Přestěhovaly jsme se…

Ano, ano, přestěhovaly jsme se.

Nové posty naleznete na dvetricitky.cz

Děkujeme za trpelivost!

Posted in Co se nám honí hlavou | Leave a comment

Rychlé tipy aneb co paří Bohyně

(Boh) Dneska hraje v Praze Hugh Laurie. Bohužel mám svoje povinnosti, které mi nedovolí se konzertu účastnit, tak alespoň pietně Hugha pařím na youtube. (Pořád jsem se totiž nerozhodla, jestli dám iTunes 11 Eur nebo ne…) Tuhle cover verzi Kiss of Fire jsem si včera pobrukovala před spaním a ráno s ní začala den. Můj pondělek je tak nějak kabaratnější a intenzivnější. Vřele doporučuji! (Jasně, je to ten doktor House, kdo jiný, děcka :-)

Posted in Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , | 4 Comments

Jeden povedený citát

 

IMG_0987

 

Zdroj už si nepamatujeme…

Posted in Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , , , | 1 Comment

Fyzika hledání

eat-pray-love-italy(Boh) Fyzika hledání je přírodní síla ovládaná zákony tak reálnými, jako je například síla přitažlivosti. Pravidlo fyziky hledání zní asi nějak takhle:
“Když jste dost stateční, abyste za sebou nechali všechno známé a pohodlné,
což může být cokoliv od vašeho domu až po staré zášti,

a vydáte se na cestu hledání ať už po světe nebo uvnitř sami sebe,eat-pray-love-biking

a když skutečně chcete pokládat všechno co se vám na té cestě přihodí za vodítko,

a jestli dokážete přijmout každého koho na té cestě potkáte za učitele,

a především jestli jste připraveni čelit obtížným pravdám o sobě samých
a odpouštět si,
pak vám skutečná pravda nezůstane utajena.”
                                                                          Liz Gilbert – Eat Pray Love (Jíst, modlit se, milovat)

VĚNOVÁNO VLAĎCE. VŠECHNO NEJLEPŠÍ K SVÁTKU, DIVOŠKO! Boh

Follow on Bloglovin

foto: google images

Posted in Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , , , , , , | 2 Comments

Vyzkoušíme – Philips Lumea

20130303-184725(Boh) Ano, tentokrát to není vyzkoušely jsme, ale vyzkoušíme. Tahle akce totiž bude mít pokračování… O svém boji s chloupky jsem již psala. (Odkazy na bobří story naleznete pod článkem.) Docházela jsem na IPL do salonu, ale nějak jsem nezvládala ten systém. I když bylo prokazatelně vidět, že IPL funguje, i tak jsem to po třech návštěvách vzdala. Bylo toho moc (teda v mém případě) – vydepilovat všechno, po dvou týdnech vlítnout do salonu (kde je těžké sehnat termín), nechat se ozářit, pak po osmi dnech všechno vydepilovat v jiném salónu (jen ať mně znají všichni, že…), znovu nechat všechno dorůst a alou na IPL do prvního salónu. Ideálně v časech jako je desátá ranní nebo půl druhé odpoledne. Jsem zaměstnaná, IMG_0959proboha!
   Nejsem schopná všechno  pořádně naplánovat, většinou se v amoku dostavím na brazilku až po dvou týdnech a to dorůstání nezvládám už vůbec. Vzdala jsem to. Čert vem peníze. Kdo si totiž někdy sám voskovými pásky depiloval podpaždí, nebo naopak schovával každý kousek těla s dorůstajícím ochlupením, ví o čem mluvím. Nemám na takový diskonfort. Křížilo se mi to s aktivitami jako je tančení u tyče – tam jsem nechtěla být chlupatá, ale oholit jsem to nemohla – stejně jako s milostným životem, který mám moc ráda a který nehodlám v době dorůstání přestat provozovat. O práci, ve které jsem musela lhát a fixlovat návštěvu salonu návštěvou lékaře nemluvě. Nerada lžu.
   Bohužel nejsem typ na domácí úpravy. Chodím na kosmetiku, pedikúru, ke kadeřníkovi, atd. Vlasy jsem si na vaně obarvila jen jednou a do teď toho lituju. Kdykoliv se začnu “ňímat”, udělám si na obličeji kráter a moje řeznická pedikúra je vyhlášená. Jenže, mám novou práci,, do které celkem brzy nastupuju a nevím, co mě čeká. A kolik budu mít času. A v jakém státě se budu pohybovat a jakákoliv kúra chce mou přítomnost (překvapivě i spolupráci), pravidelné docházení do salonu a nějaký režim. No a tak jsem nakonec sebrala odvahu a porozhlídla se po něčem, co bych zvládla z klidu domova. A objevila Lumeu od Philipsu. Možná díky lodičkovému běhu. Možná díky vyhledávačům. Prostě několikrát mi cvrnkla do nosu a když jsem o ní slyšela asi po bridget-jones-4dvacáté, řekla jsem si, že je čas. A koupila ji. (Výhoda odstupného)
   I Bridget Jones si nakonec našla úžasného Marka Darcyho, takže proč bych si já nemohla pořídit domácí laiser, že? Co se může stát…

   Nemůžu napsat, jaké jsou výsledky. Ty se jako u všeho dostaví později. Stala jsem se vlastnicí Lumea přístroje o víkendu. Ale i tak jsem vcelku nadšená. Zvládla jsem přečíst sto stránkový, nicméně velmi dobře napsaný, návod, oholit se bez ztráty kytičky (nezaměňovat s jiným slovem) a ozářit se všude tam, kam ani slunce nesvítí. Na jeden zátah a jedno nabití baterie jsem zvládla ozářit lýtka, podpaždí, klín IMG_0961a vše kolem něj v okruhu dvaceti metrů.
   Jediné, co mi zbývá je horní ret. Nějak jsem nenašla odvahu si ho oholit. Stačí, že jsem před týdnem uzřela první šedivý vlas. Holit knír by mě zabilo.
  
Lumea je elegantní, je plná bezpečnostích pojistek, takže není možné si například probleskat oko, i když se o to pokusíte. (A já to fakt zkoušela). Hlavice musí pořád přiléhat a zelené ready světlo svítit. Až se zbavím studu, vyfotím se v poloze na zádech, s koleny za IMG_0962hlavou, kterak si obleskávám kdo ví co… (Neee, to bych vám neudělala…)

Takže než z toho všeho vznikne jedno velké Vyzkoušely jsme, čeká nás pořádně dlouhá cesta. Ale všechno co v našem životě za něco stojí nevzniklo za den. Stejně jako Řím, ten taky nepostavili za den. Kvalitní věci prostě potřebují čas, takže TO BE CONTINUED….

(blesk, blesk, blesk)

BB-Bobr Bohyně, Když bobr potkal žabku

Follow on Bloglovin

Posted in krása, kosmetika a tak., Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | 15 Comments

Co jsem se naučila v dubnu

male_kalhoty(FF) Nemá cenu cpát se do o číslo menších kalhot. Vydržím je mít na sobě maximálně do dvou. Pokud se najím, jen do jedný. Nestojí to za to.

Jak říká čínská medicína – tlusté střevo, plíce a kůže jsou jeden orgán. Jak s touto informací nakládáme, je už jen na nás.

Scarlett Johansson potěší vždycky – ať už jako scarHolka na hlídání, nebo jako přebal vinného lístku v restauraci.

“Nemusíte se cítit provinile, že se zbavujete negativních lidí ve svém životě. Nezáleží na tom, jestli to je příbuzný, partner, zaměstnavatel, přítel z dětství, anebo někdo nově poznaný. Ve svém životě nemusíte dělat prostor pro každého, kdo vám způsobuje funny-lol-quote-samantha-jones-Favim_com-537482bolest, anebo vás sráží dolů. Je rozdílné pokud daný člověk projeví zájem se změnit a bude respektovat vaše city. Ale pokud daný člověk jeví nezájem o vaše city, ignoruje vaše hranice a i nadále s vámi jedná špatně, pak ho nechte jít.” Danielle Koepke

Chceme-li víc lásky, musíme víc lásky vydávat.
Chceme-li víc peněz, musíme víc peněz one_dayvydávat.
Chceme-li víc čehokoliv, musíme ukázat, že máme co dát.
Vesmír miluje symbolická gesta.

“Když je žena ve špatném vztahu, má pořád co vykládat, i když se vlastně tak moc neděje. Když je to to pravé, zmizí žena na půl roku a pak se znovu objeví se zářícíma očima.” Sabrina Karasová, Cosmo

 Follow on Bloglovin

foto: google images

Posted in ...v dubnu 2013, Co jsem se naučila..., v roce 2013 | 5 Comments

Haruki Murakami o psaní

1 author(FF) Haruki Murakami je můj oblíbený japonský spisovatel. Napsal třeba Norské dřevo, Afterdark, Kafku na pobřeží nebo O čem mluvím, když mluvím o běhání, tedy knížky, o kterých jste už určitě slyšeli. Také řekl krásnou věc o psaní. Tak krásnou a pravdivou, že se s vámi o ni musím podělit.

 “V našich duších leží příběhy. Jsou tak hluboko, že umí sbližovat lidi na nejhlubší úrovni. Když píšu, ocitám se přesně v těchto končinách.”

foto: reidsreadings.blogspot.com

Posted in Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , | 2 Comments

Čím jsme slavní…nevěrou

1 nestyda ctk0809nestyda_machacek(Boh) Nedávno jsem si četla článek na Expats.cz a nestačila jsem se divit. Myslela jsem si, že jsme ve světě pověstní zlatejma českejma ručičkama, pitím piva a slovem robot. A ono ne.
Cizinci si nešuškají o krásách našich žen, ale o našich nevěrách. O naší toleranci vůči nevěře, otevřeným vztahům a uvolněné morálce, kdy na konci toho všeho je stejně rozvod. Ano, nevěrou a rozvodovostí jsme se stali slavnými.
Docela mě to zvedlo ze židle a nemile překvapilo, ale pak jsem zašátrala v paměti, vzala si na pomoc svůj seznam milenců a partnerů a ohromeně zjistila, že se svými cizinci (Ital, Turek, Rakušan, Polák, zase Ital…no to máte jedno) jsem se rozešla z důvodů, které se netýkaly nevěry. Naopak s Čechy to bylo vždy kvůli nevěře. Většinou jsem se o ní  “náhodou” dozvěla, zkoušela to rozdýchat a pak vztah po dohodě ukončila pro obecnou nepřizpůsobivost. Mojí nepřizpůsobivost. Tak nějak jsem už s tím člověkem nemohla být. Možná je to tím, že jsem 1 nestyda 2nikdy nevěrná nebyla, možná je to tím, že najednou vady, které jsem omlouvala a přehlížela, jsem prostě už omlouvat nedokázala. Nějak se ta tolerance blokla. A silné pouto vytratilo. On totiž pokaždé, když sundal někde kalhoty, když napsal lovely sms nebo sweet email, tak ukrojil kousek z toho společného, co jsme měli. Až nezbylo nic.
Celé čtení na Expatech mě dovedlo ke zjištění, že jsem zřejmě velice tolerantní člověk ovšem jen do určité chvíle. Pak mám srdce z ledu a zatím se nikomu nepovedlo ten rampouch rozehřát. (Tajně si přeju, aby si tohle přečetl můj budoucí manžel. Aby věděl, že nevěru nezvládnu v žádném podobenství…)
Ale abych se vrátila k těm Expatům, musím říct, že velmi objevný byl jejich pohled na naší tolerantnost  vůči nevěrným politikům – konkrétně Paroubek a Topolánek. Fakt, že jejich nemanželské vztahy neměly vliv na jejich popularitu a nikdo si jejich podvádění v oblasti lásky nespojil s podváděním i v jiných sférách života, bylo zajímavé. Musela jsem se nad naší “tolerantností” pousmát.
Samozřejmě, že nejsme národ nevěrných mužů a žen, podle cizinců  jsme možná prý jen upřímnější v anketách a víc toho řekneme o svém soukromém životě, možná taky za 1 alegriphotosvšechno může náš ateismus, takže nám svátost manželská rozhodně není svatá… No, kdo ví. Tak jako tak, naše grandiózní a věhlasná tolerance vůči nevěře prokazatelně nevede k nižší rozvodovosti. Věci veřejné jsou nám Čechům totiž  jedno. Ovšem jen dokud se nedotknou naší osoby. Pak je najednou podvod podvodem a zrada zradou.

Follow on Bloglovin
foto: ctk.cz, dokina.cz, alegriphoto.com

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , , | 12 Comments

Rychlé tipy – kontajnery, běhání a tak…

1 kontejnery-Plzen-e1367999512727(FF) Musíte, prostě musíte:

– navštívit
festival Kontejnery k světu, což je jedna z největších kulturních akcí ve veřejném prostoru, co u nás kdy byla. Když se někdo (v tomto případě občanské sdružení K světu) snaží oživit veřejný prostor, měli bychom tuto 1 kontejnerybohulibou aktivitu podpořit. Festival navíc podporuje ekologickou dorpavu po městě a ukazuje zajímavé ldii a projekty, kteří jinak zůstávají schováni za zdmi domů. My určitě vyrazíme na Karlák do Fahionbook čítárny, na Folimanku na open Mic a Bohyni tipuji na povídání o urbanismu Dejvic v kontejneru číslo 31, n’est-ce pas? (odkaz)

– najít si
čas sednout si pod rozkvetlé kaštany na jedno malé vínko

1 gatsby– se těšit
na premiéru Velkého Gatsbyho tak jako my! Krásný příběh, krásní lidé, krásné šperky a móda. Chceme snad od květnové návštěvy kina něco víc?

a taky na báječné soutěže o skvělé dárky, 1 běháníkteré pro vás chystáme.

– konečně začít
běhat. Běhají všichni. Všichni! Výjimku vám milostivě uděluji, pokud máte alergii (ano, Bohyně, vidím, jak se urputně hlásíš, až se zalykáš), nemocná kolena nebo kocovinu, případně všechno najednou.

 – zmoknout
1 déšť Freesia-in-the-Spring-Rain_Wallpaperv jarním dešti. Mně se to během týdne podařilo hned pětkrát. Na omlazení a krásu to zatím vliv nemělo, ale já ten správný májový deštík vychytám. Na konci měsíce mě nepoznáte, pche!

– vyrazit
na výlet na místo, na kterém jste ještě nikdy nebyli. Amerika, Svatý Ján, Bezděz nebo Šumava, to je fuk. Hlavně aby to bylo nové.1 baleriny

– vynechat
balerínky bez pevné podrážky, ze kterých vás na konci dne budou pekelně bolet nohy, v horším případě i hlava. Nebrat.

A taky deprese z plavkové sezony a rychlodiety. Vážně to ještě někoho zajímá? Jste zdravá a šťastná? Tak na řešení blbostí 1 self_lovenemáte čas, viďte. A pokud vás plavky, postava, diety a podobné evergreeny letních vydání časopisů nějakým způsobem OPRAVDU trápí, už dávno jste s tím něco udělala. Všechno ostatní jsou jen výmluvy. 

Follow on Bloglovin
foto: ksvetu, lidovky.cz, raketa.cz, googleimages

Posted in Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , , , , | 10 Comments

Magická opuštěná místa

(FF+Boh) Tentokrát trochu netradičně zařazujeme rychlý odkaz na soubor fotek magických opuštěných  míst. Nedokázaly jsme si vybrat jednu jedinou, protože všechny jsou dokonalé, na druhou stranu prezentovat tu všech třicet a přepisovat tak celý článek opravdu nemá smysl. Takže je vřele doporučujeme a  podívejte se na ně, milí čtenáři, sami. Našimi favority jsou Ježíš ve Středozemním moři a opuštěný lunapark v Japonsku. 
Příjemné pokoukání! Zbytek naleznete zde.

ježíšlunapark

 

Follow on Bloglovin

Posted in Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , , , , | 5 Comments

Fatalka na fotbale

1 sparta ultras(FF) Ano, byla jsem na fotbale. Díky Bohyni a jejímu Drahému jsem to odpoledne zmateně pobíhala po bytě a přemýšlela, co proboha na sebe. Co když mě někdo polije pivem? Co když bude bitka? Co když bude pršet? Představovala jsem si pražskou Spartu jako místo, kde teče testosteron proudem a nevinné děvče snadno přijde k úrazu a úhoně.
   “Proboha, neotravuj nás už svými nejapnými dotazy, jestli si máš vzít růžový kabátek nebo sagáče (vkusná džínová bundička z 90.let) a pojď už! Stejně si tě tam nikdo všámat nebude!” zařval nakonec Drahý do telefonu a šli jsme. Cestou mě stačili vystrašit zkazkami o tom, jak máme lístky každý jinam (přičemž já do kotle) a popisem fanoušků, no a potom už jsme byli tam.
   “Dámo, tudy,” vyzval mě pán u turniketu a vůbec mi nekontorloval psaníčko! Pche, to je jiný přístup než ruských vyhazovačů v klubu! Tady se mi kvůli věku nikdo nevysmívá! Dál to pokračovalo stejně nadějně. Velké orosené pivo, velká klobása a omračující množství mužů. “Tak tady všichni jsou,” vykřikla jsem nadšeně. Na dálku špatně vidím, takže jsem si nevšimla, že jsou většinou mladší než já (ostatně kde nejsou, že?) nebo zadaní, nebo v partičkách. Po asi dvaceti minutách zápasu jsem své okolí ztrapňovala otázkami: “A za tohle někdo platí?” a “Za koho hraje ten žlutej?” (rozhodčí)…

IMG_0665A co jsem na fotbale ještě pochytila:

1. Pokud ve “volném” čase surfujete na netu, snažte se to zakrýt před muži. Oni moc nechápou, co jako zrovna máte důležitějšího na koukání.
2. Hráči jsou mladí, pružní a šikovní. Bohužel na ně není moc vidět. A už se vůbec nesvlíkají…
3. Po dvou velkých pivech a klobáse pálí žáha.
IMG_06644. Můžete nahlas křičet “Debileeeee” a nikomu to nevadí.
5. 3106 diváků a žádný hezký chlap? To si děláte legraci? Je teda pravda, že jsem neviděla všechny.
6. Muži si po návštěvě záchodu nemyjou ruce. Asi nějaký zvyk. Nepěkný.
7. Hašlerka, kterou mi Bohyně o přestávce dala, byla trochu jako my. Uválená, ale pořád chutná.
IMG_06708. Kdo nevyběhne, ten si nezahraje. Life lesson nb. 1.
9. Někdy útok může vypadat jako navnazování nepřítele.
10. I za nevydařenej pokus se ve fotbale tleská.
10. Když budeme trochu útočit, trochu se bránit a hlavně do toho dáme srdíčko, nemůžeme prohrát. Life lesson nb. 2.

IMG_0673

A příště Banik, pi*o!

Follow on Bloglovin

foto: fotoalba.centrum.cz, fotoarchiv Bohyně

Posted in sportem ku zdraví, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , | 2 Comments

Do klubu po třicítce

1 vyhazovač(FF) “Ukažte občanky!” zavelí Dimitrij z ochranky. Co? divím se, dokud nepochopím, že mluví na mladinké holky vedle nás. “No, vy ne,” uchechtne se Dimitrij posměšně, když vidí zmatek v mých očích. A přesně to byl okamžik, který mě mě varovat. Měla jsem se otočit, jít domů a hrát si na Bridget Jones (pro mladší ročníky – známý film pro pamětníky, dodávající v devatesátých letech naději všem zoufalým singl ženám, že i po třicítce a s velkým zadkem si můžete najít muže. Dnes už se takové filmy netočí.) No, já se neotočila a za trest jsem zjistila, jaké to je, snažit se v pátek večer zabavit v epicentru města a mladých lidí. 
   Jít do klubu po 30 je jako jít znovu do tanečních. Čekáte. Doufáte. Čekáte dál. Nikdo pro vás nepřichází a schovat se za topení nemůžete. Žádné tu není. A tancmistr Život by vás tam stejně vyhmátl a předhodil dvacetiletým slečnám s pletí i duší bez poskvrnky. Připadáte si trochu trapně. Dost trapně. Všem je zhruba o deset let míň. I o víc je jim míň. Když vás někdo kontaktuje, vyděšeně uskočíte a díváte se, o co jako sakra jde. To se ten dvacetiletý mladíček s hebkou pletí vsadil se svými kamarády, že sbalí tu bábu v rohu? “Nikdo si mě nevšímá. Nikdo se na mě nekouká,” křičím kamarádce do ucha. Jsme přesně ty dvě báby, o kterých jsme si my před deseti lety šeptaly “Ach proboha, co TY tady dělají?” “To není možné. Dneska jsme v novinách četla, že v Praze žije spousta singlů našeho věku,” nevzdává to kamarádka. “Vážně? A co jako dělají? Sedí doma a brečí do polštáře?” odseknu a znovu se kradmým rozhlédnutím po klubu přesvědčím, že jsme NEVIDITELNÉ. A kdybychom viditelné byly, mé vrásky, šperky i zkušenosti by tady vypadaly hodně nepatřičně.1 carrie
   Ach můj bože, kam mám jako chodit? Nebo už nemám nikam chodit? Já tomu nerozumím…, fňukám u baru do vína, které jsem po půlhodině urvala od barmana, když si na chvíli přestal všímat pružné dvacetileté lasice, ktera se prsila přes bar. Koketně opilým pohledem nás pozoruje upocený chlapík sedící opodál. Vybral si nás, protože je jediný starší člověk v místnosti. Tohle je má budoucnost? Zkamením. Proč není klub, kam by pouštěli jen 30+? Náladu nám zlepší až tanec na písničky devadesátých let, které zřejmě pustili na naši počest a políbení ruky od neznámého mladíčka. Předpokládám, že to bylo ze soucitu, ale koho to zajímá… Nevadí. Udělám ze sebe lasici a příště vyrazím znovu.

 Follow on Bloglovin

foto: gizmodo.com.au, allthetests.com

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , , , | 24 Comments

Muži, které musíte znát

(Boh) Po vzoru Femme Fatale jsem se rozhodla vytasit s příspěvkem o zajímavých mužích. Jsou zajímaví, okouzlující a nebojácní! A samozřejmě zadaní (není to přece seznamka, ale inspirace!)

11482_10151562449936211_1881387259_nPaulo Coelho
Slyšeli o něm všichni a jeho knihy si přečetli snad skoro všichni. Paulo je úžasný spisovatel, velký mystik, ale také srdcař. Svá moudra neprezentuje jen v knihách, ale také na svém blogu a facebooku. Jeho posty mi zlepšují den a jeho krátké úryvky si občas vytisknu, hodím do kabelky a když mám přečteno, nechám je na sedačce v tramvaji nebo v metru.

RobertoSaviano-festival-giornalismoRoberto Saviano
Novinář, který svou první knihou dokázal usvědčit celou neapolskou mafii. Je úžasný, mladý a nebojácný. Umberto Ecco ho prohlásil za národního hrdinu. Berlusconi za vlastizrádce (jaké překvapení). V 29 letech napsal knihu Gomorra, která kmotrům rozhodně neudělala radost. Pár let žil s osobní stráží, aby nakonec emigroval do Francie. Podle jeho knihy byl natočen i film Gomora, který vřele doporučuju.

Jindřich Šídlo
1 reisenauer_jindrich_sidlo_275x171 0Můj osobní idol. (Hned po Šimonovi Pánkovi. Ale toho snad všichni znáte, ne?) Jindřich Šídlo je novinář a řadu let pracoval v Respektu, teď je v Hospodářských novinách jakožto hlavní analytik. Jeho účet na Twitteru patří mezi deset nejsledovanějších v ČR a v roce 2009 si to jako redaktor ČT pěkně zavařil, když na svém facebooku napsal o čínské velvyslankyni, že je arogantní bába. Vřele doporučuji jeho články na iHNED nebo jeho twitterový účet, ten mě baví asi nejvíc. Inteligentní chlap co má velký nadhled, silnou energii a velmi ostré  názory. 

 

Follow on Bloglovin

Posted in Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , , | 1 Comment

Jak mě nakopla kostnatá prdel

black-and-white-girl-tired-violetaantiga-Favim.com-352915(FF) Poslední týdny mě už štve, jak jsem pořád nemocná. Nebudu vás trápit detaily. Zvykla jsem si na absence v práci, na večírcích a v podstatě i na ty náběry krve a rozmlouvání s doktory. Ne, není to nic vážného, a kdybych věci nepřecházela s tím, že MUSÍM do práce, jinak to tam vybuchne, byla bych úplně ok. Jen jsem nějak bez nálady. Chybí mi drajv. Jsem tichá intelektuálka, takže mi drajv chybí většinou a čerpám ho z lidí kolem mě (ne, bývalá kolegyně Bohyně to není, my fakt máme i jiný kamarádky!), ale poslední dobou mi chyběl nějak extrémně. A pak se stalo něco zvláštního. Jako vždycky. Moje nadřízená mi poslala nepěknou výtku, že neumím psát. Že mé psaní je kostnaté. Takové milé a vyloženě jarní psaní od šéfové, že. Hlavně potom, co se doplazíte do práce, přestože máte deset dní v klidu ležet. No nic. Mea culpa. Sebere ji čert.
   Nejdřív mě to dopálilo a neskutečně rozčílilo. Já že neumím psát? Co si to dovoluje? JÁ…ŽE…NEUMÍM…PSÁT?! V návalu emocí jsem zuřivě (a kostnatě) psala těm, co mi přišli jako první pod ruku. Promiň, Sestři. Promiň, Bohyně. Ta kritika byla neobjektivní, nekonstruktivní (je přece módní říkat, že mám ráda sex_and_the_city_brunchkonstruktivní kritiku) a hlavně se mě dotkla v citlivém místě. Večer už jsem se naštěstí výtce jen smála a díky svým drahým si z ní dělala legraci. „Kostnatý psaní? Co to vůbec sakra znamená? Nemyslela, že mám kostnatou prdel? Vždyť nemám… Myslela snad můj styl? Mé černé modely? Nebo snad pracovní kostlivce poschovávané v emailech (soubory s názvy „Nikdy neotvirat“, „Dohaje nevim co s tim“ a „Delegovat na nekoho jineho)? Myslela zkostnatělý styl? Jsem stará? Myslí si moje šéfová, že jsem stará? Chce mě nahradit mladinkou élevkou, která nejenže bude přes den pracovat na textech svěžích jako orosená broskev za letního rána, ale zároveň stihne po nocích obrážet večírky, shánět kontakty a dělat alotria s kolegy, protože já už jsem na to stará?“ rozvíjela jsem s přáteli divoké teorie a krize byla zažehnána.
423992_413823408701615_934446367_n   Jenže. Ta rozbouřená krev ve mně zůstala. A zůstává. Už mě nebaví ustupovat. Nebaví mě klopit hlavu, protože mám pocit, že ten druhý musí mít přece pravdu, když je starší a úspěšnější (pokud úspěch počítám jměním, počtem kontaktů v oboru a jménem, co každý zná). Nebaví mě mlčet a neříkat své názory, protože je párkrát někdo nevzal. Nebaví mě cítit se pořád příliš mladá a nezkušená na to, abych řekla, co si myslím jen proto, že dobře vidím, kolik se toho musím ještě naučit. Je jen dobře, že někdy nás nejvíc nakopne to, o čem jsme si mysleli, že je poslední kapkou. Taky že jo. Poslední kapkou do poháru mé bezbřehé a naivní trpělivosti. Vivat mé kostnaté psaní! A díky za tu výtku, která mě rozproudila ve všech směrech.

