Čím jsme slavní…nevěrou

1 nestyda ctk0809nestyda_machacek(Boh) Nedávno jsem si četla článek na Expats.cz a nestačila jsem se divit. Myslela jsem si, že jsme ve světě pověstní zlatejma českejma ručičkama, pitím piva a slovem robot. A ono ne.
Cizinci si nešuškají o krásách našich žen, ale o našich nevěrách. O naší toleranci vůči nevěře, otevřeným vztahům a uvolněné morálce, kdy na konci toho všeho je stejně rozvod. Ano, nevěrou a rozvodovostí jsme se stali slavnými.
Docela mě to zvedlo ze židle a nemile překvapilo, ale pak jsem zašátrala v paměti, vzala si na pomoc svůj seznam milenců a partnerů a ohromeně zjistila, že se svými cizinci (Ital, Turek, Rakušan, Polák, zase Ital…no to máte jedno) jsem se rozešla z důvodů, které se netýkaly nevěry. Naopak s Čechy to bylo vždy kvůli nevěře. Většinou jsem se o ní  “náhodou” dozvěla, zkoušela to rozdýchat a pak vztah po dohodě ukončila pro obecnou nepřizpůsobivost. Mojí nepřizpůsobivost. Tak nějak jsem už s tím člověkem nemohla být. Možná je to tím, že jsem 1 nestyda 2nikdy nevěrná nebyla, možná je to tím, že najednou vady, které jsem omlouvala a přehlížela, jsem prostě už omlouvat nedokázala. Nějak se ta tolerance blokla. A silné pouto vytratilo. On totiž pokaždé, když sundal někde kalhoty, když napsal lovely sms nebo sweet email, tak ukrojil kousek z toho společného, co jsme měli. Až nezbylo nic.
Celé čtení na Expatech mě dovedlo ke zjištění, že jsem zřejmě velice tolerantní člověk ovšem jen do určité chvíle. Pak mám srdce z ledu a zatím se nikomu nepovedlo ten rampouch rozehřát. (Tajně si přeju, aby si tohle přečetl můj budoucí manžel. Aby věděl, že nevěru nezvládnu v žádném podobenství…)
Ale abych se vrátila k těm Expatům, musím říct, že velmi objevný byl jejich pohled na naší tolerantnost  vůči nevěrným politikům – konkrétně Paroubek a Topolánek. Fakt, že jejich nemanželské vztahy neměly vliv na jejich popularitu a nikdo si jejich podvádění v oblasti lásky nespojil s podváděním i v jiných sférách života, bylo zajímavé. Musela jsem se nad naší “tolerantností” pousmát.
Samozřejmě, že nejsme národ nevěrných mužů a žen, podle cizinců  jsme možná prý jen upřímnější v anketách a víc toho řekneme o svém soukromém životě, možná taky za 1 alegriphotosvšechno může náš ateismus, takže nám svátost manželská rozhodně není svatá… No, kdo ví. Tak jako tak, naše grandiózní a věhlasná tolerance vůči nevěře prokazatelně nevede k nižší rozvodovosti. Věci veřejné jsou nám Čechům totiž  jedno. Ovšem jen dokud se nedotknou naší osoby. Pak je najednou podvod podvodem a zrada zradou.

Follow on Bloglovin
foto: ctk.cz, dokina.cz, alegriphoto.com

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , , | 12 Comments

Rychlé tipy – kontajnery, běhání a tak…

1 kontejnery-Plzen-e1367999512727(FF) Musíte, prostě musíte:

– navštívit
festival Kontejnery k světu, což je jedna z největších kulturních akcí ve veřejném prostoru, co u nás kdy byla. Když se někdo (v tomto případě občanské sdružení K světu) snaží oživit veřejný prostor, měli bychom tuto 1 kontejnerybohulibou aktivitu podpořit. Festival navíc podporuje ekologickou dorpavu po městě a ukazuje zajímavé ldii a projekty, kteří jinak zůstávají schováni za zdmi domů. My určitě vyrazíme na Karlák do Fahionbook čítárny, na Folimanku na open Mic a Bohyni tipuji na povídání o urbanismu Dejvic v kontejneru číslo 31, n’est-ce pas? (odkaz)

– najít si
čas sednout si pod rozkvetlé kaštany na jedno malé vínko

1 gatsby– se těšit
na premiéru Velkého Gatsbyho tak jako my! Krásný příběh, krásní lidé, krásné šperky a móda. Chceme snad od květnové návštěvy kina něco víc?

a taky na báječné soutěže o skvělé dárky, 1 běháníkteré pro vás chystáme.

– konečně začít
běhat. Běhají všichni. Všichni! Výjimku vám milostivě uděluji, pokud máte alergii (ano, Bohyně, vidím, jak se urputně hlásíš, až se zalykáš), nemocná kolena nebo kocovinu, případně všechno najednou.

