představovala bazén, růžovou zahradu a jak tam hodlá o víkendech zahradničit, ale jen o víkendech, jako na návštěvě. Najednou fakt, že byste měli získat nemovitost už není tak krásný a třpytivý, ale spíš jste z toho běsní. Jedinou reakcí, na kterou se zmůžete, je údiv a pak velmi, ale velmi prudké rozhodování ve stylu „nic nechci, hlavně mi nic nedávej.“
   Vím o čem mluvím. Dostala jsem před nedávnem taky takovou třpytivou nabídku. Voněla příslibem štěstí, spokojenosti a neuvěřitelné pohody. Něco jako dovolená na MaleDivách. Bohužel jsem zůstala chvíli sama bez dozoru, a tak jsem si tu nabídku měla šanci osahat. A kupodivu to divy byly, a ani ne tak malé. Ovšem MojeDivy. Div mi čelist neupadla. A proč o tom vůbec píšu? 
   Protože třpytivé nabídky pracují s našimi emocemi, rozpohybují představivost tak moc, že není slyšet mozek a katastrofické obrazy, které vysílá intuice se pod tím vším leskem bleskem ztratí. Proto je dobré se držet záchranných bodů, které nás dokáží uzemnit a ten třpytivý opar na chvíli rozeženou. Pro mě jsou stabilizační mantrou pořekadla, která do mě od malička všichni hustili.
Práce kvapná, málo platná. – Pospíchej pomalu. – Dvakrát měř a jednou řež.
Nerozhoduj se o ničem po 4. hodině odpolední.Nic není tak důležité, aby to nemohlo počkat. – Ráno moudřejšího večera.
A moje nejoblíbenější (kéž bych se jimi řídila častěji…)
Vždycky víš, co máš dělat a jak se okolnosti opravdu mají, jen si to nechceš přiznat. – Na všechno musí být dva. Jeden co to dělá a druhý, co mu to dovolí. 
– Pojďme tvůj návrh obrátit. Já ti navrhnu to, co navrhuješ ty mně a uvidíme, jestli na to přistoupíš. Pak budeš vědět, jaká je má reakce na tvou třpytivou nabídku.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , | 1 Comment

Jessi Ware – 110%

(Boh) Speciálně pro Fatalku. “Jsem v pořádku a docela si svou journey užívám, kočičko! Na 110%. Moc se na tebe těším. Snídaně v Louvre?” Bohyně

Posted in Co se mi líbilo | Tagged | 3 Comments

Fatalka a město

(FF) Upocená tílka, blyštivé řetězy, plastový nábytek, agresivní řidiči. Pozdně jarní město je občas tak zábavné! Věci, které mě vytáčejí, ale nemůžu s nimi nic moc dělat…

Když teplota ve městě vystoupí nad 25 stupňů, není to důvod svléknout se do půl těla. Tohle se týká samozřejmě mužů. Hlavně řidičů. Chápu, že jim je horko, ale proč se mám dívat na polonahé popeláře, řidiče náklaďáků a dodávek? Zvláštní kapitolou pak jsou muži, kteří s hrdostí vystavují svůj hrudníček v těsném tílku a svůj sexy look ještě vylepší řetízkem. S přívěskem znamení. Ech. V obzvlášť vydařeném případě nechybí ani ledvinka, pásek a kalhoty vytažené pod hrudníček. Ech ech.

Proč jezdí někteří řidiči MHD jako prasata? Nenaplněné ambice závodníka by si měli pánové ventilovat někdy jindy a jinde než ranní cestou ucpaným městem. Jen za minulý týden mě cesty do práce přišly na naraženou ruku a málem vyvrknutý kotník. Z práce radši chodím pěšky. Občas se ztratím, ale zase si většinou tolik neublížím. S naraženýma rukama se totiž dost blbě spí a dělají základní úkony, s podvrknutým kotníkem se dost mizerně chodí po tiskovkách. Zkusím navrhnout vydavateli, ať mi platí taxík. Nebo řidiče. Se šampaňským.

Malá stylová rada: Když už si pořídíte luxusní bydlení v centru Prahy a chcete mít hezký balkon, nedávejte si na něj plastové židličky. Nikdy. Si. Nikam. Nedávejte. Plastové židličky. Plastové židličky zničí všechno! Jak Vinohrady, tak domek v Průhonicích.

Strkající (se) důchodci v obchodech a MHD. Nemám nic proti důchodcům, nemám nic proti starým lidem a chápu, že někteří z nich mohou být osamělí, zahořklí a nešťastní. Jen si nemyslím, že je to důvod být až nečekaně agresivní a vědět všechno nejlíp. Já opravdu lidem ráda poradím, když něco potřebují přečíst nebo převést po ulici, ale nevím, proč bych měla obhajovat své oblečení nebo pustit paní, která chce jen očividně někoho zpražit, na její vyhlédnuté místo v tramvaji, když je kolem deset jiných míst. Nemusím. Prostě nemusím.

Dneska mi jedna firma v rámci dárku pro novináře poslala vaginální pěnu, gel pro děti na prořezávání zoubků a podpůrný přípravek při redukčních dietách. Nevím přesně, co si o tom mám myslet. Ty tři věci spolu jistě souvisí a měla bych je otestovat. Takže zhubnu, namydlím se a někde ukradnu dítě? Všichni někdy spěcháme, ale to neznamená, že u toho nemůžeme přemýšlet.

Nechápu neochotné servírky a číšníky, u kterých musíte čekat nejen při placení, ale i při výběru jídla a pití. Vážně se musí dívat na televizi nebo pokuřovat a začít něco dělat, jen když se objeví šéf? Že by rys české povahy? Pokud si při čekání na číšníka stihnu pročíst lístek třikrát, probrat pro a proti červeného a bílého vína, vyřídit pracovní maily, dojít se domů osprchovat a umýt okna, zajet navštívit babičku a upéct jehněčí kýtu, pak je něco sakra špatně.

Posted in Co se nám honí hlavou, Moje město | Tagged , , | 7 Comments

Jedu na loď

(Boh) Nikdy jsem na lodi nebyla. Čeká mě dovolená na moři. Nejedná se o žádnou zaoceánskou plavbu, kde by mě ošlehával vítr a vlny mi bičovaly tvář. Spíš se tak nějak budu válet v Chorvatsku na jachtě, večer parkovat v marině a sem tam s něčím pomůžu. Jedinou mou náplní práce bude koupání, plavání, spaní a relax. Možná sex. I přes takhle klidný program (kromě toho sexu) si s sebou beru záchrannou píšťalku, nepromokavou něco-shellovou bundu a v telefonu jsem určila tři osoby ICE. Většinu propriet mám naskládanou v obýváku svého bytu a komínky „nezbytných“ triček stále rostou a rostou. Stejně jako moje nervozita. Za tu dobu, co se chaoticky připravuju, střídavě se těším a děsím, jsem měla možnost nasbírat několik zásadních poznatků.
   Věta „Tak si vem s sebou to, co nosíš v zimě, kdyby se ochladilo,“ není míněna v tom smyslu, že si přibalím svůj zimní flaušový kabát s liškou, ale sportovní něco-shellovou bundu, kterou nemám a jejíž název jsem slyšela poprvé.¨
  Je dobré si nastudovat radu, kterak přežít na záchranném člunu, ale když je plná informací typu “zabarvení vody” (zřejmě něco jako lyšejníková rada na pevnině), lodní koridor, nějaký šok jehož jméno jsem zapomněla (ano šok to pro mě bude i tak) a způsob výpočtu hodin, který pak vede k rozhodnutí zda stále čekat na pomoc nebo se zachránit sama, pomalu, ale jistě vám dojde, že nepřežijete. A pokud ano, tak ne díky těmto informacím. (Nemám sportovní gumové hodinky! Myslím, že firma Tissot ani něco takového nevyrábí…)
   Zjistila jsem, že nemá smysl si plánovat hubnoucí kúru na prázdniny a dovolenou na říjen, když se pak všechno změní a já jedu na dovolenou v červnu. Extrémně účinné hubnutí  se nestihne. Zbývají mi tedy barevné plavky, velké přednosti a spousta umělých květin do vlasů. Jo a taky třpytivý opalovací krém. Tyhle propriety na chvíli odvedou pozornost od mých drobných nedokonalostí. Ony, valium a tři litry vína.
   Posádka je hrozně důležitá a já, pět dní před odjezdem, skoro nevím s kým jedu, kam jedu, proč jedu a jestli to všechno byl vůbec dobrý nápad. Vzhledem k výše uvedenému.
   Následuji tedy všechny rady, které jsem se dozvěděla, vybrakovala jsem konto, abych si nakoupila Kinedryl (nevím totiž jestli nemám mořskou nemoc – ta by ovšem mohla významně snížit počet kytek a třpytek, které budu na sebe muset zavěsit), dále jsou zde opalovací krémy, oblečení typu !kraťasy!, trička s námořní tématikou, hnusné plastové boty Crocs nebo jejich levnější verze Made in Vietnam a pak spousta ekologických výrobků – šampónem počínaje a jarem na nádobí konče. Nehodlám na své dovolené zabíjet delfíny, stačí ty jeansové kraťasy a jiné módní prohřešky, co dokonale zabily moje ego.
Pokud svou první plavbu přežiju, hodlám napsat pokračování tohoto příspěvku s názvem….”Co jsem se naučila na lodi”. Teď jdu ale ještě dokoupit pár krabiček třpytek. A tunu valia.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 12 Comments

Co ženy (opravdu) chtějí?!

(Boh)  “Ženský nevěděj, co chtěj!” Tak tuhle hlášku jsem si před nedávnem vyslechla od skupinky mužů. Přestože jich bylo víc a i když byli ve svém domácím prostředí (čili v hospodě), rozhodla jsem se odvážně počechrat ten jejich domácí píseček. Nadechla jsem se a prohlásila: „Ženy dokonale vědí, co chtějí. V tom problém není, bohužel se to mění tak rychle, že na to muži nestačí reagovat.“ A bylo. Muži totiž mají setsakra dlouhé vedení. Náznaky pro ně nic neznamenají, chození kolem horké kaše a vysvětlování oklikou je znudí a ztratí pozornost, takže jediný způsob fungující komunikace mezi mužem a ženou jsou krátké jasné věty, které obsahují buď relevantní informaci, ideálně úkol nebo naopak přímou otázku. Nemá smysl jim vysvětlovat, že bych si přála fialovou sukni, protože je krásná a mám fialovou ráda, navíc moc po ní toužím, protože jsem takovou měla v první třídě, ale kráva Horáčková mi ji polila džusem a ta skvrna se už nikdy nevyprala. (A s flekem já chodit nebudu). 
   No a  protože je sukně docela drahá, nevím, jestli si ji mám koupit, a tak bych si jí přála od svého přítele. Jako dárek, takže mi ji tím pádem nebude kupovat „jen tak“.  Dva měsíce před narozeninami tedy hlasitě a významně prohlásím: “Chtěla bych k narozeninám tu fialovou sukni od Markse a Spencera.“ Jenže dva měsíce jsou dlouhá doba, takže mám dost prostoru na to, abych mohla (vy)řešit sladění sukně s kabelkou a botama, což vede ke zjištění, že ty skvělé sandálky v Geoxu by se k sukni náramně hodily, a možná by bylo lepší, kdyby my je přítel koupil. Zákonitě po týdnu přijde na řadu věta: „Víš co, nebo mi kup sandálky z Geoxu. Já si tu sukni raději koupím sama.“ 
   Jenže, co čert nechce, tu sukni si koupí moje matka, protože jsem o ní tak barvitě vykládala, že si pro ní hned běžela, a protože se k té (mé!) sukni opravdu hodí sandálky z Geoxu, koupí si je hned ten den taky a pak mi to po týdnu volá, že jsem měla pravdu, že ta kombinace je výborná, protože jí to všichni chválí. (Sakra!Sakra!Sakra!) 
  Když to rozdýchám, uvědomím si, že rozhodně nechci vypadat a oblíkat se jako moje matka, byť je to štramanda, a rozhodnu se, že bych raději jela s přítelem na víkend do wellness centra. To nám nikdo nevezme, i když o tom budu předem vyprávět… Bohužel má věta: „A co se vykašlat na sandálky a sukni a odjet do wellness cetra, kde budeme mít soukromí a ty moje narozeniny tam pořádně oslavíme?“ způsobí přítelovu totální rozladěnost a zmatenost, protože narozeniny budou za měsíc a do té doby se to změní ještě dvacetkrát. (Protože ta šance tu opravdu je…Ten kuk má recht.)
   Jak je z výše uvedeného patrné, zakopaný pes je v tom, že veškeré dění nemůžu sdělovat svému chlapovi, a tak to sděluji svým kamarádkám, které na druhou stranu okamžitě pochopí, že bude výhodnější si koupit sukni a zároveň jim bez vysvětlování dojde, z jakého důvodu nakonec nechci ani sukni, ani sandálky. Muži tohle nedojde. Protože on tuhle genezi nezná. Otravovalo by ho  vykládání o sukních, sandálech, matkách, a cizích holkách s džusem. Takže z nedostatku informovanosti udělá zkratkovitý a jednoduchý závěr, sobě vlastní, že „ženský nevěděj, co chtěj“. Šovinista… 
   Ale upřímně si myslím, že je jednodušší tuhle poznámku přejít a těšit se na víkend ve wellnessu, než se pouštět do debaty proč to tak všechno je, jak jsou muži zabednění a nerozumí ženám, že mě neposlouchá a jak to bylo se sukní, Horáčkovou, sandálkama a mou matkou. Protože mě stejně po čtvrté větě přestane poslouchat. Tak co se budu namáhat. Vždyť jsou nakonec takhle všichni, včetně mé matky, spokojení. Můj poskytovatel telefonních služeb především. Ne nadarmo se říká, že ženy udržují světovou ekonomiku v chodu. Já tedy rozhodně…
   Takže co vlastně chceme? Pořád něco. Ale hlavně pořád to samé. Klid, pohodu, jistotu, lásku, aby nám někdo naslouchal, a aby všichni kolem nás byli spokojení. A občas tu fialovou sukni. Dokud se to zase nezmění!

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | Leave a comment

Sami (Koller, Poláková)

(Boh) Se svolením Fatalky publikuji na našem blogu jeden politický klip od mé oblíbenkyně Báry Polákové a Davida Kollera. Moc se mi líbí myšlenka, že si opravdu za všechno můžeme sami. Ta odpovědnost, kterou bychom si měli přiznat. Vždycky, když vysvětluji používání trpného rodu v angličtině, tak dávám příklad: „V češtině říkáme neustále „oni“…ale co nebo kdo  jsou to vlastně oni? To oni komunisti. Maximálně. V angličtině se nepojmenované oni nepoužívá, protože hned vede k otázce-a  kdo oni?“ 
   A o tom to je. Přiznat si, kdo za to může, kdo to udělal a kdo to povolil nebo dovolil. Na všechno totiž musí být dva. Jeden co to dělá a druhý, co mu to dovolí. Neboli It takes two tango. A tady jedno politické tango je. Změnit společnost můžeme jedině tak, že se sami začneme chovat slušně a nenecháme se strhnout k činnosti, kvůli které bychom se ráno nemohli podívat do zrcadla. „To, že to dělají všichni, neznamená, že to budu dělat taky a že je to správné. A to, že nikdo nic neřekne, neznamená, že budu mlčet taky, když s tím přece nesouhlasím a věřím, že to není správné,“ prohlásila Bohyně sveřepě a upravila si svůj “Che baret”.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | Leave a comment

Hranice masochismu

“Opravdová láska bolí.”

Co bolí, to sílí.”

“Ke všemu, co stojí za to, se musí dojít přes  utrpení.”

(FF) Tohle všechno jsou (někdy) kecy. Zatímco já a má kamarádka jsme se utápěly v neperspektivních vztazích a namlouvaly si, že je to takhle v pořádku a věci se jistě brzy změní, další kamarádka na to šla jinak. Jednoho dne už měla sebemasochismu dost, sebrala síly i saky a paky, jasně řekla, kde jsou její hranice a šla. Nebo šel on, jejího srdce šampion. To je jedno. Rozpustila si vlasy, začala pilně pracovat a čistit další eklhaft věci ze svého života a byla šťastná. A svobodná. A co se nestalo? Uběhlo trochu vody ve Vltavě, šampion se proskotačil, zjistil, že ona je to nejlepší, co ho kdy potkalo a přišel happy end jako z emerického filmu. Ne, nikdo se z nich se nezměnil, dospělí lidé se mění dost těžce. On jen začal respektovat její hranice. Tím, že si je ona nastavila. Že během jejich budování ukáplo pár slz, bylo snězeno několik hamburgrů, vypito spoustu lahví vína a porvalo se o ni pár dalších chlapíků na rande v domnění, že je singl. To už ke hře patří. Důležité je, že jsou spolu a nikdo nic nemusí bořit, podlézat a přelézat. Hranice jsou jasně stanoveny. 
   Teď čeká budování hranic na mě a mou kamarádku. Nejsme si jisté, že i naše příběhy bude mít happy end. Vlastně o to ani tolik nejde. Spíš jde o to, že příště si kromě důmyslného outfitu na rande promyslíme i to, kam až šampiony chceme nechat zajít a jak dalece mohou poplenit zahrady naší duše.
A když to nevyjde s těmihle šampiony? Pohraničníků je přece všude dost…

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 2 Comments

Odhalení – část první

(Boh+FF) Asi nemá smysl více uvádět fotografie, které vznikly díky talentované fotografce Ceranně. Chceme jí ještě jednou poděkovat za trpělivost, kterou měla (především s živou a ukecanou Bohyní) a doufáme, že se dostane na školu, která jí umožní větší umělecký rozvoj. Držíme palce, Aničko!
   Nechtěly jsme už zůstávát inkognito, protože se za sebe (ani jedna za druhou) nestydíme, ale bohužel jsme neměly fotky, které by ladily s ideou We And The City. Dvě Třicítky se prostě nemohly představit jako uštvané poběhlice, které někdo vyfotil na firemním večírku. (Tak totiž většinou naše fotky působí, ku radosti jiných, kteří si je dokonce stahují…jak jsme měly tu čest zjistit. Ale stalkerům se budeme věnovat jindy:-)
   Fotilo se dva dny, po celé Praze, v několika outfitech a s několika vypůjčenými doplňky od naší kamarádky Kněžny. Bez ní bychom nebyly tak posh, takže i jí děkujeme z celého srdce, především za důvěru, se kterou zabalila svůj šatník a s klidným srdcem nám ho předala. (Jak se později dozvíte, my tak klidné už nebyly…) 
  
   Vše začalo v Louvru, kam Bohyně dorazila s hodinovým zpožděním, ale byla krásná. Což bylo nejdůležitější. Bohužel i když je Louvre překrásný a opravdu v něm trávíme sobotní rána, se světlem to nebylo nic moc, a tak vzniklo jen pár fotek a běželo se dál.