Follow on Bloglovin

foto: favim.com, googleimages

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 4 Comments

Další rychlé tipy

Vogue-Living-Spring-Caroline-Trenti(FF) Musíte, prostě musíte:

Vysedávat:
na sluníčku a dívat se na kvetoucí narcisky, tulipány a hyacinty.

Zamyslet se
nad článkem v Elle “Život začíná ve dvaceti” o tom, že veškerých 80 procent důležitých věcí v životě se každému stane do jeho 35 1242761_f520let a že co nestihnete do 30, v podstatě už nestihnete nikdy. Myslím, že se redaktorky jen trochu nešťastným způsobem snažily podat, že bychom neměli nic odkládat. Že není čas na věci “prozatím”. Takže pokud trčíme v blbé práci, s blbým chlapem nebo se nějak necítíme, neměli bychom si říkat, že je to jen “prozatím”. Není.

Podívat se
_vyr_360DSC_8262na vlaštovkové náušnice a ručně malované poháry, které jsou nejen na citronádu (sem)

Jíst
spoustu chřestu, jarní zeleniny, pobíhat po městě v balerínkách, zase začít běhat, smát se a dívat se do korun stromů

Vynechat
diskuze s lidmi, kteří neumí svou práci, nebo jí nerozumí. Pokud o něčem 11257.18-80-200x200debatujete a daný “odborník” toho objektivně ví mnohem míň, než vy, zato svou neznalost dohání arogancí a buranstvím, kašlete na to. Udělejte si věci podle svého svědomí a nazdar.

Follow on Bloglovin

foto: vogue.com, hubpages.com, indiva.cz, cs.detske-hry.cz

Posted in Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , | 7 Comments

Hudební ochutnávka SAIL

tumblr_lp4c9yXXb01qm8ngko1_500(Boh) Strašně se mi líbí písnička Sail od Awolnation. Poprvé jsem ji slyšela včera a od té doby ji doma tuníme v přesmyčce. (Myslím, že ráno sousedi nechápali…hihihihi).
   Chodím na pole dance (ano, tančím u tyče) a přiznám se, že mi to moc nejde. Nějak je to všechno složitější, rychlé a nejasné a když se konečně pořádně zhoupnu a ladně odlepím od země, vyděsí mě ten švunk natolik že upadnu nebo udělám něco hodně neestetického. Trochu jsem včera propadala zoufalství nad svou vlastní nemotorností a když naše úžasná lektorka Kristýna vyhlásila freestyle na hudbu, řekla jsem si: “No bezva, budu muset to svoje pachtění ještě přizpůsobovat hudbě. Co ještě?! Neumím koordinovat tělo a navíc ještě k tomu zjistím, že nemám rytmus?!”
   … Sail!…Sail!… This is how I show my love… I made it in my mind because… I blame it on my A.D.D. baby… (možná mám taky A.D.D. – poruchu pozornosti, protože mi to najednou ŠLO!!!!!) Najednou mi všechno šlo. Přestala jsem se bát a začalo mě to bavit. A možná i trochu jít. (Moje modřiny si to nemyslí, ale já jo. Sail!)
   Moc děkuju za tenhle song a posílám dál. Určitě mrkněte i na klip, protože je luxusní, přestože neoficiální! Hezký víkend nejen začínajícím tanečnicím u tyče! :-)

Follow on Bloglovin

foto:thedailybeatery.wordpress.com

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , , | 10 Comments

Jak mi pečení holubi do huby lítali

223233-top_foto1-lu4nh(FF) Polévka z okry, krevety s koriandrem a pečená holoubata plněná haší z holoubích vnitřností, tak nedávno vypadala má příjemná pracovní povinnost. Ano, snědla jsem to, vydatně (kvůli trávení!) zapila Pinot Griogio a duchaplně konverzovala. Ale nepíšu to proto, abyste si mysleli, že v Praze pečení holubi do pusy létají (i když přesně to se konečně po letech usilovné práce konečně stalo!). Píšu to proto, že na téhle večeři jsem se setkala se svojí známou a nestačila jsem se divit (což činím často). Poprvé jsme se potkaly před mnoha lety. Byly jsme na tom podobně. Blondýny naplaveniny (nesnáším tohle slovo, ale je výstižné), jedna asistentka šéfredaktorky, druhá asistentka ředitelky. Byly jsme mladé, nezkušené a nesmírně naivní, blonďatou palici plnou ideálů o životě skrytém za lesklými obálkami časopisů.1a imagesCAA05XBZ
   Včera jsme se potkaly znovu. Tentokrát ne v děsivé kuřárně vydavatelství, ale nad těmi krevetami v luxusní restauraci (asi, protože vedle seděla Klasnová, ale co já vím). Má známá, nyní šéfredaktorka, která jezdí na víkendy lyžovat, nebo na kosmetické procedury na zámek, a po večeři ji vyzvedl sympatický přítel. Já, stále jen pisálek, ech, pisálka, která už sice nikomu nedělá asistentku, ale o služebce do Lisabonu si pořád může nechat jen zdát, a po sólo příchodu domů najde ve schránce leda svatební oznámení dalšího kamaráda. Vím, že úspěch je to, co si sami jako úspěch představujeme. Vím, že pro každého je úspěch něco jiného. A vím, že netuším, kolik práce a úsilí ji stála cesta, aby byla tam, kde je. Taky vím, že věci se jeví zvenku jinak, než doopravdy jsou. Ale stejně jsem celý večer přemýšlela nad tím, kde jsem udělala chybu. Snažila jsem se, a přesto nejsem tam, kde ona. Proč? Nebo je správné, že jsem tam, kde jsem? 249541_214711558559738_861861_nTam, kam jsem se dostala díky svým chybám?
   Věřím, že chyby jsou podstatné. Posouvají nás dál, i když se nám to v jistém okamžiku našeho života tak nejeví. A přestože jsme všichni udělali chyby (všichni je děláme), nakonec jsme se nad těmi holoubaty sešli. Ať už jsme mezitím letěli do Portugalska, vdaly se za pofidérního politika, plakali doma do polštáře nebo pálili chrastí na zahradě. Pečení holubi nám létají do pusy…i tak.

Follow on Bloglovin

foto: googleimages

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 6 Comments

Několik poznatků z plesové sezóny

(Boh) Tento rok jsme nebyly na jiném plese, než na tom všeuměleckém v Holešovicích. I tak se cítíme dostatečně fundovaně na předávání rad. Zde jsou :

1. Pokud jdete na ples, který je pojat netradičně, doporučuje se podniknout malý průzkum v oblasti oblečení, líčení, chování a když přihodíte malou meditaci, nic tím nezkazíte. Zvládnete pak několik návštěv drogérií, tisíce tutorial videí, vracení nepadnoucích kalhot, focení vhodných bot a taktéž noční sms Vaší švadleně, u které ty stokrát vyměněné kalhoty nakonec zůstaly.

2. Rukavice všechno spraví. Nepotřebujete manikúru a vypadáte úchvatně. Šperky konečně vyniknou. Když Bůh dá, zůstanete celý večer Grace Kelly a nebudete se měnit v Sheldona: “Meloun na rukavici, meloun na rukavici, meloun na rukavici!” opakovala Fatalka naléhavě držíc vyděšeně koktejl v každé ruce, zatímco jí slizký meloun bičoval satén…

3. U šatny to vždycky vázne, ale s tím se nedá nic dělat. Můžete alespoň všechny pořádně zdrbnout. (Ano, většina z nich mě slyšela…)

4. Taxík na akci u stejné společnosti může stát jednou tolik, jako taxík z akce. (Až najdeme účtenku, budeme si stěžovat!) Nejezděte na plesy tramvají, metrem, žebřiňákem ani na kole. Je to ples. Taxík je nutnost. Stejně jako punčochy, načesané vlasy nebo psaníčko.

5. Obdivujte ostatní. Minimálně stejně hlasitě, jako jste je pomlouvali u šatny.

6. A hlavně se bavte. Za všech okolností. Možná je to Váš jediný ples za tuto sezónu. Možná je to váš pátý. Ale i tak, tančete, tiskněte se k těm, co máte rádi, buďte elegantní, dekadentní, radujte se ze setkání se spolužáky i s cizími muži a vychutnejte si každou zářivou vteřinu. Až totiž dorazíte domů, bude to tam vypadat jako po boji (u nás jako po dvou). Řasy se odlepí, makeup smaže a šaty se dají do čistírny. Je to prchavý okamžik, který vás čeká, tak se na něj soustřeďte a buďte opravdoví! Jedině tak to má smysl!

Posted in kultura, music, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , , | 22 Comments

Ženy, které musíte znát

1 juliepaz(FF) Musíte je znát, protože vám pomohou zlepšit život. Inspirují. Svými příběhy, svým postojem, svou statečností, s projekty, které se nebály rozjet.

 Julie Paz

Bloggerka, modelka, studentka, která statečně překonala rakovinu, napsala o tom inspirativní článek pro Elle a založila nadaci Brave Hope, aby se v ČR zlepšila informovanost o nemoci, která ženy může nemile překvapit ve velmi mladém věku. Tleskáme! http://downtownpeach.blogspot.cz/

 

1 eliškaEliška Hašková Coolidge

Dáma v pravém smyslu toho slovo, asistentka amerických prezidentů. Z rozhovorů s ní pochopíte, jak se obléká, líčí a chová pravá dáma. Že styl není otázkou peněz (její babička dobyla Ameriku v jedněch malých černých šatech, svým obrovským přehledem a hlavně stylem a chováním). Pochopíte, že být ženou je radost a že styl umocňuje váš půvab a vybrané chování vám otevře všechny dveře. http://www.ehc.cz/

 1 alice

Alice Kirš

Věříte, že jste tvůrkyní svého života? Umíte naplno využít svůj potenciál? Splnit si svá přání? Díky Alici Kirš a jejímu webu Ženy ženám se dokážete uvolnit, přijmout a nestydět se za svou ženskou energii. Za svou něhu, měkkost, laskavost. http://www.zenyzenam.cz

 

 

Follow on Bloglovin
foto: tn.nova.cz, ona.idens.cz, zena-in.cz

Posted in Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , , , | 5 Comments

Vyzkoušely jsme – Kapyderm (záchrana vlasů a pokožky, která opravdu funguje)

1_IMG_1076

(FF) Trápí mě moje vlasy. Křehké, jemné až éterické, uchitne se mé ironické já. A protože už ve svém věku tuším, že nepomohou ani kadeřnice, ani nejrůznější šampony, oleje, balzámy, pěny a kondicionéry, musím na zlepšení vlasové morálky jinak. Zgruntu. Pěkně od podlahy. Od pokožky. Bohyně byla tak hodná, že mě do vlasového centra doprovodila a proceduru Kapyderm rovnou vyzkoušela se mnou. Nade mnou vlasoví odborníci zajásali (“Máme co řešit!”), Bohyni sdělili to, co víme obě dobře. “Vaše vlasy jsou krásné, zdravé, husté, dokonalé…”. Cítila jsem se nepatřičně stejně jako tehdy na společném cvičení na vibrační plošině, kdy cvičitelka prohlásila s pohledem na Bohyni: “Vy, kdo máte prsa, si rozepněte podprsenku.” a mě i má drobná (ale do háje pevná!) ňadra ignorovala…IMG_1024
   Pojďme radši zpátky do vlasového studia. Kdyby v čekárně seděla velkostatkářova dcerka, hbitě by zkritizovala umělé narcisy, řvavou diskohudbu, smskující recepční a kadeřnice s odrosty a s vlasy v podivném culíku, ale já ne. Já tohle kritizovat nebudu a budu hodná. Po chvíli čekání nás vyzvedává tricholog Lukáš a ano, vypadá jako na webových stránkách studia, u kterých jsem se dopoledne podivovala, proč si tam proboha dávají fotky z americké fotobanky. Vždyť ti odborníci nikdy nevypadají tak jako na PR stránkách. Nu, tak tady ano… (Jupí)IMG_1041
   Lukáš nás odvádí do svého království, aby odsud Bohyni po pár minutách vyprovodil s vlídným: “Víte co, počkejte vedle, aby si to kolegyně užila.” A kolegyně si tak užívá detailní záběr na zvětšené kořínky svých vlasů, podivuhodné trychtýřky, ze kterých na pokožce vyrůstají, pomazání hlavy tee tree olejem, rašelinový zábal i příjemnou masáž. Diagnoza? Moje hlava je stejně jako já napjatá, vysušená a podrážděná. Hlavu pomazanou pak střídá Bohyně, která, soudě dle jejích výkřiků, absolvuje to samé.

(Boh) Poté, co Fatalka vylezla z úřadovny pana Lukáše (opravdu vypadá jako z plakátu! Lukáš, ne Fatalka. Tedy vlastně ona taky, ehm. To máte jedno…) s rašelinou na hlavě, řekla jsem si: “Fajn, to tu ještě nebylo.” A protože mám krásné zdravé husté dokonalé vlasy (musela jsem to zmínit znova, poznámku o poprsí si domyslete:-) rozhodla jsem se udělat Fatlace i vám radost a nechala se nafotit bez zkrášlovadel a s (hnojem, pardon) rašelinou na hlavě.
IMG_1063   Docela to studí a cítíte mokrou hlínu, takže je dobré si opakovat, že je všechno v pořádku, nikdo se vás nesnaží pohřbít za živa, ani se na vaší hlavě nebudou pěstovat žampiony. Navíc ta vlhkost rašeliny je velmi důležitá, protože vodu si vezme vaše zoufalá pokožka, aby se trochu napila, chudika, a zbylé blátíčko vám pak sličný tricholog odborně smyje. Podstata problémů, které nemám (ano, musela jsem to opět zmínit), je v dehydrataci, v napnuté podrážděné pokožce, v nevhodných přípravcích na objem a taky v silikonech, které vám na pokožce vytvoří gumovou čepici a potáhnou i vlas, aby se leskl, ale nedýchal, stejně jako ta pokožka. Takže jediná možnost jak ven z tohoto problému je používat věci bez silikonů, hodně pít a případně chodit občas na rašelinový zábal k panu Lukášovi. (Zatím má v nabídce jen to…ehm, ehm). Kapyderm ovšem není jen pro stresaře, co mají pocit, že by IMG_1080jejich vlasy mohly být hustější, krásnější, dokonalejší, ale i pro lidi s lupenkou a jinými závažnými kožními chorobami, na které opravdu zabírá a pacientům pomáhá, a proto vlastně o tom píšeme, že… A ne abychom vychválily své přednosti a kštici (po čtvrté:-)
   Ale jedeme dál, po umytí rašeliny šamponem od Kapydermu (jak jinak, nemá smysl to míchat, stejně jako alkohol, že?!) jsem ještě otestovala nějaký olejíček, co dokonale pokožku prokrvil. Nevím, jestli se mi to líbilo, ale bylo to zvláštní. Jako bych měla mokrou hlavu a foukal ledový vítr a při tom mi ale bylo teplo.  Nicméně mé hlavě se to líbilo, tak ať už jdou jednou ty pocity nejistoty do háje, nebo ne? :-) Celou proceduru uzavřela podařená foukaná a my mohly jít domů. To hlavní je používat celou řadu přípravků Kapyderm, ne jen jít na zábal nebo použít ampule a pak to pěkně zafláknout silikonem a jinými hnusy. Musíte to vzít logo-kapydermpořádně od podlahy. Díky zacílení na zákazníka s problémy spíše zdravotními než vzhledovými jsou všechny lahvičky i logo Kapydermu tak trochu mimo fashion svět, takže se nelekejte. Tady stejně jako u Ballantine´s platí, že to podstatné máte uvnitř, tak proč řešit, jestli obaly jsou nebo nejsou sexy, že? Kupte si je a sexy budete vy, a to je nejpodstatnější!

 

PS: Pan Lukáš není jen sličný tricholog, ale také velmi milý člověk, který chce lidem opravdu pomoci a svým výrobkům věří. Nakolik, že nám některé – pro čtenářky a pro čtenáře – věnoval. No a protože já mám (tak a teď to řekněme všichni společně) “krásné zdravé husté dokonalé vlasy” a Fatalka na tom není až tak špatně, jak si myslí (kočí, vážně ne, jsi krásná!), tak jsme se rozhodly přípravky věnovat tomu, kdo je opravdu potřebuje. Nicméně nic není zadarmo, takže někdy v příštím týdnu vyhlásíme soutěž o přípravky a ošetření značkou Kapyderm. Těště se! :-)

 Follow on Bloglovin

foto: archiv 2 30, Kapyderm.cz

Posted in krása, kosmetika a tak., Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , , , | 6 Comments

Rychlé tipy, které nejsou pro panenky

1 LaCaraOculta(FF) Musíte, prostě musíte

vidět:
Děsivé filmy jako Elementární částice, La Cara Oculta, Daydream Nation a Perks of Being a Wallflower. Na oddech potom Surfařku a Mladou Viktorii. Jeslti se budete bát, nebo vám přitom a potom bude 1 the-perks-of-being-a-wallflower-6trochu DIVNĚ, tak si nestěžujte, já jsem vás varovala.

navštívit a jíst:
Cokoliv v Café Lounge. Už jsme tam byly asi třikrát a pokaždé super. Znalci sem chodí na kávu, my na hezké prostředí, milou obsluhu a jídlo. Nejhezčí místa jsou v přední části restaurace a na proužkovaných křesílkách u 1 cafe loungeokna. A jen mezi námi – pokud budete čekat na recepci předtím než vás usadí, chovejte se kultivovaně. Jsou tam kamery, že.
Těch jsem si všimly, až po několika přeeedlooouhých minutách pobíhání, výskání a hraní si na cirkus a berní úřad. Echm. Ano, tři vysokoškolsky vzdělané ženy. Ju, a buchty a mazance tam opravdu chutnají skoro jako domácí.1 young adult

vynechat:
Opocené bary plné opocených lidí. Pokud ten bar byl strašný před rokem, strašný zůstal, tak to prostě je. A jestli se vám tam nelíbilo tenkrát, poté, co jste o rok rozumnější a zkušenější (no..), se vám tam nebude líbit tuplem.

Stále stejné emocionální výlevy. Ano, všichni víme, že je to idiot, který vám ublížil. Že tu mrchu nemůžete vystát. Že tohle není fér. Že jste se snažila. Že jste mu věřila. Jo, je to blbý. A od toho jsou přátelé, aby vás vyslechli. Ale pokud se nedokážete soustředit na nic jiného než na obrovské emocionální drama, nedivte se, že na vás najednou nikdo nemá čas. (Nediv se, milá Fatalko.)

Follow on Bloglovin
foto: my.remezcla.com, collider.com, nasegastro.cz, voraciousfilmgoer.blogspot.com, profiblog.cz

Posted in Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , , , | 4 Comments

Co jsem se naučila v březnu

1 eating(FF) Když něco sním a nikdo to nevidí, je to jako bych to nesnědla. Tolik k jarní dietě.

Sebelepší nápad je vám na nic, pokud se o něm nikdo nezdozví, nebo pokud čekáte s jeho realizací na ten nejlepší čas. To je prostě jako s tou lahví vína schovávanou na speciání příležitost a schovávání krásných šatů na 1 britneyrande s tím pravým. K čertu s tím.

Emoce jsou bezpečné. Ať žije kineze.

Po třicítce by už nikdo neměl dělat recepční, servírku nebo nosit dva cůpky, laciné pestrobarevné holínky nebo flitrové tričko.

Stěhování a zařizování domácnosti je sice zábavné, ale taky únavné. Nejspíš proto lidé žijí 1 wine hutterstock_1013504321v páru, že.

V pivnicích mají hnusné víno. Vždycky. Bílé i červené.

Co se duchovní ochrany bytu týče, andělé se krásně snesou s předměty feng-shui. Věci nemusejí být vždycky logické, systematické a vědecké. Někdy stačí, že krásně fungují. Že cítíte, že fungují.

1 jana 69557_438219302902035_1599147575_nNemusím se omlouvat za to, že jsem citově založené, idealistická a abstraktní. Skoro bych i řekla, že i to je jeden z důvodů, proč mě lidé mají rádi. Ber, nebo nech být.

 

Follow on Bloglovin
foto: oystermag.com, squidoo.com, mywinetribe.com

Posted in ...v březnu 2013, v roce 2013 | Tagged , , | 6 Comments

Ach ta zima…velká blbost!

tumblr_me60nlyFBu1rpbbf5o1_500(Boh) Nemůžu se ubránit dojmu, že jsme národ mrzoutů a vzdychalů. Ano, zima trvá déle, než jsme zvyklí. Ano, je to nepříjemné, ale víte co je ještě horší? To neustálé fňukání, lamentování a hořekování nad něčím…CO NEMŮŽEME ZMĚNIT!
Upřímně, začíná mi zima lézt na nervy už jen kvůli těm kecům. V televizi, v novinách, na internetu, při rozpravách s přáteli nebo při setkání skoro cizinců ve výtahu. Ano, chci už dát tu ušmudlanou péřovku do čistírny, a taky se bojím, že neužiju oba designové kabáty, co jsem si koupila ve Florencii, protože jaro nebude a nastane rovnou léto, ale tohle bručení a nadávání mi teda bere víc energie než zima samotná. Lidi, je to s váma k uzoufání!
Pokud to chcete zimě natřít, začněte se chovat, jako by nebyla. Kupte si hyacinty a narcisky, protože světe div se, ony vám za oknem vykvetou. Začněte nosit květiny ve vlasech a připravte se na jaro. Udělejte si super barevnou pedikúru, jako byste měly(i) už zítra vyrazit v sandálech a pusťte si italské songy. V baru si dejte mojito a soustřeďte se na sebe, na jaro, které přijde, na všechno, co chcete podniknout. A těšte se!
Anebo přijměte zimu, která u nás zůstala trochu déle a jděte stavět sněhuláky. Koulujte se s takovou radostí, s jakou to děláte v listopadu s prvním sněhem. Mějte radost z bílé pokrývky i z poletujících vloček. Protože jestli budete ještě chvíli nadávat, Vesmír si bude myslet, že hromadně objednáváte zmizení zimy a příští rok nebudeme mít nic. A co se potom bude dít? Budete se o tom bavit celou příští zimu…že tenhle rok není obrázekzima. ŽE?! Vaše neustálé lamentování, posty na facebooku a jiné projevy jsou zbytečné, protože jediné, co to opravdu ovlivní, je náladu lidí kolem vás.
(K horšímu. A to opravdu chcete? Vážně se na téhle “blbé” náladě chcete podílet? Já myslím že ne.) 
Přestaňte se už rouhat a s pokorou přijměte rozhodnutí matky přírody, nebo vám všem ještě nakope zadek. A když ne ona, tak já Bohyně určitě. Řekla bojovně a s kytkou ve vlasech zalila narcisky za oknem.

Follow on Bloglovin
foto: tumblr.com, fotoarchiv Bohyně

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 25 Comments

Znovu zrození o velkých nocích

1 velikonoce favim com(Boh) Po Modrém pondělí a Žlutém úterý, kdy jste jistě všichni uklízeli a vymetali smetí, špatnosti a hlavně zimu z domu…(no evidentě ne všichni, protože se nás ta zima nějak drží, že? Je to vaše vina!) jsme prosvištěli Škaredou středou (ano, kdo se mračil o Škaredé středě, bude se mračit celý rok, no já naštěstí byla na super koncertě, takže vrásky opět oddáleny…uffff), včera jsme se (o Zelený čtvrtek ne, nejedná se o protěžování jedné politické strany) ládovali špenátem něbo něčím zeleným, až jsme došli do dneška. Do Velkého pátku. O Velkém pátku byl ukřižován Ježíš Kristus (R.I.P.) a bude se sloužit mše bez varhan. Kdo se však nechystá do kostela, měl by vyrazit do přírody, protože dneska by se měly také otevírat skály a vydávat své poklady. 
   Ovšem velký přerod nás čeká až zítra, v sobotu. O Bílé sobotě se zapalují svíce, jakožto symboly nového života. Noc mezi Bílou sobotou a Velikonoční nedělí je nejen okamžikem vzkříšení Krista Pána, ale hlavně symbolickým vítězstvím světla nad tmou. Takže pokud se chcete na jaro připravit, pokud chcete zažít přerod a to staré nechat za vámi, zapalte svíčky a poproste Vesmír o vyřešení všeho, co vás trápí. Nebe se tu noc otevře a všechno půjde lépe!
   1 velikonoceV neděli, na Boží hod velikonoční, už s klidným srdcem napečte beránky a mazance (nezapomeňte na křížek),  nabarvěte vajíčka, která budete v pondělí rozdávat a jděte brzo spát. Kapitalisti nás připraví o jednu hodinu, což velmi špatně nesu, ale nic s tím neudělám. Nechte se o Červeném pondělí vyšlehat, ať jste zdravé a plodné a mužům kolem sebe darujte červená vajíčka, aby i oni byli plodní (vejce k vejci, že?! ehm, ehm).
   Velké noce nejsou jen o mrtvém mučedníkovi na kříži, jsou i o novém životě o nových začátcích, o přerodu, o jaru, které má přijít a o radosti. Kupte si něco nového, ať vás v pondělí beránek nepokaká a ukažte Vesmíru, že vy jste připraveni. A ono to jaro přijde. Když jsme připraveni, všechno pak přijde!

Follow on Bloglovin

foto: favim.com, google.com

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 3 Comments

Rychlé tipy aneb Čím žijeme

1 matějská(Boh) Musíte, prostě musíte:

Jít:
Na Havelku a jeho swingový večer (13.4.). A taky na Matějskou pouť, přestože je to tak nějak zvláštně devadesátkové a všude se prohání kačeři (duckface) s fejkovejma vuittonkama. Když budete dostatečně otrlí, najdete si svou atrakci a užijete si to. Tak jako já. (To je aquazorbing…)Looper%20Hero%202

Vidět:
Seriál Las Vegas: Kasino. Hazard není špatný a někdy můžete mít štěstí, ale nad kasínem nikdy nevyhrajete, stejně jako nad berňákem. Dále ještě doporučuji Looper, Lov lososů v JemenuPříliš dlouhé zásnuby. No a taky Silver Linings 1 lawrence_2397638bPlaybook, neboli Terapii láskou, ano FF už o tom psala. Ale tak nějak jsem se v tom filmu našla a celé si to všechno znovu prožila a odžila. Jennifer Lawrence je skvělá a Oscara si zasloužila.

Ochutnat:
Cokoliv z menu v restauraci Oblaca. Skvěle vaří, kulinářský zážitek vás nemine aobrázek2 prostředí je impozantní, nádherné, romantické a velmi, ale velmi kreativní.

