Vyzkoušely jsme – řízení v Praze (nedělní provoz, zatím)

(Boh) Říká se, že si máme dávat pozor na to, co si přejeme. S tím plně souhlasím. Ve chvíli hlubokého rozjímání, kdy mé myšlenky mohl slyšet jedině Vesmír, jsem si řekla: „Až se přestěhuju, naučím se řídit.“ (Samozřejmě jsem měla na mysli ještě mezistupeň, a to prodej zahrady a pak koupi auta, ale to jsem Vesmíru nesdělila.) Za pár dní na to jsem ve sluchátku uslyšela: „Tak prdelko, budeš řídit. Dneska mi vzali papíry. Kdy si dojedeš pro Adélku?“ V prdelce by se v té chvíli krve nedořezal. Samozřejmě nevěřím, že bych měla tak velkou moc a přiměla Vesmír k odebrání řidičského oprávnění. Vesmír si nejspíš řekl, že sebrat někomu řidičák, je celkem významná výstraha a proč nezabít dvě mouchy jednou ranou a nevyhovět mi dřív, ještě před stěhováním. Má smysl pro humor, ten můj Vesmír, a taky pro akci. Oh Dio!
   A tak jsem v neděli v pravé poledne, jako klasický víkendový řidič, kdesi za Kladnem zasedla za volant celkem silného stroje a jala se navrátit zpět do velkoměsta. Vše šlo podle plánu, pokud tedy pominu sjíždění z vozovky během řazení a ostré přejíždění z pruhu do pruhu, protože “panebože teď hned se tam musím zařadííííít, jinak se tam už nedostanůůůůůů! Uf uf uf, ….jsem tam!”
   Do té doby probíhala hlavně vnitřní hysterie, opravdový kolaps nastal až u letohrádku Hvězda, kde jsem se na světlech nebyla schopná rozjet a kde na mě poprvé troubili. Ano, NA MNĚ troubili. A nenechali toho až to té doby dokud jsem vůz neopustila. Pravda, projela jsem tu neděli dost drsné trasy, jakou je Letná, Veletržní, magistrála, Karlín, Žižkov, Flora, Vršovice, Francouzská a Vinohradská (tam mi to chcíplo na třech světlech 15x). Dále jsem jela přes Jiřího z Poděbrad, Olšanku, Švábky, Libeňský most, Argentinskou, Husákovo ticho a konečně zpátky do Karlína. Ve Vršovicích jsem si dala plačící přestávku, kdy jsem Fatalce mezi vzlyky sdělovala, že nenávidím majitele auta, to auto, všechny vulgární řidiče a že hlavně nevím, jak se dostanu domů. „No, zřejmě asi stejným stylem, kterým jsi se dostala sem,“ pravila pobaveně. A to mě vrátilo do reality.
   Když jsem v osmnácti dostala řidičák a jako vyjevené pískle řídila Favorit, všichni měli pochopení. Na třicítku v Audině s SPZ Středočeského kraje v Praze nikdo není zvědavý. A já to beru. Proto dneska pojedu jen po Karlíně a budu se učit rozjíždět tak, abych mohla Adélku vrátit jejímu majiteli i se spojkou. A na zadek jí nalepím Zetko. No a když to nepomůže, přidám ještě nápis – Sorry voe, horší auto jsem nesehnala. Sem z Práglu a učim se řídit. Tak koukej pusit ten klakson, frajere!