Takhle vypadáme, když předstíráme, že píšeme v Louvre blog.

Další štací měla být Slavie, ale bohužel s personálem to bylo k uzoufání a v poloprázdné kavárně nám nedovolili přisunout židli od jednoho stolečku k druhému, což se nás dotklo. (Jak jinak) A díky tomu vznikly fotogafie z mostu a taky z kavárny v Nové scéně Národního divadla.

Tahle je asi nejhezčí. Opravdu se povedla. Narozdíl od následujících…

Zde je názorný příklad toho, kterak Bohyně neví, že se na fotkách lidé opravdu nesmějí, ale jen předstírají smích a že se opravdu nechodí, ale jen stojí v pozici, která chůzi připomíná. Prostě celkově je to všechno statické, což u ní nějak nefunguje. (Samozřejmě, kdyby Fatalka nebyla tak vtipná, možná bych i působila mile, ale takhle vypadám, jako bych stála na kabelu s vysokým  napětím. Pracovně tomu říkám škleb šťastného opičáka…)

Poslední zastávkou byla kavárna v Nové scéně Národního divadla. Tam jsme došly k několika zjištěním: že šťáva z červené řepy je moc dobrá a prý i zdravá, že cikánská cimbálovka může být hlučnější než Metallica, zvlášť když sedíte příliš blízko, a taky že zřejmě nevadí, že s nikým nechodíte, stačí si totiž najít pár, se kterým je vám dobře a hned je po problému.

Závěrečná fotografie, prvního dne.
Pokračování dodáme za týden… (dřív to totiž asi nestihneme)

Posted in kultura, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , | 5 Comments

Originální žádost o ruku

(Boh) Všechny na to čekáme. Představujeme si kdy, kde a hlavně KDO nás jednou o tu naši ručku požádá. Upřímně, i já jsem se k téhle myšlence několikrát dostala. Ovšem ani v nejbujnějším snu mě nenapadlo, že by žádost o ruku opravdu mohla vypadat takhle. A to bez účasti Hollywoodu. Doporučuji kapesníčky! Mně to teda dostalo. (Tiše závidím, i když musím přiznat, že jsem komornější typ, takže na mě je tam trochu moc lidí najednou. Ale stejně hodnotím na 1 s *. Tuhle žádost by neodmítla žádná!)

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , | 6 Comments

Co jsem se naučila v květnu

(FF) Moje nerozhodnost způsobuje, že o mém programu, směřování a mně samé ve finále rozhodují jiní. Musím si na to dávat pozor.

Nejez mango před deštěm. Zalézají do něj paraziti z kůry stromů.

Když kvetou akáty, berou úhoři.

Koupala jsem se venku už čtvrtého května! A protože jsem z toho měla radost, ani jsem nedostala rýmu.

Problémy většinou mají jednoduché řešení. Někdy stačí nechat to plavat, jindy zeptat se toho správného člověka.

Naučila jsem se, že člověk může dělat opravdu, co chce – chovat pumu, malovat obrazy s použití sperma nebo se cpát měsíc jen chřestem. Ani jedno z toho vyzkoušet nehodlám, ale je dobré ze setkání se všemi těmi lidmi vědět, že člověk klidně může.

Na Vyšehradě je krásná zvonkohra. A taky tam krásně kvetou kaštany. Dobře se tam leze po stromech. A dobře se z nich padá.

Snad se konečně naučím – Nepít na lačno. Nepít na lačno. Nepít na lačno!

Pokud si člověk potřebuje na veřejném prostranství k ránu rozdělat oheň, opravdu by ho měl uhasit po výzvě strážce parku. Pak už většinou přijíždí jen policie. Pozitivní je, že v Belgii takové eskapády procházejí! Ale samozřejmě vám je nedoporučuju.

Někdy je nejlepší koupit pralinky a pivo, zalézt pod heboučkou deku a na všechno se vykašlat.

Květen byl prostě chřestový, výživný a osvobozenecký.

Posted in ...v květnu 2012, Co jsem se naučila... | Tagged , | 1 Comment

Vyzkoušely jsme – Cirque du Soleil

(Boh) V poslední době jsem vyzkoušela mnohé… Málem jsem se rozplakala na Cirque du Soleil, zapařila jsem na Majálesu, pobavila se na Oněginovi, který byl Rusák, naučila se masírovat hlavu po indicku a připravovat dokonalé koktejly, ochutnala speciality pro labužníky na Prague Food festivalu a zafandila si na beach volejbale. Ve své podstatě bych doporučila všechno. Protože všechno bylo skvělé. I když všude bylo něco, co bych si zřejmě odpustila nebo udělala jinak. Ale jak se říká u nás doma, “byla to souborná nabídka” a tak nebylo zbytí.
   Cirque du Soleil je cirkus, jehož vystoupení jsem chtěla vidět už od chvíle, co jsem se o něm v roce 2000 dozvěděla. Tenkrát přijeli do Belgie, kde jsem pracovala, a byli úchvatní a impozantní. A také neskutečně drazí. Takže jsem si o nich nechala jen zdát. Nicméně, rok se s rokem sešel…ok, tak dvanáct let se s dvanácti lety sešlo a já jsem Cirque du Soleil viděla. A byli ještě lepší, než jsem čekala. Tenhle cirkus je jen o artistech,  žádní medvědi na koloběžkách nebo tygři v klecích. Pouze pořádný kumšt a práce s lidským tělem.
   Na začátku se mi chtělo plakat, protože mi bylo líto, že mezi ně nepatřím. Od malička jsem totiž chtěla k cirkusu, což se nesetkalo s nadšením ze strany mé matky. Možná z toho důvodu se mnou raději nechodila ani na pouť. A přitom já bych tak strašně ráda kočovala světem ve flitrovém kostýmu, létala na hrazdě nebo byla první pořádná ženská klaunka. Ale inteligence se musí prý využít, a tak jsem chodila na soukromou školu, učila se pěti jazykům a vystudovala práva. Asi je to praktičtější, ale v hloubi duše si přeju, aby moje děti chtěli jít k cirkusu. Koupila bych jim obruče, kužely, barevné legíny a dala pusu na čelo. A pak doufala, že budou tak dobří, že se dostanou do jednoho ze souborů Cirque du Soleil. Protože to je prestiž, nejlepší a nejvyhlášenější show na světě, propracovaná do posledního detailu. Není to jen o výkonech, o jakých je klasický ruský cirkus, ale je to i o emocích, o živé hudbě, zpěvu, akci, umění, dokonalé iluzi a neuvěřitelné křehkosti. Je to jako droga. Jednou uvidíte jejich vystoupení a víte, že až přijedou příště, půjdete znovu. I když lístek stojí skoro tolik co záloha na elektřinu. Ale to se holt nedá svítit. (A to doslova:-)
   Jedinou vadou na kráse celého večera byla chvíle před přestávkou, kdy se ze Sky boxů ozvaly přihlouplé rozhovory číšníků, kteří navíc dost hlučně připravovali talíře a příbory pro VIP hosty O2 arény. Ale za to artisté nemohli. To byl zase jeden český prvek, který mi připomněl, že pokud se budeme flákat, Západ nedoženeme. Protože oni se nezastavili, jak moudře pravil Tatínek Femme Fatale. Takže moji milí, šetřete korunky na další představení Cirque du Soleil, protože to opravdu stojí za to.  S upovídanými číšníky, nebo raději bez. Vřele doporučuji. Eláááá hop!

Posted in kultura, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , | 4 Comments

Belgie a krize středního věku

(FF) I po více než dvaceti letech od revoluce koukám v cizině s otevřenou pusou a po návratu mám problém si zvyknout na českou realitu. A mentalitu. Je to klišé, ale je to tak. V Belgii bylo všechno rozkvetlé, krásné, čisté a upravené. Včetně lidí. Všichni, staří, mladí, tlustí, tencí tam sportují kolem jezer a ve volném čase jedí vafle a pralinky a posedávají na zahrádkách. Ulicemi jezdí na vinatge kolech, i starší lidé nosí pastelové barvy a kvalitní kabelky. Skoro všichni chovají psy a mají čistá auta. “Nedohnali jsme je a ani jen tak nedoženem. Oni se totiž nezastavili,” říká Tatínek.
   Hlavní je, že se tam žije příjemně. Tady se taky žije příjemně, když si zvyknete na spoustu zbytečných problémů a “uděláte se pro sebe”. Vím, že jsem tam byla jen na pár dní a u sousedů je tráva vždycky zelenější, přesto se nemůžu zbavit podivné pachutě, která ve mně po návratech z ciziny stále zůstává. A vím, že nejsem sama, kdo má s aklimatizací problém. Jen mi vrtá hlavou, proč to tady jde všechno tak pomalu. A k tomu všemu zmaru se ještě přidala má zcela osobní krize. Tipuju ji na krizi středního věku. Pocit, který člověk získá, když se na svůj život podívá s odstupem a porovná se svými představami, které o tomhle věkovém období měl. “Filozofie škodí,” říká Bohyně a má pravdu.
   Moc filozofie totiž může taky znamenat, že nejdete sedm let na rande, nebo se pořád tak upínáte k vyšším cílům, které jste si stanovili, že zapomínáte, že k těm vyšším cílům vede cesta přes drobnou každodenní práci, milým přístupem k ostatním lidem a vděčností za to, co už máte. A jestli má přijít něco lepšího, přijde to. Nebo taky ne. Důležité je, jak říká moje Sestra, “aby si člověk na smrtelné posteli řekl, že žil dobrý život a byl dobrým člověkem”. A já si jdu dát hamburger a kafe a hledat něco pěkného na českém životě.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 5 Comments

Manželky, svoboda a Alain Delon

(FF) Příjemné pracovní povinnosti mě v sobotu zavály na parník. Potkala jsem Američana, který dělal ředitele velkého státního podniku a potom se rozhodl, že nemá cenu bojovat s větrnými mlýny, pořídil si starý dům u Slap a užívá si projížďky ve starých autech. Rozumný přístup, udělám to taky. Potkala jsem i holku, která si zatím přivydělává jako hosteska, ale jednou bude novinářkou. Připomněla mi mě samotnou před šesti lety, s leskem v očích a nadějí, že přijde na opravdové kauzy, tak jsem jí s úsměvem popřála hodně štěstí. Ale o tom psát nechci. Zpáteční cesta trvala čtyři hodiny. A co můžete dělat na lodi, když neobdivujete přírodu, nemáváte lidem z vlaku a nesníte při příjemné hudbě na přídi? Ano, pijete. A tak jsme pili a pili. A pak jsme se na palubě sešly jen my ženy, zatímco muži si v podpalubí vyprávěli o hlavách mrtvých zvířat, samopalech a kozatých servírkách. Ani my jsme neprobíraly Kierkegaarda. Probíraly jsme, what a surprise, muže. Manželky a já. Nezařazená.
   Manželka číslo 1 nám svěřila, že už by se znovu nevdávala, že má po třiceti letech starání se o někoho touhu být svobodná a dělat si, co chce. Manželka číslo 2 si naopak přeje dítě a mít se o koho starat. A já? Nezařazená a v podstatě sama, po spoustě let randění a víceméně povedených vztahů jsem oscilovala mezi těmito dvěma možnostmi. Svoboda verus závazky. “Možná by sis neměla hledat někoho, kdo vypadá jako Alain Delon,” říkala mi Manželka číslo 1. “Samozřejmě zamlada,” uchichtla se. “Možná bys měla dát šanci někomu, kdo tě nebude hned na začátku šíleně přitahovat, a třeba budeš překvapená, co se z toho vyvine.” Možná. Pravda je, že jsem zkoušela dát šanci zahradníkům i newyorkským chirurgům, krasavcům i mužům, co okouzlovali jinak než vzhledem, sportovcům i kavárenským povalečům. Co teď? 
   “Randím už celé roky, tak kde sakra je?!” měla jsem chuť zařvat po vzoru Charlotty ze Sexu ve městě do tmy, kterou osvětlovala jen nasvícená paluba s tančícími (jak jinak než) páry. A co z toho všeho vyplývá? Na parníku nepijte víc, než je zdrávo. Starejte se jen o ty, o které opravdu chcete. A když něco nebo někoho nemůžete najít, nechte to (ho) ať si vás najde sám.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 9 Comments

Gotye – Somebody I Used To Know

(Boh) Jedna malá víkendovka. Tuhle písničku už týden pařím na smyčce a nemůžu přestat. Moc mě baví. Slyšela jsem ji poprvé v neděli, když jsem byla na kurzu indické masáže hlavy a celý týden mě doprovází. Líbí se mi na ní všechno. Ta tesknost, trpkost konce vztahu, úleva, že už je to nepovedené za námi, odvaha se ohlédnout a jistá volnost a svoboda s kterou si řekneme, jak to všechno vlastně bylo, i když jsme pořád zranění a naštvaní… No a video je absolutně super! Nestává se tak často, aby hudba ladila s obrázky. Přeji krásný víkend…pam pa pam pa dá!

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , | 6 Comments

Vše se děje tak jak má

(Boh) Říkám to neustále: „Bůh má smysl pro humor.“ Když něco nechci, něčeho se bojím, tak přesně to mi Vesmír sešle. Ale není to žádný drasťák. Podle jedné poučky na nás nakládá jen tolik, kolik uneseme. V patových situacích si to opakuji a rozhořčeně křičím k nebesům: „Ok. Pochopila jsem to! Mám se něco naučit. No, tak já to teda udělám! (A unesu).“
   Já i Fatalka jsme velmi svobodomyslné osoby, které neuroticky lpí na své volnosti a možnosti kdykoliv utéct. Neustále s sebou vláčíme zadní vrátka, pro případ, že bychom je chtěly využít. Co na tom, že jsou těžká a neforemná, ve vztazích nám překážejí a většinou nás brzdí v tom, co opravdu chceme. Prostě je jako malou nedospělou těžkou kouli táhneme životem a doufáme, že nás něco nebo někdo zaujme natolik, že hodíme za hlavu strach o naší nezávislost, možnost volby i svobody a prostě ty vrata někde opřeme a necháme tam. Jak jsem se už zmínila, Vesmír nám vždycky naloží jen tolik, kolik uneseme a načasování je jeho specialita. Většinou se nevměšuje, ale když už ten náš život není ke koukání, přihodí humornou situaci, která nás postrčí k lepším zítřkům a ukáže nám jak to vlastně všechno je. Vesmír je prostě vtipálek. 
   Takže co se nestalo…Fatalka odjíždí na dovolenou na dvoubicykle. Jedny řídítka a dva lidé. Spojení velmi, ale velmi krátkou tyčí. Ideální pro někoho, kdo lpí na své svobodě a rozhodně se nechce nechat unášet davem. Chachá! Upřímně mě pobavila představa vyděšené Femme Fatale křižující Belgii na dvoukole, ovšem smála jsem se jen do té doby než mi došlo, že i pro mě Vesmír chystá zábavičku. Vyrážím totiž na moře. Loď, Bohyně, posádka a širé moře. Není kam odejít, na taxíka si asi nemávnu, a pohádat se v kajutě velikosti dvou postelí je nápad pro sebevraha. Abych sebe i Fatalku uklidnila, tak jsem nám naordinovala  každodenní mantru, díky které na své dobrodružné cesty vyrazíme absolutně vyrovnané a vyklidněné. „Vše se děje tak, jak má“. A když Vesmír dá, možná ty těžký vrata hodím při západu slunce do vody…žbluňk! 

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , | 1 Comment

Proklaté + 1

(FF) Poslední dobou mám zajímavý koníček. Chodím na všechny akce, na které jsem pozvaná. Statečně ignoruju, že na většině bych měla být s doprovodem, a protože doprovod nemám, na ty akce chodím to své “+1” hledat. Protože někde sakra být musí! 
   Takže jako blázen lítám po Praze a okolí, jezdím po parnících, cpu se chřestem na slavnostech, piju šampaňské na vernisážích, vyhrávám v tombolách pamětní mince, ochutnávám pivní speciály v luxusních hotelech, divím se pojetí “esoterie” a cupitám po Náplavce. Když je nejhůř, přemluvím Bohyni a těchto tristních akcí se povinně účastní se mnou. Chudák.
   Výhodou je, že když jsem sama, tak na svých “+1 akcích” potkám spoustu zajímavých lidí. Paní, co chová pumu jako domácího mazlíčka, holku, co maluje obrazy s použitím sperma, nebo šéfkuchaře s michelinskou hvězdou, kteří mi poradí, kde koupit nejlepší kuřecí srdíčka. Ne, že bych zrovna tohle potřebovala vědět. Nevýhodou je, že se na začátku akce cítím osamocená jako při vybírání lidí do družstva při vybíjené na základce. Taky jsem tam tak stála a nevěděla, kam se zařadit.
   S báječným nápadem, jak se konečně zařadit a najít své plus 1 přišla má Maminka. Sama také hledá své +1 a pořád mi připomíná, ať se zaregistruju na seznamku, že mi přijde hned 200 pozvánek na šampaňské. Že bych teda ještě mezi chřestem a parníkem běhala na šampaňské? “On se mi teda ozval cikán z nedaleké vesnice, trochu nudný a vysušený holandský obchodník s nábytkem a černoch, ale určitě tam najdeš rozumné chlapy,” láká  mě Maminka do osidel netového seznamování. Takže jen co mě přejde zimnice z včerejší designové party na terase, kde mé +1 opět nebylo, zplením vody netové seznamky. A teď už musím končit. Vysazování stromů v japonské zahradě Botanické zahrady nepočká!