Přečíst:
Pokud nemáte na knihy čas, vřele doporučuji zkusit číst blogy. Konkrétně od Radky Třeštíkové Michelle Lasekoot. Jejich fejetony jsou sice o ženách, ale psány s takovým nadhledem, že si je oblíbí i váš přítel. (Já je tomu svému přeposílám….) U nás se michelle2zabydlela Kráva (protože občas se všechny chováme jako krávy, že?) a taky ženský matrix (tím doma pojmenováváme nejedno moje snažení).

Vynechat:
KFC a McDonald. V rámci Fatalčina Kentucky_Fried_Chickenpracovního průzkumu jsem byla donucena opět vyzkoušet (ne)poživatiny z těchto fastfoodů a upřímně, po McDonaldovi jsem měla pocit, že jsem snědla ochucenou vatu a po KFC jsem Fatalce v půl dvanácté v noci volala, že mám pocit, že ty kuřata se ve mně zrodí znova, a vylezou mi pupíkem i s drápama.

Follow on Bloglovin

 foto: amctheatres.com, lmt.knihovna.cz, theindependant.com, fotoarchiv Bohyně a Drahého

Posted in Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , , | 1 Comment

Desatero detoxikace aneb Fatalčiny zápisky z detoxu

528423-img-zdravi-zena-dieta-hubnuti-zelenina-ovoce(FF) 1. Detoxikace je velmi správná a snadná věc. Jsem nejlepším příkladem – já sama jsem se začínala detoxikovat už tisíckrát. (PS: Nikdo nemluví o tom, že jsem se prodetoxikovala až ke správnému konci.)
2. Intoxikace je stokrát zábavnější než detoxikace. To je ovšem veřejné tajemství, o kterém se ve slušné společnosti nemluví, takže o něm nebudeme mluvit ani my. Zapomeňte, že jste něco takového četli.
13327408181893. Detoxikace v podstatě znamená, že ze svého života vyloučíte kofein, alkohol a nikotin (čímž máme půlku zábavy pryč), začnete cvičit, budete jíst zdravě, pít litry vody a hodně odpočívat. Ten odpočinek je dobrý, ne?
4. Pořád jsou tady skvělé věci, které k detoxikaci patří a zahrnuje je – namátkou třeba masáže, ovocné saláty (věřte iStock_000012305890Large_HRmi, budou vám chutnat), tanec (i ten, společně se sexem, prostě JE sport) a spousta zábavných zážitků, které (dočasně) nový životní styl přináší.
5. Připravte se na to, že jakmile se vaše tělo začne čistit, budete mít (taky dočasně!) ohavnou pleť. A tím myslím opravdu ohavnou. Na druhou stranu – když všechno na jaře bude pučet, budete trendy!
6. Společně s toxiny, které budou pod Detox_Juices_smallvlivem prospěšné diety, cvičení a vitaminových koktejlů mizet z vašeho těla, se mohou vynořit i negativní myšlenky. Ty chtějí taky pryč, tak se jich nebojte, nedržte je, prociťte je a nechte je jít. Ta úleva bude přímo hmatatelná.
7. Super je, že smyslem detoxikace je zbavit se škodlivých návyků – takže proč to nevzít gruntu? Zbavte se rovnou i Detox-Freindshipsoblečení, které vám nesluší, lidí, kteří vám nedělají radost, věcí, které vám překáží a činností, které vás netěší. A nezapomeňte na mentální návyky, která vám možná škodí víc než hamburger s mojitem dohromady. Ano, mám na mysli to věčné sebeobviňování, sebekritiku a nedostatek lásky k sobě samým. Pryč s tím!
8. Dalším nesporným plusem detoxikace je, že o ní můžete důležitě vyprávět. V práci, mezi kamarádkami, u 4714493-kalendar-campari-09-jessica-albakadeřnice i v klubu budete působit dojmem člověka, co se vyzná, ví, co je pro jeho tělo nejlepší a vůbec je celý cool. Ne že vás někdo vzápětí nachytá u baru, popelníku, v cukrárně nebo fastfoodu! Do takových podniků vyrážíme v období D zásadně v paruce a černých brýlích.
9. Hříchy, kterých jste se museli vzdát, vám poté budou připadat ještě lákavější a zábavnější. Nebo ještě lépe – carrie-bradshaw-writingbudou vás odpuzovat, vaše po zdraví a čistotě toužící tělo je bude odmítat a vy se jich konečně zbavíte! Už žádné noční vyjídání ledničky, zaprášený rotoped a pařby do pěti do rána. Ach. Ouvej.
10. Teď už mě omluvte, musím si jít na zítra připravit salát z klíčků a naložit se do levandulové vany. Ten obal od mekáče a sklenka červeného povalující se u počítače nejsou moje! To tady musel někdo zapomenout…

Follow on Bloglovin

fotozdroj: prozeny.blesk.cz, blog.avocado.org.au, newyoumedia.com, bleskove.centrum.cz, carriebookproject.com

Posted in 10 důvodů, krása, kosmetika a tak., Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , , | 5 Comments

Bílé šaty všechno spraví

1 taková budu(Boh) Jsem ve věku, kdy se všichni kolem nejen žení a vdávají, ale oni už i splácejí hypotéky a plodí a rodí děti! Já osobně nemám pocit, že umřu stará osamělá a budou mě ohlodávat kočky. Samu sebe vidím jako báječnou matku, dokonalou manželku a partnerku, v teple domova s nejlepším partnerem, manželem a otcem mých dětí na světě (…ideálně v jedné osobě).
Jediné, co mi nějak neštimuje jsou svatby. Vždycky jsem je považovala za něco nudného, trapného, přeplácaného a neuvěřitelně drahého. Mám kamaráda, co se rozváděl dřív, než splatil hypotéku za svatbu. A má kamarádka se bavila víc na své porozvodové hostině než na té svatební. No a já, já jsem si nikdy neoblíbila vzhled princezny s loknami a přiblblým drdůlkem, závojíčkem a ono sněhobílé  předstírané panenství. Na druhou stranu verze děvky nevěsty mě neskutečně děsí, takže co si vybrat, že…
Jedinou super svatbu jsem zažila v Dubrovníku, kde na schodech kostela stálo přes sto svatebčanů včetně ženicha a nevěsty a všichni šťastně a radostně zpívali jakousi tradiční píseň za doprovodu harmonikáře a několika hudebníků. Vál svěží vítr okořeněný balkánem a opravdovou radostí a když si teď po letech na tenhle zážitek vzpomenu, naskočí mi husí kůže a bodne malý osten závisti, protože vím, že v Čechách mě asi něco tak uvolněného a neskutečně radostného nikdy nepotká. Alespoň ne v souvislosti se svatbou.
Nicméně i přes odpor k tradičním českým  svatbám věřím na svazek, na lásku a hlavně na věrnost. Na souznění duší, na to, že mě nikdo nikdy nedá a bude mě bránit hlava nehlava a že spolu zestárneme, protože jsme si souzeni, protože jsme oddáni. Oddáni jeden druhému, oddáni před Pánem Bohem a celým zástupem kamarádů a příbuzných. Nikdy jsem na rituály v bílých šatech nevěřila, ale po nedávné zprávě o osmiletém chlapci, co si vzal šedesátiletou ženu jen proto, aby zlomil kletbu svého rodu, jsem si uvědomila, že svatba může být i očistným rituálem. Uzavírá to staré, ale rozhodně to neznamená, že by po svatbě měl být životu konec. (Jak jsem si dřív myslela.) Naopak, svatba vám dává možnost začít něco nového, s tím stejným a přesto jiným, uzavřít jednu kapitolu a začít další, najednou někomu a k někomu oficiálně patřit. Dostane se vám obrovské volnosti, jistoty a především štěstí. Zvlášť když zlomíte kletbu a je už jedno, jestli tou kletbou je 1 naděje 420986_378726365475928_180165568665343_1763912_2089005297_nstaromládenectví, smůla v předchozích manželstvích, neplánované těhotenství nebo třeba přání vašich předků, abyste se vzali. “Bílé šaty všechno spraví,” řekla jednou Fatalka. A měla obrovskou pravdu. Jen se podívejte na Františka I., ten se také oženil. Sice s církví, ale je zde naděje, že se všechno spraví! A o tu naději nám přece v životě jde, nebo ne?

Follow on Bloglovin

foto: google

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 28 Comments

Rychlé tipy aneb Čím žijeme

1 art ihned cz(FF) Musíte, prostě musíte:

Vidět:
filmy Nespoutaný Django (a ta hudba, ta kamera, ten střih! Ach!), Terapie láskou (miluju Bradleyho Coopera a vztahová dramata. Ve filmu.), seriály New Girl a 2 Broke Girls (jsou hezké, vtipné, trochu 1 cbs-2011-2-broke-girls tvjam co ukstřelené a vždycky to dobře dopadne),

Číst:
Debordelizace hlavy, Happiness Project, Cesta pravého muže (ano, zdravím naše mužské fanoušky, nicméně doporučuji i ženám, protože o těch se tam píše také dost),

Vyzkoušet:
1 debordelizace%20hlavy sunyPodívat se na Zprávy na ČT1 – jak říká Boh, moderátorky mají konečně dobré střihy šatů, kvalitnější materiály, stojí a nevypadají jako z roku 1984. nic proti tomu roku, ale…
Poslouchat Radiožurnál, protože tam mají zajímavé zprávy, skvělé hosty, řeší aktuální témata, snaží se zůstat objektivní a navíc hlásí čas každou čtvrthodinu, což Fatalku dokáže vykopat z postele, koupelny a následně i bytu. Někdy s hodinovým zpožděním, ale co. Z hezké čtvrti se do horší jezdí prostě špatně!

laveraNevyzkoušet:
Biošampon od Lavery. Ledaže na Čarodějnice, až budete potřebovat vytvořit na hlavě zběsilý chomáč, který nejde rozčesat a roztřepí vám vlasy tak, že by do nich začaly za pár dní klást vajíčka ptáčci.
Kardamom v kafi. Prostě divný. Nebrat.

foto: art.ihned.cz, suny.cz, tvjam.co.uk, vlastní archiv

 

Follow on Bloglovin

Posted in Co se nám honí hlavou, Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Tagged , , , | 6 Comments

Již zítra, již zítra… ples Rajón Gala

lazy(Boh) Strašně se těším. Zítra se koná první všeumělecký ples Rajón v Kulturním domě domovina Na Maninách. Všichni by měli být v gala let 40., 50. a 60. Kromě hudby, Zig-Zag tap & swing (taneční skupina) a toho všeho reje je pro mě osobně velmi lákavá přítomnost Lazy Eye, která se specializuje na 50.léta a ve svém budoiru dokonce dokonalé kolové šaty se spodničkami prodává. (Video Divokých matek v šatech od Lazy ke shlédnutí níže)
   Naše přípravy nejsou nic moc. Díky pracovnímu nasazení jsme neměly šanci sehnat extra supr dupr šaty ani doplňky, takže jsem se rozhodly neutrácet, namixovat vlastní kousky a hlavně si to užít.
   Naše rozhodnutí “to moc nehrotit” padlo o víkendu, kdy jsme s Fatalkou jak šílené pobíhaly po městě a sháněly perly, lakované boty, vestičky, punčochy a jiné propriety, které zítra nutně, ale nutně budeme potřebovat. Dress code je sice gala, ale například Drahý půjde v méně formálním úboru, protože prostě kvůli tomuto večeru nebudeme kupovat nebo půjčovat smoking. (Ano, užil by ho i při jiných akcích, jakou je například myslivecký ples v horní dolní, v plné polní…atd., ale zatím smoking není naší prioritou). A navíc mu to takhle strašně sluší. Nechal se včera dokonale ostříhat, oholí si kvůli této akci bradku, takže na to, že je chlap, se kvůli jednomu pofidérnímu plesu opravdu překonává. (Už jsem jednou psala, že Drahého nikomu nepůjčím. Ano, je úžasný, ale za-po-meň-te! Najděte si svého drahého, nebo…!)
moviebeauty   Já osobně si vystačím s šaty, co jsem měla na Havelkovi (řezníkovu dceru trochu přetuním v potetovanou námořníkovu milenku a bude vystaráno) a Fatalka, která chtěla původně jít za Marilyn se nakonec do všeumělecké společnosti uvede jako blonďatá verze Snídaně u Tiffanyho. Stačilo si koupit jednu tiáru a Merilyn šla do háje. Jo, tak už to s drahokamy a perlami bývá.
   Tenhle ples je prvním svého druhu a tak nikdo neví, jak vlastně dopadne. Jestli všichni přijdou v gala nebo se bude cenit alespoň snaha, kterou někdo (jako my) měl. Tak jako tak to bude unikátní, a proto jestli nevíte co s načatým čtvrtečním večerem, přidejte se k nám a vyražte na Rajón. My tam budeme!

video: Divoké matky
foto: lazy eye, moviebeauty.wordpress.com

Posted in Co se mi líbilo, Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , , , | 5 Comments

Velká omluva

(FF+Boh) Omlouváme se, že neblogujeme pravidelně, někdy i týden mlčíme, no, někdy i dva. Jak to tak vypadá, možná existuje něco…ehm, někdo, kdo nás donutí ve volném čase, který zhruba mezi 00:35 a 6:50 každý den máme, abychom něco pěkného zase napsaly.

blog

foto zdroj: email od kamarádky, takže nemáme šajna kdo fotku dělal, komu patří a kdo k ní má práva, ale fotka nám nepatří a nechceme ji zneužít… (na Ryana se ty práva vztahují taky?)

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 6 Comments

Návrat prince

1 28ea9bb0c6_12354754_o2(FF) Připadá mi, že celý víkend lidé pili whisky, kupovali tulipány a řešili vztahy. “Všem jeblo,” zhodnotila promptně celou situaci Bohyně.
Nu, co s tím už…
“Jak to udělat, aby bylo všechno jako na začátku vztahu? Abych byla zase princezna? Nemůžete o tom napsat?” zeptala se při kulinárním večeru u Bohyně kamarádka. 
“Co vlastně ty ženy chtějí?” zajímal se pár hodin předtím kamarád.
Neumím psát obecně. Znám jen své zkušenosti a svůj život. A samozřejmě příběhy a zážitky mnoha lidí, kteří se mi z neznámých důvodů svěřují. “Ženy chtějí lásku, něhu, úctu a pozornost,” odpovídám bezelstně a sama za sebe. Nevím, co chtěji ostatní ženy. Třeba fakt chtějí ty domy, auta a děti. Já nevím.
“Taky pocit, že když s někým jsi, tak jsi doma. V bezpečí. A že jsi sám sebou v nejlepším smyslu toho slova. Svým nejlepším já.” “A chceš se zlepšovat,” dodává Bohyně. 
“Moc abstraktní, málo konkrétní,” reagují muži.
Sorry, manuál na lásku nemám. Nevím, jak se vrátit na počátek vztahu, kdy bylo všechno růžové, krásné a bezproblémové (výjimky potvrzují pravidlo – také to mohlo být vzteklé, divné a protivné, aby se z toho diamant teprve vytesal.) Ani si nejsem jistá, že by se člověk na začátek měl chtít vracet. Spíš by se měl přizpůsobit situaci, a pokud vztah nestál jen na chemii, nechat ho vyvíjet. A snažit se.
“Člověk by se měl pořád chovat jako na začátku vztahu, i když se do toho potom musí trochu nutit,” myslí si jiný muž. Být pozorný, milý a nadšený.
Co se návrátů princů a princezen do vztahů týče, odborně jde poté, co opadne zamilování, o “pokles intenzity příjemných pocitů z prosté existence toho druhého.” Lidsky řečeno – už prostě nestačí, že jste spolu. Někdy ne. Musíte 1 He-s-Just-Not-That-Into-You-hes-just-not-that-into-you-16685867-950-620se víc snažit.
Moc abstraktní, málo konkrétní?
Překvapujte se. Udělejte něco milýho. Udělejte něco jinak. Kupte si ty podvazky. Jeďte pryč. Nenechte dny ani vztah zevšednět. Stojí to za to. Protože dokud se budete potácet jen od jednoho chemického pobláznění k druhému, nikdy nevytvoříte to, co je magické. Dvojici. Protože jak říká scénáristka Eva Papoušková: “Dvojice je nějakým způsobem magická. Takže si říkám, že partnerství mezi mužem a ženou je to nejvyšší, čeho jsme na světě schopni. Partnerství je krásné, ale musí se budovat a pěstovat. Když se podaří vybrat toho, který mě doplňuje, a ty naše půlky do sebe zaklanou, je to vrchol všeho. Jen ten výběr je ta nejtěžší věc.”
Amen.

foto zdroj: google

Follow on Bloglovin

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , , | 5 Comments

Nákupy v Miláně – na co se před odjezdem připravit

110319_Milano-0314bw50(Boh) V Miláně jsem studovala. Miláno je můj druhý domov. Nikde se necítím sama sebou tak,  jako v Miláně. Ani mé rodné město stověžaté mi tenhle pocit nikdy neposkytlo. Miláno je specifické. Není to ani romantické Toskánsko, ani teplý hlučný jih. Přesto by tam všichni rádi vyrazili a konečně to město módy spatřili. Abyste nebyli zklamaní – neboť nevědomost zklamání může plodit – rozhodla jsem se vytvořit speciál pro ty, kdo se chystají do Milána na výlet. Doporučuji zimu – konec ledna, kdy slevy vrcholí a slunce začíná hřát.obrázek

1. Pokud chcete ušetřit, jeďte nízkonákladovou společností. Osobně doporučuji Easy jet nebo Wizz Air. Pokud vaše letadlo dosedne v Malpenase, bude vás shuttle stát 16EUR tam a zpět –  oproti Bergamu, které je pouze za 10EUR. Bývalo také za 16, ale před půl rokem na trh vstoupil nový dopravce a začal nabízet jednu immaginecentralejízdu za 5 a co myslíte? Během jednoho dne ostatníspolečnosti zlevnily ze svých 8 na 5. A jelo se dál… Tomu se říká vyspělá společnost s konkurenčním trhem.

2. Pro výběr hotelu doporučuji cokoliv, co je do 5 zastávek metra od Duoma. Jinak to nemá smysl. Taky se podívejte na Googlu do mapy, jak moc je hotel vzdálen od metra, protože milánské ulice jsou opravdu velkorysé pictures_program_1_2012_KorenSports_1_mala_383217a i když se to nezdá, hodně během těch svých nákupů nachodíte.

3. Zapomeňte na sexy košilky a vemte si flanelové pyjama. V hotelech jsou jednoduchá okna a topí se jen občasně. A péřové deky neexistují, jen takové ty těžké larisy. Když dá nějaký šikula topení za skříň, jediné, co bude opravdu vyhřáté, budou vaše kabáty. Ale vám z toho pak v noci jebne. Jednu noc jsem byla nucená spát v oblečení thunderinourheartspod péřovkou…

4. Co se počasí týče, většinou je koncem ledna, kdy slevy vrcholí, v Miláně chladno, ale svítí sluníčko a všechno je celkem příjemné. Stačit by vám měl kabát a normální kožené boty. Nejedete na severní pól, ani do Špindlu, tak se prosím zbavte těch baťůžků, pohorek a funkčního oblečení. Miláno je město módy a imagesCA0SDWCMtady se víc než kde jinde dá na vzhled a styl. Funkčnost a pohodlí je někde na chvostu priorit. A navíc z vlastní zkušenosti vím, že se tam pak mezi norky, kožichy, designovými úbory a koženými nakrémovanými botami nebudete cítit dobře. Tak tu blbou hnusnou zimní bundu mdlé barvy se zmatenými potisky nechte doma. Jedete do města, ne na lyžovačku!

MetroMilano1

5. Metropolitana (metro) stojí cca 1,50. Doporučuji v automatu koupit lístek na 10 jízd, je to výhodnější. Pokud jste dva, kupte dva, nelze odcvaknout dvě jízdy na jeden zátah. Jo, a nedávejte si je do kapsy. Na lístcích je kód, který se nesmí zlomit, jinak nefunguje. Navíc u některých východů můžou požadovat protáhnutí lístku turnuketem, jinak se z metra Milan-Fashion-Week-SS13-day-4-26nedostanete, takže ho neztrácejte! Špatně by se to vysvětlovalo. Většina Miláňanů neumí anglicky :-)

6. Na černo nejezděte, nikdy. V Miláně je propracovaný systém revizorů, kteří chodí ve skupinkách, zastaví si dopravní prostředek a všechny vás zkontrolují. Navíc mají právo na vás sáhnout, nebo vás i zadržet. Pokud OLYMPUS DIGITAL CAMERAnechcete mít historku s touto tématikou, kupte si lístek. Viz rada 5.

7. Možná to vypadá, že protěžuji metropolitanu, ale tramvaje jsou taky fér. Některé mají dřevěné lavice a broušené lustry, některé jsou nové s klimatizací. Ale pro někoho, kdo nezná systém milánského jízdního řádu je metro nejspolehlivější. Tramvaje nemají intervaly a nevíte, jak dlouho cesta MILNO-~1trvá. Navíc v busu i tramvaji hlásíte předem, že chcete vystupovat. Taky se tu vstává zastávku předem. Ne jako u nás, kdy sedíme do poslední chvilky. Ale i tak, je to výzva, tak do ní skočte. A to doslova. Když totiž uvidíte tram stát na semaforu, klidně zabouchejte řidiči na dveře – otevře vám. Opravdu. Nezapomeňte pak na hlasité grazie! Tady se obecně nekuňká a emoce se projevují. Vždy a všude. O komentáře nikdy není nouze. (Ach,milano11 jak já to tam miluju!Klid Bohyně, pokračujeme…)

8. Nákupy v Miláně jsou jako novostavba. Máte rozpočet, který ovšem stoprocentně přešvihnete. Tak to prostě je. Přiznejte si to už! Jste totiž ve městě, kde nic není nemožné. Kde všechno co si usmyslíte existuje. Ale jakmile to najdete, nesmíte váhat a musíte to socialwardrobe blogspotkoupit. Obchody se jednak dost často mění – dispozičně i sortimentem – třeba Benetton přehazuje své zboží z jednoho krámu do druhého – a jednak je tu velká kupní síla. Jednou mi někdo začal tahat kalhoty přehozené přes dveře kabinky, protože se mu hodily. Tak jsem dost razantně zatáhla zpátky. Signora málem upadla, ale dokonce se mi omluvila. Fantozzi_il_ritorno Bianca-Balti-Dolce-Gabbana-2012-1 Breakfast 2009_03_27-DinnerPartyA kalhoty jsem uhájila. Kapitalismus je boj. Ale stojí to za to, přátelé!

9. Takové ty představy o zavalitých tmavých Italkách a mohutných švarných Taliánech nechte doma. Tady jste na severu, ne v Calabrii. Tady jsou lidé spíše jako tmavší Švýcaři, nejedí moc maso, takže jsou hubení, drobní a křehcí, ostatně ono jim nic jiného nezbývá. Dolce a Gabbana větší než 38 nedělá. Ona totiž fashion není moc hezká na nedokonalých tělech. Pro ty byla vymyšlena špatně padnoucí konfekce, otrle napsala ta, co má italskou padesátku. (Drahý se oblékl skvěle. Já jsem se tentokrát zaměřila spíš na doplňky. Hanba mi, že jsem se tak vykrmila!)

10. Pokud máte smartphone, tak jste na tom stejně jako s tatrankou. V Miláně není skoro nikde free wifi a když ano, tak stejně potřebujete velmi složité heslo a když už se konečně připojíte, nic nestáhnete. Je to dané tím, že internet je celkem drahý, pak se tu dost dodržují jakési normy o autorských právech či co, ale především je to dané italskou mentalitou. Sešli jsme se v restauraci, abychom si vychutnali jídlo, dobré pití a hlavně se viděli a poklábosili si. Jen blázen by o obědové přestávce vybíral emaily. Vždyť je to přestávka k odpočinku, no ne? A když jste na dovolené?! Madonna!! Máte odpočívat a ne psát sms, čučet do mailů, facebooků a IMG_0546jiných volovin. Žijte přítomností. Na virtuální realitu zapomeňte. Nechte ji doma.

11. Pokud jste si v průvodcích načetli nějaké ulice, kam jít nakupovat, jistě tam jděte. Já vám k tomu všemu ještě doporučím – v dalším článku – kam zajít, když chcete z Milána dostat víc než jen katalogovou zkušenost. Možná nakonec utratíte víc, ale rozhodně vám tahle IMG_0557dovolená nezapadne mezi ostatní dovolené. Mám pro vás přidanou hodnotu – zážitek a opravdový spirit Milána. (Neocení ti, co rádi jezdí s Čedokem do Bibione)

12. Miláno nejsou jen obchody. Jsou to také úžasné památky, dech beroucí výstavy a ulice, které vás baví. Lidé, co jsou zajímavě oblečení, norkové kožichy v pohybu a spousta dobré kávy, vůní a nálad, IMG_0087které vás pohltí. Ale ne tak, že byste se jich nemohli vzdát. Říká se, že v Miláně jsou pro vás všechny dveře otevřené a je jen na vás, jestli do nich vstoupíte a uděláte všechno pro to, abyste uspěli nebo ty šance necháte ladem. Speciál o památkách a zastaveních bude opět v samostatném příspěvku.