 – zmoknout
1 déšť Freesia-in-the-Spring-Rain_Wallpaperv jarním dešti. Mně se to během týdne podařilo hned pětkrát. Na omlazení a krásu to zatím vliv nemělo, ale já ten správný májový deštík vychytám. Na konci měsíce mě nepoznáte, pche!

– vyrazit
na výlet na místo, na kterém jste ještě nikdy nebyli. Amerika, Svatý Ján, Bezděz nebo Šumava, to je fuk. Hlavně aby to bylo nové.1 baleriny

– vynechat
balerínky bez pevné podrážky, ze kterých vás na konci dne budou pekelně bolet nohy, v horším případě i hlava. Nebrat.

A taky deprese z plavkové sezony a rychlodiety. Vážně to ještě někoho zajímá? Jste zdravá a šťastná? Tak na řešení blbostí 1 self_lovenemáte čas, viďte. A pokud vás plavky, postava, diety a podobné evergreeny letních vydání časopisů nějakým způsobem OPRAVDU trápí, už dávno jste s tím něco udělala. Všechno ostatní jsou jen výmluvy. 

Follow on Bloglovin
foto: ksvetu, lidovky.cz, raketa.cz, googleimages

Posted in Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , , , , | 10 Comments

Magická opuštěná místa

(FF+Boh) Tentokrát trochu netradičně zařazujeme rychlý odkaz na soubor fotek magických opuštěných  míst. Nedokázaly jsme si vybrat jednu jedinou, protože všechny jsou dokonalé, na druhou stranu prezentovat tu všech třicet a přepisovat tak celý článek opravdu nemá smysl. Takže je vřele doporučujeme a  podívejte se na ně, milí čtenáři, sami. Našimi favority jsou Ježíš ve Středozemním moři a opuštěný lunapark v Japonsku. 
Příjemné pokoukání! Zbytek naleznete zde.

ježíšlunapark

 

Follow on Bloglovin

Posted in Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , , , , | 5 Comments

Fatalka na fotbale

1 sparta ultras(FF) Ano, byla jsem na fotbale. Díky Bohyni a jejímu Drahému jsem to odpoledne zmateně pobíhala po bytě a přemýšlela, co proboha na sebe. Co když mě někdo polije pivem? Co když bude bitka? Co když bude pršet? Představovala jsem si pražskou Spartu jako místo, kde teče testosteron proudem a nevinné děvče snadno přijde k úrazu a úhoně.
   “Proboha, neotravuj nás už svými nejapnými dotazy, jestli si máš vzít růžový kabátek nebo sagáče (vkusná džínová bundička z 90.let) a pojď už! Stejně si tě tam nikdo všámat nebude!” zařval nakonec Drahý do telefonu a šli jsme. Cestou mě stačili vystrašit zkazkami o tom, jak máme lístky každý jinam (přičemž já do kotle) a popisem fanoušků, no a potom už jsme byli tam.
   “Dámo, tudy,” vyzval mě pán u turniketu a vůbec mi nekontorloval psaníčko! Pche, to je jiný přístup než ruských vyhazovačů v klubu! Tady se mi kvůli věku nikdo nevysmívá! Dál to pokračovalo stejně nadějně. Velké orosené pivo, velká klobása a omračující množství mužů. “Tak tady všichni jsou,” vykřikla jsem nadšeně. Na dálku špatně vidím, takže jsem si nevšimla, že jsou většinou mladší než já (ostatně kde nejsou, že?) nebo zadaní, nebo v partičkách. Po asi dvaceti minutách zápasu jsem své okolí ztrapňovala otázkami: “A za tohle někdo platí?” a “Za koho hraje ten žlutej?” (rozhodčí)…

IMG_0665A co jsem na fotbale ještě pochytila:

1. Pokud ve “volném” čase surfujete na netu, snažte se to zakrýt před muži. Oni moc nechápou, co jako zrovna máte důležitějšího na koukání.
2. Hráči jsou mladí, pružní a šikovní. Bohužel na ně není moc vidět. A už se vůbec nesvlíkají…
3. Po dvou velkých pivech a klobáse pálí žáha.
IMG_06644. Můžete nahlas křičet “Debileeeee” a nikomu to nevadí.
5. 3106 diváků a žádný hezký chlap? To si děláte legraci? Je teda pravda, že jsem neviděla všechny.
6. Muži si po návštěvě záchodu nemyjou ruce. Asi nějaký zvyk. Nepěkný.
7. Hašlerka, kterou mi Bohyně o přestávce dala, byla trochu jako my. Uválená, ale pořád chutná.
IMG_06708. Kdo nevyběhne, ten si nezahraje. Life lesson nb. 1.
9. Někdy útok může vypadat jako navnazování nepřítele.
10. I za nevydařenej pokus se ve fotbale tleská.
10. Když budeme trochu útočit, trochu se bránit a hlavně do toho dáme srdíčko, nemůžeme prohrát. Life lesson nb. 2.