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , , | 4 Comments

Na špici

(Boh) Chodila jsem na věhlasné prestižní soukromé gymnázium. Bylo to tam fajn, ale nebyla jsem tam spokojená. Pořád mi něco chybělo. Hlavně čas na koníčky, na pohodu. Svůj klid jsem nalezla mezi obyčejnými spolužáky na obyčejném gymnáziu. Nemělo prestiž ani věhlas, ale díky rutině a poctivému rakouskouherskému způsobu výuky jsem se dostala na práva. Na vyhlášenou Univerzitu Karlovu v Praze. Kde jsem byla úspěšná (pokud nepočítám státnici z ústavního práva), ale kde jsem rozhodně nebyla klidná a spokojená. Šanci nejen dostudovat, ale také získat několik stipendií a grantů, potkat skvělé kamarády a něco se opravdu naučit jsem dostala až na nechvalně známé plzeňské právnické fakultě. Osobně je mi jedno, co si kdo říká, protože já mám srovnání, já chodila na UK v Praze i ZČU v Plzni a vím, že bych nikdy neodjela na Erasmus do Milána, nezískala stipendium Hopkinsovy nadace a hlavně nikdy nenapsala tak báječnou diplomovou práci (paradoxně) z ústavního práva, kdybych nechodila na plzeňská práva. Tam jsem totiž dostala šanci, která v Praze byla předem rozdaná.
   Za ty tři dekády jsem zjistila, že opravdu mám na to, abych se dostala na špičku špiček, mezi prestiž všech prestiží, ale to je asi tak všechno. Mám potenciál pro práci v zahraničním vydavatelství, kde budu psát o totálních banalitách, na velkých lesklých „Mac-ách“ a budu hrozně in, ale svůj klid tam nenajdu, o tom jsem se už přesvědčila. Mám ráda pohodu a upřímnost, hloubku a prožívání. A možná proto jsem spokojená tam, kde teď jsem. Po třech letech jsem se konečně dostala do zaměstnání, kde jsou lidé upřímní, vzdělaní a hlavně nekloužou po povrchu. Kde auto je jen dopravní prostředek a ne výpověď o Vaší osobnosti, kde se cení vkusné a skvěle sladěné oblečení, protože tu neprodáváme svoje tělo, ale svojí práci a vědomosti. Jsem tu spokojená, ať už to zvenčí vypadá sebenudněji. Tady uvnitř je to plné, šťavnaté a všeobjímající. Cítím se tu jako doma a mám čas nejen na sebe, ale i na své zájmy. A tohle několikrát ověřené poznání hodlám aplikovat i při výběru toho pravého. Protože lesk blesk je fajn, ale přece jsem už dost stará, ehm zkušená, na to, abych věděla, co opravdu potřebuju.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , | 3 Comments

Vyzkoušely jsme – focení

(Boh) Nejsem modelka a ani tak nevypadám. Nikdy jsem se nenechala fotit a netrávím čas před zrcadlem. Takže je logické, že stejně jako když slyším svůj hlas a jsem překvapená, že takhle zním, i po shlédnuté svých fotografií na sebe nevěřícně koukám a říkám si, jestli takhle opravdu vypadám. Jsem záhadně fotogenická a na každé fotce vypadám jinak. Kdybych se snažila, možná by mi to i slušelo. Ale já s focením nemám zkušenosti. Nevím, jestli vypadám lépe z profilu nebo z „ánfasu“, neumím předstírat chůzi nebo rozhovor, protože se většinou směju, hýbu, mávám rukama a celkově jsem v pohybu. Ku radosti fotografa. Když mi to na fotkách sluší, jde o momentky. 
   Přestože jsem z focení měla obrovský respekt, i tak jsem to dost podcenila (viděno z dnešního pohledu). Sehnala jsem sice zástup originál kabelek a bot – ano, proháněla jsem se po Praze s kufříkem, na jehož obsah by mi dvě stě tisíc nestačilo – a vybrala jsem si ty nejvhodnější šaty (kromě silonek, ty byly lesklé, na což jsem přišla až v metru…), ale to vše byly jen rekvizity. Šlo o nás a já připravená nebyla. Teprve až během focení jsem se od Ceranny dověděla, že si modelky zkouší výrazy a pózy před zrcadlem a celkově cvičí. To jsem neudělala. Na rozdíl od Fatalky. Ta má zkušenosti a navíc si sjela book Kurkové a díky tomu na fotkách i tak vypadá. Já mám dvě brady, vlasy mi trčí a jsem lehce vyděšená. Nevěděla jsem kam mám dát ruce a jak předstírat rozhovor, aniž bych při tom mluvila.
   Ale i přes to všechno se mi naše fotky líbí. Nejsem dokonalá, ale měla jsem dva dokonalé dny s Fatalkou a Cerannou. Mám skvělé přátele, co mi bez mrknutí oka půjčí svůj šatník, jsem spoluautorkou blogu, který občas někomu zlepší den a celkově se na naše fotky dívám s láskou. Při příštím focení budu mít v zásobě stovky výrazů a póz, nevezmu si stahovací kalhotky, které se neustále shrnují a nezapomenu zatáhnout břicho a hlavně…zvednout bradu! Taky se naučím nemrkat a stát tak, aby to vypadalo, že jdu. Fotky to budou opět nádherné a my budeme ještě krásnější a veselejší. Ale nikdy nebudou jako tyhle, mé/naše první. Ten pocit, který mi dodávají, je k nezaplacení. Jsem strašně šťastná. A i když nám Ceranna poslala zatím jen malou ochutnávku, chci jí tímto poděkovat, že do toho s námi šla. Že byla tak milá a trpělivá a že je absolutně úžasná. Z celého srdce, ti děkujeme!

Posted in krása, kosmetika a tak., Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , | 15 Comments

Láska a jiné pohromy

(FF) S novým vztahem je to jako s novým bydlením. Všechno se změní. Svět se změní. Všechno se zdá být radostné a perfektní a máte pocit, že to tak už bude napořád. Že to nejde jinak. Vstáváte s úsměvem a těšíte se na nový den. Objevujete a radujete se. Mno.
   A pak přijde první měsíc. A druhý. Týdny ubíhají a plíživě jako já do kanceláře v půl jedenácté dopoledne se do snového světa vkládají první mrzutosti. Tu prosakující hadice u pračky, támhle lehce vrzající postel a padající nástěnka. Tu prosakující zvěsti, že nejste jediná žena v jeho náruči, támhle lehce vrzající historka o tom, jak byl venku s kámoši a přitom má na tváři třpytky a na košili make-up (nesnáším laciný klišé!) a do toho padající iluze (vaše). Samozřejmě si nepředstavujete lásku navždy (tamtamtadam pampapadááá), ale tohle?! Kolik toho člověk zvládne opravit a věřit, že to bude lepší? A pak jdete domů májovou nocí, čerstvě posekaná tráva voní, ptáci zpívají, kaštany kvetou a vám konečně dojde, že věci se opravit dají, ale lidé ne. To, jací jsme, máme zakódováno.
   Naši blízcí a přátelé nás sice korigují pro naše dobro a pomáhají nám opravovat naše nevhodné zvyky a charakterové nepěknosti, stejně jako my jim, ale vrozenou povahu nezměníme. A o to asi jde. Najít někoho, koho nebudete chtít opravovat. Kdo vám vymění hadici u pračky a vpustí do bytu proud svěží jako jarní řeka, rozvrže postel přesně tak, jak má, a podepře vaše iluze reálnými plány.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 1 Comment

Ve dvaceti a ve třiceti…aneb 20 vs. 30

(Boh) Nedávno jsem zažila pocit vyrovnanosti. Onen zlom kdy se člověk tak zvláštně zklidní a kdy je najednou schopen některé věci rozumně vyřešit a jiné naopak neřeší vůbec. Poslední dobou mi dochází, jaký je to velký rozdíl mezi dvacetiletým já a současným stavem, naoko věčně tápající třicátnice. Najednou se v mém životě objevily priority, o kterých jsem slyšela jen z doslechu a nad kterými jsem ohrnovala nos.
   Když je vám dvacet, tak toužíte po někom, jako je James Dean, po klukovi, co je nezávislý a co si dělá co chce. Ale když je vám třicet, sníte o někom, kdo bude dělat to, co chcete vy. Prostě máte těch nafoukaných nespolehlivých frajírků prostě dost. A neznamená to, že nutně musíte začít randit s padesátníkem, protože věk není záruka zodpovědnosti. Jen zkušeností. Přestanete si kupovat hromadu laciných kabelek, ale šetříte na opravdu kvalitní skvosty, které něco vydrží. Chcete hodnotu a ne jen klouzat po povrchu.
   Když je vám dvacet, nezávislé a syrové filmy s titulky jsou pro vás zajímavé, vzrušující a podnětné. V přítmí svého pokojíčku hltáte azerbajdžánský film o homosexuálních důchodcích, který běží na ČT2 a přijdete si neuvěřitelně intelektuální. Ve třiceti máte za sebou první úmrtí svých bližních, několik ošklivých rozchodů, možná už nějakou tu operaci, závažné nemoci svých rodičů a pár vyhazovů, takže poslední po čem byste toužili, je sledování cízího utrpení. Už na to nemáte sílu ani náladu. A stejně tak je to s odbojem. Ve dvaceti jsem vyvěšovala tibetské vlajky, terorizovala okolí tříděním odpadu a nevynechala jedinou demonstraci. V současné době se zmůžu leda tak na ten odpad a sem tam podepíšu nějakou petici, protože momentálně vedu permanentní odboj za svůj zadek, o který se mi už rodiče nestarají, tak jako ve dvaceti. 
   Když už jsme u těch rodičů, je velmi zajímavé, že jedině postoj k nim se moc nezměnil. Stále kroutíte hlavou nad tím, jak se to mohlo stát, že zrovna vy máte TAKOVÉ rodiče. Ve dvaceti si naštvaně říkáte, „kdy tohle všechno skončí“, ale až ve třiceti vám konečně dochází, „že nikdy“, a proto si pořídíte děti, které jim předhodíte, abyste měli na chvíli klid a třeba se s partnerem pomilovali. Sex je totiž ve třiceti mnohem zajímavější. Sice vyprchal pocit vzrušení a důležitosti, ale ten byl nahrazen něčím příjemně známým a úžasně intimním. Ve dvaceti přemýšlíte s kým a jak se vyspíte, jaké to bude a kdy to bude, co budete říkat a jak se k sobě potom budete chovat. Ve třiceti je vám to úplně jedno. Prostě to uděláte a následky (ne)zodpovědně řešíte až pak. 
   Trapnost za těch třicet let už dosáhla několikrát kulminačního bodu, takže je vám spousta věcí fuk. Nezpronevěřujete se svým hodnotám a pořád čtete Dalajlámu, jen už to tolik neprožíváte. Na druhou stranu, nevěřím, že někdo ve dvaceti Dalajlámu opravdu pochopí. Na to musíte být opravdu dospělí. A o tom to celé je. Dospěla jsem. A víte co, není to vůbec nudné, protože ten dosud neznámý pocit vyrovnanosti je velmi, ale velmi vzrušující!

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 15 Comments

Jak jsem (zase) začala běhat

(FF) Nevypadám dobře ve sportovním oblečení. Zatímco jiné ženy vypadají nenamalované skvěle, pohybují se jak laně a culík hebkých vlasů se jim rytmicky pohybuje po zádech, já zrudnu po pěti minutách fyzické aktivity, gumička z vlasů mi upadne a většinou se obleču tak, že je mi zima. Ale protože jaro a léto je neúprosné, třicítka na mě začíná být znát a jen s jógou už si nevystačím, rozhodla jsem se odvážně začít zase běhat.
   Odhodila jsem botičky a šatičky, a zjistila, že tepláky jsou úžasně pohodlné. Proč je vlastně nenosím každý den, celý den? Stejně mi připadá, že vypadám divně, jako bych si na běžkyni jen hrála. No nic, vybíhám. Po pár metrech mám pocit, že už nemůžu a připadám si zvláštně. Přerývaně dýchám a těžkopádně běžím. Dušu jako slon. Asi špatně našlapuju. A takhle rychle dýchat určitě nemám! Co když dostanu infarkt? Co když se sečtou všechny mé prohýřené noci a krevní sraženina mě oddělá v Kunratickém lese? Och. Pálí mě plíce a možná se mi i točí hlava. Navíc je mi ukrutné vedro. Svlíkám se do tílka, zatímco kolem se klidně prochází páry a rodina s dětmi v kabátech a bundách. Strejdové a otcové od rodin se zájmem přihlíží, jak se snažím nacpat ramínka podprsenky pod tílko. Předbíhá mě už desátý běžec. Jsou to všechno muži, utěšuji se uboze a vzápětí mě mine běžící skupinka puberťaček. Trenér na mě čeká a určitě mě tiše nenávidí. Předstírám, že se mi rozvázala tkanička, abych si alespoň na chvíli odpočinula. Tenhle trik použiju za cestu ještě mnohokrát. 
   Po třech kilometrech běhu, chůze, fňukání, zavazování tkaniček a nadávek dobíháme k hospodě. Kdybych věděla dřív, že je naším cílem, běžím mnohem radostněji! Dostanu neperlivou vodu (?!) a běžíme dál. Proboha! Na pátém kilometru se trenér začíná nudit, mně už to běhání docela jde (= fňukám jen do kopce a nepálí mě plíce). Pro zpestření tréninku vybíháme do úplně kolmého kopce. Přemýšlím, že upadnu mezi bílé sasanky a zůstanu tam ležet. Stačí mě jen zahrabat. Zbaběle navrhuju, že se pomazlíme v krmelci nebo v jiném lesním přístřešku co je po ruce, jen abych měla chvíli klid na nadechnutí. Trenér odmítá a zpupně běží dál. Cože?! Nenávidím ho. Uřícená se plazím za ním, tiše nadávám až do konce toho vypráskaného výletu a kulhám domů podívat se do zrcadla, jak se mi zpevnil zadek, přičemž si zablokuju záda.
   Přežila jsem. Sice nemůžu chodit, nohy mě bolí odshora dolů a do práce druhý den dorazím až odpoledne, ale co. Odteď už budu všude pyšně říkat, že běhám. A že dělám extrémní sporty. Pro mě je totiž, zdá se, každý sport extrémní.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 10 Comments

Mladé slečny a drahá auta

(Boh) Když jsem byla mladší, cestou na chatu jsem se vždycky podivovala nad tím, jak se to tak stane, že mladá slečna jezdí v drahém autě. (Většinou se jednalo o vytuněnou blondýnu v něčem, co stálo víc jak milion.) Vzhledem k tomu, že jsem byla zvídavé děvče a tušila kulišárnu, položila jsem tuhle otázku v autě, kde před odpovědí nebylo úniku. Zpětně si vybavuju, že v rámci mé výchovy ve stylu „hodně se uč, ať to někam dotáhneš“, táhly ženy za stejný provaz, zatímco otec jim to dost kazil.
   Babička řekla, že ho nejspíš dostala od rodičů k osmnáctinám nebo za dobré vysvědčení. Což ovšem vyděsilo mojí matku, jelikož jsem vždycky měla samé jedničky a osmnácté narozeniny se neúprosně blížily, a tak zachraňovala situaci historkou o firemním autě, které slečna dostala, protože byla moc šikovná. „Šikovná byla, ale někde úplně jinde,“ prohlásil otec s ledovým klidem. „Ježiši, ty jsi sprosťák, že se nestydíš. Třeba ho má z půjčovny“ okřikla babička tátu, ale ten se nedal. „To máš vlastně pravdu a dostala ho za tisíce najetých kilometrů…bez nehody,“ a spokojeně se svému vtípku zasmál. Já byla zmatená, protože detailní návod na to, jak slečna k  bouráku přišla, jsem teda rozhodně nedostala. (I když tušení jsem měla.) Později mi má matka vysvětlila termín „lehkoživka“ a dalším otázkám učinila přítrž.  Když jsem se pak za pár let s takovými slečnami setkala osobně, došlo mi, že ani to fáro není zadarmo a že zřejmě svou divokost, prořízlou pusu a hlavně svobodu a úctu k sobě samé za jedno fáro a pár kabelek nevyměním.  A celou záležitost jsem pustila k vodě.
   Předevčírem se mi to všechno opět vybavilo. Mé matce se totiž rozbilo auto, které naštěstí ještě bylo v záruce. A tak po dobu opravy dostala náhradní, které ovšem kdesi u řeky ve skalách přestalo fungovat. Za vzniklé útrapy jí ihned přistavili další náhradní vůz, z čehož nebyla tak nadšená. „Dostala jsem tank, rozumíš? Je to velký, nedá se s tím parkovat a bolí mě nohy,“ rozhořčeně křičela do telefonu.  „Tak si posuň sedačku. A co to teda máš?“ „Tank! Říkali, že mi dají Audi ale dali mi tank! Musela jsem dvakrát objet blok než jsem zaparkovala!“ pokračovala a mně docházela trpělivost. „Mami, uklidni se a řekni mi, co je to za auto!“ zasyčela jsem do telefonu! „Tak já se jdu podívat, je to napsaný v zádu,“ a začala pomalu  vylézat z auta, tedy vlastně z tanku. Chvíli bylo ticho a pak nesměle přečetla „Porsche Cayenne. Je to možný?“ zeptala se nedůvěřivě. „Není to možný,“ odpověděla jsem kategoricky a začala jsem se smát. „Není možný, abys TY jen tak dostala Cayenna! Nezlob se, mám tu spoustu práce! Někdo totiž musí v tomhle státě vytvářet hodnoty, aby se jiní mohli prohánět v Porsche. Pa mamma, pa!“
   Tak, a v mých třiceti letech stačil jeden telefonát a mýtus o najetých kilometrech, jakožto jediné “šikovné” možnosti kterak k fáru přijít byl zbořen. Má matka dokázala, že i padesátileté blondýny, můžou jezdit v drahých autech, když Vesmír a autoservis dá. Jen nevím, jestli je nutné před tím “šikovně” uvíznout ve skalách.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , | 8 Comments

Agatha Ruiz de la Prada

(FF) Dneska jsem byla na setkání se španělskou návrhářkou Agathou Ruiz de la Prada . Navrhuje krásné, veselé, barevné oblečení, věci do domácnosti i třeba bezpečnostní dveře, srší španělským temperamentem a nadšeně vypráví o své práci, protože dělá tu nejzábavnější práci na světě. Všechny nás, v elegantním prostředí Dea Orh Gallery , přesvědčovala, ať alespoň na chvíli odložíme černou, šedou a béžovou a pustíme si do života barvy. Rozhlédla jsem se po ostatních novinářích a opravdu, všichni do jednoho jsme byli pošedlí nejen na oblečení, zatímco Agatha mezi námi zářila v modrém tričku s červenými puntíky, oranžové vílí sukni a neonově zelených punčochách. V té souvislosti mě znovu rozčílilo, že Bohyni její šéf doporučil nenosit čelenky. Sice chápu, že je úřednice-právnička a musí být seriozní, ale copak je čelenka něco, co může lidi pobouřit nebo odradit od jednání? To, že nemáme odvahu nosit barevné oblečení nebo se oblékat jinak než ostatní je jedna věc, druhá věc je reakce našeho okolí na to, co nosíme. Pořád totiž musíme mít dostatek sebevědomí na pohledy lidí na ulici, v práci a v MHD když už si něco atypického vezmeme. Přeju nám všem víc odvahy vykašlat se na to “co si lidi pomyslí”. Přesně ve stylu Agathy.