13. Jestli se těšíte na dobré jídlo, o jakém jste slyšeli v kulinářských IMG_0614pořadech co do nás na všech televizních kanálech tlačí horem dolem, nejezděte do Milána. Jeďte do Neapole nebo kamkoliv na jih, kde se hodně jí a kde se lidé také rodí urostlí, hluční a tmaví. Tady jste v Miláně. Snídá se cappuccio a brioška – čili kapučíno a něco sladkého – většinou croissant, pak se tu obědvají gnocchi nebo šafránová rýže – ano, pouze rýže se šafránem, k svačině možná F2FED84D1E4F691A49DF5C933A6826nějaký jogurt nebo panino – to je tu k mání neustále, takže se hodí kdykoliv – a k večeři něco z aperitiva nebo opět pasta !možná s masem!, možná bez (to spíš). Být štíhlý je v Miláně i jistým projevem vkusu, sociálního statusu a samozřejmě i nutností. Jídlo je tu drahé a nadměrné oblečení se zde vyskytuje po málu. Proč si komplikovat život obžerstvím a nadváhou, když takhle je IMG_0016to všechno snazší a hezčí, že?! (Bohyně se velmi hluboce zamyslela a objednala se na další sezení k dietoložce…)

Jako malá příprava před cestou, kterak nebýt zklamaný v Miláně, považuji první sadu rad za ukončenou. Následovat budou památky a kde se najíst a poté nakupovací speciál. Už teď se sama těším. Při psaní totiž cestuji znova a znova a s každým řádkem mi to moje město chybí.

fotozdroj: archiv Bohyně, google images

Posted in cestování, culinaria, krása, kosmetika a tak., kultura, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , , | 21 Comments

Vyzkoušely jsme – Ivo Toman

(Boh) Jistě, nevyzkoušela jsem Ivo Tomana tak, jak by si asi někdo představoval, ale vyzkoušlea jsem jeho knihu, druhou si koupila a zhlédla maximum videí, co se dalo. Tenhle člověk mě nadchnul. Jeho knihy jsou přímé, ostré jako břitva a pracují s fakty i emocemi čtěnáře.1 a pink-stupid-girl
Je vědecky dokázáno, že své IQ prostě nezvednu, i kdybych se na hlavu postavila. Ale své EQ mohu každý rok zvýšit až o 10% (jak a kdo na to přišel, netuším, ale když něco děláte, výsledky by se měly projevit, nebo ne?). IQ je tradiční inteligence, ale EQ je naše vnitřní emoční inteligence. A tu můžeme ovlivnit tím, že na sobě budeme pracovat. Ono je totiž jedno, jak moc jsem krásná jak ta slavná modelína, když jste nesnesitelná, nevyrovnaná a otravná. Stejně tak pokud budu nafukovací prskavka, co dělá kolem všeho scény a uráží se i na „Dobrý den, přeji“, mé vzdělání mi nepomůže a má nízká emoční inteligence mě vždycky zradí. A to já nechci. Nechci ostatní otravovat a dělat sobě i jim ze života peklo, jen proto, že jsem vnitřně nevyrovnaná.
A tak na sobě pracuji. Již několik let.  Vlastně zvolna uzavírám svou dekádu zvyšováni emoční inteligence (čili dotahuju to na 100%) a můžu vám říct, že je to bezva pocit. Vidět, že ta stará Bohyně by se při sebemenší blbině lítostivě rozplakala, nebo vytvořila dusno a skandál, případně považovala každý šepot za pomlouvání její osoby, ale ta nová, o 100% lepší, je v klidu a pohodě a její okolí taky, tohle vidět a uvědomit si je prostě nádhera. (OK, je to trochu přehnané, ale určitě všichni znáte pubertální vnímání sebe samé a hlavně světa kolem sebe).
V současné době jedu na zdokonalování své osobnosti (jako by to snad ještě šlo…zasmála se afektovaně) podle Ivo Tomana. Jednoho z nejlepších kaučů v ČR, který 1 a 480221_403899036341962_1285270995_npřekonal Touretteův syndrom i systém českého školství, jež ho podle svých měřítek označoval za téměř mentálně postiženého. Ivo Toman dokázal svou firmu dotáhnout tak vysoko, že teď on, chlapík z Ostravy, se zvukovými i pohybovými tiky na požádání (a zaplacení) radí jak být úspěšný, jak zhubnout, naučit se cizí jazyk nebo přestat kouřit. Prostě jak zvítězit ve všem, co Vás napadne. A hlavně jak zvítězit sám nad sebou. Pokud nechcete investovat do knih nebo motivačních CD, doporučuji jeho TV na streamu, kde probíhají rozhovory o úspěchu s úspěšnými lidmi, jakými jsou majitel frenčízy RE/MAX, ředitel a majitel Student Agency, ředitel České pojišťovny nebo majitel Agrofertu Holding. Když překonáte tiky a velmi silný ostravský přízvuk, můžete třeba touto cestou začít na sobě pracovat a motivovat se. A věřte mi, že se výsledky dostaví!

Follow on Bloglovin

Posted in Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , | 1 Comment

Co jsem se naučila v únoru

santabanta com(FF) Když toužíme po hluboké, ušlechtilé lásce a někdo nám nabízí laciný flirt, máme plné právo ho odmítnout. Když to nezabere, máme plné právo poslat ho do p…elhřimova.

S teroristy se opravdu nevyjednává.

Afirmace a mudry fungují.

favim
Není nic špatného na tom opustit lidi, se kterými se necítíme šťastní a nejsme sami sebou.

Čas je nejcennější komodita v životě. Měli bychom dobře přemýšlet, za co jej směňujeme.

Všechno se mění, nic není konečná.

lovely datingLáska a dobro jsou nad vším. Vždycky zvítězí. Vždycky tu jsou.

Když někoho milujte, znamená to i to, že ho necháte jít. Pokud se milujete, pak se vrátí. Nebo se vrátíte vy.

Neshnijte na polštářích laciné stagnace (D. Deida).1-1998-intuice-1_1_1

Pro nás pro ženy, by mělo být břicho důležitější než hlava. To znamená sázet víc na intuici a ženskost než na racio a vědu. (ukradeno K.Lišce Bokové)

 

foto zdroj: santabanta.com, favim.com, tumblr.com, sensaclub.vlasta.cz

Posted in ...v únoru 2013, v roce 2013 | Tagged , , | 3 Comments

Vyděržáj, pijaňjér!

1 Barbie-and-Ken-toy-story-3-13477075-650-450(FF) V čem tkví kouzlo toho, že nakonec potkáte tu pravou lásku? Je to náhoda, osud, víra?
   Třeba moje kamarádka Jana. Dala si inzerát na seznamku a statečně chodila na spousty schůzek. Obdivovala jsem ji za její výdrž, protože já to vzdala po třetí nepovedené schůzce. Ona ne. I když jeden z nápadníků přišel v chlupatém kabátu, smrděl a byl očividně mimo. I když další jí po týdnu intenzivního randění a po zásilkách kytic, které jí i s dárky posílal do práce, přiznal, že vlastně chodí s někým jiným. Nevzdala to ani po chlapíkovi, který se jí zeptal, jaké to je, vypadat jako živá Barbie. A nakonec, na nevímkolikáté schůzce, HO potkala. Vánoce už trávili společně a na jaře se stěhují do zámoří. Nevzdala to, probrala plevy a hle – zrno. Hodné, milé, přesně k Barbie pasující.

   Nebo další kamarádka. Po letech a letech s mužem, který si jí nevážil, využíval ji a vůbec se k ní choval jak k inventáři, se konečně naštvala, vykopla ho a vzápětí potkala mužného Alfa samce, který ji krotí v mezí jí příjemných a už vůbec si ji neplete s pračkou-myčkou-lednicí-peněženkou. Teď vybírá sněhobílé šaty na svatební veselici v Barceloně.

1 postel 544832_311375455594321_242828072449060_813627_299214337_nCo z toho vyplývá? Že to člověk nesmí vzdát. Že i když se zmítá v srdcebolu jak Saša Mašlaň pod vlivem proudu, nesmí přestat věřit. Nesmí se přestat snažit. Musí si namalovat rty, a i když jde z nepodařeného rande, musí věřit, že třeba to další už povedené bude. Smutné totiž není to, že je člověk single, ale až teprve to, když přestane věřit. Saša Mašlaň přece taky nepřestal.

Follow on Bloglovin

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 5 Comments

Není marnost jako marnost

1 the-iconic-tiffany-box(Boh+FF) Když dva dělají totéž, není to totéž. O kosmetických blogerkách toto platí dvojnásob…

Předem bychom rády uvedly, že nejsme velké fanynky článků o krémech z drogerie DM nebo rozboru ladyboxu, který dostal snad každý. Tedy, snad každá. Je evidentní, že nejsme cílovka těchto blogů, alespoň ne vždy. 
   Do drogerií si chodíme pro tampóny a prášek na praní, kosmetiku kupujeme v lékárnách, na letišti nebo v jiném dobře vypadajícím krámu a hlavně, nelámeme si hlavu s tím, jestli to klapne nebo ne. Koupíme produkt a buď nám sedne nebo ho věnujeme kamarádce, matce, sestře, babičce či rovnou hážeme do koše. No big deal. Rakovina, nezaplacený účet za elektřinu a vilný šéf, to jsou pro nás záležitosti k řešení.
   Navíc, je nám třicet a tak už s úspěchem víme, co nám sluší a na co bychom raději zapomněly. Díky zaměstnání na plný úvazek, milostným aférkám, povinným návštěvám u rodičů a jiným okázalostem prostě nemáme čas pročítat charakteristiku každého kosmetického produktu, který někdo jiný vyzkoušel a pak se o tom obšírně rozepsal. 
   Ale jak už jsme v úvodu napsaly, když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. A tak zatímco si jedna blogerka zakládá e-shop, kde se 100% rabatem přeprodává produkty, jiná kosmetická blogerka koná dobro.  Rády bychom tímto upozornily na akci probíhající na blogu Jarmark marnosti, jehož autorka se rozhodla udělat dražbu vlastních boxů, do kterých se jí podařilo sehnat kosmetiku, která není běžně dostupná v drogeriích. Jasně, nevypadá to tak zajímavě, ale opakujeme znovu, je to dražba, čili  – zábava, žádné kliknut na objednat, ale pořádný souboj a navíc se jedná o pomoc. 1 holčička 260151_258849740901946_1556967743_nČástka, která přesáhne náklady na pořízení boxů, jde na pomoc mladým onkologickým pacientům….
A najednou to všechno z vonku vyzerá inak, že?! Že by se dal svět zlepšovat i něčím jiným než tím, že jsme krásné a umíme si dobře nanést make up?

No, tak tahle akce na Jarmarku marnosti nás absolutně nadchla a protože se mají dobré věci podporovat, zde je odkaz na celou dražbu. I my si přihodily. Ukažte, že nejste srabi a zkuste nás přehodit. Pomůžete dobré věci a jako bonus si koupíte kosmetiku bez černého svědomí, že utrácíte. Protože tohle není vyhazování peněz. Tohle je Big deal!

 


foto zdroj: layoutsparks.com, googleimages

Posted in Co se mi líbilo, Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 5 Comments

Ask for more

(Boh) Znáte to, valí se to na nás ze všech stran. Reklamní slogany a hesla, která nám mají vyrazit dech a emocionálně nás naladit na produkt, který si máme koupit. Jeden takový, vlastně dva mě osobně zasáhly. Vyrůstala jsem v čistě porevoluční době. Rekalmy byly jako malé filmy a plechovky se sladkými bublinkovými moky se teprve začaly dovážet. A s celou tou revolucí sem přišlo i heslo Ask for more. Vrylo se mi to do paměti stejně jako Just do it nebo Always Coca Cola. Nikdy v životě jsem opravdové Ask for more neuskutečnila. Ale jednou k tomu muselo dojít. A tak jsem se v rozhodném okamžiku nadechla a uplatnila heslo z reklamy na….ano, modří už vědí, je to Pepsi….. a to hned dvakrát po sobě. V partnerství a později i v zaměstnání. Ve dvou velmi zásadních složkách mého života.

A světe div se, mám more than I asked for. Jak bychom my lingvisté řekli. A díky čemu? Díky Pepsi. Díky tomu ohavnému moku a taky díky hlásku, který jsem ze sebe vyděšená k smrti vypravila a KONEČNĚ si řekla o víc. Takže pokud nejste v jakékoliv sféře svého života spokojeni, je tu pro vás Nike a Pepsi. Just do it a Ask for more. Nebojte se, klapne to! Já jsem toho zářným příkladem.
brand-ask-for-more-small-88190

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 13 Comments

Sex ve městě je skutečný

bagel(FF) Zcela nezáměrně a neplánovaně zažíváme situace jako ze Sexu ve městě. Ne naschvál, ale prostě se to děje. Je to důkaz, že scénáristé si scény nevymysleli při popíjení martini a zírání z okna na Central Park, ale že je buď sami odžili, nebo velmi dobře odpozorovali. Tak třeba Bohyně. Zablokovala si chudák záda a chystala se, zmámená valiem a plnícími se sny, ulehnout do vany. “Teplo pomáhá,” hlesla vyčerpaně, když mi volala. A volala mi proto, abych, až se stane nějaké neštěstí a v té vaně zůstane vzpříčená navždy (Drahý lyžuje), já byla na příjmu a poslala k ní někoho, kdo ji, stejně jako Mirandu v Sexu ve městě, popadne, zabalí do předložky a odveze k lékaři. “Nemám Aidena,” prostestuju. Nemám k ní koho poslat! Nemám nikoho, kdo se postará o mé nemocné kamarádky. Tahle scénka zrealizovat nepůjde. Už i kvůli tomu, že Bohyně nemá v koupelně látkovou hebounkou předložku, ale dřevěnou. Vím, že dokáže nemožné, ale obalit se kusem dřeva asi ne. A sama se nezvedne. A já mám mastné vlasy a pocit, že budu blinkat KFC. Neptejte se, proč jsem si ho dávala. Asi dočasné zatmění smyslů. Takže nikam jet nemůžu. Bohyně zemře ve vaně a já nevím, jak to jejímu Drahému vysvětlím. Ach bože. Bohyně nezemřela, protože přežije všechno. Teď už jo.

miranda-and-carrie_bA další scénka ze Sexu ve městě na mě čekala hned následující den. “Ano, budu bydlet sama,” odpovídám tu zásadní otázku, položenou mi ten den v různých variantách. “V bytě je JEDNA osoba?”, “Takže tam žijete jen vy?” a “Takhle to zůstane na věčné časy?”. Fňuk. “Ne, takhle to zůstane, dokud se nevdám a nebudu bydlet s manželem, dětmi a labradorem v domě u potoka s jabloňovým sadem,” skoro se rozpláču nad formulářï o dodávce plynu a modlím se, abych nedostala záchvat úzkosti, jako když se do nového bytu stěhovala…ano, Miranda. Ale co. I kdybych ten záchvat na ulici dostala, Bohyně vzpříčená ve vaně obalená jasanovou podložkou by přijela a pomohla mi. Protože to je to, co máme se seriálovými hrdinkami opravdu společné. Přátelství.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 6 Comments

Sv.Valentýn podle Bohyně

Valentýn(Boh) Fatalčina Valentýnská nálož růžového slizu byla psána z pohledu luxusní SINGLE blondýny, takže by se mohla někomu zdát neobjektivní, něco jako pohled z opačného břehu. Co ona o Valentýnovi ví, pche! Nebo to tak není? Jak jsou na tom zadaní? Také budou slavit? Nebo naopak odsuzovat? Po velkém Fatalčině úspěchu s příspěvkem na téma Sv.Valentýn přidávám i já svou trošku do mlýna.
  Jsem zadaná, bydlíme ve společné domácnosti a občas si hraju na náhradní matku. Nelítají kolem nás holubice míru a nehraje hudba –  o tom jsem se již zmiňovala, ale i tak je to nádherné. Každý den. Takže svátek Sv.Valentýna mě k nákupu přáníček se srdíčky a červeného spodního prádla rozhodně nedonutí. Jako single jsem tenhle svátek nenáviděla. Nesnáším kýč a umělou romantiku typu plyšáček s nápisem I love you nebo vzkazy psané se srdíčkama nad i. Měkkým i.
   Tohle všechno není pro mě. Love songy – “proč jsi mě opustiláááááá, teprve teď jsem si uvědomil, že mi chybíš, když tu neeejsííííííí” – hystericky přelaďuju a hlášky typu “Slzy nejlépe utře ten, kdo je způsobil”, které najdete v obalu od čokolády si rozhodně neschovávám a nelepím do sešítku. Není mi dvanáct, že… Všechny přece dobře víme, že po čokoládě roste zadek a slzy nejlépe utře šátek od Hermese. Nicméně, abych nevypadala jako sarkastická potvora bez srdce, ráda bych zde napsala několik typů na svátek Sv.Valentýna, které vás nepřipraví o důstojnost.valentines_day64
   Celkem se mi osvědčilo rande v luxusnějších hotelových barech a restauracích. Většinou jsou plné cizinců, všechno je tam tak nějak jiné a vzrušující. Pokud se trochu vyšvihnete, změníte lehce vizáž, prostě překvapíte a se svým milým se sejdete až u baru, může se stát, že vás nepozná. Alespoň ne hned, znáte ten moment, kdy přijde a vidí jen luxusní šťabajznu sedící na baru a jeho beruška nikde? A pak se ta šťabajzna otočí a jemu to vyrazí dech? Na výraz v jeho očích nezapomenete. Navíc, když vám bude atmosféra přát, možná váš milý nasadí tu osvědčenou hru s vykáním, což následnému sexu dodá drajf. Osobně doporučuji Mandarin Hotel, Buddha bar nebo Sky Bar v Hiltonu. Ano, všechny tyto hotely jsou v Praze, ale takové překvápko funguje kdekoliv – jen musíte přijít dřív,  což je zvlášť pro mě nadlidský výkon…Ale za ten výraz v očích to stojí, zasnila se…

(Malá rada pro malé zvrhlice: Když si nevezmete kalhotky a jen tak to zmíníte, ideálně během hlavního chodu, většinou se k dezertu ani nedostanete. Doporučuji punčochy, nebo podvazkový pás. To je totiž romantika pro dospělé. Pokud mi budete chtít udělat radost, během toho dovádění plyšovému medvídkovi se srdíčkem utrhněte hlavu. Vy ho totiž dostanete. Muži už jsou takoví. Jednou se naučili nosit višně v čokoládě a rudé růže a tak to bude na vždy. Hanba bejvalce, která mu ukázala plyšáky! Samozřejmě toto rande se dá uskutečnit kdykoliv. Jen vynechte to trhání hlav medvídkům, mohlo by ho to vyděsit.)

valentinesdaypic27Doufám, že Vás můj návod na sexy rande odradil od nákupu pralinek a květin a hlavně rezervování speciálních valentýnských menu, které budete davově pojídat s dalšími páry – restauratérům se musí tahle akce vyplatit, takže se vsaďte, že obsadí všechny stoly a romantická atmosféra bude ta tam… Samozřejmě pokud nejste sdílný typ, to si to pak užijete!
   Ráda bych ještě zmínila, že u těchto organizovaných romantických večeří se můžete stát svědky zasnoubení páru, který sedí hned vedle vás. Jistě budete tento výjev radostně sledovat, zvlášť, když už na svatbu pomýšlíte od první chvíle, co jste svého partnera poznala a jemu to víc než rok nedochází. Vítejte ve Valentýnském pekle!
   Pořád trváte na červeném celofánu a polštářku ve tvaru srdce? Tak fajn, zkusila jsem to a vlastně to beru. Pokud jsou srdíčka nad i Vaší podstatou a milujete songy lááááska, páááááska, jeďte na téhle vlně dál. Sv.Valentýna si užijete. Vy ho vlastně máte pořád. Tenhle příspěvek je určen těm, kdo cítí, že to Valentýnské šílení není jejich šálek kávy, ale tak nějak paralyzováni odleskem červených girland nejsou schopni vymyslet něco jiného, svého, a tak se uchýlí k všude 7c7705227768044fbdfe352844a8e333a6cf7356nabízené a propagované klasice. Vzepřete se a prožijte Valentýn podle sebe!
   Nebojte a zkuste tajné rande s kalhotkami nebo bez, udělejte si antivalentýn, zůstaňte celý den v posteli nebo peníze, co byste z donucení utratili za bonboby a květiny věnujte někomu, komu by se šikly.
   Podle posledních průzkumů bychom měli plánovat valentýnskou útratu kolem dvanácti stovek. Nevím jestli na hlavu, nebo na pár – ale pokud budu počítat i opíjení singlů, vidím to na hlavu.
   Osobně věnuji mému Drahému Záchod jakožto ideální a skutečný dárek. Zní to ujetě? Možná, ale záchod u mě vyhrál nad plyšáky. (Jak překvapivé…) Naštěstí si takové legrácky můžu dovolit, protože má  Drahý smysl pro humor, takže  se rozhodně neurazí a pěkně si to spolu užijem. Ostatně tak jako každý večer…

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 9 Comments

Fatalčina valentýnská nálož růžového slizu

saint-valentines-day-candy(FF) Tak pojďme. Vyjmenujme si všechna největší valentýnská klišé, ať to máme z krku.

„Valentýn je importovaný svátek, který neslavím,“ říká se s přezíravým pohledem a divnou intonací.

Pak je ovšem zajímavé, že většina dobrých restaurací má plno a lidi nakupují čokolády, květiny, plyšáky a medvídky. Nikdo to valentine-day-reflect-dating-choices-valentinesday-ecards-someecardsneslaví, ale všichni o tom mluví. Všichni to znají aspoň z doslechu. Prostě něco jako moc velký účet za telefon, celulitida nebo fastfood. Já ne, to ostatní.

„Valentýna si člověk může užít, i když je zrovna singl.“ 

two-girls-sharing-drink-at-wine-bar-[Converted]No, nemůže. Protože to poslední, co chcete, když jste nedobrovolně singl, je, aby vám to někdo připomínal, a vy jste všude viděli zamilované páry, kýčovitá srdíčka, vzdechy celého města a poletující hrdličky (ok, to přeháním). A to si pište, že když budete singl, budete tyhle věci ten večer všude kolem sebe vídat. To není klišé. A protože to takhle mají všichni singls, budou vám celý večer volat osamělé kamarádky, ať rain-happy-couple-485x728jdete na drink a děláte, že jste nad věcí, což skončí pláčem po druhé vodce a otázce: „Opravdu si myslíš, že se nikdy nevdáme?“ a taky vám budou volat stokrát odmítnutí muži, že byste to přece jen mohli zkusit. Nebo si spolu alespoň jednorázově za… meditovat.

„Naplánujte si báječný večer, jděte s lovely datingpartnerem na masáž, objednejte si stůl v naší úžasné restauraci a nakupte si svůdné spodní prádlo. Večer, na který nezapomenete.“ 

No, ano, můžete. A řeknu vám taky, jak to dopadne. V přeplněné restauraci se bude konat festival jakoby zamilovaných párů, jakási demonstrativní rádoby okázalá předváděčka lásky, prostě buďme jako happy-togetherHe's Just Not That Into You - Unitvšichni ostatní. Masáž nebude romantická, protože opravdu intimní věci jsou něco docela jiného, a spodní prádlo? Buď si ho nevšimne, nebo usne jeden z vás dřív, než na svlékání vůbec dojde. Když se totiž snažíte o dokonalý večer, většinou to nevyjde. Proto jsem jednoho z nejlepších valentýnů prožila v hluboké noci na parkovišti obchodního centra, kde Bývalý přemlouval kuchaře, aby nám opravdu něco uvařil, protože jinde nám už jídlo nedají, a pak jsem tu pizzu jedli z krabice v posteli v jediném hotelu, který jsme v tu pozdní noční dobu sehnali. A víte co? Bylo mi to srdečně jedno! Co jedno, byla jsem šťastná, protože jsem byla zamilovaná. No nic, popojedem.

15517_178858152255917_1265518551_n „Láska se má projevovat a slavit každý den, ne jen jeden den v roce.“ 

Jasně, souhlasím. Ale asi jste si všimli, že nežijeme v románu Rosamundy, ale, jak říká Bohyně, „jsou i dny nudné a jalové“. Dny, kdy musíte řešit smlouvy a faktury, průšvihy v práci, rozlézající se strie, přibývající kalorie a vyhazov z práce. A slovy klasika – nejvíc lásku potřebujeme ve chvíli, kdy nám ji nikdo ani dávat nechce, 154179_587618574585391_1986646552_nani nemůže. Kromě toho – láska se nedokazuje pugéty, honosnými večeřemi ani plyšáky. Láska se dokazuje každý den tím, že se o někoho staráte a zajímáte. Že chcete, aby byl šťastný. Že se o někoho staráte a bojíte celou noc, protože má střevní problémy z jídla v té nové indické restauraci, nebo ho necháte jít, protože víte, že tak budete oba šťastnější. Láska není to, co je na konci romantických filmů (kolikrát za vámi někdo běžel v dešti na letiště, aby vám vyznal lásku?!), ale to, co přijde potom. Docházející toaletní papír, vztek a slzy included.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 13 Comments

Miláno – party is over

Sophia-Loren-23_1887995a(Boh) Minulý rok jsem dorazila do Milána a poprvé jsem v tomhle jedinečném městě zažila mírně stísněnou atmosféru. Byla jsem v té době po rozchodu s Drahým a jediné, co jsem chtěla bylo nakupovat, pít, příležitostně se spustit a hlavně si odpočinout v náručí mých dokonalých  a láskyplných kamarádů. Sem tam padlo slovo krize, ale party byly, slevy taky, alkohol se zde neměří, takže koktejly jely a slunce, ach to žluté slunce nádherně hřálo. Stále byly na toaletách voňavé ručníčky a mejdlíčka, někde i parfémy a pořád to bylo to velkolepé Miláno, kde se reklama sice už omezila na billboadry a méně nákladnou propagaci, nicméně pro Čecha to pořád byla hitovka. (Kdybyste zažili Kenzo kampaň po celém Miláně nebo Šmouly na všech lavičkách a římsách, vyprávěli byste o tom ještě dnes, ale to je do jiného příspěvku). Čili, minulý rok se všichni chovali jak před tsunami – seismologové hlásili, že vlna přijde, ale nikdo tomu nevěřil.
Tenhle rok byl jiný. Kromě toho, že jsem do Milána jela s Drahým, (stará láska nerezaví, či co), už na letišti mi došlo, že je party nenávratně over. Dvě jízdy shuttlem stály 16 Eur. Dřív to bylo 15 Eur, ale za tři tři jízdy. I tak byl Drahý nadšený – neznal Miláno ee312247d32068a5c152627663386281před krizí – ale já jsem se trochu začala bát. Ne kvůli recyklovaným ubrouskům, které nahradily voňavé ručníčky, ani kvůli menším slevám, které ovšem pořád byly výhodné, ale kvůli tomu, že by se něco podobného mohlo objevit i u nás. Pravda, kde nic není, ani smrt nebere, takže maximálně přestaneme doplňovat recyklované ubrousky a jsme na svém, ale i tak. Boty, co stály ve slevě 39 EUR, ty samé, tenhle rok stály 79 EUR. Stále to byla sleva, ale už ne tak bombastická. Aperitiva zdražila, ale naštěstí neubrala na kvalitě. V Miláně byl nastolen systém cukru a biče, jak pravila má úžasná kamarádka. Káva pořád stála 1 EURO a pořád byla vynikající.  Nelze přece vzít Milánu dobré kafe. To by byla revoluce. :-)
Italové prostě začali šetřit, zdražili služby, ale neubrali na kvalitě. Za to jsem jim byla vděčná. Nemám strach zaplatit víc, ale nehodlám platit za odfláknuté věci. A to se nám naštěstí ani jednou nestalo. Italové nejsou Babica, že?!  A tak nevyměnili eidam za parmezán a šunkový salám za prosciutto. Popřád papají kvalitní věci, jen si toho prosciutta nedávají tolik a víc si objednávají typickou šafránovou rýži a lacinou pastu. Ale i tak, přiznávám, byla jsem ze začátku hodně nesvá. (Uffa!)
Když jsem se po prvním, druhém a třetím šoku vzpamatovala a konečně se zbavila pocitu, že jsem na festival  dorazila s dvoudenním zpožděním, řekla jsem si, že se Lisa-kereszci-the-party-is-over-3nenechám zaskočit. Že je to naše dovolená a že je to moje město a že si to užijeme. A tak jsme nakupovali, cestovali, jedli, pili, milovali se, ohromovali a překvapovali kde čím a kde kým, zakládali si na infarkt litry doppia a cappuccia a nakonec jsme si to Miláno patřičně užili. Pro oba to bylo nové město. A tady víc než kde jinde platí, party is not over till I say it´s over. No a já jsem to zatím neřekla, takže jedeme dál!