IMG_0673

A příště Banik, pi*o!

Follow on Bloglovin

foto: fotoalba.centrum.cz, fotoarchiv Bohyně

Posted in sportem ku zdraví, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , | 2 Comments

Do klubu po třicítce

1 vyhazovač(FF) “Ukažte občanky!” zavelí Dimitrij z ochranky. Co? divím se, dokud nepochopím, že mluví na mladinké holky vedle nás. “No, vy ne,” uchechtne se Dimitrij posměšně, když vidí zmatek v mých očích. A přesně to byl okamžik, který mě mě varovat. Měla jsem se otočit, jít domů a hrát si na Bridget Jones (pro mladší ročníky – známý film pro pamětníky, dodávající v devatesátých letech naději všem zoufalým singl ženám, že i po třicítce a s velkým zadkem si můžete najít muže. Dnes už se takové filmy netočí.) No, já se neotočila a za trest jsem zjistila, jaké to je, snažit se v pátek večer zabavit v epicentru města a mladých lidí. 
   Jít do klubu po 30 je jako jít znovu do tanečních. Čekáte. Doufáte. Čekáte dál. Nikdo pro vás nepřichází a schovat se za topení nemůžete. Žádné tu není. A tancmistr Život by vás tam stejně vyhmátl a předhodil dvacetiletým slečnám s pletí i duší bez poskvrnky. Připadáte si trochu trapně. Dost trapně. Všem je zhruba o deset let míň. I o víc je jim míň. Když vás někdo kontaktuje, vyděšeně uskočíte a díváte se, o co jako sakra jde. To se ten dvacetiletý mladíček s hebkou pletí vsadil se svými kamarády, že sbalí tu bábu v rohu? “Nikdo si mě nevšímá. Nikdo se na mě nekouká,” křičím kamarádce do ucha. Jsme přesně ty dvě báby, o kterých jsme si my před deseti lety šeptaly “Ach proboha, co TY tady dělají?” “To není možné. Dneska jsme v novinách četla, že v Praze žije spousta singlů našeho věku,” nevzdává to kamarádka. “Vážně? A co jako dělají? Sedí doma a brečí do polštáře?” odseknu a znovu se kradmým rozhlédnutím po klubu přesvědčím, že jsme NEVIDITELNÉ. A kdybychom viditelné byly, mé vrásky, šperky i zkušenosti by tady vypadaly hodně nepatřičně.1 carrie
   Ach můj bože, kam mám jako chodit? Nebo už nemám nikam chodit? Já tomu nerozumím…, fňukám u baru do vína, které jsem po půlhodině urvala od barmana, když si na chvíli přestal všímat pružné dvacetileté lasice, ktera se prsila přes bar. Koketně opilým pohledem nás pozoruje upocený chlapík sedící opodál. Vybral si nás, protože je jediný starší člověk v místnosti. Tohle je má budoucnost? Zkamením. Proč není klub, kam by pouštěli jen 30+? Náladu nám zlepší až tanec na písničky devadesátých let, které zřejmě pustili na naši počest a políbení ruky od neznámého mladíčka. Předpokládám, že to bylo ze soucitu, ale koho to zajímá… Nevadí. Udělám ze sebe lasici a příště vyrazím znovu.

 Follow on Bloglovin

foto: gizmodo.com.au, allthetests.com

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , , , | 24 Comments

Muži, které musíte znát

(Boh) Po vzoru Femme Fatale jsem se rozhodla vytasit s příspěvkem o zajímavých mužích. Jsou zajímaví, okouzlující a nebojácní! A samozřejmě zadaní (není to přece seznamka, ale inspirace!)

11482_10151562449936211_1881387259_nPaulo Coelho
Slyšeli o něm všichni a jeho knihy si přečetli snad skoro všichni. Paulo je úžasný spisovatel, velký mystik, ale také srdcař. Svá moudra neprezentuje jen v knihách, ale také na svém blogu a facebooku. Jeho posty mi zlepšují den a jeho krátké úryvky si občas vytisknu, hodím do kabelky a když mám přečteno, nechám je na sedačce v tramvaji nebo v metru.

RobertoSaviano-festival-giornalismoRoberto Saviano
Novinář, který svou první knihou dokázal usvědčit celou neapolskou mafii. Je úžasný, mladý a nebojácný. Umberto Ecco ho prohlásil za národního hrdinu. Berlusconi za vlastizrádce (jaké překvapení). V 29 letech napsal knihu Gomorra, která kmotrům rozhodně neudělala radost. Pár let žil s osobní stráží, aby nakonec emigroval do Francie. Podle jeho knihy byl natočen i film Gomora, který vřele doporučuju.