Posted in Co se mi líbilo, Inspirace, Móda | Tagged , , , , | 6 Comments

Co jsem se naučila v dubnu?

(FF) V dubnu všude po Praze kvetou magnolie. Krásně se na ně dívá, krásně se pod nimi odpočívá a nejlepší je jít na ně do Vojanových sadů a pak na Kampu.

Nepřijímat pozvání na večeři po sklence vína. Hlavně ne od sousedů v ulici. Každodenní cesta domů se pak mění v zákopovou válku, kdy nejsem schopna pánovi vysvětlit, že na večeři nepřijdu ani zítra, ani jindy. Nikdy. Třeba na to zapomene…

Když budu říkat věci hned, zabráním chaosu. S tím souvisí, že už si všechno musím psát do diáře, protože jinak to zapomenu a diář si pořídit větší, protože je všeho nějak víc. Plánů, aktivit, přátel, emocí i cílů.

Naučila jsem se lézt po skalách v šifonové sukni. Nevím přesně, k čemu se mi takhle dovednost hodí, ale zážitek to byl intenzivní. Stejně si to dám do životopisu. Přece po mně všude chtějí kreativitu, ne? A tam, kde tohle neocení, tam nepůjdu!

Život začíná tam, kde končí strach.

Je dobré vyjadřovat se k veřejným věcem. Ať už jde o happening Divokých matek, nebo protivládní demonstraci (no dobře, tu jsme jen rychle omylem překřížily, když jsme přebíhaly z Manga do Zary, ale stejně!). Pořád si totiž naivně myslím, že když nebudeme lhostejní, věci (nejen veřejné) se mohou změnit.

Naučila jsem se, že nestačí jen říct, že věci nefungují, ale je potřeba i navrhnout, jak to udělat, aby fungovaly. Nejen v práci.

Není dobré nechávat úklid celého bytu na neděli večer. Končí to vyčerpáním a přejeděním kolem půlnoci.

Naučily jsme se očistný dech pranayama (vypraná Jana, jak říká Bohyně). Zatímco jí to šlo (prý léta rehabilitace), já jsem bezelstně vyučujícímu vysvětlovala, že se nedokážu soustředit na víc věcí najednou. Neumím počítat dech, zadržet dech, stáhnout břicho a povolit bránici a do toho se falešně nadechovat. Nevadí, příště půjdu zas. A budu čistá jako květ magnolie.

Posted in ...v dubnu 2012, Co jsem se naučila... | Tagged , | 3 Comments

Vyzkoušely jsme – Ondřej Havelka v Lucerně

(Boh) „Tetá, co děláš v sobotu?“, ozvalo se do sluchátka. Hystericky jsem zalovila v paměti. „No, asi nic podstatného, řekla bych,“ odpovědla jsem Karolíně a už nebylo cesty zpět. „Mám lístky na Havelku do Lucerny a taky narozeniny. Půjdeš se mnou?“ „No tak jo, super!“ „Bomba. Takže si sežeň dobový kostým, po obědě tě vyzvednu. Pa pa pa!“ A bylo.
   Dobový kostým jsem nesehnala, ale slušných šatů mám plnou skříň a botiček jakbysmet. Původně jsem se domnívala, že Havelka hraje odpoledne, ale promakanost Karolinina plánu mi došla až cestou k vlásenkářce  Miládce (největší odbornici na vlasy), která nás doslova vyčesala do třicátých let. Ovšem zatímco Karolína v černých šatech, s kohoutí čelenkou, perličkovým náhrdelníkem a dokonalým make-upem vypadala jako vdova po továrníkovi, dáma s charakterem, která spořádaně čeká na transport, já spíš připomínala řezníkovu dceru, co se s jiskrou v oku těší na osvobozenecká vojska. Marně jsem přemýšlela, kde se za války neválčilo a dívky byly kypré, urostlé, najedené, veselé a…vyvinuté. A pak mi to došlo. V Honolulu. Jedině Honolulu. Musím přiznat, že díky Miládce a velkému kufříku s make-upem jsem se cítila dokonale. V tramvaji se chovala rozmařile a nonšelantně se ptala cestujících zda tento spoj míří do Lucerny, nicméně opravdový amok mě chytil až před vchodem, když se lidé jako my, okostýmovaní rozjaření šílenci, začali mísit s kolemjdoucími v jeansách a keckách. 
   Bylo to prostě krásné, svěží, dokonalé, mělo to styl a já se do všech zamilovala. Do mužů i do žen. Protože muži vypadali jako muži a ženy byly ženami. Především skupinky Angličanů, kteří přijeli jako speciální hosté, byli absolutně dokonalí. Jednoho pána jsem si chtěla vzít domů. (Měl nádherně vystříhané vlasy, široká ramena, ladné pohyby a… prostě celý byl nádherný.)
   Trochu mi bylo líto, že se stále našlo spousta českých dívek a žen, které si řekly: „Proč být dámou z 30.let, když můžu vypadat jako šlapka,“ a oblékly si čelenky, krátké šaty a nevkusné punčocháče. Ale k mému (i jejich) překvapení nejvíce pozornosti stejně sklízely ženy v dlouhých šatech, dokonalých účesech a s květy ve vlasech. Ten večer bylo vyšpulené poprsí a vulgární minisukně totálně out. (Yes!)
   Stačilo sejít dvě poschodí a najednou jsem se ocitla v první a druhé republice, kde mi bylo báječně. Tak moc, že jsem si ještě v pondělí prozpěvovala Havelku a plula na svém swingovém obláčku. A za to Karolíně moc děkuju.

 (Vdova po továrníkovi a  její neteř z Honolulu. Vyfoceno 14.4. 2012 v Lucerně, Kateřinou Sailerovou a Bohyní)

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , , | 4 Comments

Víkend podle Boh a FF

(Boh) Nedá se říct, že bychom s Fatalkou byly duše mejdanů, ale společenské jistě jsme. Vzděláváme se, přijímáme pozvání na večírky a společenské akce a doma většinou jen spíme. Na to jsme si už zvykly. Ale co nás čeká tenhle víkend, tak to je opravdu něco. Zatímco Fatlaka bude už v pátek odpoledne pobíhat po Výstavišti a získávat nové informace na esoterických přednáškách, já budu vtloukat několika žákům, různých úrovní a na různých místech v Praze základy anglické gramatiky, abych se pak v kvapíkovém tempu dostavila na zkoušku šatů k mé kamarádce Karolíně, šikovné to ženě. Nesmím se u Karolíny příliš zdržet (dávám si limit do půlnoci), protože ráno mám sraz s Fatalkou u Švandova divadla, neb jdeme na workshop jógového dýchacího cvičení. Až to všechno prodýcháme, vyrážíme znovu na Biostyl na Výstaviště a pak zpět do centra, do kina na Královskou aféru. Nesmím o tom zapomenout říct Karolíně, protože kostýmy by se jí určitě mohly líbit a inspirovat. V neděli bude následovat Code Mode v Kaizlových sadech a pak Divoké matky, naštěstí také v Karlíně. Když mi zbyde chvíle, možná doma omdlím, ale jen na krátkou chvíli, protože večer vysvětluji čas průběhový svým studentům nedaleko Ládví a musím se na to připravit. V noci si nesmím zapomenout udělat pedikúru, protože v pondělí ráno jdeme s Fatalkou na workshop thajské masáže nohou a když zdraví dá, večer letím na Pilates, kde snad padnu do bezvědomí a konečně bude klid. 
   Pevně doufám, že někdy ve velmi, ale velmi blízké budoucnosti potkám svého manžela, který mě jako princ na bílém koni z tohoto šílenství vysvobodí a můj život se zpomalí. Věřím, že pro něj budu s nadšením vytvářet teplo domova a s láskou začnu zavařovat meruňkové marmelády. Protože tohle se vážně nedá!

 (Teď mi přišla sms od Fatalky: „Vezmu si kecky a běžecký úbor a budu mezi jednotlivými akcemi přebíhat! Tím splním i sportovní víkendový plán. Geniální!“ Ano, to opravdu je.)

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , | 12 Comments

Odpuštění ve Starbucks

(Boh) Je mi jasné, že tímhle příspěvkem si příliš mužů nezískám, ale nějak si nemůžu pomoc. Včera jsme se neplánovaně s Femme Fatale  setkaly na Kulaťáku. Na deset minut. Zaběhly jsme tedy alespoň společně do Starbucksu pro “kafe do ruky” a tam na nás zaútočila soukromá kampaň za odpuštění nevěry. Jakýsi Martin R. se dohodl s obsluhou, aby na všechny rukávky (ano, ty papírové proužky, co si dáváte na horký kelímek) mohl nalepit srdíčko s vyznáním: “Kristýnko S. Vrať se mi zpátky lásko… Miluji tě Martin R.“ Nechápavě jsem na to zírala a bohužel dřív než jsem se propadla do romantického oparu, mi  bylo sdělileno, že pán milou Kristýnku S. podvedl. A teď litoval… (jak jinak). Místo romantického oparu nakonec dorazila vlna nevole. Osobně si myslím, že neexistuje jeden mustr na nevěru, každý vztah je jiný a taková věc se nedá hodnotit paušálně, ale na druhou stranu, jako právnička považuju nevěru za jedinou formu podvodu, na kterou se dřív nebo později přijde. A paradoxně se pachatel vždy domnívá, že zrovna on bude výjimka. Ve světě elektronické komunikace, gps a běžných fatálních náhod, a hlavně ve světě silné ženské intuice, se ZROVNA NA NĚJ nepřijde. (Panečku!)
   Sama jsem měla několikrát tu čest poznat, jaké to je, když se váš přítel nechová čestně, ale většinou jsem si to nechala pro sebe a s ním/nimi to neřešila. Nechtěla jsem se rozcházet, neměla touhu cokoliv řešit nebo naopak potřebovala nastřádat dostatek důvodů k definitivnímu o(d)puštění.
   Takže jsem se s kelímkem v ruce zvolna nadechla, připustila, že se Martin R. romanticky kaje a znovu si nápis na srdíčku přečetla. „Vrať se mi zpátky lásko.. .Miluji tě.“ No, to je hezké, ale Kristýnka S. ze vztahu neodešla jako první, to její přítel přece odešel…stahovat kalhoty někam jinam. A že ji miluje? Ale když něco miluju, tak mi na tom záleží, pečuju o to a rozhodně o to nechci přijít, nenechávám to samotné a už vůbec nevytvářím situace, kdy bych o to milované mohla přijít. Nebo ne? Já myslím, že jo. Takže jediné, co jsem schopná nad svým šálkem kvalitní a bohužel i drahé kávy připustit a ocenit, je fakt, že se někdo pokusil o romantické gesto a že ve světě elektronické komunikace stále existují kreativní vyznání (či spíše uznání). 
   Nejsem totiž jen právnička, ale také žena a proto ve skrytu duše doufám ve šťastné konce a v to, že pan Martin R. má u Kristýnky S. stále ještě šanci. Protože jestli tomu tak je, tak mu odpustí a budou spolu šťastně žít až do té doby, než Martin R. opět nabyde dojmu, že ZROVNA NA NĚJ se nepřijde. V opačném případě, (pokud se Kristýnka S. rozhodla, že je definitivní konec), Martinovi R. nepomůže ani vagón samolepek. A to potom nebylo třeba něčím tak zbytečným všechny otravovat . Ale to je další věc, kterou ten chudák zatím neví. Držme jim tedy palce, ať to pro oba dobře dopadne!

(pokud se jedná o reklamní kampaň, tak nic moc, protože mi to den rozhodně nezlepšilo…)

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 6 Comments

Versatile Blogger Award

Co se nestalo… V poklidu se nimráme ve svých životech, tak trochu kašleme na blog, protože je tu holt něco podstatnějšího, jako je například velikonoční šílenství, vrtění se před objektivem, brakování bankovního konta nebo vlastní zkáza u plné ledničky. Prostě vyšší cíle… A tuto osobní rozmařilost nám v úterý absolutně nabouraly Veronika s Verunkou, když nás nanominovaly do Versatile Blogger Award. Překvapilo nás to, potěšilo a hlavně vyburcovalo k činnosti. Jsme jim za to vděčné. A s menším zpožděním pokračujeme v započatém díle. Ve Versatile Blogger Award je nominace vlastně rovnou oceněním. Pravidala jsou následující – poděkujete za nominaci formou odkazů a nanominujete dalších 15 bloggerů, kteří se vám líbí a kteří jsou spíše nováčky. A přihodíte 7 věcí, které vás charakterizují. Takže Veroniko a Verunko, děkujeme a zde předáváme štafetu dál:

  • Jsme dvě třicítky, ve velkoměstě. (I příští rok nám bude třicet. A ten další jakbysmet. Být třicítkou je naše ochranná známka.)
  • Blondýna a bruneta (ano, je to klišé)
  • Momentálně single, ale pracujeme na změně…
  • Ovlivnili nás Chirurgové (Grey´s Anatomy) i Sex ve městě (Sex /We/ and the City), taky Ally McBeal a Škola zlomených srdcí, Sabrina malá čarodějka, Dowsenův svět a Báječná léta… jsme holt ročník 1981
  • Dle čínského horoskopu jsme Kohouti a tenhle rok, rok Draka, je jen náš. Je o nás, je zářivý a úspěšný, hbitý a nekompromisní. Plný radosti, slávy, úspěchů, závazků a završení dlouhodobé práce.
  • Jsme Femme Fatale a Bohyně, dvě třicítky, co píší o všem co zažívají. Nepokrytě, upřímně a  otevřeně. S lehkou dávkou humoru a nadsázky. Ať už se to našim bližním líbí nebo ne.

Mezi naše oblíbené blogy patří:
Vintage blog je prostě kouzelný. Ožívají na něm zvířátka, vyvádějí skopičiny a to všechno dohromady voní francouzskými parfémy. (FF+Boh).
Praguefashion je blog luxusní, nápaditý a má také krásné fotky! Ostatně nádherné fotky mají všechny mé oblíbené blogy. (FF)
Růžová panda. Je originální a nejde jen po povrchu. To mám ráda. (FF)
Život podle Lucie. Vtipný pohled do světa modelingu. také mě inspirují lidé, kteří žijí v cizině a podávají o tom zprávy. (FF)
Indie Jane Photography  Nádherné, čisté, éterické fotky od Amandy. (Boh+FF)
Beautiful Mess Kamarádka Amandy – Indie Jane, zřejmě. Minimálně Indie Jane fotila její svatbu. Blog plný skvělých vintage nápadů od Elsie Larson. Moc mě baví. Moje gusto. (Boh + FF)
Neznám nudu Blog o všem, co autorku Harimatu zajímá. A opravdu. Je to všehochuť. Díky Harimatě jsem si pořídila magické natáčky. (Boh)
Heels in Prague Svěží závan zajímavých fashion fotek. Bez balastu. Jen bloggerka, oblečení a momentky z Prahy. Díky Adéle jsem objevila značku Bimba y Lola a zřejmě kvůli jejich kabelkám skončím v kontokorentu. (Boh)
Muži a vysoké podpatky. O mužích, co chodí na vysokých podpatcích. Je to jiný úhel pohledu. A autor má stejné číslo bot jako já… Což se nedávno ukázalo jako obrovská výhoda. (Boh)
Očima Mademoiselle Suzanne můžu sledovat dění v Paříži. Ráda čtu její postřehy, možná už kvůli tomu, že jsem sama na Erasmus pobytu byla. (Boh)
Life could be a dream…sha boom neboli foto blog Ceranny. Fotím, tedy jsem. Občas mám pocit, že jde o Feist, která začala fotit. Velmi příjemné! (Boh)
Down town Peach Blog Julie Paz, Američanky, co má ráda módu, je velmi kreativní, vtipná, moc krásná a momentálně žije někde u Plzně. (Boh)
Mimo.ň je velmi, ale velmi osobní blog. Vždycky jinde než jste čekali a často úplně jiná. (Boh)
Diadém Mirky Křivánkové, fotografky, která na svých blozích sdružuje umělce a dává jim prostor pro vyjádření. Ať  už jde o vyjádření vizuální či psané. (Boh)
Světová jídelna Zuzky a Martina. Je původní, originální, neošizená. vaření, které nezná náhražky. Pěkné fotky a super recepty, které využiju, až budu mít pro koho vařit. (Boh)

Posted in Co se mi líbilo, Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 13 Comments

Dospělé ženy a my ostatní

(FF) “Podívej na tu kabelku! Takhle se pozná dospělá žena!” vykřikla Bohyně nadšeně, když nahlédla do kabelky své kamarádky, se kterou jsme byly na velikonoční snídani. I když normálně lidem do kabelek nekoukám, neodolala jsem. 
     A opravdu! Ve Vuittonce bylo jen pár drobností, takže neztrácela tvar (mé kabelky většinou vypadají, jako že za pár minut prasknou a zasypou nás všechny hromadou divných věcí, které vás budou strašit ještě v noci – a to prosím včetně psaníček, což je děsivé. Že prý ženě stačí kreditka, klíče a mobil. Ale kdeže!). 
   V kabelce dospělé ženy byl parfém, peněženka, mobil, klíče a možná diář. Hezké, úhledné, poskládané. V mé kabelce jsou také tyto věci. Ale k tomu navíc: papírky s různými úkoly, afirmacemi a rychle zachycenými myšlenkami, papíry od žvýkaček, tři kaštany, obal od punčocháčů, které si musím koupit, něco k jídlu, různé šperky, které mě v průběhu dne přestaly bavit nebo je tam mám naopak schované na večer, abych na ně pak stejně zapomněla, čokoláda, deštník, gumový míček (?), nefunkční zapalovač a Bohynina sluchátka (oops, promiň). Cestou z práce k tomu přihodím aviváž a bochník chleba, věci na cvičení a vzorky potravin na testování doma, pár novin a časopisů a není divu, že zase budu vypadat jako matka pluku. Inu, dospělá asi jen tak nebudu. A netýká se to jen obsahu kabelky.