Podrobné příspěvky o ubytování, nákupech, vychytávkách z Milána i Florencie budou. Jen se mě neptejte kdy:-)

Posted in cestování, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , , | 6 Comments

Co jsem se naučila v lednu

1 life123.com bigstockphoto_woman_cutting_hair_5009322_s600x600(FF) Nomen omen.

Když máte opravdové přátele, tak nemáte opravdové problémy.

Nestříhejte si přiopilí konečky vlasů. Nikdy. Ani trošku.

Když andělovi seberete křídla, svou cestu 1 daniel_henneyzlehka odkráčí.

Co můžeš udělat hned, udělej hned.

Pozor na vietnamské pikolíky. Během pěti vteřin se na vás a vaši kamarádku dokážou podívat tak, že zčervenáte a ještě půlhodiny se chichotáte jako puberťačky při prvním flirtu. Ach, ta asijská vznešenost chrámového mistra v kombinaci s očima temnýma jako barmská džungle…. Co to 1 Downtown-SF-Parking-Garageplácám?

Kdo zajede, ten vyjede.

“Naplňujeme-li své sny, získáváme energii, naše cesta se jakoby rozšiřuje a zjednodušuje. Naplňujeme-li očekávání druhých, jsme víc a víc vyčerpaní, oddělení od sebe a naše cesta se zužuje a 1 shoppingzúzkostňuje.” (ukradeno kdovíkde)

Musím si zapsat za uši, na nástěnku, do diáře i telefonu, že za žádnou cenu nesmím chodit smutná do obchodů. Ne a ne a ne. A nesmím v tom podporovat ani své kamarádky. I když, Nikolo, ta bunda je fakt krásná a moc Ti sluší!

Prohlížení kuchařských knih a všech těch 1 cookbook_readingnádherně nafocených jídel uklidňuje. Ani nemusíte vařit.

Něco na té kyselině je! Jednou ráno mi samozřejmě v tu nejméně vhodnou chvíli došel makeup. Nebyl čas na hrdinství, tak jsem na sebe plácla první vzorek makeupu, co jsem měla po ruce a šla. A hle, zázrak! Celý den jsem sbírala komplimenty a mlsné 1 shutterstock_41563432pohledy mužů, vypadala odpočinutě a zářila. Dokonce se mě lidé ptali, zda jsem byla na horách! Ano, možná to bylo i tím, že v kanceláři byla oslava narozenin zhruba od dvanácti, takže v pozdním odpoledni jsem vypadala už opravdu hodně odpočinutě, možná to bylo tím, že můj “starý” makeup mi pekelně zvýrazňoval vrásky (ale byl to Dior, tak ho přece 1 money-image-2-348708034nevyhodím), ale možná to bylo opravdu tím znouzectnost-vzorkem. S kyselinou hylauronovou. Nu co, pořád lepší než botox.

Ve sportce se nedá vyhrát na první pokus. Ani v jiné životní loterii…Nebo?

Čím víc se s hovnem mažeš, tím víc smrdí.

Věci mají jen takovou důležitost, jakou jim přikládáme.

Masáže pomáhají, i když k nim můžeme mít výhrady. Pomáhají, i když bolí, nerozumíme masérce nebo se nám něco úplně nezdá. Ach, ta léčivá moc doteku.

Kdo zaváhá, bydlí dál ve čtvrti, kde se mu 1 Why-arent-we-voting-online-yetúplně nelíbí, že.

Fantastická meditace je tzv. vypouštění ohrady. Ta úleva. Ta svoboda.

Žijeme v demokracii. Máme prezidenta, jakého si zvolila většina národa v demokratické volbě. Člověk má i právo nevolit. Ale to asi pochopí až další generace, 1 Changenezdevastované komunismem. Vysvětlivky: Nezastávám se Zemana, není to můj favorit. Můj poslední oblíbený prezident byl Václav Havel a příštím prezidentem by podle mě měla být žena. To jen pro upřesnění.

Někdy nepotřebuju nové oblečení, ale nový přístup.

Posted in ...v lednu 2013, Co jsem se naučila..., v roce 2013 | Tagged , , , | 11 Comments

Pochcaný rande

(FF) “Říkala jsem ti, že na netu jsou samí divní lidé,” zhodnotila má kamarádka vyprávěnku z mého posledního netového rande, které ukončilo mé chabé pokusy seznámit se přes internet.  Nepůjde to. Vkládám svou naději do osudu. Do života. Ale zpátky.
Kamarádka mě varovala už předtím, než jsem se do netového seznamování pustila. Ale pořád jsem si říkala, když jsem já “normální” a jsem na netu, tak by tam mohl být taky někdo normální, ne? Možná ano, ale mně se ho potkat nepodařilo. Spíš začínám mít pocit, že na netu se seznamují dlouhodobě osamělí, frustrovaní, asociální či nevyrovnaní jedinci. Hned vám vysvětlím proč.

1 Kissing_the_War_Goodbye1, Většina se chtěla na prvním rande líbat. Těžko se dám označit se za prudérního člověka, ale tohle pro mě není. Nejvíc mě šokovalo, když se chtěl líbat chlápek, který mě jen dovezl taxíkem z večírku domů. Vážně?! Takhle opravdu ne. Protože pokládám líbání za hodně intimní záležitost. Nebo jsem jednom zestárla.

2, Hodně kluků, mužů i chlapíků si myslelo, že spolu chodíme. Jen proto, že jsme byli na jednom rande, oni se mě pokusili políbit a já se jim líbila. Jestli se líbí oni mě nebo naznačuji, že se s nimi chci už znovu vidět, považovali za nepodstatné. Oni se mnou chodit chtějí a basta. Takže mě zasypávají smskami a pořád telefonují. Když jim znovu oznámím, že nemám zájem, počkají maximálně týden a píší znova. Z smsek typu “Jak se má moje Fatalčička?” a “Krásné ráno a krásný den” se mi už chce blinkat.

1 stan full_1308066607urbancamp3, Někteří neváhají bivakovat před mým domem. Dodnes. Je to trochu děsivé.

   Myslela jsem si, že s netovým seznamováním bude problém v tom, že hodně mužům půjde jen o sex. Takové jsem nepoznala. Nebo nerozpoznala. Problém byl v tom, že většině mužů šlo jen o to, aby nebyli sami. Frustrovaní dlouhodobou samotou se snažili mít vztah za kažodou cenu a nehodlali se té naděje vzdát. Bylo to smutné a děsivé zároveň. Ovšem moje kamarádka nedopadla o moc lépe, i když se na rozdíl ode mě seznamuje v reálném světě. V klubu si vyměnila číslo s jedním mužem, se kterým si vzápětí vyšla na rande. Po lahvi vína začíná mladík radostně vyprávět o sexu. Co má rád. Co nemá rád. Jak to má rád.
1 chozeníVypráví, jak je strašně vzrušující se počurávat. Jak je sexy, když se holka počurá v oblečení. Ech. Zkoprnělá Nikola odchází ven si zakouřit, mladík ji následuje, aby se o pár metrů dál… ano, vyčural. Díkybohu ne v oblečení. Bohužel ne na toaletě, ale prostě venku. Před restaurací. Pár metrů od ní. Nikola už o další čůránkové excesy nestojí, rande okamžitě končí a odchází domů. Muž trvá na tom, že ji doprovodí, aby se s ní před domem rozloučil a udělal co? Ano, opět se tam vyčůral.
Před jejím domem.
Před recepční.
Před kamerami.

A pak že na netu jsou divní lidé…

Posted in Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , | 19 Comments

Fatalka na thajské masáži

1 spa_massage_masthead(FF) Nikdy jsem nebyla na thajské masáži. Nevím přesně, co jsem dělala v devadesátých letech, kdy na ně všichni chodili. Asi jsem tenkrát nosila legíny a hledala lásku. Ech, vlastně se nic nezměnilo, to dělám dodnes. Nu popojedem. Rozhodla jsem se tedy, že je čas na thajskou masáž zajít, že si odpočinu, udělám něco pro své zdraví a užiju si páteční odpoledne. A protože jsem úzkostlivá a slyšela jsem dost děsuplných historek o tom, jak Thajka někomu skákala po zádech, objednala jsem si bylinnou masáž a za radostného fantazírování o meduňce, levanduli a heřmánku odskotačila z nudného pátečního kanclu do thajské masérny. Je nutno předeslat, že pokaždé, když o něčem radostně fantazíruji, dopadne to úplně jinak. Většinou přesně naopak. Třeba že se z romantického koupání ve vaně při svíčkách stane úraz (jistě že můj) nebo se místo elegantních obloučků na sjezdovce válím ubulená po ledovci.
   Nu nic, zpátky do pražského Thajska. V kabince se vysvlékám do spodního prádla, po upozornění ostýchavě odkládám i podprsenku a seznamuji se s milou Thajkou. Po zhlédnutí jejích proporcí uznám, že bych docela nerada, aby po mně skákala. Spíš bych uvítala, kdyby mi řekla, co se se mnou následující hodinu bude dít. Většinou chci vědět (pokud nejsem zrovna jak urvaná ze řetězu), co kdo hodlá s mým tělem provádět, ale nejsem si jistá, jak dobře Thajka rozumí česky, tak se prostě chovám jak na poradách. Tedy – přiblble se usmívám. Masérka si toho nevšímá a vráží mi loket do zad. Ech. „Bóli?“ otáže se vlídně. „No, trošku,“ přiznám polopravdu a přemýšlím, jak dlouho to vydržím. Opravdové dobrodružství začíná až za hranicemi našich možností, vybaví se mi. Snažím se na to myslet, když masérka znovu zaryje loket do mých zad. Tohle na relaxaci nevypadá. Opatrně otáčím hlavu a snažím se zjistit, kde jsou asi ty bylinky. Snad si proboha nespletla masáže, orosí se mi čelo. „Eště bóli?“ otáže se Thajka, když zpozoruje mou perspiraci. „Ech, v pořádku,“ zamumlám. Bolí to jak čert. Masérka se mi zrovna snaží vytáhnout ruce z kloubů (proč mi radši ještě netahá nohy?, už bych byla jak Sklenaříková!) a ulomit hlavu. Vzdávám to. Ať si se mnou dělá, co chce. Ať mi tu hlavu sakra klidně utrhne, mně už je to fuk.
   Neutrhla, i když myslím, že jsem měla namále. Jako surprise vytáhne z nahřívače bylinkové měšce a začne mi je přikládat na zhuntovaná záda. To by šlo. Jen kdyby se mi z toho tepla nechtělo tak ukrutně čůrat a každých pět minut mi nezvonil telefon, který jsem si zapomněla vypnout. Zadržuji moč i vztek a 1 massageThajka se také blíží svému finále, když mě začíná bylinkovými měšci mlátit po zádech i hlavě. Nakonec mě ještě několikrát uhodí loktem do hlav a radostně zahlásí „Finito!“. Finito, zablábolím a sesunu se bezvládně na zem. „Všechno v poržádku,“ mumlám, posbírám podprsenku, šperky a kabelku a upaluju pryč. Tak za dalších 30 let na shledanou!

Posted in krása, kosmetika a tak., Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , | 12 Comments

Jako ve filmu

1 Couple-Embrace-Costumes-Black-And-White--200x300(Boh) Jsme skoro měsíc sestěhovaní a řešíme veškeré (pro mě) pitomosti jako je sedačka, jídelní stůl, velká televize, nákup na víkend nebo čisté trenky. Třicet let jsem byla zvyklá dělat si co chci a kdy chci a když se mi něco nelíbilo, jala jsem se k odchodu. Jenže teď je to jiné. Není kam odejít a není také důvod pro odchod. Ani jeden jediný. Protože je to super, i když nehraje romantická hudba během našich polibků, neprobouzíme se namalovaní a učesaní a nejsou všude po bytě čerstvé květiny ve vázách-někdy ano, ale ta voda se velmi rychle kazí… Zažívám krásné období, ale není to jako z filmu. A mám neblahý pocit, že mi v dětství lhali.
   „Můžeš mi říct, proč do nás od malinka lili romantický komedie, pohádky se šťastným koncem a Beverly Hills, když životní realita je opravdu jiná?“ ječela jsem na Fatalku do telefonu, zatímco jsem zametala zasviněnou kuchyň. „Protože by se na ty filmy nikdo nedíval a navíc by nikdo nechtěl dospět. Protože dětství je mnohem zábavnější,“ odpověděla s klidem Fatalka. „No,“ začala jsem přemýšlet, „já osobně bych na tu realitu pak byla víc připravená, možná bych se na ní i těšila. Ale teď jsem zmatená,“ dodala jsem trochu smutně.  Podle mě je to všechno trochu na 1 happy-housewifehlavu. Některé filmy by měly být označené růžovým puntíkem, nebo dovětkem – „Natočeno podle psychopatické představy osamělé autorky, co se nevdala. Pro méně chápavé, tento příběh se nikdy nestal.“ Něco jako filmové třetí oko. Prý jsme se narodili se třetím okem, díky kterému jsme dokázali vidět aury a poznat, kdy nám jiní lžou. Jenže pak jsme třetího oka začali zneužívat nebo něco podobného (důvod jsem zapomněla, ale byl zřejmě stejně banální jako to jablko z ráje) a bum, třetí oko nám zarostlo. A tak teď nepoznáme lháře a podvodníky a i když nám instinkt radí – protože o ten jsme nepřišli – neumíme mu naslouchat, takže i přes blikající výstražná světla naletíme na očividný podvod, volíme mega lháře a věříme na život v mlhavém oparu plném lásky a porozumění. A ten kdo je jen trochu realista je vlastně necitlivý buran a hrubián. Jenže já si myslím, že je fér vědět, jak se věci mají a jak se jednou budou mít. A proto miluju scénu ze Sexu ve městě (film), když Carrie čte dceři Charlotte: „A žili spolu šťastně až do smrti,“ zaklapne knížku, podívá se na malou holčičku navlečenou v princeznovských šatech a povídá: „Ale ty víš, že to takhle doopravdy není, viď miláčku?“
   Teprve teď mi dochází,  že můžu zažívat dokonalé momenty jako z romantického filmu (což se mi mimochodem děje), ale rozhodně to tak nejde celou dobu. Špatné, nudné, nepodstatné či jalové chvíle prostě nastanou. Je to logické, protože nemůže být každý den kaviár. Ve filmech totiž lidé neutírají prach, netřídí odpad, pokud samozřejmě není třídění 1 ikea-campign4odpadu podstatné pro dějovou linku a už vůbec nepřidělávají poličky – což ovšem v našem podání na jeden výstup vydá. Tyhle věci se ve filmu nedějí. Ale ve vašich společných dnech ano. A vyrovnat se s touhle skutečností mě stálo několik láhví chillského vína a dlouhého hloubání.
   Propila jsem se ke zjištění, že jsem zřejmě dospělá a divoká up side léta jsou definitivně fuč. A víte co, je to super. A možná, kdyby mi někdo řekl, že je to jen přechodné období, víc bych si ho užila a prožila. Teda ne že bych se nudila, ale právě naopak. Veškeré zvraty a ošklivosti bych brala jako nutnost a těšila se na to, co ke mně přijde. Kdyby mi někdo otevřel třetí oko, neztrácela bych čas pobíháním po večírcích, taháním se se zajímavými, leč neperspektivními muži (teda oni perspektivní byli, ale v jiném ohledu, než jsem si představovala já) a rychleji bych dostudovala vejšku, s vědomím, že na mě něco báječného čeká. Kdyby mi nelhali a neudržovali mě v iluzi dokonalé mladistvé lásky s holubicemi míru a růžovým oparem, který se nedostavoval, a nehrozili mi ohavnou dospělostí a nudou stálého zaměstnání, možná bych vytušila, že i v dospělosti je to fajn a nedržela se tak urputně pubescetního stylu života. Naopak bych směle vykročila k papírování, složenkám a jiným nevýhodám dospělosti. Protože jen o tom dospělost opravdu není. Ale škoda času a lamentování.
   Až se má dcera (protože já určitě budu mít dceru, která bude malá potvora už v zavinovačce, Drahého si obtočí kolem prstu a samozřejmě bude milovat hnusnou lascivní Barbie s nepřirozenými proporcemi, hanba Mattelu, hanba Mattelu), tedy až se mně má dcera otáže, proč jsem si vzala jejího otce, 1 Barbie-and-Kenkterý rozhodně nesplňuje požadavky na roli blonďatého elegantního Kena, tak jí sdělím tu velkou pravdu, která rozhodla o všem. “Protože se s ním cítím jako doma. To se ve filmech neukazuje, miláčku, protože to teplo, které cítíš, zatím žádný filmař nezvládl natočit. To proto se uchylují k holubicím, cajdákům a růžovému oparu,” a vrazím jí koště do ruky, aby věděla, že se zasviněná kuchyň sama neumyje, zvlášť po tom, co v ní Drahý vařil.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 13 Comments

Vyzkoušely jsme – vrtání ve starém bytě

1 11391351-the-beauty-muscular-worker-driller-man--hold-big-perforator-in-hand-and-smile-vertical-photo-on-whit(Boh) O víkendu Drahý začal v koupelně bručet, že si ho vůbec nevšímám, protože jsem mu nevyměnila ručník a klidně bych ho prý nechala utírat lišejníkem a bylo by mi to jedno. No, nebylo, ale nejsem schopná do svého mládeneckého života zahrnout všechny změny najednou. Takže ručníky musejí ještě chvíli počkat. Jenže Drahý není trpělivý typ. A proto se rozhodl, že si v koupelně přidělá poličku, aby si na ni mohl vyskládat ručníky a měl je po ruce.
   Bydlíme ve starém bytě a nikdy nevíme, kam se provrtáme. Nedávno jsme se dostali na trubku s vodou, pak nám vrták sjel po kanalizaci a ze zdi jsme ho vytáhli i s látkovou izolací a při přidělávání kořenek v kuchyni jsme se provrtali do dětského pokoje. Příčky totiž nejsou z patnáctek, ale štorcek. Drahý vždy mohutně nadává a křičí, zřejmě se mu pracuje líp, a já jen tiše a nemotorně pomáhám. Po příspěvku Fatalky to vypadá, že jsem Ferda mravenec, ale já jsem spíš Velký blondýn s černou botou. Stále jsem se nenaučila jak vypadají štípačky, sikovky nebo kombinačky a neustále se ptám, jak to myslí, “že to mám podržet”. 1 kopyto ed32176fabe3f1cdb332c8b0c62785
   Jediné, co mi jde, je držet vysavač u vrtáku. A tak stojím pod poličkou v koupelně, držím výkonný vysavač a koukám na Drahého, jak mu to jde …a najednou se ozve “Pfuuuu”. Ruka mi vylétne i s trubkou vysavače do vzduchu a já vysaju mojí hodobóžovou krajkovou košilku pro lepší příležitosti. Vysavač se zastaví až u háčku na zdi a z hadice kouká jen kousek krajkového ramína a mašličky. “Panebože, panebože, pané?!” křičím v duchu hystericky. “Doprdele, jsem v řiti.” “No, tak jdeme na to,” ozve se ze štaflí. “Noooo, ehh, miláčku, já…,” nevím co mám dělat, ruka mi cuká, vysavač jede, ramínka pnou a já propadám beznaději. “Bože můj, co tam dole děláš?! Ježiši, ty jsi neskutečná! To není možný, ty pro ten svůj blog uděláš všechno, jen abys měla příběh! Jdi to vypnout!” rve mi vysavač z ruky. A já jen přemýšlím, jestli se mám přiznat, že jsem nešika, nebo předstírat, že hledám námět na psaní.1 jeleni2 
   Nepřiznala jsem se. Jen jsem se snažila nesmát a rvala zaseklou košilku z roury. Pak už následovalo jen vrtání, nadávání, vysávání, klení, sádrování, hmoždinkování a výkřik: “Mám to i na jelenech!”, který ručníkovou aférku uzavřel. Polička je stále prázdná, protože jak jsem řekla, ručníky musejí chvíli počkat, jen si nejsem jistá, jestli v tom vlhku nezačne lišejník spíš růst na vyskládaných osuškách, ale necháme se překvapit. (Mimochodem tu rozpatlanou sádru z trička s jeleny se mi podařilo vyprat.)

Posted in Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , | 10 Comments

Jak jsem během týdne porušila všechna svá předsevzetí

1 luxury marion-cotillard-hollywood-actor-mark-seliger-fashion-luxury-woman-600x432(FF) Moje předsevzetí byla klasická. A nudná. Nepít alkohol, nekouřit, zhubnout, každý den sportovat, najít si lepší práci, bydlení, manžela. Nescházet se s alkoholiky, sociopaty, workoholiky, lemply a úchyláky. Prostě mít hezký dospělý život a nebýt groteskní kombinací ženských seriálových hrdinek kolem třicítky. No.
   Svá předsevzetí jsem porušila během prvních sedmi dnů, což je rekord. A nelituju 1 fight_eating_disorders_atoho. Nový rok totiž začal pěkně zostra a mám-li tohle vydržet, bez svých hříchů se neobejdu. Bohužel. Bohudík. 
   Dieta: Novoroční dieta sestává díky neustávajícím oslavám a shledáním z vína, šampaňského, zákusků, řízků, opulentních večeří a svíčkové k obědu. To, že se nevejdu do nových džín, je prostě blbé, avšak nyní bezvýznamné.1 triathlon-training-400
   Sport: Karimatku jsem měla v ruce naposledy, když mi na ni upadlo oblečení z gauče. Pokud se do sportu počítají dvě procházky a poflakování po čtvrti, kde bydlí Bohyně (což se asi počítá) plus škrábání se na barovou stoličku, pak mám splněno. A na Silvestra jsem tančila, což už se počítá do sportovních výkonů nového roku.
   Hledání nové práce: Zodpovědně si pročítám nabídky, které mi přeposílá 1 purchasing-managerBohyně. Pak uznám, že na vedoucí místo nemám. Protože někdo, kdo se rozbrečí na poradě, kdykoliv někdo jiný zvýší hlas, nemůže řídit tým. Asi. Kromě toho v každém týmu, ve kterém pracuji, vznikají po čase podivné intrapersonální vztahy a nejrůznější tenze (přeloženo: Všichni po mně časem vyjedou. Ano, i ta lesbická německá androgynní finanční ředitelka.), a proto bych 1 lux flatse ještě před novou prací měla zamyslet nad svou strhující profesionalitou a vhodností svých outfitů.
   Hledání nového bydlení: spočívá v tom, že jsem se opila v šenku nejbližším od mého imaginárního nového bydlení. Nice start.
   Muži: Alkoholici, sociopati, workoholici, lemplové a úchyláci mi už nepíšou. Takže 1 kalhotkyse s nimi nescházím. Samozřejmě bych se s nimi nescházela, ani kdyby mi psali.
   Dospělý zodpovědný život: Taky už se mi povedlo nepřijít z návštěvy večer domů a jet do práce jen tak. Nadivoko. Uličkou hanby. V oblečení z předchozího dne, jen s lehkou obměnou šperků, které jsem v průběhu odpoledne získala. Takže jsem do práce nakráčela s lehčí kocovinou, ve starém oblečení, napatlaná veškerou úžasnou kosmetikou, co jsem v koupelně hostitelky ráno objevila a hlavně s lehkostí v duši. Protože to, co jsem ten večer viděla, mě definitivně přesvědčilo o tom, že se do toho 1 24571281krásného nového světa musím dostat.
   Alfí čtvrť. Krásné restaurace nejrůznějších kuchyní, krásné obchody, supersexy noční košilky, vynikající jídlo, a hlavně lidi, co mě mají rádi. Fňuk. A taky – skupinky mužů v oblecích všude, kam jsem přišla. Vzdychla, zavzpomínala a povytáhla si nové růžové krajkové kalhotky Donny Karan, které dostala jako bonus. Ach.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 9 Comments

Noční sms

  Natalie(Boh) “Nemůžeš mi volat, že ti chybím. Nepiš mi sms, nepiš mi emaily ani mi nenechávej vzkazy na záznamníku. Jestli ti opravdu chybím, skoč do auta a přijeď mi to říct, jedině to platí,” řekl Ashton Kutcher ve filmu Hlavně nezávazně. A mně něco došlo. Došlo mi, jak moc hloupé a patetické a hlavně nebezpečné ony sms o tom, že někomu chybíte a že Vás miluje vlastně jsou. Většinou takové sms dostáváte od mužů, kteří oficiálně žijí s někým jiným, ale v noci vám klidně píší sms plné citových výlevů o tom jak jste úžasná a jak je mu bez vás smutno, ale ve skutečnosti se neděje nic jiného než že si na Vás řeší svou osobní deprivaci.
bridget-jones   A proč tyto sms přicházejí v noci? Protože ve dne, kdy se baví, v době, kdy je mu super a má kolem sebe dost lidí, nemá potřebu se ozvat, “má toho moc”, a tak napíše až ve chvíli, kdy je klid a on musí vydržet sám se sebou. Takže v tom tichu, ve kterém by se mohlo ozvat jeho svědomí či nedejbože vědomí, vezme mobil a napíše něco pro vás velmi osobního, ale ve své podstatě velmi univerzálního: “Chybíš mi, pořád na tebe musím myslet. Miluji tě.”

A co se stane pak? Nic. Vy odpovíte a je jedno jak, prostě zareagujete, protože si nemůžete pomoc a pisateli stoupne díky Vám sebevědomí. A je mu opět dobře. Dobil baterky na další den, kdy bude oslnivý a “bude toho mít moc”, no a vám je také dobře, protože se ozval. Začnete si nalhávat, že kdyby byl ve vztahu spokojený, přece by vám v noci nepsal, takže vás miluje a je jasné, že bez vás nemůže být, bla bla bla.. spousta nadějí, emocionálních ohňů a bouří, které se zklidní, aby po pár dnech byly opět další noční sms rozdmýchány… no a takhle to jde pořád dokola. Je to jednoduchý vzrec. Vy jste příliš slabé na to, abyste mu řekly, ať už vám nepíše, když to k ničemu nevede nebo ho dokonce ignorovaly, což je ta nejlepší rekace, takže se necháte do té hry vtáhnout znovu a celé je to jak na spirále. Začíná vás víc a víc vytáčet, zvlášť když do vás vaši kamarádi hučí ať už ho pošlete tam, kam patří a když už jste kousek před velkým rozhodnutím, ozve se. (Oni snad mají radar, protože jinak to není možné.) Uvolí se a věnuje vám svůj čas, oslnivou přítomnost a nezapomenutelné momenty, aby pak odsvištěl k té, se kterou oficiálně žije. Jenže vám to tak nějak dojde až ve chvíli, kdy se zase několik dní neozve, protože “toho má moc”. Dobyté území udržel, takže není třeba do něj více investovat. Tomu se říká krizový management…
mr Big   A takhle to může jít i roky. Až do chvíle, kdy vám z nějakého důvodu dojde, že jste pro něho JEN berlička. Že s vámi OPRAVDU nepočítá. Protože kdyby jo, seděla byste vedle něj na sedačce, slavila byste s ním jeho narozeniny, jela s ním na dovolenou a o víkendu k jeho matce. Ať už je jeho matka sebeděsnější. Ale místo vás jede ke své matce s oficiální partnerkou, stejně jako na dovolenou do exotických krajin. Samozřejmě, že vám napíše sms, že mu už to sluníčko a krevety lezou krkem, možná svůj výstup vytuní mms s fotkou západu slunce s komentářem, že mu chybíte, ale víte co…JSOU TO JENOM KECY. Berlička jak od Dalího. Takže pokud je vám tahle situace povědomá a děláte blbku svému bývalému nebo jinému prevítovi, kterému na vás absolutně nezáleží, vemte rozum do hrsti a pošlete ho k čertu. K tomu vás rodiče nevychovali. Přáli si pro vás to nejlepší a on to nejlepší rozhodně není. Změňte si jeho jméno v telefonu na “Bastard nevolat nepsat nikdy”, přiznejte si, že jste mu ukradená a začněte se soustředit sama na sebe. Ve chvíli, kdy začnete věnovat pozornost a lásku sama sobě, objeví se někdo, kdo vás bude respektovat, kdo vás vezme na exotickou dovolenou a kdo vás představí své děsivé matce. A kdo vám nebude psát noční sms, protože v noci bude spát vedle vás.
Film Title: Bridget Jones: The Edge of Reason    A proč jsem si tím vším tak jistá? Protože jsem taky dělala berličku ( ty blbečku…). A všechno mi to došlo až ve chvíli, kdy jsem viděla film Hlavně nezávazně, zatímco Drahý pospával na sedačce. To on mě bere ke své matce (která vůbec není děsivá, ale úžasná – děkuji Vesmíre), slaví se mnou svoje narozeniny a  jezdí se mnou na dovolenou. Jakmile zažijete správný vzorec, už vám noční sms nebudou vonět. To Vám garantuji!