Jindřich Šídlo
1 reisenauer_jindrich_sidlo_275x171 0Můj osobní idol. (Hned po Šimonovi Pánkovi. Ale toho snad všichni znáte, ne?) Jindřich Šídlo je novinář a řadu let pracoval v Respektu, teď je v Hospodářských novinách jakožto hlavní analytik. Jeho účet na Twitteru patří mezi deset nejsledovanějších v ČR a v roce 2009 si to jako redaktor ČT pěkně zavařil, když na svém facebooku napsal o čínské velvyslankyni, že je arogantní bába. Vřele doporučuji jeho články na iHNED nebo jeho twitterový účet, ten mě baví asi nejvíc. Inteligentní chlap co má velký nadhled, silnou energii a velmi ostré  názory. 

 

Follow on Bloglovin

Posted in Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , , | 1 Comment

Jak mě nakopla kostnatá prdel

black-and-white-girl-tired-violetaantiga-Favim.com-352915(FF) Poslední týdny mě už štve, jak jsem pořád nemocná. Nebudu vás trápit detaily. Zvykla jsem si na absence v práci, na večírcích a v podstatě i na ty náběry krve a rozmlouvání s doktory. Ne, není to nic vážného, a kdybych věci nepřecházela s tím, že MUSÍM do práce, jinak to tam vybuchne, byla bych úplně ok. Jen jsem nějak bez nálady. Chybí mi drajv. Jsem tichá intelektuálka, takže mi drajv chybí většinou a čerpám ho z lidí kolem mě (ne, bývalá kolegyně Bohyně to není, my fakt máme i jiný kamarádky!), ale poslední dobou mi chyběl nějak extrémně. A pak se stalo něco zvláštního. Jako vždycky. Moje nadřízená mi poslala nepěknou výtku, že neumím psát. Že mé psaní je kostnaté. Takové milé a vyloženě jarní psaní od šéfové, že. Hlavně potom, co se doplazíte do práce, přestože máte deset dní v klidu ležet. No nic. Mea culpa. Sebere ji čert.
   Nejdřív mě to dopálilo a neskutečně rozčílilo. Já že neumím psát? Co si to dovoluje? JÁ…ŽE…NEUMÍM…PSÁT?! V návalu emocí jsem zuřivě (a kostnatě) psala těm, co mi přišli jako první pod ruku. Promiň, Sestři. Promiň, Bohyně. Ta kritika byla neobjektivní, nekonstruktivní (je přece módní říkat, že mám ráda sex_and_the_city_brunchkonstruktivní kritiku) a hlavně se mě dotkla v citlivém místě. Večer už jsem se naštěstí výtce jen smála a díky svým drahým si z ní dělala legraci. „Kostnatý psaní? Co to vůbec sakra znamená? Nemyslela, že mám kostnatou prdel? Vždyť nemám… Myslela snad můj styl? Mé černé modely? Nebo snad pracovní kostlivce poschovávané v emailech (soubory s názvy „Nikdy neotvirat“, „Dohaje nevim co s tim“ a „Delegovat na nekoho jineho)? Myslela zkostnatělý styl? Jsem stará? Myslí si moje šéfová, že jsem stará? Chce mě nahradit mladinkou élevkou, která nejenže bude přes den pracovat na textech svěžích jako orosená broskev za letního rána, ale zároveň stihne po nocích obrážet večírky, shánět kontakty a dělat alotria s kolegy, protože já už jsem na to stará?“ rozvíjela jsem s přáteli divoké teorie a krize byla zažehnána.
423992_413823408701615_934446367_n   Jenže. Ta rozbouřená krev ve mně zůstala. A zůstává. Už mě nebaví ustupovat. Nebaví mě klopit hlavu, protože mám pocit, že ten druhý musí mít přece pravdu, když je starší a úspěšnější (pokud úspěch počítám jměním, počtem kontaktů v oboru a jménem, co každý zná). Nebaví mě mlčet a neříkat své názory, protože je párkrát někdo nevzal. Nebaví mě cítit se pořád příliš mladá a nezkušená na to, abych řekla, co si myslím jen proto, že dobře vidím, kolik se toho musím ještě naučit. Je jen dobře, že někdy nás nejvíc nakopne to, o čem jsme si mysleli, že je poslední kapkou. Taky že jo. Poslední kapkou do poháru mé bezbřehé a naivní trpělivosti. Vivat mé kostnaté psaní! A díky za tu výtku, která mě rozproudila ve všech směrech.

Follow on Bloglovin

foto: favim.com, googleimages

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 4 Comments