Žena, kterou bych chtěla být, ale nebudu, má následující vlastnosti:

Dospělé ženy mají pořádek v kabelce.

Dospělé ženy mají vždy po ruce náhradní punčocháče. Já mám punčochy většinou roztržené hned první den.

Dospělé ženy mají doma vždy něco k jídlu, nebo z toho, co mají dokážou vykouzlit božský pokrm.

Já situaci hladových návštěvníků řeším uvařením opravdu silné espressa a líčením zážitků tak barvitých, že se každému rozbuší srdce a na jídlo si nevzpomene. A když jo, ten vietnamský obchod je fakt kousek.

Dospělé ženy při praní neobarví bílé na růžové a netvrdí, že je to naschvál. Jejich povlečení také voní aviváží a ne parfémem a šatník mají srovnaný podle barev nebo typu
oblečení.

Dospělé ženy si nevytváří nástěnky s kvetoucími magnoliemi, které budou mít jednou u domu, ale ten dům už mají.

Dospělé ženy nemají problém se svléknout před cizími lidmi v sauně nebo lázních. Mají totiž nadhled a prkotiny neřeší.

Nebo ne?

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 7 Comments

Tak trochu retro

(FF) Focení, při kterém bylo třeba trochu víc retuše než před rokem. Osmnáctiletý kluk, který mě v autobuse pustil sednout. Dotaz spolusedícího v hospodě, jestli jsem starší já nebo můj mužský doprovod. Ano, tenhle týden jsem řešila stárnutí.
   A pak mě práce zavála do města, kde jsem po hodině hledání přestala pátrat po Starbucks a kvůli akutní kofeinové krizi, uchozená z podpatků a promrzlá z příliš krátkých šatiček, jsem zapadla do McDonalds. Ocitla jsem se v půlce všedního dne uprostřed středoškolské vřavy. Pozorovala a poslouchala nenápadně ty holky s culíčky, svěží pletí, pár pupínky, v džínách, keckách a mikinách, jejich problémy s láskou a matikou a došlo mi, že už bych ani nechtěla, aby mi bylo znovu 18. I když culík a pupínky mívám někdy i teď, naivní představy, nedostatek pozvání na rande a úplně nejasnou představu o budoucnosti. Už ne. Nebo ne každý den. Není už to mé základní nastavení. A že jsem za to (zatím) zaplatila pár vráskama, občas bolavýma zádama a chvilkovým přílišným cynizmem? To je ještě malá cena, rozjímala jsem…
   A pak se něco stalo. Ještě ten samý den jsem seděla při západu slunce v zapadlé vesnici na lávce u potoka, na sobě boyfriends jeans, tričko, kecky a v sobě nesnesitelnou lehkost bytí. A bylo mi zase 18. Nebo 15. Kvetoucí stromy, zlatý déšť, zpívající ptáci a potok (ok, tak teda strouha), a vedle mě někdo, koho jsem měla potkat, když mi bylo 18. A najednou mi ty vrásky byly fuk. Protože jsme to pořád my, ať je nám 18, 38 nebo 80. Jsme to my a ty pocity, které máme, když se díváme na kvetoucí stromy. A o to jde, ne?

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , | 10 Comments

Dneska naposledy

(Boh) Má kolegyně, Vítězka v boji, má výbornou hlášku, kterou pronese pokaždé, když po obědě míjíme vietnamský koloniál: „Myslím, že si koupím Rumbu. Dneska naposledy.“ Vždycky mě to moc pobaví a nechám se strhnout. Rumbu nejím, ale občas si koupím nějakou sladkost, protože přeci můžu, vždyť je to dneska naposledy. Tenhle malý nešvar dokonale dokresluje mou touhu po dokonalosti, které nejsem schopna dostát. Například večer si v posteli říkám, jak jsem skvělá, že jdu dřív spát a že tentokrát budu v práci už na 7,30 ráno, abych si nějaký ten čas napracovala a mohla odejít dřív a třeba se jít projít do Stromovky. Dokonce si před usnutím představuju, jak si po cestě kupuju snídani, protože si to přece za svou neuvěřitelnou disciplinovanost zasloužím. Bohužel realita je pak taková, že do práce dorazím bez snídaně, bez vidiny dokonalé procházky a hlavně v 9,08! Čili hodně daleko za mým předsevzetím a kousek po poslední možné hodině, kdy mám vůbec dorazit.
   A takhle je to se vším. Vím, že se některé věci mají dělat, ale já je prostě nedělám. Zvládnu se ovšem kvůli tomu pořádně užírat. Jenže takhle to nejde do nekonečna. Nedávno jsem se rozhodla, že musím něco radikálně změnit. A taky se tak stalo. Pracuji na sobě, abych se přestala užírat za to, že nejsem dokonalá, že chodím pozdě, že neluxuju a že peru pět praček najednou. Že o víkendu nevařím – ano, jím kompoty nebo cornflakes –  a že moc nevolám své babičce. Že si málokdy ustelu postel a na břišní svaly cvičím jednou za měsíc. (Dobře, jednou za rok). Ten pocit, že bych měla, ale nedělám to, ty výčitky svědomí z toho, že jsem nedisciplinovaná, jsou totiž něco, co mi opravdu brání v tom, abych do práce přišla včas, s úsměvem na rtu vyluxovala nebo si uvařila normální jídlo – a nekradla pořád Kenovi mlíko, protože ho nejsem schopná koupit. Zjistila jsem totiž, že když své duši ulevím od „měla bych“, je tam najednou prostor pro „můžu“ a s tím se mi líp žije. S ustlanou postelí nebo bez.

Výše uvedený výčet nešvarů rozhodně není kompletní, bylo by správné zmínit ještě oblast fastfoodů – s cheeseburgerem v čele, vysokých účtů za telefon, hodin strávených na internetu, nesmyslných nákupů a pozdě zaplacených účtů. Ale to už by asi bylo na jeden příspěvek příliš. Nebo ne?

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 8 Comments

Co jsem se naučila v březnu

(FF) Po mnoha a mnoha letech jsem stála na sjezdovce. A pochopila, že jak na sněhu, tak v životě se nesmím bát to pořádně rozjet. A když se to rozjede, nesmím se leknout. Však on mě někdo chytí. A že když nepadám, (ly)žiju pod své možnosti. O tom, jak se na sjezdovce nepočurat, vás už informovala Bohyně.

Naučila jsem se krásný citát od Marilyn: “If you can’t handle me at my worst, then you sure as hell don’t deserve me at my best. ”

Nechci se zahazovat s průměrností a středním proudem. Hedvábné ubrusy jsou krásné, stejně jako stříbrné příbory, vytříbená společnost a hovor o umění. A stejně krásné je mít na sobě roztrhaný džíny a dívat se na hvězdy nad lesem a jíst májku. Duše prostě občas potřebuje to a jindy zas ono.

Když nám Bůh, vesmír (doplňte si sami) něco bere, je to proto, aby nám mohl dát něco lepšího.

Jediným zdrojem moudrosti je zkušenost. A. Einstein

Každý má právo žít si sám podle sebe. Pokud nějakým zásadním způsobem neubližuje sobě nebo ostatním, nikomu do toho nic není. A to, jestli něčí rádoby láskyplné rady posloucháme nebo ne, je taky naše věc.

Když se fotí venku, je třeba se teple obléknout, ať je červenec nebo březen. Vždycky je zima a trvá to dlooouuuhooooo.

Naučila jsem se střílet. Jeden nikdy neví.

Taky jsem se naučila skákat přes zledovatělý potok, lézt na horu potmě a ve vánici, lézt z hory potmě a v ještě větší vánici, nebrečet (před muži), lyžovat, lyžovat po pár panákách a získat večeři, i když jsme v noci v zapadlém horském středisku a všechno je kolem zavřené.

Byl to poučný měsíc. Teď už přežiju všechno!

Posted in ...v březnu 2012, Co jsem se naučila... | Tagged , , , , | Leave a comment

Už strouháte maniok?

(FF) Už ta vaše malá mluví? Ta naše už recituje! A vdávat se nebudeš? Abys nezůstala sama… V tvém věku už jsem měla dávno vystudováno a pracovala. Druhou vysokou školu? A na co proboha chceš studovat v tvém věku?
Naštěstí existuje spousta hodných lidí, kteří nám rádi připomenou, co bychom v našem věku MĚLI mít, být a dělat. S radostí a děsem v očích připomenou, že ještě nemáme nebo neděláme něco, co zapadá do obecné představy o tom, co je v tom určitém životním období NORMÁLNÍ mít a dělat. Úplně je vyhodí z konceptu, když děláme něco úplně jiného. Kamarád mi vyprávěl, o knížce Koncept kontinua. Nelekejte se toho názvu, slibuju, že je to zajímavé. Jedna psycholožka zkoumala indiány a jejich život a chtěla přijít na to, jaktože jsou jejich děti tak šťastné a veselé a samostatné a ničeho se nebojí, kdežto my v naší západní civilizaci trpíme různými fobiemi, alergiemi, poruchami, jsme agresivní, a když vyrosteme, uchylujeme se k alkoholu, drogám, antidepresivům a psychosomatickým poruchám.
   Proč jsou indiánské děti šťastnější? Protože jim jejich rodiče a okolí věří! Odmala si mohou hrát s ostrými noži, protože jejich rodiče ví, že děti jsou moudré, ne magoři, kteří se pořežou. Proč by to také dělali? A tak maličtí Indiáni jezdí na kánoích, střílejí šípy, zúčastňují se světa dospělých, protože ti před nimi nic neskrývají, od sexu až po rady starších. A děti si z každé zkušenosti vezmou to, co potřebují. Jasně, že nerozumí všemu, ale to, co se mají dozvědět nebo naučit, to se v pravý čas dozvědí.
Třeba strouhání manioku. Malá indiánská holčička vidí, jak dospělé ženy strouhají maniok a tak se k nim přidá. Dostane malé struhadlo a strouhá si. Jak chce. Nikdo jí neradí „To musíš takhle. Sakra, jak to držíš? Takhle se to dělá.“ Ne, holčička si strouhá, jak chce a jak ji to baví a třeba přijde příští den znovu. A strouhá trochu líp. A další den znovu. A jednoho dne prostě umí strouhat maniok. A nikdo ji neupozorňuje, že holčička odvedle uměla strouhat už před třemi týdny. Moudří lidé totiž dobře vědí, že nějaká obecná pravidla o strouhání manioku neexistují. Každý si ten svůj maniok totiž nastrouháme přesně v ten pravý čas. 

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 3 Comments

Vyzkoušely jsme – Pop Up Shop 2 Deers

(FF) Chcete se rozveselit v deštivém dni? Vyražte na pop up shop 2 Deers, který se koná dnes a zítra v Ateliéru Prague Art and DESIGN, Atelier Martin TISO, Národní 21, Praha 1 (všední den otevírací doba 14-20, sobota 10-20).
   Byla jsem se v jelínkovém ráji tvůrkyně Kamily Písaříkové podívat včera. Ze zběsilé uplakané Prahy jsem vystoupala do pátého patra do úžasné místnosti s božským výhledem, kde (nevím jak je to možné) z vás všechny starosti hned spadnou a v inspirativním prostředí se můžete kochat jelínky, jelínky a zase jelínky. Na čelenkách, na brožích, náhrdelnících, náušnicích, v geniální kombinaci s kabelkami dara bags, z nichž mě naprosto okouzlila psaníčka. Lidé v ateliéru byli inspirativní a neskutečně milí, občerstvení zdravé a skvělé, drinky s lehkým nádechem vodky osvěžující. Neváhejte a utíkejte se na stádečko třpytivých jeleních krasavců taky podívat!

Více na www.deers.cz.
Šperky jelínků Deers.cz jsou v prodeji v těchto kamenných shopech: Galerie Gask,  Julius fashion shop, La Femme Mimi – Perlová 4, Pour Pour, Mata hari, Galerie Xalibo, Design Hotel Romantick, GIFT SHOP Hotel Intercontinental, Galerie Zlatá Lilie, Tribu

Posted in Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , | 3 Comments

Filmové rande podle Bohyně

(Boh) Zatímco je Merkur stále retrográdní a všude kolem nás dochází k výpadkům elektrických a počítačových sítí, obchodníci neplánovaně ruší své schůzky a vše co začne, tak i rychle skončí,  já se pilně připravuji na své první rande po několika letech. Mám tím na mysli, že jsem se rozhodla vyrazit na opravdové klasické rande. Své bývalé partnery jsem poznala ve škole, na kurzu, v práci nebo v partě kamarádů. Málokdy přijmu pozvání na rande od někoho, kdo mi na ulici vypráví, jak moc jsem ho uchvátila. Ale teď nastal čas na změnu! (Tedy ne teď, až za chvíli, až nebude všechno couvat, ale směle půjde vpřed.)
   Jsem vtipná a zábavná, pokud ovšem nejsem nervózní. To pak sklouzávám do extrémů. Buď mluvím příliš nebo vůbec. Má osobní vnitřní nevyrovnanost se projevuje nevyrovnaností fyzickou, takže běžně zakopávám a padám na místech, kde se to neočekává – na jednom randeti jsem si dokonce sedla vedle židle! Taky se někdy začnu z nervozity potit, vlasy se mi zkudrnatí a celkově nebudím nejlepší dojem.
   Má ezoteriská kamarádka Lenka prohlásila, že je to jen otázka energie, sebedůvěry a taky připravenosti. A tak se připravuju a představuji si, jak jsem strašně oslnivá a úchvatná, jak nikde nepadám, nepronáším hloupé vulgární vtipy a jak se nepotím. Jak mi vlasy vlají, jak dostanu tulipány, jak se mi zatají dech z prvního doteku – zřejmě podání ruky, abych neupadla na těch zpropadených schodech – a jak to prostě bude hezké a filmové. Budu křehká jako Audrey Hepburn, živelná jako Sofia Loren, sexy jako Monica Bellucci a nezapomenutelná jako Natalie Portman. Zatím jsem spíš Bridget Jones, která se připravuje na velkou kalamitu, ale to se poddá.  I kdybych měla jít na rande s celou nezadanou Prahou, jednou taková opravdu budu. A naplním své filmové představy.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 9 Comments

Na co zapomínám a neměla bych

(FF) Zapomínám, v běhu mezi prací, osobním životem, bankou, poštou, drogerií, potravinami, tiskovkami a meetingy nejrůznějšího zaměření, na dost zásadní věci, které by mi život ulehčily a zpříjemnily:

Zapomínám být vděčná. I za malé věci, i za nedokonalé věci, i za situace, ve kterých jsem zatím pouze zasadila semínko a bude chtít hodně času a trpělivosti, než vyrostou. Zapomínám být vděčná každý den.

Zapomínám na anděle. Stejně jako Bohyně a spousta z vás věřím, že když chceme, andělé nám dokáží pomoci. Ukonejšit, ukázat, najít místo na parkování, potěšit drobným zázrakem, vnést do každodne jas. Zapomínám na ně, i když pírka vídám všude kolem sebe od rána do večera!

Zapomínám říkat lidem „prosím“ a „děkuji“ a „dobrou chuť“.
Hlavně lidem, co vídám každý den. Není to zbytečné, i kdybych to měla říkat každý den. O to je to důležitější.

Zapomínám lidem říkat, že je mám ráda. Tak nějak si myslím, že to ví. Že to se přece pozná. Že to říkat nemusím. Jenže je potřeba to říkat. Obzvlášť teď!

Zapomínám se zastavit. Pořád na to myslím, ale pořád mám něco na práci. Doopravdy se na chvilku zastavím večer, když se dívám na hvězdy a ráno, když vycházím z domu a poprvé potkám počasí toho dne. A to je zatraceně málo. Zapomínám totiž, že jsem pánem svého času. Mám pocit, že se všechno neskutečně zrychluje, děje se toho moc najednou, a že když nepoběžím dostatečně rychle, odpadnu. Vtip je v tom, že když zpomalím, nahlédnu věci z větší perspektivy a místo rozmazaných šmouh uvidím, co je opravdu důležité.

Zapomínám vnímat to, co mi lidé mimoděk sdělují, když mluví. Plynu po povrchu a nevnímám, co je za tím. Nekladu ty správné otázky.

Zapomínám se chválit. Při rekapitulaci svého dne (pokud ji před padnutím do postele stihnu) si spíš odříkám to, co budu dělat další den, na co nesmím zapomenout a jak to asi všechno bude (pak je samozřejmě všechno jinak), než to, abych si řekla, co bylo fajn, co se mi povedlo a co mě potěšilo.