Věnováno staré blbé Bohyni a všem, které dostávají noční sms.

PS: Ráda bych uvedla, že tento článek není zaměřen proti mužům, protože noční sms píší i ženy. Jen jejich motivem není ukojení ješitnosti, ale udržení si vhodného pomocníka služebníka pro případ, že by bylo třeba od něho získat nějakou úlitbičku nebo výhodičku, něco bezplatně nebo urgentně zařídit. Vzorec je stejný. A stejně špatný.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 24 Comments

O(d)pouštěcí meditace

light-1-a(FF) Ne, nebojte se, přes svátky jsem se nezbláznila, ani se ze mě nestala ezoterička v batikované suknici. Jen jsem shodou náhod četla před Vánoci rozhovor s jednou cvičitelkou jógy, která vyprávěla o speciální dvouhodinové meditaci, kterou dělá pravidelně koncem roku. Spočívá v tom, že si klidně sednete, přemítáte o tom, co jste v uplynulém roce prožili a každému z těch, co máte rádi, pošlete paprsek bílého třpytivého světla (jo, já vím, jak to zní, ale zkuste to a budete překvapeni, jak je to … milé a uklidňující a povznášející). No a pak si vzpomenete na lidi a zážitky, které zase tak super nebyly, vlastně mohly být i docela hnusné a těm lidem, co vám ublížili nebo vás zklamali, podrazili a ublížili, pošlete také ten bílý krásný paprsek. To je všechno.
První část byla super, krásná. No a pak to přišlo. Místo radosti a odpouštění jsem cítila jen vztek a smutek a chudáku jógové učitelce nadávala slovy, která by si za karimatku nedala. Jak jí mám odpustit? A týhle krávě, co mi ničí život, mám poslat světlo, radost a lásku? Ježiš. A tomuhle? No vůbec. Jen si na něj vzpomenu, mám chuť sesílat hromy a blesky. A tenhle ulhanej blbec? Tomu přeju všechno kromě radosti a štěstí!
Nešlo to. U některých lidí to fakt nešlo. Mé tělo se vzpouzelo, má duše se bránila, mé srdce protestovalo. Napětí v břiše by se dalo krájet. Vůbec jsem nevěděla, jak na to. Začala jsem tedy ze skupinky lidí, u kterých mám pocit, že mi ublížili (ale třeba mi vůbec ublížit nechtěli nebo jim to bylo jedno), vybírat ty, kteří mě naštvali míň, a vzpomněla sina chvíle, kdy to bylo fajn. A najednou to šlo. Uvědomila jsem si, že třeba mají taky svoje starosti a stresy a že věci nejsou takové, jako se zdají být. Že to, co se mi zdálo jako křivda, jsem tak vnímala jen já a oni se třeba snažili. A že musím především odpustit sama sobě. Což mi trvalo nejdýl, ale jakmile jsem to udělala, najednou šlo všechno. KG_homepage_image-e1345212699929Ulevilo se mi. Nevím, jestli jsem to prováděla správně a ani nevím, jestli tohle měl být výsledek, ale asi je tohle staroroční rozjímání stejně individuální jako rok každého z nás.
   A pak jsem si pustila oblíbené písničky z 2012tky, vzpomněla si na to lepší, rozbrečela se a konečně roku 2012 odpustila.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 9 Comments

Co jsem se naučila v roce 2012

(Boh) Po vzoru Fatalky a její rubriky “co jsem se naučila…” jsem se rozhodla zhodnotit pro mě velmi rušný rok 2012. Zde je malá rekapitulace toho, co jsem se v roce 2012 a v čínském roce draka, který se zvolna blíží ke konci, naučila:the_butterfly_effect_by_artfactotum-d4kffb5

Naučila jsem se, že Vesmírná rovnováha a teorie mávnutí motýlích křídel existuje a opravdu funguje. Takže když jednomu vezmou řidičák, jiný díky tomu získá dostatek prostoru, aby se naučil řídit. Ať už se mu to líbí nebo ne.

Když se s někým rozejdu, je lepší mu nepsat breakup-photosms, emaily ani mu nevolat své pocity, i když jsem na to zvyklá. Přestože mi to sdílení schází. Je to jen berlička. Naučila jsem se, že je lepší být statečná, začít randit a odjet sama na kdysi společnou romantickou dovolenou, protože samotou člověk dospěje. A vám, jemu i tomu (možná živému, možná mrtvému) vztahu tahle změna opravdu prospěje.

Myanmar Girl on the Boat at Ngapali Beach„Můžeš u mě přespat, ale nic nebude,“ je velká lež. Víme to všichni a víme to už ve chvíli, kdy to říkáme, jen si to nechceme přiznat. Jako většinu věcí v našem životě.

Dovolená na lodi všechno prověří. Pokud jste v partnerství nebo přátelství byli jen trochu neupřímní, na lodi všechno vyplave. Všechno jednou praskne, takže pokud tu Avoid-Moving-day-Pitsfallsexplozi chcete oddálit, na loď nejezďete.

Stěhování spadá do kategorie zátěžových životních situací. Stejně jako rozvod nebo úmrtí blízké osoby. Pokud se chystáte na stěhování, vykašlete se na velkolepé plány a o ničem moc dlouho nepřemýšlejte. Řiďte se pocitem a jednejte. Jen si kupte spoustu moving2černých pytlů, do kterých budete vyhazovat zbytečnosti, protože 80% předmětů opravdu zbytečnosti jsou a taky povolejte přátele a rodinu. Všechny a několikrát. Sami to prostě nezvládnete. Stejně jako ten rozvod nebo úmrtí blízké osoby.

Termohrnek rozděluje společnost. Kdo by to byl řekl…

I když se to nezdá, i ten největší otrava se universe-in-hands-2může stát vaším nejvěrnějším čtenářem. (odkaz si ve stylu potrefené husy najděte sami :-)

Vesmír má smysl pro humor. A taky mi splní vše, co si přeju. Nebo na co pomyslím. Ať už se jedná o Drahého, mojí práci, frontu na poště nebo Marii Antoinettu. Stačí si jen davidlachapelle1objednat a pak věřit. Víra je důležitá. Víra nám brání ve zhroucení. Díky víře máme směr a jistý krok a taky to, co si přejeme.

Při focení se všechno předstírá. Chůze, smích, rozhovor. Takže stojíte štronzo, usmíváte se a nemluvíte, ale vlastně jdete, povídáte a všechno je v pohybu. Kromě vás. Ale to jsem se nenaučila. Přesto vznikly skvělé fotky, za které Ceranně děkujeme.450SophiaLoren1955_2

V jednoduchosti je genialita a když jste dostatečně vtipní, můžete vyhrát v kulinářské soutěži i s absolutně jednoduchým receptem.

Prostředí ve kterém žijeme, ve kterém jsme vyrůstali nebo ve kterém trávíme většinu svého času, nás formuje. Ale jak je to vlastně hrozné v panelákové králikárně nebo v secesním domě u dráhy hluboko v wellnessghettu, nám dojde až když tu králikárnu nebo ghetto, pardon rezdenční čtvrť, opustíme. Ale tak je to asi se vším… Ze mě se stala Alfa s dlouhejma nohama.

Jezdit na wellness víkendy do nemocnice je hloupost a nedělejte to, i když ten víkend máte zadarmo. Nestojí to za to. Nikdy! Opakuji NIKDY!

Beautiful Chinese Girl in Black Dress Sitting On Purple SofaKdyž je vám třicet, vykašlete se už proboha na sdílení bytu a koukejte si najít partnera nebo dobrou práci. Nebo oboje. Spolubydlení po třicítce bych zakázala. Napsala za zvuku hokeje na nové sedačce, kterou si koupila s Drahým.

Můj rok 2012 by vydal za dva. Ale i přes to kvapíkové tempo jsem za něj vděčná. Za to chinese-new-year-card-2013-year-of-the-snake-dribbble_1xdobré, i za to zlé. To dobré mě pohladilo, to zlé posílilo. Nakonec jsem v plusu. Tak jako vždycky. Má naivní pozitivní mysl, neutuchájící odhodlanost a otravná vytrvalost vám všem přeje krásný a úspěšný rok 2013. Nechť se děje to, co má. A pokud nejste spokojeni, změňte všechno, co se vám nelíbí. Protože můžete. Naštěstí.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 1 Comment

2012

(FF) Tenhle rok se stalo přesně to, co bylo předpovězeno. Všichni jsme sklízeli, co jsme v posledních letech zaseli. A tak zatímco jedni se radovali ze zásnub, svateb, stavění domků a narozených dětí, druzí dopláceli na svá rozhodnutí, rozcházeli se, stěhovali se, hádali se, dávali a dostávali výpovědi a zdravotně se hroutili.
   Nic ale není jen černobílé a ne všichni, kteří zpočátku vypadali jako jasní vítězové roku jimi i byli. Život je zvláštní. To, co se nám mnohokrát jeví jako požehnání, se může stát prokletím a prokletí se stávají požehnáními. A tak se stávali i zvláštní věci. Na svatbách docházelo k nečekaným vyznáním, o kterých se nesmí nikdo nikdy dozvědět, z ruin určených ke zboření se stávají obývané a s láskou zařizované domky a z dokonale nakreslených domů na papíře pohřebiště snů. Výpovědi vedou k práci, kterou chtěl vlastně 1 rok 2012 267269_475634225804616_1043665321_nčlověk vždycky dělat a zdravotní problémy nás donutí zastavit se a vyházet ze života všechno špatné.
   Nikdy dopředu nevíme, co je dobře nebo špatně a tak můžeme jen kráčet dopředu s vírou, že je vlastně život čím dál lepší, i když se nám to třeba v konkrétním okamžiku nezdá. Ale pořád jsme to my. Odřenější, ale moudřejší. Trošku opelichanější, ale s hebkou duší. Nepoučitelní, ale poučenější.
   Byl to vůbec zvláštní rok. Dobrý i špatný. Černý i bílý i všechno mezi tím. A především byl intenzivní. Díky bohu za něj a také za všechno, co jsme se během něj naučili.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 9 Comments

Co jsem se naučila v prosinci

istock_000005260192xsmall(FF) Když něco nevíš, tak se zeptej. Potom už bývá většinou pozdě a člověk je zbytečně za pitomce. Nebo má problémy v práci. Nebo obojí. No já o té kalkulaci fakt nevěděla, paní řídící…

Pokud máte pocit, že na vás lidé na ulici divně koukají, buď máte roztržené punčochy, zpíváte si moc nahlas nebo se Girl drinks mulled winejakoby nenápadně smějete veselé historce z prožitého dne. Nebo všechno najednou. Ale mně opravdu přišlo, že si ty vánoční písničky z Lásky nebeský nezpívám tak nahlas. I když po třech svářácích…

A propo – tři svařáky na lačný žaludek zajistí veselý večer, ale lehce chmurnější ráno.

5229635-neznostJe lákavé pod vlivem vánoční nostalgie podlehnout šťourání se v minulosti a ve svých zraněných cítečkách, ale vede to jen k podivným stavům za poslechu písně Something more z filmu Něžnost. Oh, that sucks as hell. Stejně jako vyčítavé smsky a nesmyslné nároky.

Bez vánočních strkanic v obchodech se to 57neobejde. Ale ono to k tomu kouzlu Vánoc tak nějak patří. Porvat se o poslední majolku, opít se v práci, zapomenout koupit jmelí a nakoupit dárky i sám pro sebe.

Dojímat se u pohádek je dovoleno. Protože sice věříme, že dobro a láska vyhrají i v normálním životě, ale není na škodu si to připomenout.

Posted in ...v prosinci 2012, Co jsem se naučila... | Tagged , , , , | Leave a comment

Singl lady na večírku

L1120688(FF) Když jste hodní a milí lidé, pozvete na předvánoční večírek i bývalou kolegyni, která je chudák sama a advent tráví pláčem u pohádek a písně Půlnoční. Dělám si legraci. Brečím jen na konci těch pohádek. Pozvete ji i přes to, že přinese jen víno, kaki a pomelo, zdrží se ukrutně dlouho, což korunuje výkřiky: “Já už fakt odcházím,” a odmítne ochutnat skvělé dipy, “protože je v nich ta strašná ovce”. Mimochodem, dipy sklidily velký úspěch a já díky svému konzervatizmu přišla o lahodnou krmi. No, kus jsem si jí odnesla na tričku, až bude hlad, seškrábnu si ji.
   Celá návštěva “žracího večírku u Bohyně”, o kterém referovala i Dita, byla rozdělena do několika skupin, které se vzájemně míjely a prolínaly. Já se nemíjela ani neprolínala. Zůstala jsem raději, jako zkušený vyjídač z Homolkovic rodiny, na celou část programu, abych o něco nepřišla. O skandál, jídlo nebo pití. Protože kdo mě kdy kam pozve na návštěvu?
   Byl to vypráskaný večírek. Pro mě 1 večírek roastbeefosobně tedy 12ti hodinový. Oběd (tuňák, pražma, vynikající hovězí vývar) líbezně a samovolně přešel do skvělé kávy, svačiny, lahodné ovocné mísy (tu vařila Bohyně), rostbífu, fondue (ach, to telecí, vzpomínám dodnes se slzou v oku) a průběžně popíjeného vína. Učinila jsem tak zajímavý objev, že se krásně dá přejít z červeného vína (Argentina) na růžové (Beaujolais) a bílé (těžko říct..).
   To jsem ráda, že jsem se neopila, libovala jsem si, když jsem usínala. Dokud jsem se ráno neprobudila. A asi jsem nebyla sama. Ne kdo se probudil, ale kdo popíjel. “Já nemám problém s alkoholem, já mám problém bez něj,” vykřikovala na večírku jedna nejmenovaná blogerka, která nás i poučila o etiketě: “Na večírku se musíte vyhnout třem základním konverzačním tématům – politice, náboženství a oborové dikuzi.” Takže se samozřejmě hned strhla debata o tom, proč volit a nevolit Avatara, jestli je Zeman jezevec a co na to kníže. “Oborové diskuzi?” zvedla pak obočí Bohyně. No, taková ta diskuze, kdy se dojde k závěru, že je všechno na hovno.” Ach tak. Objevila jsem tedy, že jsem se účastnila už mnoha oborových diksuzí. To se bude vyjímat v životopisu…
   Pak mi taky cpal Bohynin Drahý ovci do pusy a Bohyně jedla vývar na stojáka u rautu, aby ji nenačapal. Málem vzplálo fondue, obdivovali jsme krásnou novou televizi, k jejímuž obdivu vyzval Drahý Bohyni něžnými slovy: “No to je bomba, čum, Bohyně, čum!”
   Bylo to krásné a možná jsem neudělala tak velkou 1 večírek horrorpopdarling-20090621113528-00-originalostudu. Pokud ano, omlouvám se. Ale asi ne, protože na Vánoce jsem pozvaná znovu! A do té doby budu snít o krásných potravinách z trhu (ach, jak se ty ryby krásně leskly, rostbíf voněl a brownies se rozplývaly na jazyku!), bílých tonetkách  a veselé společnosti skvělých lidí, ve které vůbec nevadí, že jste singl.
   Protože přátelé jsou rodina, kterou si sami zvolíme. (Dopsala, zaslzela a šla se namazat tím fantastickým thajským scrubem, který dostala jako dárek na rozloučenou).

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , , , , | 4 Comments

Popcornová Karenina

1 anna-karenina-picture02(FF) Annu Kareninu jsem prostě musela vidět. A na konci Anny Kareniny jsem chtěla plakat. Prostě jen tak. Chtěla jsem taky vidět tu osudovou lásku mezi ní a Vronskim. Osudovou pro ni, epizodku pro něj. A cítit tu vášeň.
   Nová Karenina není špatná, ale tohle mi nedala. Necítila jsem to. Ani lásku, ani vášeň a poslední, co mě během filmu zasáhlo, bylo jejich setkání u vlaku a tanec tak strhující, jako může být jen na začátku vztahu. Trochu málo.
   Výprava je ovšem nádherná, zpracování originální. Chci žít v době, kdy se nosily kožešiny, krásné dlouhé šaty a šperky. V okázalé petrohradské společnosti. Přes všechen ten lesk diamantů a jemnost kožešin mě ale možná víc než příběh Anny a Alexeje okouzlil vedlejší příběh, mnohem prostší. Příběh Kitty a Kosti. Neměl nejlepší začátek, ale ve své jednoduchosti byl krásný. A na rozdíl od hlavního příběhu dopadl krásně. Možná byla Kitty jen chytřejší a méně sobecká než Anna, která měla pocit, že bez lásky Vronskiho a přijetí petrohradskou společností nemá cenu žít. Chápu její bolest, když se z pro ni osudové lásky stala fraška a Vronski odjíždí v kočáru s obtloustlou brunetou, jej, laškovnou blondýnou, ale nechápu její sobectví vzít si život v situaci, kdy měla dvě děti. Ale možná to bylo jen tím zpracováním, možná když se podívám na starší zpracování, pochopím motivace postav a jejich jednání jinak. A smířím se s faktem, že Jude Law už nehraje osudového svůdce, ale lehce jetého manžela a politika. A teď se jdu omotat kožešinou, nasadit si šperky a trénovat si pohled osudové ženy.

1 anna karenina 2012PS: Na Kareninu jděte s kamarádkou, pro muže je to očistec. Ano, patří to k základnímu vzdělání a málokdo z nás si Kareninu přečte, ale přece jen, jděte s kamarádkou. Ani když budete mít ten největší popcorn, neobejde se to bez dramatických povzdechů a modliteb, aby to už skončilo. A nezáleží na tom, čím jsou ty povzdechy motivované.

This slideshow requires JavaScript.

Posted in kultura, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , | 14 Comments

Ještě je stále čas, naštěstí… (Vyzkoušely jsme)

1 a kostky 226248_409569005767065_732910505_n(Boh) Nedávno jsem byla na přednášce Zdeňky Jordánové  na téma “Ještě je stále čas.” Její knihy jsem nečetla. Nikdy se ke mně nedostaly v pravou chvíli, přestože jsem je ostatním kupovala k narozeninám nebo Vánocům. Ale tak to někdy je. Kovářovic kobyla… Nejsem ezo- ani biočlověk. Biozeleninu, biomaso a mléko z farmy konzumuji, protože mi to chutná, a ne proto, že bych měla nebo to bylo fashion. A Vesmírný objednávkový servis čtu v péřovce s pravou kožešinou, zatímco čekám na tramvaj. Jo, nosím mrtvoly a používám kondicionér. Proto jsem byla trochu nesvá z představy, že se stanu součástí ezodavu. “Hlavně nezvedat ruce a nic nevykřikovat,” prosila jsem Vesmír.
   Přišly jsme dřív, a tak jsem se usadila v komunistickém sále hotelu Pyramida a začala pozorovat ostatní. Jedna ezo, jedna bio, támhle kráčí pořádná designová (hurá), dále jedna kamínková Guessová (no páni, fakt?!), pan architekt, pan manžel, paní právnička, slečna studentka, sportovkyně (super teplákovka, go girl go!), přítel s přítelem, maminka s miminkem (si dělá legraci?!to dítě to nezvládne), lidé, co mají kožené kabelky i brašny spíchnuté z indiánské deky a tomu všemu přednáší Jordánová. Neculí se jako na plakátech, je milá, vtipná a říká úžasné věci. Nebudu přepisovat vše, co bylo řečeno, to si raději kupte její knížku, nebo počtejte, až vám ji daruju. Chci jen napsat to, co ve mně po čtrnácti dnech zbylo a doufám, že i navěky zůstane. 

1 a 419256_284710894927444_242828072449060_750018_90122314_n1. Naštěstí, naštěstí si za většinu věcí v životě můžeme sami. Naštěstí. (Úlevné Uffa). Takže pokud chceme něco změnit…tak naštěstí můžeme. Můžeme buď změnit situaci, nebo postoj. Naštěstí.

 2. Lidé se zbytečně prudí. Něco chtějí a pak, když to mají, nejsou spokojení, protože to neodpovídá tomu, co si představovali a pořád se prudí a pak prudí i ostatní. Jenže naštěstí, naštěstí je jen v jejich režii, jak to všechno bude. Naštěstí. A naštěstí je i v mé režii, jestli budu jejich nesmyslné stěžování poslouchat a účastnit se pruzení nebo ne. (To druhé je správně. NEBUDU!) 

3. Musím přiznat, že mě přednáška opravdu ovlivnila a 1 a rosieriveter-alexisbledel-glamourmagněkolik dní poté jsem uslyšela sebe samu, jak jsem namísto  chlácholení: “To je blbý,”  asertivně položila přímou otázku: “A co vlastně doopravdy chceš?”
   Když se totiž člověka zeptáme, co chce, například ve chvíli, kdy si stěžuje na nevymalovanou předsíň, zjistíme, že nechce mít vymalovanou předsíň, ale že chce donutit manžela, aby vykonal to, co slíbil (samozřejmě pod nátlakem). Čili chceme, aby nás manžel poslouchal. Ta předsíň je zástupný problém.
   Naštěstí mohu kamarádce pomoc předsíň vymalovat nebo ji poslat do háje, když nebude chtít 1 a 541085_10150819562553949_306528448948_11866313_35989993_nzměnit situaci ani postoj. Ono vykecat se je super, ale všechno má své meze. A naštěstí, naštěstí můžu většinu věcí ve svém životě změnit sama. „Takže s předsíní ti pomůžu, s neposlušným manželem ne. Ale můžeš k němu změnit postoj, kočí, víš? Ty taky nejsi dokonalost sama…“

 A poslední moudro, které předávám tak jak jsem to pochopila a slyšela já. Někdo jiný si možná odnesl úplně jiné poznatky. 

1 a 190657_212343255447574_7775632_n4. Nikdy není pozdě. Ještě je stále čas! Vždycky máme šanci na změnu. Situace nebo postoje.

PPS: 5. Taky jsem se dozvěděla, že vše se v našich životech děje tak, jak má. (Tak ale to je jedno velké úlevné UFFA!) Nebo alespoň tak, jak my sami vnitřně chceme, protože kdyby se nám něco opravdu, ale opravdu nelíbilo, změnili bychom to. Takoví totiž jsme. (Aha!) Když nám o něco opravdu jde a něco chceme, jdeme si za tím jako ohaři. To ostatní jsou jen kecy pro diváky a pro naše ego. “Činy jsou podstatné. Naštěstí,” řekla a vymalovala kámošce předsíň.

Posted in kultura, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , , | 12 Comments

Narazit sám na sebe

(FF) „Mohl byste mě pustit sednout? Jsem nemocná,“ zeptala se Mamka pubertálního cikána v tramvaji, který se rozvaloval na sedačce. S ukrutnou nechutí vstal a zahlásil: „Tak takovou p*u jsem ještě neviděl!“ Strnula jsem. A nejen já. K Mamce se naklonil mladý muž sedící za ní: „ Příště si radši vyberte někoho inteligentnějšího.“ „Udělala jsem to naschvál,“ odvětila Mamka klidně. Chápala jsem ji. „Víte, stejně si myslím, že se mu to jednou vrátí. Třeba bude nemocný, starý nebo nebude moci pořádně stát a chodit. A pak jednou narazí sám na sebe,“ usmál se muž. „Že by boží mlýny?“ zapřemítala jsem o karmické obrátce a z tramvaje zahlédla mnicha. Nebo kněze. Prostě posla božího jako potvrzení mých slov. A pak jsem začala přemýšlet, jestli to tak náhodou není vždycky. Jestli náhodou vždycky nenarážíme sami na sebe, když se máme něco naučit. Když se nám má něco vrátit. Sami na sebe v jiných podobách, v jiném čase. Jak říkají v Atlase mraků: Tvůj život Ti nepatří, ale je součástí celého lidství. Něco jako Coelhova Duše světa. Jeden příběh.vogue-fashion-5
   Jestli třeba náhodou, když nejsme schopni odevzdat ve vztahu cele sami sebe, nenarážíme pořád na někoho, kdo se nám taky nechce nebo nemůže cele odevzdat. Tak dlouho, dokud se v jeho zrcadle nespatříme. A věci nezměníme. Nebo když nás pořád dokola štve, že je někdo ignorantský, žárlivý, podezřívavý, příliš hlučný, hloupý, sobecký nebo nechápavý. Neštve nás náhodou to, že se v některých situacích chováme stejně? Nenarážíme tak sami na sebe? Vždyť se přece říká: Co v nás není, to se nás nedotkne. Takže je dost možné, že to, co nás irituje na druhých, je jen odraz nás samých. Náš stín. A šance. Protože když uvidíme, CO to je, dokážeme to změnit. Vyleštit svoje vlastní zrcadlo od všeho marastu. A pak můžeme zářitještě víc.

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , | 8 Comments

Zlatá pravidla vánočních večírků

11740790-red-christmas-ball-with-lots-of-colors-light(FF) Věk po třicítce má spoustu nevýhod a jednu zásadní výhodu – zkušenosti. Po bujarém vánočním večírku se už neprobouzíme se jmelím ve vlasech a velice matným tušením, že jsme se s někým za sloupem líbaly. Není však na škodu si pár pravidel připomenout. Pro ty rozvernější proto, aby to líp ukočírovaly a nevlekly s sebou citové důsledky ještě rok poté, pro ty hodné proto, aby ta vánoční pravidla konečně porušily. Vždyť jsou Vánoce a na to se dá svést hodně věcí!

oasis-little-black-dress

   Poučena zkušenostmi z loňského roku jsem se letos už neobjednávala k neznámé kadeřnici, ale spolehla se na vlastní (ne)um s fénem. Zběsilé pátraní po dokonalých šatech jsem také vzdala předem, protože mou hlavní devízou není krása, ale vtip a inteligence („Ty balíš chlapy na inteligenci??!“). Ve večírkový den jsem se nestihla najíst, čímž se vyřešil i problém s postavou. Na superkrásných a supervysokých botičkách jsem se nestihla naučit chodit, takže zůstaly plačíce doma a já vyrazila na středně vysokém podpatku, který nesnáším, ale vydržím na nich stát u rautu. Jo, priority se mění. Nebudu mít laní nohy, ale nacpaný teřich.