A na co zapomínáte vy?

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 4 Comments

Vogue přes kořeny vezený

(Boh) V březnovém čísle Vogue (US verze) je velký rozhovor s Adele. Mám Adele moc ráda, stejně jako Vogue, a proto jsem se rozhodla, že si březnové vydání seženu. Začala jsem klasicky fb statusem, který měl slušný ohlas a získala jsem tak několik kontaktů na ty, co by Fashion Bibli mohli dovézt. Kamarád mé kamarádky (říkejme jí třeba Fatalka:-) se koncem února měl vracet z USA, takže jsem ho směle oslovila – nikdy jsme se neviděli, ale na facebooku jsme si několikrát vtipně psali, takže jsem věděli jeden o druhém. Vždycky to byla legrace komentovat Fatalčiny fotky takovou tou směšnou angličtinou ve stylu “Háu ár jů?”. V povrchnostech jsme byli dobří, ale jakmile jsem potřebovala něco určitého, jasně vymezeného, zjistila jsem, že si s fórky nevystačíme.
   Po klasické úvodní vysvětlovací frázi a specifikaci toho, co chci, jsem totiž z čista jasna obdržela neuvěřitelně zvláštní dotazy, které nepůsobily, že by je psal onen vtipný a bezstarostný kluk, ale sto letý děda. Musela jsem vysvětlovat proč Vogue chci, jak je možné, že ho chci v únoru a přitom se jedná o březenové číslo, proč si ho nekoupím v Praze-mohla bych přece zkusit trafiku na Václaváku atd. Najednou jsem zjistila, že vážně nemám chuť se zodpovídat ze svých přání , plánů a životního stylu, a tak jsem to vzdala a vymluvila se na někoho jiného, který problém v nákupu časopisu nevidí, a který Vogue doveze. Nepotřebuji, aby mě někdo poučoval a vychovával na poli, kde jsem doma. Bohužel mi z té konverzace zbyla taková protivná pachuť, takže jsem se vykašlala na Vogue, na Adele a přistoupila na klasicky české “nejde to!”. (Spíš to bylo něco ve stylu “Tak na tohle nemám!”, ale výsledek byl stejný, rezignace.)
   Před týdnem se onen rozumbrada vrátil do ČR a zatímco já jsem na všechno zapomněla, on měl naopak potřebu s Fatalkou celou věc znovu a znovu probírat, pitvat zda je cena opravdu vyšší v USA a jestli  se opravdu ten časopis tady sehnat dá či nedá a další zbytečnosti.  A to mě, světe div se, nakoplo.  Obeslala jsem další kamarádky no a touhle dobou ke mě můj Vogue někudy přes Dubaj spokojeně cestuje. Člověk by se asi při prvním nezdaru neměl vzdávat a stejně tak by si měl jít za svým a nehledět na poznámky někoho, kdo o Vás i o Vašem problému ví ještě míň než vy. Prostě si víc věřte a nedejte na názor okolí. Vogue i Vy za to stojíte! 

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 20 Comments

Vyzkoušely jsme wellness Lázně Bohdaneč

Po přečtení příspěvku o tom co se Fatalka v naučila únoru  mi došlo, že jsem zapomněla sdělit světu, jak probíhal náš wellness víkend v lázních Bohdaneč. Původně měla jet do lázní Fatalka se svou  maminkou, ale té se stal ošklivý úraz, a tak jsem jela jako náhradnice. Myslím si, že Pražáci by neměli cestovat po ČR. Alespoň mně to nedělá dobře. To, co je v Praze normální najednou ztrácí nálepku normality a naopak to, o čem jsem ani netušila, že existuje, je zcela běžné a nikdo nechápe, proč se tvářím vyděšeně. Takže zde je výčet toho, co prožila Bohyně, když vyrazila do divočiny…
   …Dost dlouho jsem nejela vlakem, takže mě šokovaly davy, které se hrnuly z velkoměsta. Během pobíhání na nádraží mi došlo, že kabinový kufřík na kolečkách se hodí do letadla, ale rozhodně ne na perón. Hledání kupé a sezení na plyšovém špinavém sedadle v pozici „abych se ničeho nedotkla“ je jen třešničkou na dortu. Když jsme se po hodině jízdy ocitly v Pardubicích, jediné na co jsem myslela, bylo kafe. Vím, že za branami Prahy dobrou kávu seženu spíš náhodou, takže jsem si chtěla vytvořit kofeinovou zásobu, a to na celé tři dny. Zachránil mě MacDonald s McCafé, nedaleko sjezdovky. Tedy alespoň podle oblečení návštěvníků jsem měla pocit, že za rohem je sjezdovka a fakt to tam frčí. V šatech a bundě s kožešinou jsem si najednou přišla nepřístojně. 
   Do lázní Bohdaneč jsme se dostaly městským autobusem, což je z mého pohledu dost zvláštní název pro autobus, který jezdí hlavně mezi poli a na zastávce „Cosi-vlečka-plečka“ nezastavuje. Tohle přesně byl ten okamžik, kdy jsem si měla říct, že dobrodružství bylo dost a nasednout na zpáteční vlak a odjet do Prahy, ale neudělala jsem to. A tak jsem měla šanci poznat spoustu skvělých penzistů, kteří všichni ztichli, když jsme vstoupily do jídelny. Moje exotické šaty totiž najednou vedle Fatalčiných zimních minikraťásků a vysokých podpatků nevypadaly zase až tak nepřístojně… Dále jsem zjistila, že při troše organizace se dá jíst na směny, pokud jste ovšem ukáznění a že laskonka může stát 12 korun v cukrárně, která otevírá už v sedm ráno. Zřejmě nejsem vhodný typ na procedúry, které jsou sice po stránce medicínské velmi kvalitní, ale k wellnessu mají daleko. Žádný šampus, květy, ani čokoládové zábaly, tlumené světlo a relaxační hudba, ale hezky svižně se ve vykachličkované kabince svléknete do hanbata, vlezete si do perličkové koupele, oddělené od ostatních van závěsem a tam si budete 15 minut hovět. A to hezky pod zářivkami a za účasti dalších deseti lidí. Pojem nahoty a intimity ztratil v Bohdanči význam, protože jsme vlastně nebyly ve wellnessu, ale ve špičkovém nemocničním zařízení, takže stud se v Bohdanči rozhodně nenosí. Mohla bych se dál pozastavovat nad vzhledem pokoje, nad rotopedy na chodbách, nad existencí spropitného ve výši dvou korun a nad dost šílenými prezentačními fotografiemi v kadeřnictví, ale nechci nikoho zatěžovat dlouhým čtením.
   V neděli ráno, hned po naší snídaňové směně, kdy jsem se s důchodci udatně poprala o vánočku, jsme odešly na městský autobus. Hodinový rozhovor dvou slečen v kupé si nechám na jiný příspěvek. Po příjezdu domů jsem si koupila sushi, dala sprchu s vonným olejem a za zvuku italských songů jsem znovu našla kontakt se svou osobností, s Pražandou tam někde uvnitř, která se snažila všechno objektivně zpracovat, ale šťastná a zrelaxovaná z toho rozhodně nebyla.
   Je zkrátka evidentní, že lázně Bohdaneč jsou skvělé a nadstandardní křížkové lázně, a pokud budu mít těžkou autonehodu nebo mi budou na stáří měnit kyčelní kloub, budu za takové zařízení vděčná. Za skvělý personál i dobrou organizaci. Ovšem pokud bych si měla vybrat wellness víkend, pojedu někam na hory nebo do rezortu sv.Kateřiny. Protože pro Carrie s Charlottou prostě víkend v New Jersey není. Nikdy nebyl a nikdy nebude.

Posted in cestování, krása, kosmetika a tak., Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , | 10 Comments

Poděkování s Lanou Del Rey

(Boh) Ráda bych dneska poděkovala dvěma lidem, díky kterým můžu vytvářet tehle blog. Tím prvním je Drahý, můj bývalý přítel, který mi více jak rok půjčoval svůj notebook a nikdy za to nic nechtěl. I když jsme se rozešli, trval na tom, abych si notebook nechala. “Na čem bys pak psala blog!” řekl mi. No, na malém roztomilém notebooku, který mi následně půjčila má kamarádka Kněžna. Stejně jako Drahému, ani Kněžně její notebook nechybí. Oběma tímto moc děkuju. Díky Vám se moje nápady stávají skutečností! Takže moje oblíbená Lana Del Rey je hlavně pro Vás dva, pro Drahého a Kněžnu!

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , | 6 Comments

Jak poznáte svou spřízněnou duši?

(FF) Jak poznáte svou spřízněnou duši? Sama odpověď neznám, proto vás obohatím citátem Richarda Bacha. Přeji vám spoustu spřízněných duší, protože to je jedna z nejlepších věcí, co vás může v životě potkat.

A soulmate is someone who has locks that fit our keys, and keys to fit our locks. When we feel safe enough to open the locks, our truest selves step out and we can be completely and honestly who we are; we can be loved for who we are and not for who we’re pretending to be. Each unveils the best part of the other. No matter what else goes wrong around us, with that one person we’re safe in our own paradise. Our soulmate is someone who shares our deepest longings, our sense of direction. When we’re two balloons, and together our direction is up, chances are we’ve found the right person. Our soulmate is the one who makes life come to life.   Richard Bach

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , , | 2 Comments

Co jsem se naučila v únoru…

(FF) Jestli chceš všechno stihnout, zpomal.

Když se z života odstraní nefunkční a destruktivní věci i vztahy, uvolní se místo pro nové. Uvolní se místo pro radost.

Nejlepší je sníst tu žábu hned ráno – udělat tu úplně nejvíc nepříjemnou věc, co mě ten den čeká.

Jistota je jenom v tom, že žádná jistota není.

Když máte problémy se svlékat před cizími lidmi, jeďte do lázní, kde vás zavřou do kabinky a řeknou: „A teď do hambata!“ A když tam pak pobíháte mezi lidmi jen v prostěradle, zatímco zpoza otevřených dveří na vás koukají chlapi v teplákách, stud zmizí stejně rychle jako vaše touha si v lázních hlavně odpočinout. Od mužů.

Je to můj život, moje cesta, můj příběh. Rady, doporučení, výtky i námitky si můžu vyslechnout, ale to je asi tak všechno. Káru si táhnu sama stejně jako všichni ostatní. A jen já poznám, kdy si mám odpočinout, čím mám kola promazat a co z té hromady vyhodit nebo naopak přidat.

Inteligencí nikoho nesbalíš.

Když se stěhujete, zkontrolujte, jak se dá v okolí parkovat, jestli neprobíjí zásuvky a voda teče jen tam, kde má. Ano, mám ráda překvapení, ale ne všechna jsou příjemná, že.

Posted in ...v únoru 2012, Co jsem se naučila... | Tagged , | 2 Comments

Mít Kinderstube

(Boh) Musím se k něčemu přiznat. Prohlášení, že Marni bylo marný, není až tak pravda. Díky hodinové frontě u kasy jsem měla šanci zjistit několik zásadních věcí. Za prvé, že je opravdu možné kvůli ponožkám se slevou čekat hodinu na pokladnu; za druhé, že zřejmě asi stárnu a nezvládám už takové akce; za třetí, že mi chlap vydrží civět skoro hodinu na zadek, přestože má vedle sebe přítelkyni (která ovšem zadek nemá), a taky že jsem schopná poučovat cizí lidi a ještě jim dát dostatečně najevo, že nemají Kinderstube. Kdo tenhle výraz nezná, Kinderstube znamená něco jako dobré vychování. Fakt, že pocházíte z dobré rodiny. Někdy se také říká vyrůstat v rodině s dětským pokojem anebo, což se používá u nás doma, že dobrá stáj se nedá koupit.
   Hned po uvedení Marni kolekce Fatalka odfrčela kamsi na steak a mě nechala na pospas slečnám, co se rvaly o designové kousky. Ovšem urvat co se dá nebylo to nejdůležitější. To nejpodstatnější přicházelo na konci. Bylo třeba zaplatit. Je to zvláštní, ale poslední dobou špatně snáším “slepičí hovory”. Abych to všechno přežila, usrkovala jsem prosecco a opakovala si, že ty ponožky opravdu, ale opravdu stojí za to utrpení. I tak jsem bohužel neunikla báječnému monologu: “No já malýmu nakoupila v Zaře. Viděla jsi tu jarní kolekci? Nechala jsem tam osm tisíc! Bože, ale tomu to tak sluší,”… nenápadně jsem se musela otočit, abych si paní Chytrandu mohla prohlédnout. V ruce držela tričko na pětiletého kluka a už se nadechovala. Tipovala jsem ji na Zdiby, Uhříněves nebo Kralupy. (Záměrně jsem vynechala Rakovník nebo Kladno, abych zase nedostala vynadáno. Ale i tahle maloměsta mě napadla…)
   “Bože, ty šaty jsou hnusný. To se do Čech vůbec, ale vůbec nehodí!” mudrovala zasvěceně. (“Jistě, když dělali v Marni celosvětovou kolekci pro HM, mysleli hlavně na Uhříněves,” uchichtla jsem se a litovala, že Fatalka už odešla. Významné pohledy jsou naše specialita.) “Co je to za materiál, jéžiši, to je táááák nekvalitní! A ty barvy! Možná k moři, ale sem?” a ohmatávala dál odložené letní šaty. Kamarádky nic neříkaly, jedna byla mladší, čili si to nemohla dovolit, a ta starší tomu zase přece nerozuměla. “No, to snad néééé, za čtyři tisíce! No kdybych chtěla něco pořádnýho, tak už dám třeba osm tisíc a koupím si to v Pařížský!” …No a někdy v tomhle okamžiku mi došlo prosecco a následně i trpělivost.
   “No co je to za látku, vidíš, jak je to nic moc. No jasně. Made in China,” vytahovala cedulku .”Tam se levně šije,” hlesla ta mladší. A najednou jsem se přistihla, jak se otáčím a klidným hlasem pronáším. “Je to hedvábí, ručně malované. Proto je to z Číny!” (“Ty huso pitomá,” chtěla jsem dodat, ale jen jsem se ledově usmála.) Starší kamarádka na mě mrkla, protože toho už asi měla taky dost a Chytranda začala hystericky hledat visačku. “100% silk!” vyjekla kamarádka a hned slízla pohled ve stylu – domů si jeď vlakem. “Ale stejně je to nekvalitní,” dodala madam triumfálně. Takže nádech…. výdech… …nádech: “Ano, jistě, a co čekáte od módní kolekce ze supermarketu?” otočila jsem se a poprvé se setkala pohledem s chlápkem, co mi hodinu čuměl na zadek. (“A ty mě taky neštvi,” pomyslela jsem si. “Chytni si tu svou Bezprdelní a koukej se jí do očí!”) No a pak už byl docela klid.
   Ve své podstatě se nemůžu na nikoho zlobit. Když v tom nevyrůstáte, pravé perly od plastových nepoznáte a hedvábí je pro vás pojem neznámý. Babička Chytrandy zřejmě chodila v propínací zástěře. Ta moje v rukavičkách a klobouku. Dobrá stáj se nedá koupit, a proto je absolutně zbytečné utrácet za sériově vyrobené hedvábné šaty ze sámošky, stejně jako vydávat osm tisíc za dětská trička s potiskem, protože ani jedno vám dobré vychování a rodinný základ nenahradí. Buď Kinderstube máte nebo ne. No a já k němu mám ještě desatery ponožky.

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , , , | 23 Comments

Merkur a Mars – dva rošťáci, co mi řídí život

(Boh) O tom, že může být Merkur retrográdní a dost zásadně ovlivnit naše životy jsem už psala. Dnešním dnem se Merkur skoro zastavil a musím říct, že mi to ani trochu nevadí. Rozpohybovat by se měl po 4. dubnu a společně s Marsem by nám obě planety měly přestat škodit až od půlky dubna. Rozhodla jsem se vyslyšet radu své kolegyně Vítězky v boji a do  ničeho zásadního se nepouštím. Tedy kromě daní, ty vypracovat opravdu musím. Na druhou stranu, už jsem si je předpřipravila před několika týdny, takže to snad bude v pořádku. Podstata tkví v tom, že bychom nic nového, zásadního neměli začínat, protože to prostě dobře nedopadne. Minimálně se to povleče a budou kolem toho jen problémy. Docela bych už ráda vyrazila na rande, ale s vědomím katastrofy se do seznamování příliš nehrnu. Stejně tak bych už chtěla začít tapetovat, ale co když to dopadne tak, jak všichni (i já) předpokládají – malba se sloupe i s tapetami? 
   U nás doma se říkalo, že práce se skládá z práce přípravné a práce vlastní. Takže pokud přistoupím na to, že můj život ovlivňují planety Mars a Merkur, budu se holt věnovat pouze práci přípravné. Budu cvičit, držet dietu a číst motivační knihy o partnerství, abych byla na to randění dostatečně připravená a co se tapet týče, nechám je ležet tam, kde jsou. Ono se totiž může stát, že v dubnu už budu bydlet někde jinde. Nebo taky ne. Ale v tuto chvíli to opravdu ví jen Vesmír. Tak proč si komplikovat život?

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 2 Comments

Marni pro H&M

(Boh) Ve středu jsme si s Fatalkou vyrazily do H&M na prodejní akci Marni. Marni mám osobně ráda, ale můžu nosit jen jejich šperky. Už v Itálii mi došlo, že nejsem Marni typ. Mimochodem fakt, že si vedení Marni pro natočení reklamního spotu vybralo Sofii Coppolu, není od věci. Ona totiž jejich typ je. Drobná, intelektuální, bez boků, bez prsou, tajemná a zajímavá, křehká a ekologická. Musím se přiznat, že jsem po zkušenosti s Versace nečekala žádné terno a spíš jsem se těšila na malé mozzarelky, makronky, očumování lidí a dostatek prosecca. Na to, že si s Fatalkou popovídáme a možná si koupím v akci nějaká obyč trička. Jak moc jsem se zmýlila se ukázalo už v půlce Příkopů, kde se vinula obrovská fronta. Během vteřiny jsme se rozhodly, že frontu na kolekci ze supermarketu stát opravdu nebudeme a odešly do kavárny, abychom si alespoň pokecaly. Ano, stačila obrovská fronta a Bohyně s Fatalkou svou pozvánku hodily na dno kabelky a objednaly si dvě velké latté. Trochu mi to bylo líto, chtěla jsem si koupit plavečky a nějaké cetky, možná šátek, ale zase tak zoufalá jsem nebyla, abych stála frontu. 
   Cestou zpět jsme  zjistily, že fronta opadla, takže jsme se šly podívat na kolekci Marni. Štendry i police byly vybrakované, oblečení se válelo po zemi a slečny prodavačky se marně snažily všechno naskládat zpět a hlavně doplňovat(!). Protože byly kabinky beznadějně přeplněné, ty odvážnější se svlékaly u výtahů, na schodech a za sloupy. Přes jeansy a svetříky na sebe rvaly hedvábné letní šaty a snažily si představit, jestli jim budou sedět a hlavně slušet. Poté, co jsem si prohlídla většinu věcí, ať už odložených cestou ke kase nebo znovu naskládaných v poličkách, jsem zjistila, že plavky nemají, šperky mi nesedí, i když byly krásné, a že zřejmě využiju 25%slevy a nakoupím si ponožky. Na drinky se muselo čekat v hrozném chumlu lidí, což jsme vzdaly, občas prošel chlapec s jedním proseccem no a hudba byla příliš nahlas. Chápu, že časové ohraničení nabídky je momentálně nejoblíbenějším marketingovým tahem, ale my, ani Marni si tohle nezasloužíme. Ve světle Versace akce se Marni jeví ještě více marným jež jsme čekaly. Možná je to nedostatkem alkoholu a pranicí o něco, co vám nesedí nebo vlastně nechcete. Ale třeba se mýlíme…
…a proto příště půjdeme zas.

Posted in Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , | 5 Comments

Volání andělů

(Boh) Známe to všichni. Některá rána prostě nejsou jako z magazínu. Nejsem krásná a ladná, na hlavě mám kudrnaté vrabčí hnízdo, nemůžu najít ponožky a o makeupu se mi může jen zdát. Na třpytky a zdravíčko prostě dneska nebyl čas. A tak jsem nasadila čepici, rukavice a vyrazila do studeného rána.
   Když mám pocit, že ztrácím kontakt sama se sebou, když si myslím, že věci nejdou tak, jak si přeju, povídám si s Vesmírem, anděli, s Bohem a zkouším zjistit, proč je například najednou taková zima, proč jsem se nevyspala a jestli bude všechno v pořádku. Většinou rozhovory končím poděkováním a prosbou o ochranu mentální i fyzickou. Dneska jsem si zase povídala a říkala jsem si, že bych potřebovala znamení. A aby byla tak silná a tak častá, že přestanu pochybovat. Alespoň na chvilku. A začnu zase pevně věřit, že všechno se děje tak, jak má. Po poděkování jsem si nasadila sluchátka a zapla darovanou mp3. Najednou se mi v duši rozlil neuvěřitelný klid, slunce vyšlo zpoza mraků a bylo mi jasné, že vše se děje tak jak má a že všechno bude v pořádku. Že všechno je v pořádku! Zpívala mi totiž do duše Sarah McLachlan písničku Angel. Vesmír má opravdu smysl pro humor a moc mu děkuju! Afirmace, kterou nasdílela Teta Naty je jen dalším znamením, o které jsem si požádala.

“Na konci je pokaždé všechno v pořádku. A jestliže není vše v pořádku, pak to ještě není konec.”  (Happiness In Your Life)

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , , , | 2 Comments

Dovolenkář Jarda

(FF) Tak nás s Bohyní pozval na dovolenou Dovolenkář Jarda. Asi pojedeme. Nadýchnout se čerstvého vzduchu, změnit prostředí, ošplíchnout se v moři a tak, znáte to. Sice Jardu neznáme a  z fotky, která byla v příloze zvacího mailu,  těžko poznáme, jestli nechová v obrovském terárku v obýváku sklípkany, netají manželku a dítě, nenosí prsten s lebkou nebo nebude toužit po divných sexuálních praktikách, ale co,  rande je vždycky risk. Výše zmíněný email mi poslala jedna nejmenovaná cestovní agentura a protože Bohyně studovala PR a já se o něj snažím, povedenou reklamu, což tahle vcelku je, dovedeme ocenit. A když je trochu lechtivá? Nevadí. To my jsme po půlnoci a po uměleckém večírku u sousedky Naty taky! Na to, jak mi Bohyně ukazovala své svatební kalhotky asi jen tak nezapomenu…
(Boh) Ano, myslím si, že Dovolenkář Jarda, stejně jako spodní prádlo od babičky, které se jistě stane skvostem mého fotodeníku, je opravdu vydařený kousek. A večírek, po kterém nosím afro ještě dnes, jakbysmet.

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , | 12 Comments

Jak Fatalka vařila špecle a tančila salsu – aneb vyzkoušely jsme

(FF) V touze po nových zážitcích jsem přemohla svou zimní lenost a nechuť a vyrazila pro vás posbírat nějakou inspiraci do únorové Prahy i “mimoPrahy”. Vyzkoušela jsem kurz salsy, rakouské kuchyně, vlasovou kúru Juvexin a Elixír pohody (o tom více Bohyně). Taky jsem se učila pít whisky už odpoledne, hrát bowling a kulečník a posílat číslo časopisu do tisku s ukrutnou kocovinou, ale to nepokládám za tak exotické zážitky a jistě si to dovedete představit nebo odžít sami. 
   A jak tedy testování dopadlo? Bylo to jako život sám, někdy dobré, někdy špatné, někdy na začátku špatné a pak dobré, jindy naopak. Tak třeba ty špecle. Přiznám se, že první tři várky tohoto typicky rakouského jídla jsem komplet rozvařila, zírajíc do hrnce na klokotající vodu a rozvařující se hmotu, přemítajíc o závažných a hlubokomyslných tématech (Mám si nechat udělat melíry teď nebo stačí až za týden? Kde se ty ostatní ženy naučily vařit? A jsem tady nejstarší účastnice?). Ale další várka se mi už povedla a z toho vyplývá, že chybu můžeme udělat několikrát, důležité je, že se z ní  poučíme a nakonec uděláme věci správně.
   Všechny ty neúspěšné pokusy byly potřeba právě proto, abychom si dokonale vychutnali ten poslední pokus, který vyšel. Že nemluvím jen o jídle, je asi jasné všem, co nás čtou pravidelně. Odhodila jsem tedy zástěru, zavrtěla se v bocích a vyrazila na kurz salsy. „Salsa je hlavně zábava. Stačí se naučit pár základních kroků, vyrazit na salsa večírek a bavit se. Muž vás vždycky povede. Máte prostor na improvizaci, a i když se vám některé variace nepovedou, na parketě bývá tma, na baru dostatek drinků a dost se toho schová,“ vysvětloval nám na kurzu tanečník Oleg, dodal „Joo?“ svým sexy chraplákem a rozpohyboval boky takovým způsobem, že jsem měla chuť si s ním hned… zatančit. 
   No, popis salsy dost připomíná můj život – v podstatě je to jedna velká improvizace, některé variace se mi občas nepovedou, místo Valčíku na krásném modrém Dunaji tančím dupáka, a když je na baru dost drinků, nakonec se toho i dost schová. Jen té vášně a zábavy by to možná chtělo trochu víc… Osvěžena títo poznatkem jsem vytančila do noci. Bylo to hezké, zábavné a sexy a už se těším, až dám dohromady dost kamarádek v hezkých šatičkách a vyrazíme někam do klubu tančit. A bude to veselé a radostné a schovávat se nebudeme. Vůbec!

Kontkty na závěr: Kurz rakouské kuchyně Chefparade, Praha 3;
                                 Salsa, Fitness Euforie, Praha 5,

Posted in culinaria, sportem ku zdraví, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , | 5 Comments

Úklid duše podle G.Corsa

(Boh) Stala se mi zajímavá souslednost. Životní události mě v jednen okamžik dokopaly v úklidu duše i svého obydlí. Oboje mělo za následek velmi příjemný pocit. Najednou se v mém životě udělal prostor na něco, co jsem měla vždycky ráda, ale vlivem svého životního stylu jsem to všechno nějak vytěsnala. Začala jsem zase cvičit (k tomu se dostaneme někdy jindy), čili jsem tělu dodala ten správný stimul a znovu jsem objevila své oblíbené autory, takže ani duše a intelekt nezahálí. A stačilo jen vyházet nepotřebnou veteš, utřít prach a srovnat si priority. Zde je báseň od Gregoryho Corsa, která se mi poté, co jsem sešroubovala postel, utřela prach a odnesla tuny papírů na recyklaci, najednou vybavila. Hezkou neděli všem, kteří právě provádí emocionální úklid a zbavují se všeho, co je tíží!

VŠECHNO HARAMPÁDÍ…SKORO (Gregory Corso-na obrázku)
Vyběhl jsem šest pater do schodů
do svého zařízeného pokoje,
otevřel okno
a začal vyhazovat
věci, které jsou v životě nejdůležitější.

Nejdřív šla Pravda, řičela jako práskač:
“Nech toho! Všechny ty hnusárny na tebe prozradím!”
“Klidně!” Nemám co skrejvat…VEN!”
Pak šel Bůh, mračil se a užasle kňoural:
“To není moje chyba! Já nejsem toho příčinou!”
“VEN!”
Pak Láska, špitající sliby:
“Nikdy nebudeš impotentní! Všechny holky z obálek Vogue, ty všechny budou tvoje!”
Vystrčil jsem její tlustou prdel a řval:
“Vždycky je z tebe jen kocovina!”
Chytil jsem Víru Naději Milost,
všechny tři zaklesnuté do sebe:
“Bez nás jistojistě zahyneš!”
“Z vás se tak akorát zblázním! Sbohem!”

Pak Krásu…ach, Krásu – když jsem ji vedl k oknu,
řekl jsem jí: “Tebe jsem v životě nejvíc miloval,
…ale ty seš zabiják; Krása zabíjí!”
Vlastně jsem ji ani nechtěl vyhodit,
a tak jsem hned seběhl dolů,
abych ji chytil právě včas,
“Tys mě zachránil!” plakala.
Postavil jsem ji na zem a řekl jí:
“No tak běž!”

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , | 5 Comments

Barbie na vážkách

(FF) Ken je krásný, svalnatý, svůdný, má jiskrný pohled a charisma. Frenk je kluk od vedle. Hodný, milý, sympatický, vždycky Barbie se vším pomůže a nic za to neočekává. Dělá kafe a je milý. Ken je drzý, zpupný, vyzývavý, rád provokuje a nebere si servítky. Některé situace se v našem životě pořád dokola opakují. Jeden je zlý, druhý je hodný. Černá a bílá. Divoká přitažlivost na straně jedné, pohoda a přístav na straně druhé. Ale co když? Co když Ken není úplně zlý a Frenk není úplně hodný? Co když Ken skrývá svou citlivou stránku, protože si nevěří a Frenk se dokáže pěkně rozdivočit? Většinou to tak je, protože na strohé rozdělení životních situací na černé a bílé věří jen hodně naivní nebo nezkušení lidé. A co dělat, když se nemůžete rozhodnout? Máte z černé a bílé namíchat vlastní divoký mix, dát šanci oběma a pak se rozhodnout? Nechat je oba jít a najít někoho, kdo je černý i bílý a umí to mistrně a hodně překlápět? A existuje někdo takový nebo si musíme umět vybrat mezi ničivým vzrušujícím uragánem na divokém moři nebo poklidným přístavem, který nás uhoupá nudou do bezvědomí? Nejrozumnější je asi svůj kompas nastavit na projetí divokých vod a věřit, že nás dovedou do bezpečného přístavu, kde ovšem o zábavu není nouze. Let´s go sailing!

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 4 Comments

Mapa lásky a jiné turistické poznatky

(FF) Už od dětství si nevědomě vytváříme takzvanou mapu lásky. Seznam vlastností ideálního partnera, který odráží vztahy s rodiči, první lásky, vztahy s důležitými osobami a jiné zásadní události našeho raného života. V mapě se objeví gesto, úsměv, vůně, chování, všechny roztomilé drobnosti, které nás oslovují a líbí se nám a naše mapka se postupně zaplňuje. Když potkáme někoho, kdo splňuje dostatek položek na naší mapě, zamilujeme se. Mě formovala elegance a podpora mého dědečka, gentlemanství, dobrota a nadhled mého otce, držení se za ruku s kamarádem ze školky, líbil se mi taky princ z Prince a Večernice a kluk na mopedu z filmu Cindy, opomenout nemohu ani své idoly z Angeliky, krásného Nicolase a prudce inteligentního a schopného hraběte de Peyraca. Líbili se mi krásní princové na koních projíždějící loukami, zbožňovala jsem Vladimíra Dlouhého a od té doby mi zůstala slabost pro muže s modrýma očima a tmavými vlasy. 
   Mapu si v sobě nosíme nevědomky, ale když potkáme někoho, kdo ji zaplňuje z větší části, okamžitě to rozpoznáme. Doplňuje nás i naši mapu. Voní TÍM správným parfémem, dívá se na nás TÍM pohledem, pustí TU správnou písničku, velké věci doplňují TY správné detaily. Jde TO samo. Neznamená to, že je to snadné, ale díky mapě se člověk neztrácí. Brát cokoliv menšího než TO správné nemá cenu.
   To je totiž jako kdybyste se na cestu kolem světa vydali místo s mapou světa s ubryndaným, špatně nakresleným, pomačkaným, na papíře rukou nakreslným plánem Dolní Lhoty.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , | Leave a comment

Příčiny našich problémů

(FF+Boh) Když to nejvíc potřebujeme, rada se objeví. Kdekoliv. A v jakékoliv podobě. Ať už je to nápis na tričku kolemdoucího hlásající “Keep smiling”, drobná průpovídka sousedky, písnička v rádiu nebo afirmace, kterou v rámci facebookové aktualizace obdržíme. Cesty víry jsou nevyzpytatelné. Proto asi věříme.  Dle zenového rčení: “V mém životě se nic neděje náhodou.”, přikládáme afirmaci, která nás s Fatalkou zastihla v pravou chvíli. Třeba osloví i vás a začnete místo problémů řešit jejich příčiny .

MALÁ PŘÍČINA MŮŽE ZPŮSOBIT OHROMNÉ PROBLÉMY. ČLOVĚK SI OVŠEM VĚTŠINOU VŠIMNE AŽ TĚCH PROBLÉMŮ, PŘIČEMŽ JE JIMI TAK PŘEMOŽEN, ŽE HO NENAPADNE VYSTOPOVAT, ODKUD PŘIŠLY.
MÍSTO TOHO VŠAK ZAČNE HORLIVĚ HLEDAT NĚJAKÉ VELKÉ ŘEŠENÍ. AŤ UŽ HO NAJDE NEBO NE, STOJÍ HO TO KOPEC ENERGIE A ÚSILÍ, A MEZITÍM SI “NAŠE” MALÁ PŘÍČINA SEDÍ NĚKDE V KLIDU A POHODĚ A SPOKOJENĚ SI VEGETUJE. OPRAVDOVÁ ZÁCHRANA V TAKOVÉ SITUACI JE UVĚDOMĚNÍ. AŤ UŽ TEDY ŘEŠÍME COKOLIV, HLEDEJME NEJDŘÍVE PŘÍČINU. VE CHVÍLI, KDY JI NALEZNEME, NAŠE PROBLÉMY ZMIZÍ DŘÍV, NEŽ SE NA NĚ STAČÍME ZNOVU ZAMĚŘIT.

Další moudra najdete na facebooku v komunitě Afirmace.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | Leave a comment

Nedělní On The Radio

(Boh) Jedna pozitivní na nedělní ráno. Regina Spektor (NewYorčanka, původem z Ruska) patří mězi moje oblíbenkyně a moc mě potěšilo, že její talent ocenili i tvůrci Chirurgů a do soundtracku zařadili hned několik jejích písniček. On The Radio je poněkud staršího data, ale i tak vřele doporučuju! Opět se jedná o talentovanou ženu, která není jen pěkná tvář, ale prostě něco umí – skládat písně, hrát na klavír a zpívat. A to není málo. Hezkou neděli, nebo pondělí, pokud čtete příspěvek v “repríze”.

Posted in Co se nám honí hlavou | Leave a comment

Vezmeš mě za ruku?