   Příprava vždycky zabere víc času, než plánujete. Spoustu času zaberou vlasy, protože jakmile zaslechnou o večírku jsou divné, nedají se upravit a tváří se, že nikam nepůjdou. Manikuru, pedikuru, peeling a masku si udělejte den předtím, napsala Fatalka a začala si lakovat nehty (tři hodiny před akcí). Neexperimentujte s novinkami, vsaďte na klasiku. Pokud v nových botách jen při průchodu chodbou třikrát upadnete, neberte si je. Běhat bosa po mramoru vám projde až po půlnoci.shoesOMG2

   Vždycky jsem chtěla mít na přípravu na večírek dost času. Zajít si na masáž, ke kadeřnici, kterou znám a která mivykouzlí vlasy jako hedvábí a vždycky mít nové šaty s ladícím psaníčkem a botkami, elegantní vršek a ne něco, co vyštrachám v panice před odchodem a bude mi v tom celý večer zima. A hlavně(!) odvoz až na večírek, namísto cesty tramvají za zběsilého hledání místa konání akce. Nu, zatím se nedaří. Aspoň, že mi kosmetickou společnost při přípravě dělají vkusní a voňaví Dolce, Valentino, Dior a Estée, což mě přivádí na první radu.

1. Nejdřív parfém, potom šperky. (Víte přece, jak to dopadne, když šplíchnete parfém na bižu!)

cat-eye-makeup

2. Pokud si normálně neumíte nalíčit kočičí oči, neumíte si je nalíčit ani teď. Ne, nevypadá to jako kočičí oči, pandí možná, ale kočičí rozhodně ne.

3. Ano, opravdu existují kalhotky, jejichž obrysy nejsou pod těsnými šaty vidět a podprsenky bez ramínek.

4. Lesklé silonky ani třpytky do vlasů se už nenosí. Asi dvacet let. Jestli je máte, nikdy to nikomu nepřiznávejte a vyhoďte je. Hned.

5. Počítejte s tím, že si ulomíte nehet a roztrhnete punčochy. Už při přípravě. Když se to nestane, budete příjemně překvapena.

6. Pokud vám nemá kdo zapnout šaty vzadu a dovézt vás na místo činu, zamyslete se nad sebou.

30895_b1_pv

7. Pokud máte podprsenku bez ramínek, jen na sepnutí vepředu, počítejte s tím, že se vám během večera rozepne. Nedobrovolně. Možná i několikrát. Alespoň budete oblíbená.

8. Nesnažte se vypadat jako někdo jiný. Mohli by vánoční prémie dát někomu jinému.

9. Rozestelte si postel a připravte si něco-nealko k pití a něco-malého k jídlu. Začínající pařmenky kyblík a omluvu na druhý den do práce.

10. Náhradní punčochy, pudr, peníze na taxíka a rtěnku vždy s sebou!

11. Nedávejte si předem panáka na plachost. Nechcete snad šéfovi přát Veselé Velikonoce a poblinkat pleš, že ne?

images

12. Nestoupejte si po jmelí. Vždycky přijde Emil z účtárny, co vám posílá úchylné fotky z posilovny. Ne, ten božský ředitel marketingu nepřijde. Nikdy.

13. Snažte se s nikým neflirtovat. Flirtujete snad s kolegy normálně? Tak dobře, trochu.

14. Nic neřešte, bavte se. Šéfové uvidí, že jste šťastný a bezproblémový zaměstnanec. A to přece jste, že?

Fotolia_5319723_Subscription_L_215. Bavte se, ale nic jste neviděla, nic jste neslyšela. Co se stalo na večírku, zůstane na večírku. Že už teď víte kdo s kým a jak, kdo je těhotný a tak proberete s kolegyněmi potom.

16. Nepomlouvejte obsah dárkového taštičky, kterou vám firma dala. Ano, ten kalendář je ohavný, perníčky tvrdé a staré a zbytek věcí je nepoužitelný, ale nikdy to neříkejte na večírku. Ani na záchodě, ani u šatny. Lidé, kteří balíček vymysleli a připravovali, vždycky stojí za vámi nebo kakají vedle. Ne, ne v šatně.

 17. Neposílejte opilá smsky. (Tohle je univerzální pravidlo…).

18. Když přijdete domů, vypněte telefon a jděte si lehnout! Už proboha nikam nechoďte, ať vám píše kdokoliv. Ono se to zdá jako bezva super nápad, si večírek trochu protáhnout, ale není. NENÍ. Jestli se přesto někam vypravíte, tak Bůh s vámi. A kondomy taky.

work-party19. Do práce klidně druhý den jděte. Pokud jste se tedy stihla vrátit z vánočního večírku. Pokud party pokračuje, pokračujte taky. Pokud jste v práci, ničeho se nebojte. Polovinu lidí stejně nepřijde a druhá polovina bude tak zbědovaná jako vy. Nikdo na vás vaše prohřešky vytahovat nebude, protože všichni budou mít dost práce. Se vzpomíním a zapomínáním toho, co tam dělali oni sami. Don’t panic !

Krásné vánoční večírky!

Posted in 10 důvodů | Tagged , , , | 8 Comments

Malé filozofické okénko

1 kafíčko 387544_474764255889569_1703235767_n(Boh) Existuje jistý příběh o oslíkovi, který seděl před dvěma stejně velkýma kupičkama sena a nemohl se rozhodnout, kterou by si měl dát. A tak pořád rozvažoval a dumal, která z nich je víc prosušená, jestli jedna není náhodou o fous větší než ta druhá a jestli má začít papat pravou nebo spíš levou. Nemohl se rozhodnout a tak dumal a dumal, až milý oslík, chcípnul hlady.
Při stěhování jsem našla svůj sešit oblíbených citací, kde byl zapsán i příběh o oslíkovi a byla jsem překvapená, kolik mých zápisků se týká rozhodování a řešení velmi složitých životních situací. Sešit jsem si založila na gymplu, už v té době jsem byla děvče přemýšlivé, ale pořád si nemůžu vybavit o čem jsem se (proboha?!) rozhodovala. Nic tak zásadního  jsem v té době neřešila. Že by zastydlá puberta? Nebo latentní nedospělost přemoudřelé intelektuálky? Možná, na druhou stranu, nebýt mého vnitřního pnutí, sešit s moudry by nevznikl a já se s  jeho obsahem nemohla podělit. Takže chvála mé mladické rozervanosti, zde jsou perly mého sešitu:1 decision

„Dobře nebo špatně, jakmile se rozhodnete, uleví se vám.“ Thomas Burgess

„To nejlepší je rozhodnout se správně, hned potom přijde rozhodnout se špatně a to nejhorší je nerozhodnout se 1 zorba1[1]vůbec.“ Teddy Roosevelt

„Když se chceš sám zachránit, snaž se zachránit druhé.“ Nikos Kazantzakis,  Řek Zorba

„I kdybyste byli na správné cestě, když tam budete jen tak sedět, může vás nanejvýš něco přejet.“ Will Rogers

1 john-kennedy-by-@doNeměli bychom dopustit, aby nás naše obavy zdržovaly od uskutečňování našich nadějí.“ J.F. Kennedy

Zkušenost mě naučila, že to nejdůležitější je neudělat chybu, ale i když to člověk  posral, neztratit glanc a jít do toho znova.“ Jiří Voskovec

Ovšem perla mého sebevzdělání pochází z knihy, kterou opravdu miluju. Z knihy U řeky Piedra jsem usedla a plakala od Paula Coelho. Bohužel fakt, že jsem si z celé nádherné knihy vybrala právě tento úryvek vypovídá o mém (tehdejším) duševním a emocionálním rozpoložení. Nepamatuji si to peklo, které jsem prožívala, ale přesně vím, kvůli komu to bylo. (kvůli mně, samozřejmě:-)
   1 river-piedra„Je snadné trpět kvůli přesvědčení nebo poslání: zušlechťuje srdce toho, kdo trpí. Jak ale zdůvodnit, když žena trpí kvůli muži? To nedovedeme. A tak prožíváme peklo, protože v takovém utrpení není ani ušlechtilost, ani vznešenost, pouze ubohost.“

   Od té chvíle, co jsem si výše uvedené přečetla a přepsala, nikdy už jsem netrpěla. Bylo by to ubohé, ztratila bych glanc a odvádělo by mě to od uskutečňování mých nadějí. A tak jsem se rozhodla, přestala přešlapovat na místě, začala se zajímat víc o ostatní a začala je zachraňovat a…nakonec se mi ulevilo.
V náruči někoho jiného, jak to tak bývá.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 7 Comments

Znamení dobrého a špatného vztahu

1 imagesCA0VBHRK10 znamení, že váš vztah není zas až tak dojebaný

(FF)1. Ten vztah vám sílu dodává, ne ubírá. Máte pocit bezpečí a život je lehčí. Netvrdím, že jednodušší a bez problémů, ale lehčí,  v jisté rovině. Člověk není na všechno sám. Čert vem svobodu i se všemi jejími možnostmi.

1 monroemiller2. Jste tým. Můžete se i pohádat do krve, protože víte, že to není konečná. Že se nakonec dohodnete. Že tady pro sebe jste. Fňuk.

3. Máte svůj jazyk. Málem jsem napsala „tajný jazyk lásky“, ale mám pocit, že  tenhle rok ze mě toho růžového marastu, už proudilo tolik, až z toho moje cynické Já blinkalo v rohu… Prostě jsou věty, slova a hesla, kterým rozumíte jen vy dva.

1 himym-robin-barney-w3524. Dotýkáte se. Nejen kvůli sexu. Dotýkáte se proto, že jste si blízcí. Že je to přirozené. Vždyť víte. Prostě proto.

5. Mluvíte spolu každý den. Víte o sobě. „Den, kdy bych s Tebou nepromluvil, by byl špatný den,“ řekl jednou Barney krásné Robin, a i když všichni víme, že seriálové a filmové scénáře se v životě nestávají (nejsem1 láska láska 376947_528174330531130_1976002301_n si 100% jistá, ale o tom příště), tak tady na tý větě něco bude.

6. Odporné klišé, ale… Když vám donese pralinky, suši a květiny, když jste nemocní v posteli. Blinkáte? Vždyť jsem vás varovala, že je to klišé, ne?

7. Když vám naopak nedonese pralinky, ale čistící prášek do pračky, pánev na palačinky a kryt (?) na rozvalenou zásuvku s dráty zvědavě čumícími do koupelny (doporučuju, je to 1 sníh láska 428663_291208384277695_242828072449060_763063_1441331167_nhodně safe).

8. Když se na sebe i po letech těšíte. Když vás to těšení hřeje. Ne, nejen „tam“.

9. Když on/ona je první, komu chcete všechno vyprávět. Dobré i špatné, velké věci, ale spíš ty každodenní detaily, jako co jste jedli a kdo vám řekl, že mátekostnatou prdel nebo styl psaní… Jo, mně to řekli! Ten styl teda… Když vás to zajímá a když to zajímá jeho/ji.

1 m221022715

10. Když prostě VÍTE, že vás miluje.

1a hes-just-not-that-into-you-10 znamení, že váš vztah je přesně tak dojebaný, jak jste si mysleli

Na základě několikaletých terénních výzkumů a několika utrpěným zlomeninám srdce předkládám seznam vypozorovaných znamení, která potvrzují, že to 1 1190197493_scarlett-johansson-1024x768-23322nebude Nesnesitelná lehkost bytí, ale spíš jen Radost až do rána. Jestli vůbec. Díky tomu možná poznáte radši dřív než dýl, že vás „až tak moc nežere“. Jo, tenhle film si pak pusťte několikrát. Já a Scarlett Johannsson bychom mohly vyprávět.

1. Když poslední kytka, kterou jste viděla, byla ta, co jste nesla pratetě na hrob o Dušičkách. 1 he_s_just_not_that_into_you19Předloni.

2. Když protistrana jaksi neplánuje budoucnost a nepamatuje si minulost. Tedy vaši společnou minulost. Jasně, že nikdo nehraje své lásce pod oknem s mariachi za zády a růží v zubech jen proto, že je neděle a v neděli jste se seznámili, ale nepamatovat si, kdy jste 1 podzim girl,jacket,shawl,fashion,brunette,girls-8c607f4dc760c0d9de29779eef819105_h_largese seznámili nebo první polibek je trochu trapas.

3. Když se cítíte stejně sami, jako když jste byli sami. Trochu kontraproduktivní, že?

4. Když neví, co máte ráda. Jestli pijete bílé nebo červené, pivo nebo jen 42 % vodku (seriously?! Ježiš, 1 hajzlík 553357_313963025363795_1533225830_ndejte se do kupy! Pro inspiraci doporučuji film Young Adult). Jestli máte na něco alergii. Kde bydlíte. Ne, není zapomnětlivý. Jen to není důležité. Pro něj.

5. Když se ozve jen proto, že ostatní „lepší“ program nevyjde. Jo, je to hnus. Ale upřímně – nemáte náhodou taky kamaráda pro případ, že je vám smutno a nemáte s kým vyrazit na drink a kamarádka to být nemůže, protože ta na vás (předpokládám) obdivně nezírá? A přitom tušíte, že ten kamarád je do 1 sex je dobrý vždycky beltissimo2vás trochu zabouchlý, ale vy děláte, že to nevidíte? No, to taky není úplně fér, že jo? I když…

6. Tohle je záludný bod. Sex totiž může být pořád skvělý. I když vám nenosí kytky (co s tím pořád mám, proboha?), i když vám dává buráky, po kterých otejkáte jak meruna, a i když tušíte, že je s vámi jen proto, že s ním Evžen nešel na pivo, protože má výron. Kotníku.
Jo, takže sex může být přesto všechno, přes všechen kal vztahu a kalná rána nocí super. Ale je to JEN SEX. Nehledě na to, kolik oxytocinu se ve vás potom vyplaví. Je to JEN OXYTOCIN. Jo.1 He-s-Just-Not-That-Into-You-hes-just-not-that-into-you-16685867-950-620

7. Mimo postel (koupelnu, kuchyň a jiná místa, kde může dojít k sexu) nemá potřebu se vás dotýkat. V restauraci sedí naproti (konfrontační pozice) a na ulici nejde vedle vás, ale před vámi (jo, utíká vám a prozrazuje se sám). Taky se podívejte, kam směřuje jeho hrudník a špičky. Bot, ne zákusky. Vím, že 403070_10151313897826140_734921484_nto všichni víte, ale opakování matka moudrosti: Muži směřují svou hruď i špičky nohou k nejatraktivnějšímu objektu v místnosti. Je to na tu prsatou servírku nebo bloncku v červených šatech? Chvíli to může být neúmyslné (oni za to fakt nemůžou), ale celý večer? Budeme si lhát?

8. Neposlouchá vás. Jedním uchem tam, druhým ven. Jo, tenhle bod následuje většinou až po sexu. Než mu poprvý ukážete gaťky, většinou vám visí na rtech a 1 božský 202450945718665453_9WLTKSI4_fzajímá se i o vycpanýho gekona, na kterýho jste upadla v pátý třídě. Ten jeho fascinovaný pohled a povzdech je jen součást předehry.

9. Neví, co vám udělá radost, co vás povzbudí a co potřebujete. Proč? Protože vás nezná. Rychle pryč! Pan Božský (pro mladší, nezkušené ročníky a pro mě 1 28ea9bb0c6_12354754_o2samotnou: pozor, Pan Božský je téměř neexistující ideál) moc dobře ví, kdy potřebujete políbit a kdy proplesknout. A kde. Chich. Jej.

10. Pravda je, že když je vztah dojebaný, tak to VÍTE. Konec přijde stejně neodvratně jako další díl Twilight ságy do kin a další exotické dítě do rodiny Jolie-Pittů. Takže jakmile to víte, sbalte si saky paky 1 pryč 599677_407228209334478_924763760_nprvní. Čím dřív odejdete, tím dřív potkáte někoho, kdo se vás bude něžně dotýkat a plánovat s vámi budoucnost. A že někdo takový existuje, to přece taky VÍTE. (Následně doporučuji překontrolovat podle seznamu č. 1)

PS pro mé blízké:
Nic se mi neděje, nic se nestalo, s nikým se nerozcházím. Ale jestli mě někdo chcete vzít na obrovský čokoládový dort a utěšovat, tak si čas udělám a důvod najdu!

Posted in 10 důvodů | Tagged , , , , , , | 14 Comments

(Ne)ovlivnitelné

1 já se psem 155461_308256295892811_100001253285201_977136_1733923929_n(Boh) Lež má krátké nohy a dřív nebo později všechno praskne. S tímto vědomím máme dvě možnosti. Buď začít řešit problematickou situaci okamžitě nebo to naopak všechno nechat vyhnít. Nedávno jsme se s kamarádkou bavily na téma sladkých keců, prázdných pojmů a nebezpečné nerozhodnosti. (Ne, ta kamarádka není Fatalka, protože Fatalka není moje kamarádka, ale bývalá kolegyně! Takže ne, nebyla to Fatalka). Každá máme k řešení situací jiný přístup. Ona je nerozhodná a nechává věci tak trochu zenově sednout. Ne že by jí to pak netížilo, ale v předstírání, že je všechno v pohodě, je prostě dobrá. Nerada cokoliv řeší a dopisy s barevnými pruhy schovává v peřiňáku. Já jsem opak. Jsem rázná, nesnáším nerozhodnost a lhaní si do kapsy. Vychovala mě Praha a má velmi dynamická rodina. U mě doma neexistovalo, abych neodpověděla, pokud jsem dostala na vybranou, nebo se mě někdo něco tázal. Okamžitě jsem uslyšela: “Mluv nebo ser písmena, ale dělej, nebo nebudeš mít nic.“
1 76293_433312906725791_1665948413_n   Má kamarádka je kouzelně tajemná koketa, která neprojevuje city a u které muži nikdy nevědí, na čem jsou. A přestože jim nedá šanci, oni ji v jejím chování vidí a pak se děsně diví. Já jsem drsoňka, kterou kecama nezaujmete a přestože vždy jednám s muži na rovinu, nikdy nevěří, že to myslím vážně a pak se taky děsně diví. Máme tedy rozdílný umělecký styl, ale i tak dosahujeme stejně nuzných výsledků.
   Než z mé kamarádky něco vypadne, trvá to dvě latté, pět cigaret a tři dvojky savignonu. Za neustálého pípání sms od jejích „udivených“ nápadníků. Já naopak všechno řeknu, nemám tajemství a zastávám názor, že čím více se s hovnem mažu, tím víc smrdí. A proto dělám chirurgické řezy, pálím mosty a nevracím se.
   Co je správně? Ani jedno, evidentně. Obě sejdeme na oubytě. Jednu zavalí nevyřešené vztahy, zástup amantů a plný peřiňák úředních lejster a druhou budou okusovat vlčáci v jejím velkém bytě. Bude mít sice všechno vyřešené a všem řekne, co si myslí a jak to vlastně je, ale nakonec bude sama. Protože občas je dobré použít milosrdnou lež a chvíli si něco nalhávat. Stejně jako je občas dobré kousnout do toho kyselého jablka a udělat rozhodnutí, které je možná nepopulární, ale nutné a především dospělé.
   Známe se s kamarádkou, co není Fatalka, celkem dlouho a nedávno jsem si všimla, že se stala úžasná věc. Já jsem jí předala trochu své rozhodnosti a razance a ona mi předala svou vílí nerozhodnost, nonšelantní přehlížení a uhýbání před nepříjemnými situacemi. alice and ellen kesslerMoc mě to pobavilo. Minulý týden mi volala, že jí přišel dopis. DOPIS. A hned ten den ho chtěla řešit a taky ho vyřešila. Já naopak objevila díru v lodi a rozhodla jsem se ji chvíli nechat tak, jak je a upozornit na ní až v době zvončeků štěstí, vánočních gratulací a malovaných perníčků.  Nemyslím si, že bych nedostala vynadáno. Dostanu, ale najednou nemám chuť něco předčasně řešit a počkám si na Vánoce. Ty mě zachrání.
Fatalku zatím vždycky zachránily…

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 7 Comments

Když bobr potkal žabku

1 workaholic(Boh) Ano, zřejmě pod náporem pracovních povinností mi jeblo a napsala jsem o svém klínu. Proboha, proč jsem to udělala?! No, nebudu plakat nad rozlitým mlékem a dotáhnu to do konce. Bobří story si můžete přečíst zde. Nicméně toto je její ne méně veselé pokračování.
   Po napsání příspěvku jsem se ráno hrdinně vydala do salonu, kde měla IPL nebo ILP (nebo snad LIP?) depilace probíhat. Už teď můžu říct, že vše bylo v naprostém pořádku. Kromě mých pocitů. Salon byl příjemný, i když osobně neholduju fialovým křišťálovým lustrům a černým ornamentům na stěnách. Mám raději bílou doktorskou klasiku s chromem. Ale budiž. Slečna, která se ten den zaučovala (proč zrovna dneska a proč zrovna na mně?!) byla moc milá a hned mi ukázala místo, kde jsem se měla vysvléknout. Ráda bych podotkla, že se salon nachází na Praze 1, v přízemním bytě, kde jsou typicky velké místnosti s vysokými stropy. Čili je prostor rozdělen paravány. (No, páni.) Takže jsem se za účasti ještě jedné slečny a jakési školitelky polonahá zarděla (být nahá mezi oblečenými lidmi je vážně zvláštní) a zákrok mohl začít. (Ach můj bože).
   Nejdříve jsme vyplnily formulář v počítači depilačního přístroje (opravdu jsem už na tohle musela být nahá?) a pak nastalo fotografování mých chloupků. (Jasně, to dáš, to dáš. Vůbec to není odporný pohled na fotografii chloupku, který vypadá jako zapomenutý provaz na Sahaře. Aha, Sahara je MOJE NOHA. Bože, mám nechutně suchou kůži. Ježiši! Jsem nahá a zjistila jsem, že mám hnusnou pleť na holeni. ) Omámená z ohavnosti makro fotky jsem si nasadila ochranné růžové brýle (ta růžová mi udělala dobře. Tedy jen do chvíle než jsem si všimla, že je v nich rozpatlaná řasenka. Bože, něco chytnu! …Má hysterie eskalovala…). 
   Ze záchvatu paniky mě1 Desert-Wallpapers-HD-6 vytrhla studená oslizlost. Na nohy mi byl nanesen lubrikační gel (zvláštní pocit) a světelné výboje začaly zabíjet moje ochlupení. (Hurá, nebolí to!) Druhá slečna kosmetička mi ihned utírala gel do mnou přinesených papírových utěrek, takže jsem nakonec byla ráda, že tam další osoba je. Přestože ji nevidím a přestože ležím nahá… 
   Vše vlastně probíhalo celkem standardně. Samozřejmě jsem se rozhodla pro depilaci celého těla, takže poslední část depilace jsem musela ležet v pozici žabáka (na zádech s chodidly proti sobě, pokud by někdo snad neměl dostatečně velkou fantazii nebo zkušenosti). Grand finále nastalo ve chvíli, kdy do místnosti vstoupila majitelka, aby se mnou v pozici žabáka  (teda žabáka jsem dělala já, ona stála. Odhaduji, neboť jsem měla nasazené ty růžové brýle se snětí.) přátelsky pohovořila na téma mé spokojenosti. (A co důstojnosti?) No, byla bych asi spokojenější, kdybych neležela proti vchodovým dveřím, tudíž nezdravila všechny příchozí do místnosti svou rozevřenou „žabkou“. Ale neměla bych být tak útlocitná. „Ano, všechno v pořádku,“ řekla jsem křečovitě. 1 zaba
   A závěr? Zatím vlastně žádný. Před odchodem jsem dostala instrukce VŠECHNO  za týden vydepilovat, což je trochu problém, protože vzpomínky nevydepiluji, ale uvidíme, snad do nějakého salonu svého bobra, tedy vlastně žabku dostanu. Dobrá brazilská depilace je nedostatkové zboží a nechci skončit s modřinami po neodborném zákroku. Takže až se z toho vzpamatuji, někam se objednám. Žbluňk!

Posted in krása, kosmetika a tak., Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , | 14 Comments

Co jsem se naučila v listopadu

1 varhany(FF) Všechno se jednou provalí. To, že máte blog, to, že chodíte na divná rande s ještě divnějšími muži i to, že jste předstírala, že něčemu rozumíte a přitom o tom víte asi tolik jako o českém varhanictví nebo 1 dirty-dancing-remake-delay-castingBunsenově kahanu.

Když je nejhůř, pomůže Hříšňák, vaření, rtěnka a krásné oblečení. I ve chvíli, kdy všechno ostatní selže a zamotá se.1 07well_fridge-blogSpan

Slova jsou jen slova a činy jsou činy.

Člověk by měl sčítat požehnání, ne problémy.

Žij ze své představivosti, ne ze své historie.

Při podzimních depresích pomáhá světlo.
Světlo z ledničky.

Odpustit druhým je těžké.
Odpustit chyby a špatné rozhodnutí sám sobě je ještě těžší.
A úplně nejtěžší je zjistit, že nás vedlo jen naše nabubřelé ego, uražená ješitnost a neschopnost přiznat si pravdu.