(FF) Život je krátký. Věci, večírky, nákupy ani noci už nejsou tak bezstarostné. Je nám přes třicet. Musíme se rozhodovat, jestli mít nebo nemít děti. A jestli ano, tak s kým. A kdy. A jestli ne, tak zda dokážeme vyplnit svůj život něčím smysluplným, abychom neumřeli jako osamělí starci a stařenky s půlkou obličeje ukousanou od kočky poté, co nás po 14 dnech začne někdo postrádat. Nejspíš pošťačka. A jakoby nestačila naše vlastní zásadní rozhodování, servíruje nám život po třicítce i řadu dalších překvapení. Nečekané nemoci rodičů, nehody všeho druhu, vyšetření, nemocnice. Vstáváme v noci, lijeme do sebe litry kafe, modlíme se a zachraňujeme. Podporujeme se. Někdy to dopadne dobře, někdy ne. Všechno se dá přežít. Ale největší průšvih je, když vás nemá kdo vzít v noci za ruku a říct vám, že to bude dobrý. Ať se perete s čímkoliv, buďte vděční i v té nejtemnější noci, že někoho takového máte. Tam venku je vždycky někdo, kdo vás miluje. Minimálně jeden.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 2 Comments

Cinemagraph aneb oživlé obrazy

(Boh) Pamatujete si na pohybující se fotografie v Harry Potterovi? Mně osobně šíleně uchvátily. Jsem hrozný snílek, klasický day dreamer, takže když mě dneska ráno Fatalka upozornila na blog vývojáře Kevina Burga a fotografky Jamie Beck, srdce se mi na chvíli zastavilo. Oni umějí kouzlit s fotkama tak, jako v Harry Potterovi! Ve skutečnosti to samozřejmě není kouzlo, které zůstává mudlům utajeno, ale jedná se až o stovku fotografií, poskládaných za sebou, ve formátu gif, které se dokáží v určitém místě pohybovat, takže vzniká neuvěřitelně efektní dojem vlajících vlasů, elegantních pohybů ruky, nebo projíždějících aut.
   Když jsem bydlela v Miláně, chodívala jsem večer na procházky do Via Montenapoleone, kde sídlí všichni, co v módě něco znamenají, a vstřebávala tam atmosféru dokonale nasvícených šatů, bot a kabelek, které se točily na podstavcích. Móda je umění iluze v reálném světě a pohyb látky nic nenahradí. I kdyby šaty fotil sebelepší fotograf. Proto není divu, že ze Cinemagraphu jsou nadšené především návrhářské společnosti. Ralph Lauren a Burberry se prý pro oživlé fotografie už rozhodly. Jsem jen zvědavá, za jak dlouho se stane Cinemagraph dostupný pro běžné smrtelníky. Jen mě trochu mrzí, že tahle technologie nebyla objevena už dřív. Nechala bych si takhle vyfotit  svoji babičku, která mi pořád chybí. Tak jako Harrymu jeho rodiče.
   Zde je nepohyblivá ochutnávka toho, co můžete vidět na blogu Cinemagraph. Vybrala jsem Anna Sees Everything – čili Annu Wintour během Fashion weeku v New Yorku (ano, šéfku amerického Vogue – pokud znáte Ďábel nosí Pradu, není třeba nic dodávat.) a fotku nazvanou She´s Glamorous.

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , , | 6 Comments

Když vám radí muži

(Boh) Ve změti životních rad, které jsem od své matky dostala (a stále dostávám), by se daly najít perly, ale i totální hlouposti. Na rozdíl od mé matky, která mi nejen neustále radí, ale také aktivně zasahuje do života (ať už si to přeju nebo ne), můj otec působí jako takový zábavný, nicméně neotcovský typ, co se rozhodně nevměšuje. Že tomu tak není mi došlo po přečtení fejetonu od Kitti z Fashionbooku. Z ničeho nic se mi vybavily dost osobní rady týkající se partnerství, které můj vtipný a velmi svérázný otec nenápadně vložil mezi poznámky o mém pozadí a koprové omáčce. Nikdy jsem si rad nevšimla, nikdy se jimi neřídila a nikdy mi nedošlo, jak moc má pravdu. První zásadnější informace přišla, když jsem se zamilovala do Turka. „Je to určitě super bourák, ale Bohyně, když se něco zvrtne, kde já tě v tom Turecku budu hledat? A hlavně jeho.“ (Abych ho zabil. Otec má totiž zbraň-poznámka Bohyně). A měl pravdu. Turka jsem si nakonec z výše uvedených důvodů nevzala, i když to byla láska jako trám. Další rady padly opět v době mé největší zamilovanosti. O jednom mém amantovi se vyjádřil jako o sebestředném arogantním vyžírkovi, co jde za pozlátkem, ale on s ním přece nechodí… A o druhém konstatoval, že je celkem dobrý, ale na rozvědku by sním nešel. (V naší rodině tahle hláška znamená, že v případě nouze na takového člověka není spolehnutí, že uvěří pohádkám a vyzradí vše. A rozhodně se za vás nepostaví, nezabojuje.)  Ten první splnil svou historickou úlohu a pak se vydal za světly reflektorů a politických slibů. S tím druhým jsem  ruku v ruce vyrazila na rozvědku a co myslíte, v rozhodném okamžiku se za mě nepostavil a vyzradil i to, co nemusel.
Když se tak na to dívám, v mém životě o zásadní záležitosti pečují výhradně muži: mám svého gynekologa, tatéra, chlapce na manikúru a kadeřníka. Nikdy bych nepřenechala péči o moje vlasy ženské. Tak proč si o mužích nechávám radit od žen? 
Co se partnerství týče, mám ověřeno, že mi můj otec sdělí větší moudro, protože z prostředí mužů prostě pochází.  A když zapátrám v paměti, vybaví se mi situace, kdy kamarád chtěl mému příteli rozbít hubu, protože v opilosti balil lacině vypadající školačky, zatímco já jsem  stála opodál. Můj kamarád totiž přesně věděl, co to v mužském světě znamená. Já to jen matně tušila a podstata mi došla až po roce vztahu. Rozhodla jsem se, že se dobrovolně vystavím té kruté a přímé pravdě sdělované v holých a přisprostlých větách, která mi vysvětlí okolnosti, které jsou chlapcům jasné na první pohled a které nám, dívkám, bohužel docházejí až příliš pozdě. Nechci už totiž ztrácet čas. Vykročím tedy do neznáma a začnu sbírat chlapské rady!

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 2 Comments

Chybami se člověk (m)učí

(FF) Jsme jen lidi. Chybujeme. Zamilováváme se do nesprávných lidí, zadlužujeme se, kupujeme si menší boty nebo oblečení, děláme špatná rozhodnutí, neříkáme pravdu šéfům, nestíháme termíny, vymlouváme se a občas zalžeme, protože nechceme způsobit ještě větší katastrofu. Třeba. Občas zalžeme i sami sobě. Nejlepší na tom je, že na to máme právo. Máme právo chybovat a ze svých chyb se poučit. Máme dokonce i právo se z nich nepoučit a nabít si znovu. Tak dlouho, dokud se nepoučíme. Vážím si lidí, kteří mi vždycky tu ruku podají, když už spadnu a vynechají komentáře o tom, jak mi to říkali, jak oni sami by to nikdy neudělali a jak jsem neschopná. Vážím si jich, protože takový nadhled jim daly jen odžité roky, zkušenosti a poučení z vlastních chyb. Tak se poznají opravdoví přátelé. Mají radost z vašeho úspěchu a v případě neúspěchu vám podají ruku. Dál už musíte jít sami, ale víte, že tu jsou a díky nim si můžete dovolit upadnout. Jednou i podruhé.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , | 1 Comment

Adele na neděli

(Boh) Na internetu se rozšířila zpráva, že Adele si chce dát přestávku. Na pár let! Aby se mohla věnovat svému milostnému životu. Myslím si, že je to fér. Většina jejích písniček je absolutně strhující a opravdová. To je podstata Adele. Ta holka je upřímná až na kost a i když mě mrzí, že budu muset chvíli vydržet bez ní, těším se na veselé písničky. 
   Adele neumí dělat umělotiny, takže už teď jí přeju ten nejkrásnější vztah, jaký ji může potkat, protože pak svou láskou a radostí zaplaví nás všechny. Tak jak to udělala se svým smutkem.

Hezkou hudební neděli všem!

Posted in music, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , | Leave a comment

Kdybys mohla dělat cokoliv, co by to bylo?

(Boh) Mé kamarádce nedávno její přítel položil vcelku jednoduchou otázku: „Kdybys mohla dělat cokoliv, co by to bylo?“ S naivním úsměvem na ní zíral a očekával, že řekne, že by chtěla řídit MoMa (Museum of Modern Art) v New Yorku nebo se stát programovou ředitelkou milánské La Scaly. Jenže ona se zamyslela, nadechla a s absolutně vážnou tváří prohlásila: „Chtěla bych se stát ptákem a uletět někam hodně daleko. Být volná a cítit lehkost.“ Dál už v rozhovoru nepokračovali. A za pár týdnů se rozešli. Ona věděla o jeho nevěře s dívkou, které jsme pracovně říkaly čivava, (protože prostě čivavou byla). Nenáročná, roztomilá a  přenášení z místa na místo hodná. 
   Ještě než si má kamarádka odstěhovala poslední kus nábytku, musela vyslechnout dlouhé elaboráty na téma, jak moc se svého přítele tak ohavnou odpovědí dotkla a jak mu zkazila den, ne-li dní několik, protože na něho kvůli ní spadl obrovský splín. Bylo jasné, že čivava by tohle nikdy neudělala, možná proto, že je tak mladá, (ještě ani nezačala chodit na vysokou, jestli vůbec někdy začne), možná proto, že si o příteli mé kamarádky myslí, že je úžasný (zná ho jen chvilku) a možná proto, že se k sobě prostě hodí víc. Chudák měl doma Porsche, ale v hloubi duše toužil po Fiatu. Nevzbuzuje tolik pozornosti, nemusí mít strach, že by mu ho někdo ukradl, navíc se nemusí garážovat a má jen pár jednoduchých čudlíků na ovládání. Došel mu dech, ale nikdy by to nepřiznal.
   Má kamarádka se sice nepřeměnila na ptáka, jak si přála, ale svobodu získala určitě, a podle toho, co mi psala, vypadá to, že se cítí i lehčí. Přestože se odstěhovala jen o pár bloků. Vypadá to totiž, že konečně bude mít víc času a dopíše diplomovou práci, protože se už nemusí věnovat problémům svého přítele. A jak ji znám, jakmile odpromuje, pošle svůj životopis do divadla Alla Scala a protože není žádný Fiat, ale pořádné Porsche, ta holka to místo dostane. A proč? Protože byla upřímná a řekla, co si opravdu, ale opravdu z hloubi duše přeje.

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , | 2 Comments

Pro všechny (krávy), které nedostaly kytku na Valentýna

Zřejmě ani nemá smysl tento počin komentovat, nicméně zde je malý úryveček z dílny Barbory Polákové…”Nedals mi kytku na Valentýna, sýru mám po krk, už je mi malá mikííína, ty se někde couráš, ani jedna zpráva, úplně mě bouráš, bože já jsem krááááááááva.” (hihihi) Snad jste si svátek zamilovaných užili tak, jako my!
Veselého Valentýna všem!


Posted in Co se mi líbilo | Tagged , | 6 Comments

Neatraktivní amorální neurotička

(FF) Názvem v titulku byli v 50. letech označováni singles v Americe. Označení singles a povědomí o nich se pomalu rozmáhá i u nás. Za neatraktivní amorální neurotičku mě asi považuje paní v supemarketu, kam chodím obden a s potutelným úsměvem a nadějným výrazem vyzvídá, zdá už mám konečně chlapa. Jakéhokoliv strejdu, protože lepší vrabec v hrsti, že… Amorální neurotička jsem možná i pro starší příslušníky své rodiny, protože přece není normální, aby byla pořád sama a kdo dlouho vybírá… znáte to. Mé kamarádce zase babička řekla, že si klidně mohou promluvit o tom, že je lesbička. Mno. Singl život není pro každého. Přináší, tak jako všechno, své slasti i strasti. Jste solitérem, který se může spolehnout jen na sebe. Wikipedie nás, singly, definuje jako jako “osoby, žijící dobrovolně nebo nedobrovolně o samotě, tedy bez partnera.” Rozvíjíme prý jiné než rodinné životní strategie, jsme nezávislí, nemáme konkrétní vize do budoucnosti a nejdůležitější je pro nás nezávislost a svoboda. Většinou prý udržujeme vztahy se ženatými lidmi, vztahy na dálku, nárazové vztahy, otevřené vztahy, hru na dokazování si, dále máme sklony k alkoholismu a nezdravému způsobu života. Označení pro nás je “stará panna” nebo “slečna”, pro muže “svobodný mládenec”. Dalším odkazem, souvisejícím s tématem je, “strach ze závazků”. Uf. Tolik definice. A teď si internetové poučky srovnáme s reálným životem.
   Zdá se mi, jakoby podle wikipedské definice konkrétní vize do budoucnosti šly nerozlučně ruku v ruce s tím mít partnera. Jako by to, že víte zcela jasně, že chcete zábavnou práci, cestovat, mít radost a rozvíjet své záliby, vážilo míň než dvě kila plenek a nákup z Delvity. Znamená to, že jsme singles, že nedokážeme navázat hlubší vztah? Co znamená hlubší vztah? A jaktože jsme tedy obklopeni milujícími přáteli a rodinou? Není to třeba tím, že hlubší vztah sice nevázat umíme, ale nechceme, protože se nechceme SPOKOJIT? Myšlení typu: Radši si vezmu Frantu Omáčku, abych nemusela platit nájem sama a stihla mít děti, je mi na hony vzdálené. A pokud se zatím neobjevil někdo, s kým chci mít domek a hypotéku, tak ji prostě mít nebudu. Zatím.
   Na dva singl muže připadá u nás jedna singl žena. Ale kde ti muži jsou? Většina mých přátel je singl. Nepřeženu to, když napíšu, že jsou krásní, vzdělaní, úspěšní, vtipní a chytří. Kamarádím se se singl muži i ženami. Muži se mě ptají, kam chodí singl ženy, ženy se ptají, kam chodí singl muži. Hledáme se, ale nemůžeme se najít. Ale i když jsme možná někdy trochu ztracení, určitě nejsme neurotičtí a amorální. A stoprocentně nejsme neatraktivní.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , , | 1 Comment

Apartmá v hotelu Ritz

(Boh) Můj život se vyznačuje dlouhými a vleklými průběhy. Nejsem si jistá, jestli je to způsobeno mou povahou nebo naopak se má povaha přizpůsobila mému životnímu osudu, ale tak nějak je to o heslu “co se vleče, neuteče”. Ovšem ve spojení s  “nejdřív nic a potom ric”. Co je to ten ric netuším, ale pokud bych ric změnila na Ritz tak by to bylo celkem trefné.
   Většinou se za něčím ženu, no spíše za něčím plazím, a dlouho se nic neděje. Nejsem rychlokvaška a potrpím si na poznání věcí do hloubky, ale rozhodně mě nebaví stát na jednom místě s pocitem, že ztrácím čas a kde nic, tu nic. A tak se většinou plazím za více cíly. A jak se tak plazím a pořád nic, pusto-sucho-chudoba, tak když už umdlévám a ztrácím naději, najednou se objeví světlo na konci tunelu a všichni kolem jsou tak nějak překvapení, jakto, že zrovna já jsem se dostala až do hotelu Ritz. Plazení po kolenou, dřinu a záchvaty zoufalství nikdo nevidí.
   Poslední týdny byly hodně o výdrži. Mentální i fyzické. A když se teď začal v dáli blýskat Ritz, nemůžu se z toho všeho vzpamatovat. Jsem vyčerpaná k smrti. Nejdříve jsem si vyrazila na opulentní dovolenou, která původně měla být dovolenou romantickou. Moc jsem se těšila, že konečně pojedeme s Drahým na výlet, kde budeme chvíli sami. Bez práce, bez dětí, bez teroristek. No, nakonec té samoty bylo až příliš. A tak jsem v jakési hysterii kompletně změnila itinerář své cesty a podařilo se mi nemožné. Zasela jsem semínko  spolupráce, která by mě bavila. Už teď je mi jasné, že za pár měsíců (možná let), nikdo neuvidí tu zběsilost v srdci i žaludku, kterou jsem z romantické single dovolené měla. Všichni zase budou kroutit hlavou nad tím, jakto, že zrovna já mám zase Ritz. 
   Ale nebojte se, nic není zadarmo, a takže jsem si po návratu uhnala záhadnou chřipku, která se vyznačovala neuvěřitelným zvracením. V součtu se samotářskou dovolenou a porozchodovou nevolností se teď vejdu do o dvě čísla menších kalhot. V jistém okamžiku, kdy jsem už chtěla jíst, ale stále nemohla, mě napadla hláška z filmu Ďábel nosí Pradu: “Od mé vysněné váhy mě už dělí jen střevní chřipka.” Myslím, že se ještě líp hubne, když přidáte trochu katastrof. A tak jsem hned první den, kdy jsem přestala zvracet, začala řešit kapající bojler, který se po několika dnech sám vznítil, což mělo za následek vypnutí topení v celém bytě. V téhle zimě!
   O dvě velikosti menší jsem absolutně rezignovala a přistoupila na situaci, že zatímco co já sedím v práci, v mém bytě se prohání opraváři. Tenhle kovbojský přístup se mi vyplatil a během jednoho dne mi bojler odmontovali, koupili nový a večer jsem se už mohla koupat. Klíče od bytu mi hodili do schránky… Má známá na to jen řekla: “To si to holt umí někdo zařídit.” Ano, mohla by si to taky tak zařídit, kdyby odevzdala klíče od bytu dvěma úplně cizím dělníkům, kdyby riskovala a hlavně věřila, že se nic nestane, což jsem si mimochodem během dne zopakovala snad stokrát. Kdyby tohle  udělala, mohla by taky přijít domů a mít tam Ritz. Jenže ona by to nikdy neudělala.
   A o tom to asi celé je. Plazení a dlouhé a vleklé průběhy, riskování nemožného, pevná vůle a přivolávání zázraků mi totiž ohromě jde. Možná je to ale všechno způsobeno neoblomnou vírou, že na mě na konci toho martýria čeká apartmá v hotelu Ritz.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 1 Comment

Eliza Doolittle

(Boh) Moc mě baví Eliza Doolitle z Londýna. Je hravá, chytrá, krásná a tak nějak anglicky nezdolná. Jsem moc ráda, že nás opuští vlna popových zpěvaček jako je Rihanna, Britney nebo Lady Gaga, které jsou tak trochu svíjející se sexuální hadice. I když mě Lady Gaga občas zaujala, působila na mě příliš prvoplánově, nátlakově a našpuleně. Mám z toho stejný pocit, jako z kamínkového třička Guess a jeansové minisukně. Trvalá je jen třešničkou na dortu… 
   Snadněji se ztotožním s talentovanou holkou, jakou je Eliza, která svou super postavou jen doplňuje zpěv, styl a hlavně kreativitu, která z ní sálá. A přestože má kraťásky setsakra malinké, pořád nemám dojem lacinosti, i když je mi jasné, že i tenhle styl musel někdo vytvořit. Ale líbí se mi, nabíjí mě to a doufám, že bude stejně jako Adele úspěšná. Hezkou hudební neděli s Elizou!

Posted in music, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , | 4 Comments