Posted in ...v listopadu 2012, Co jsem se naučila... | Tagged , , | 11 Comments

Fatalka v aquaparku

(FF) Nechodím do aquaparků. Nemám ráda hromadné akce (proč mi to asociuje masové hroby?), nechci vidět ničí přirození (nemám ráda tohle slovo) a z hromadných sprch mám trauma od té doby, co mě jedna taková hajzlbabka (teda spíš sprchobabka) s razancí příslušnice SS před mnoha a mnoha lety donutila vysvléct se dohana a umýt se mýdlem, zatímco na mě dohlížela. Její latentní lesbické sklony mi došly až mnohem později.
   Latentní lesbické sklony mojí kamarádky o pár let dál mi došly mnohem rychleji v aquaparku, kam mě vzala, pod sprchou se dost dlouho dívala na moje prsa, říkala, jak jsou pěkná (její dychtivá slova „malá, ale pevná“ mě ještě dnes někdy budí ze sna hrůzou) a hlavně mě pak lákala k sobě blíž se slovy, jestli mi není zima, že mě zahřeje. Jednou jsem se pak vypravila do sauny i s Bohyní, kde se žádné divné věci nestaly (až na ten žabí pokoj a to, jak Bohyně omdlela, což je strašně vtipná historka, ale není na ni čas), jen jsem tenkrát v sauně neviděla skleněné dveře, takže jsem si málem urazila hlavu.
Když k výše uvedenému ještě přidáme sadistickou učitelku, co mi držela hlavu pod vodou, abych se naučila bublat, protože to budu určitě v životě strašně potřebovat (samozřejmě že na každém pohovoru chtějí, abych bublala), a završíme to mou znepokojivou potřebou ukázat v aquaparku prsa, protože někde na toboganu se mi podprsenka vyhrne ke krku (ach, ty dlouhé minuty, kdy jsem se polonahá bezmocně točila dlouhé minuty v trychtýři, zatímco diváci na terasách přihlíželi, nechápali a vyhlíželi, kde jsou další, obdařenější účastnice soutěže Miss monokini), je asi jasné, jak hodně dychtivá nových zážitků jsem musela být, když jsem se do aquaparku po letech vydala. Chtěla jsem, aby na mě nikdo nekoukal a já si v klidu odpočinula. „Nechci někde chodit nahá, bez make-upu mezi cizími lidmi,“ protestuju. „Nikdo tam nebude, nikdo na tebe nebude koukat a dohlídnu na tebe, aby sis bez brýlí neulomila hlavu u dveří,“ dušoval se kamarád.
Střih. Po dvou hodinách.
   Sedím nahá ve venkovní vířivce. Make-up už ze mě dávno stekl, společně se zbytky mé důstojnosti. Okolo stojí asi deset chlapíků, čirou náhodou jsou všichni natočení tak, že na mě vidí. Vypadají, že čekají, až vylezu z vody. „Nebuď paranoidní, kdo by na tebe byl zvědavý,“ snažím se uklidnit sama sebe. „Je tu přece spousta jiných žen.“ Ne, není. Jeden chlápek mi šibalským mrknutím dává najevo, že on by teda zvědavý byl. Předstírám, že relaxuju, strašně mě to baví a že nezačínám mít pocit, že se voda začíná vařit. Připadám si jako humr. Do vířivky skáče chlápek. Má pleš, zapocené brýle, panděro a úlisný úsměv. „Príma relax, když tady takhle nikdo není, co?“ hlaholí. „Ech“, odpovím inteligentně a snažím se zaplout hloub do vody a dělat, že jsem neviditelná. Pleška se přibližuje. Naštěstí ze sauny přichází kamarád a za pomoci úhybného manévru s prostěradlem loví humra z hrnce. Tedy vířivky. Rudá vyžaduji panáka, i když mám právě za sebou rádoby detoxikační kúru.
   Takže sečteno a podtrženo: opět jsem několikrát ukázala prsa (ano, tobogan, a nejen on), přišla jsem o oblečení i důstojnost a přesvědčila jsem se, že aquaparky fakt nejsou pro mě. I když… tentokrát se to vlastně obešlo bez lesbiček, bublání a omdlívající Bohyně…

Posted in krása, kosmetika a tak., sportem ku zdraví, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , | 4 Comments

Šťastná jedenáctka

(FF+Boh) Tak nás bloggerské letadlo taky zasáhlo. Nanominovala nás Vanilka, které tímto děkujeme, nicméně nepokrytě přiznáváme, že kdyby nečekala Malé Motýly, byly bychom ji poslaly do… háje.
   Chvili nám trvalo, než jsme se z těch všech úkolů vzpamatovaly. Následně jsme je vypracovaly a nakonec vlastně i byly rády, že jsme se zapojily. Zvlášť vymýšlení otázek bylo velmi veselé. Hystericky jsem odpovídala na každou otázku, kterou Fatalka vymyslela, což mi pokaždé zatrhla se slovy: “To není o tobě, soustřeď se!” Naopak já jsem ji neustále musela vyvádět ze zaklatého kruhu psychotických otázek ve stylu: “Modrá nebo červená? Salát nebo stejk? Kočka nebo pes? Chanel nebo Dior?” Nakonec nám jedna psychotická otázka zůstala. …A k ní jsme přidaly dalších 10.

Pro ty, kdo nevědí, co bloggerské peklo, ehm tedy vlastně letadlo je, zde je malé vysvětlení:
1) řekni o sobě 11 zajímavostí
2) zodpověz 11 otázek od blogerky, která tě nominovala
3) vymysli 11 otázek pro blogerky, které nominuješ ty
4) vyber 11 blogerek pro nominaci a informuj je o ní
5) neoznačuj tu, která označila tebe

Jedenáct zajímavostí naleznete zde – v sekci o nás. Přišlo nám to celé na jeden příspěvek moc dlouhé a těch 11 věcí o nás se hodí do sekce About us. Takže část naleznete tam. Zbylé úkoly jsou vypracované níže. Nanominovaly jsme tyto blogerky, kterým pokládáme následující otázky:

1. Kočka nebo pes? :-)
2. Jaký jsi zažila největší trapas?
3. Zdají se Ti sny? Černobílé nebo barevné? A v jakém jazyce?
4. Móda – je něco, co bys moc chtěla, ale víš, že je to špatný nápad?
5. Která písnička Ti vždycky zvedne náladu?
6. Tajný mužský idol?
7. Ďábel nosí Pradu. Co nosí anděl?
8. Zavařuješ? (sklenice, okurky, lák a ták…?)
9. Nejoblíbenější restaurace (McDonald´s se nepočítá. My tam taky nechodíme….ehm)
10. Jaká je Tvoje malá obsese? (třeba Neusnu, dokud…, Neodejdu z bytu, dokud…)
11. Kteří jsou důležití lidé ve Tvém životě?


A kdo je tou šťastnou nanominovanou?

1) Bára Šťasná, která píše Šťastný blog. Je to ikona, stejně jako Áda z Módního pekla a pochopíme, když se k letadlu nepřidá. Ale s ohledem na fakt, že byla naší stálou inspirací, vzorem a také radostí, stejně jako Vanilka, rozhodly jsme se to zkusit a nanominovat ji. Je skvělá. A i když odmítne, bude skvělá dál :-)
2, Julie Paz, krásná Američanka, která žije kdesi u Plzně a jako správná nezdolná duše se vypořádává se vším, co jí život přinese. Držíme palce!
3, Pavlinka a její směčka. Má rodinu, krásné holčičky a rozhodně to není klasická Ikeová matka. Zaslouží si být nominovaná. Žije jiný život něž my a zajímá nás. (Možná je to malé tikání našich biologických hodin a možná nás prostě jen baví číst o úplně cizích lidech)
4, Sedmikraska, další bloggerka, co je matkou a velmi zábavnou pisatelkou, která dokáže psát o rodinných příhodách a svých dětech, aniž by vás nudila nebo podsouvala, že její dítě je nejlepší. A mimo to, má kontkat na zubařku pro Bohyni…
5, Sirocco je jižní vítr. Klidně by s náma mohla psát na We And The City. Kdyby jí bylo třicet….hihihihi. Moc nás baví!  
6, Brunettka, která popisuje svůj život v Číně. Brunettku a Tokijskou domovnici si ráda čte Bohyně. Slečna v Tokyu už byla nanominovaná někým jiným, zřejmě Vanilkou, takže dáváme tímto prostor Brunettce. Snad jí soudruzi spustí internet.
7, Czechmade je blog o designu, módě, o všem co vyrobily zlaté české ručičky. Přestože jsme nedávno byly zařazeny mezi blogy, které milují, rády bychom zde uvedly, že jsme se pro jejich nominaci rozhodly dřív, než si nás “zamilovali”.
8, Danny Rose  je oblíbený blog Fatalky. Je to fashion blog, takže více fotek, méňe textu. Proto předpokládáme, že se na nás jeho autorka vykašle, na což má samozřejmě právo. Na druhou stranu by mohla naše otázky pojmout módně a kreativně. :-) Necháme se překvapit.
9, Mimoň, vždycky jinde, než jste čekali. A často úplně jiná. Blog co Bohyni zklidní, plný lyriky a křehkosti.
10, Anička Červinková, naše Ceranna, autorka fotografií na našem blogu (samozřejmě těch profesionálních). Anička se vyjadřuje obrazy, když fotí, ztrácí schopnost mluvit a svět kolem ní mizí. Dělá dokonalé fotky a bylo nám ctí se s ní setkat. Nicméně, moc toho o sobě na blogu neřekne, vypovídá o sobě svou prací, a proto jsme jí zařadily. Třeba jí 11 otázek od nás osloví.
11, Svět podle Evelíny. Evelína rozhodně není holka líná a její blog jsme začaly sledovat nedávno. Možná proto ji zařazujeme, abychom se o ní něco dozvěděly.

Tak, naši nanominovaní, vlastně nanominované, přejeme hodně štěstí. My to máme z krku. Zde je poslední část. Odpovědi na otázky od Vanilky. Příjemnou zábavu!

Když připustíš myšlenku, že existovaly minulé životy, kým jsi byla?
Když připustím myšlenku, že existují minulé životy, a když navíc připustím, že sny, které občas mívám, nejsou obyčejné sny, pak vím, že jsem byla ptáčkem, labutí a tmavovlasou ženou v bílých šatech na lodi za války. Depresivní, že? Nejlíp jsem se měla jako ten ptáček. A příště už bych prosím chtěla být bohatá francouzská krasavice z Paříže, merci bien. (FF)

Nevím, ale je mi to asi jedno. Nejsem si jistá, jestli tohle chci vědět. Stačí, že vídám barevné obrysy lidí, živé obrazy toho, co se má stát a osoby, které už nejsou mezi živými. Ale z toho, jak vnímám samu sebe jsem určitě byla cirkusačkou.  Třpytky, kočovný život, outcast, volnost. (Boh)

Na čí koncert by tě nikdo nikdy nedostal?
Absolvovala jsem tolik pochybných koncertů, že přežiju všechno. Jo, přežila jsem i ten koncert, kdy se spalo na hradě, kam se lezlo po skále PO koncertu (já jsem neblinkala ani si nerozbila hlavu o kámen, já ne, haha), nebo ten, na které můj přítel pozval všechny své holky (oh yes, rocknroll). (FF)

Asi takové ty, kde zpěv zní jako „zvracení live“. Ale pokud by se jednalo o atmosféru a ne čistě o hudbu, šla bych kamkoliv. Strašně ráda pozoruju jiné lidi. (Boh)

V jaké zemi na světě bys chtěla žít?
New York. Jej, to není země. Ale stejně. Za podmínky, že by tam byli všichni, koho mám ráda. A že bych měla práci. A že by mě zase miloval ten newyorský chirurg. Jo, to by šlo. (FF)

Itálii, ještě než dopadne jako Řecko. Žila bych v Miláně, měla horskou chatu v Trentinu a byteček ve Florencii, na romantické víkendy. Ke stáru bych se z Milána odstěhovala do vily v Toskánsku a užívala si zvuku cypřišů vlnících se ve větru a vůně levandule. (Boh)

Čím jsi chtěla být jako dítě?
Nevěděla jsem. A vlastně dodnes nevím, kým budu až vyrostu. Napínavé. (FF)

Letuškou. Uniforma, vrušení s každým startem letadla, péče o druhé, upravený vzhled, cizinci, cestování. (Boh)

Co obvykle ráno uděláš jako první?
Posunu budík o deset minut. A pak znova. A potom myslím na to, co mě ten den čeká. A pak se buď těším, nebo dělám, že je mi to fuk a zvládnu to. Nebo že neexistuju. Jak kdy. (FF)

Típám budík. A pak se snažím sebe samu obalamutit vidinou skvělého dne. Mentálně se probouzím o několik hodin poté, co jsem došla do práce a dala si druhé kafe. Když jdu spát, jsem nejčilejší. (Boh)

Umíš si sama vyměnit kolo u auta? Pokud ne, kdo by ti v takové (nebo obdobné) situaci určitě a bez váhání přijel na pomoc?
Určitě neumím a nikdy jsem to nezkoušela. Navíc mám problémy s tím, požádat někoho o pomoc. Takže bych pravděpodobně seděla u krajnice, vypadala jako štěně labradora a spoléhala na nebesa, že mi někoho sešlou. A to by se pravděpodobně taky stalo. (FF)

Já rozhodně nic opravovat nebudu! Zavolám si odtahovku a než přijede, budu svými výlevy o kole otravovat Drahého, Fatalku a Kněžnu. Nikdo z nich nepřijede, protože mají spoustu práce a svůj život, navíc vědí, že to zvládnu (ach ano, klasický přístup), ale v ideálním případě by mi přijel na pomoc Drahý. Nicméně ta odtahovka je jistější. Stačí, že mám den v háji já, proč ho kazit i jemu. Večer pak bude mít sílu a chuť mi ty útrapy vynahradit (s lehkým pocitem viny, že jako princ na bílém koni nepřijel) a takové večery mám moc ráda, jsou nejlepší. (ufff, má fantazie pracuje…není tu horko?!) Takže jednoznačně odtahovka. (Boh)

Čeho zatím nejvíc lituješ?

Snažím se nelitovat věcí, které jsem udělala. Lituju jen toho, co jsem neudělala. Třeba že jsem do svých 30 nenašla vhodného otce mých dětí. Ale zas – třeba to tak má být, takže je možná předčasné a zbytečné něčeho litovat. (FF)

V mém oblíbeném filmu absolutně dokonalá ikona prohlásila: „ Regrets are a waste of time. They’re the past crippling you in the present.“
   A to si neustále opakuju, protože umím velmi dobře pracovat s pocity viny a v sebeobviňování jsem šampión. Takže se snažím nelitovat ničeho. (Boh)


Na kterou ze svých vlastností jsi pyšná?

Že jsem hodná. Ne, vlastně ne, to mi komplikuje život. Že jsem chytrá. Ne, vlastně ne, to mi taky komplikuje život. Tak že jsem vtipná. Někdy. Trochu. Říká se to. (FF)

Na vstřícnost a toleranci. Jsem velmi otevřená, přátelská a někdy i vtipná. Mám ráda pohodu a nemyslím si, že je nutné někomu ničit život svými výlevy jen proto, že jsem sama se sebou nespokojená. Řekla a objednala se na další terapii… (Boh)

Co tě vedlo k tomu, aby sis založila blog?
Vnitřní přetlak. A Bohyně. A vnitřní přetlak Bohyně. (FF)

Pocit, že chci něco vytvářet, využít svou kreativitu a mít nad něčím kontrolu, alespoň trochu. Že můžu něco ovlivnit a je to jen na mně. A taky ten aspekt partnerství. Moc mi chyběl pocit, že v tom nejsem sama. Takže mě k založení našeho blogu vedla bezmocnost a osamělost… hihihihi….tak to zní fakt příšerně! Ale blog se vydařil. (Boh)

Jak bys naložila se 132 miliónů eur vysokou výhrou v loterii? (Dnes aktuální téma: přesně taková částka je dnes ve hře v soutěži Euro Millions.)
Neumím si to představit. Asi… úlevou bych se rozbrečela. (FF)

Tajila bych to a svým přátelům pomáhala anonymně, ale ono by se to dřív nebo později asi provalilo. Peníze bych využila pro svoje dobro a blaho, věnovala bych 10% na charitu a zbytek investovala. (Boh)


Co bys chtěla najít pod stromečkem?

Manžela. (FF)

Prsten. (Vy-víte-jaký). Je dokonalý, ale bojím se o něm Drahému říct, protože by pro něj bylo levnější se mnou navždy rozejít, než mi ho kupovat. Ale když už jsou ty Vánoce…
Můj milý Ježíšku, přála bych si prsten ze starožitnictví “od vedle”. Byla jsem hodná a zasloužím si ho a jestli vážně existuješ, jistě najdeš cestu, jak o něm Drahému říct a zařídit, aby nedostal infarkt, až zjistí kolik stojí. A pokud mi chceš vážně udělat radost, můj milý Ježíšku, zařiď prosím, aby vyšel bod č.10. Já pak koupím Drahému k Vánocům nové auto, takže prsten se stane banalitou a všichni budou na Vánoce konečně jednou spokojeni! Děkuji ti! Šťastné a veselé! Tvá Bohyně (Boh)

PS.: Drahý můj, ničeho se neobávej, dopis Ježíškovi s reálnými dárky je za oknem v obýváku!

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 16 Comments

Obhajoba termohrnku

(Boh) Kdo by to byl tušil, ale termohrnek rozděluje společnost. Něco jako palestinsko-izraelský konflikt. “Termohrnek je hnus a zlo,” dozvědla jsem se včera. Ano. Stejně jako KLDR nebo ohavné melíry. Nikdy by mě nenapadlo, že kus nádobí irituje davy, ale jsem za toto zjištění vděčná. Pobavilo mě to a donutilo se zamyslet.
   Termohrnek není nic extra, souhlasím. Bohužel se tohoto kusu funkčního nádobí nemůžu vzdát stejně jako funčního prádla, které nosím na horách. Termohrnek mi totiž zajišťuje stejnou službu, jako Moirové tričko. Není mi zima, nepropadám zoufalství a nechci svou cestu vzdát.
   Mám sex na maloměstě. Tak úžasný, že jsem ochotná vstávat o dvě hodiny dřív, snášet jízdu zapařeným meziměstským autobusem a nevšímat si hrozivých účesů a kožených bund. (Ok. Tohle se mi moc nedaří, panikařím z těch kreací, strašidelných modrých očních stínů a přeplácané umělé nehty mě děsí i ve snech, ale snažím se. “Já se snažím!” zařvala hystericky a usrkla kafe z termohrnku.) Jediné, co mi brání ve spáchání ranní sebevraždy je vzpomínka na Drahého, ehm, vlastně na ten sex a taky vůně kávy. Ta mě ráno drží nad vodou. A dokud nebude na maloměstských autobusových zastávkách kiosek s občerstvením, trafika nebo nedejbože Starbucks, dokud nezmizí koženkové kabelky a sestřihy typu mýval nebo brokolice, budu ráno ve tmě štrádovat na autobus, s tím ohavným a nesmyslným termohrnkem v ruce. Díky němu jsem spokojená a vyrovnaná a nechovám se jako psychopat. Snižuji termohrnkem  v akci světovou spotřebu antidepresiv a šarvátek v meziměstských autobusech. Protože nebýt ranní kávy, kterou celou jízdu do Prahy usrkuju, asi bych se postavila do uličky a řekla: „Proč mi to děláte? Slyšeli jste o kondicionéru a fénu? Proč mě trápíte těmahle kreacema. Vážně si myslíte, že podpatky, jeansy, koženková bunda a batoh patří k sobě? Pardon, zapomněla jsem na prošívanou péřovou vestičku, tak aby jí to nebylo líto… Vážně? Vážně? A takhle jedete do Prahy? Ocelové šperky? Proč, proboha PROČ?“ Představte si, jak by to asi dopadlo… 
   A teď s klidným srdcem řekněte, že termohrnek je zlo!

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 12 Comments

Kam zmizela ženskost?

(FF) Ráno jsem jela do práce autobusem (jindy jezdím pochopitelně firemním rolls-roycem, ale dala jsem řidiči volno) a při pohledu na všechny ty sportovní bundy, džíny a kecky mě nenapadlo, jak je to hnusný, ale spíš: “Kde a kdy se v nás ztratila ženskost?”. Sama jsem se příšerně potila v kabátě a kozačkách, takže jsem nebyla nejstylovější člověk v MHD (echm, co si to nalháváme, stejně jsem byla).
   Ale kdy jsme my ženy, začaly chtít přestat vypadat jako ženy a jsme tak strašně unisex? Vypadal by takhle i ranní autobus v Paříži? Kam se ztratilo to, že když jdu mezi lidi, tak se učešu, namaluju a hezky obléknu? Proč chceme vypadat stejně a zapadnout do davu? Aby lidi nekoukali? Jo, někdy je to blbý, když na vás lidi zírají a nemáte na to náladu. Někdy moc vyčnívám v bílém kabátě mezi tmavými lidmi kolem. Ale většinou si vzpomenu na světlušky zářící ve tmě, řeknu si “no a co” a svítím dál. Někdy je příjemný zapadnout a nevyčnívat. Někdy na to člověk nemá náladu. Ale musí to být pravidlo?
   Shodou náhodou mi volala Bohyně, která ranní cestu taky absolvovala autobusem, navíc meziměstskou linkou (její řidič měl taky volno, asi byl s tím mým). “Chápeš to? Všichni na mě zírali! Jako jediná jsem měla vyfoukané vlasy, kožešinu na bundě a navíc termohrnek. Ten asi viděli v praxi poprvé,” křičela do sluchátka tak, jak to umí jen ona. Nevím, co se s námi ženami stalo, že už nechceme být krásné a viditelné. Je to škoda, že jsme zapomněly být ženami. Většinou neumíme používat rtěnku, neumíme se obléknout, neuvědomujeme si, že jsme krásné. Možná totiž, kdybysme začaly být zase ženami, muži by byli muži a ne pupkáči v teplákách bez deodorantu a slušného (vy)chování.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 26 Comments

Peklo modernizuje

(Boh) Když jsem dnes večer přiběhla z práce domů a  odučila jsem si své povinné minimum, po odchodu zhrzené studentky, která stále neumí nepravidelná slovesa, jsem se ve svém obrovském bytě hluboce zamyslela: „Co bych asi měla udělat jako první? Napsat rozhodnutí o ilegálním parkovišti a dalších osm “nepodstatných” sdělení, pokračovat v psaní o finančním právu, kde deadline už opustil své místo za dveřmi a začal se mi v předsíni rozšafně zouvat nebo jít konečně uklidit kuchyň s hnijícím nádobím?“ Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem šla dělat palačinky. Asi abych se uklidnila.  A během vaření poslala fotku palačinek Fatalce. Obratem jsem obdržela odpověď v podobě bramboráků v ubrousku.
„Já mám psát finanční právo. Před čím utíkáš ty?“ odepsala jsem během vteřiny.
„Exmilenec se dozvěděl o blogu.“
   A bylo. Další potvrzení domněnky, že peklo existuje. Já osobně jsem si tedy jeho existencí jistá. A nejen tím. Ono totiž peklo nejen že existuje, ale ono také jde s dobou! Už to nejsou plameny pekelné, umouněná skála, čerti a síra! Je to stylovější a  skutečnější. O tom, že tahle instituce začala jít s dobou jsem se přesvědčila před nedávnem, kdy si má matka založila účet na facebooku a dala si mě do přátel. (No, ukažte, že jste frajeři a nepřijměte návrh „přátelství“ své matky. Jsem na vás zvědavá, hrdinové. Já to nezvládla. Při každém zazvonění telefonu jsem se bála, že je to ona s otázkou, proč jsem stále nepotvrdila její návrh, takže po třech vysilujících dnech jsem svůj boj vzdala a „přijala“.) 
   Ovšem tím to nekončilo. Peklo ungradeovalo a má matka si začala číst náš blog. A komentovat. A pak i matka Fatalky. A taky můj otec. No a když už jsme si myslely, že nic horšího přijít nemůže, peklo vyslalo šarži nejvyšší. Exmanželky a exmilence. Takže se nám nedivte, že věříme na bubáky a po večerech neuroticky smažíme placky. Je to totiž to jediné, co nás pekelně uklidňuje.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 19 Comments

Vyzkoušely jsme – Flying Bach

(Boh) Když vyrůstáte na klasice jako je balet, Cimrman, Kafka a Mozart, to všechno řízlé koncem devadesátých let, kdy PSH byli týpci z Jižáku, zlomit se v pase byla novinka a na ulicích se začaly objevovat první „čmárance“, je jasné, že Flying Bach je přesně pro Vás. Sedne vám. Já to věděla okamžitě. Miluju svobodu, graffity a urban style of life. Na maloměstě nebo venkově bych chcípla. Jsem krasická city girl, co se v lese ztratí a otráví mochomůrkou, nerozezná sojku od nějakého jiného ptáka (nic mě nenapadá),  ale pokud je třeba najít nejlepší klub, dostat se ke kadeřníkovi roku, mávnout na taxíka nebo ve dvě hodiny ráno sehnat punčocháče, nedejbože drogy (!), vím přesně jak na to. (OK, ty drogy nesháním, ale kdyby to bylo potřeba, vím kam zajít a na koho se obrátit. That´s the way of city life…).
   Miluju kontrasty a surrealismus. Ten magický pocit, který zažíváte v okamžiku, kdy ze skříně, ze které jste chtěli vyndat košili, nakonec vytáhnete lva (jak pravila Frida Kahlo). A proto, když jsem zjistila, že přijede Flying Bach, málem jsem zešílela. Nejdříve radostí a pak smutkem nad vyprodanými lístky. Vše, co mám ráda se totiž spojilo do jednoho vystoupení. Balet, breakdance, freestyle, piano, zajímavé projekce, super hudba, RedBull (ten nemusím, ale díky němu to vzniklo), pohoda a hustej nářez. A to vše v prostorách krásně zrekonstruovaného divadla s látkovými tapetami a broušenými lampičkami. Nemohla jsem tam chybět. To, co se odehrávalo na podiu byla má podstata. Nikam nezapadám, jsem (rozto)divná a příliš multifunkční a teď tohle! KONEČNĚ! Musela jsem to vidět.
   A tak jsem to nakonec viděla. A neříkám, že bych už mohla zemřít, to asi ne, ale bylo to jedinečné. Bylo to městské, krásné, překvapivé, nebyl to gigantický Cirque du Soleil s vopižůrama, nebyla to alternativní Letní letná, která probíhá v přírodě(!), ale byla jsem to já, freestylová Bohyně v divadle, s Markem Ebenem před sebou a Drahým vedle sebe, který dokázal nemožné a sehnal lístky. On totiž nerad vidí, když jsem nešťastná. A já nešťastná opravdu byla.
   Zažila jsem dokonalý večer, vše se spojilo v jednolitou hmotu a já se začala po dlouhé době zase tak poťouchle usmívat, pohupovat a dokonce jsem si dala i dva koktejly s RedBullem, které byly kupodivu super. Naše duše stejně jako Bach nebo ti, co pijí Redbull, létaly a bylo to na nás vidět. Tenhle zážitek by mi opravdu chyběl, takže jsem moc ráda, že jsem toho lva  po dlouhé době ze skříně zase vytáhla. Vřele doporučuji a Drahému tímto ještě jednou děkuji!

Posted in kultura, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , , , , | 8 Comments

Zpátky do sedla aneb Tiffany a spol.

(FF) Na konci minulého roku jsme si řekly, že takhle by to nešlo, a že příští Vánoce budeme zasnoubené. Jedné z nás se to povedlo, druhé ne. Jedna z nás očividně vsadila na špatného koně. Teda, možná si myslela, že je to lesklý dostihový kousek, ale když se zarazil u první překážky, pak spadl do jezírka a zakončil to zbabělým schováváním v davu jiných koníků, bylo jasně, že ji k Tiffanymu nedoveze.
   Zatímco druhý koník, i když možná vybíhal pomaleji a párkrát na cestě zabloudil, cílovou pásku nakonec protrhl. Čím to bylo, že jedna vsadila na správného koně? Vírou, že to dobře dopadne? Tím, že jedna z nich nevěřila, že je to vlastně možné? Nebo kvalitou koní, přičemž favorit nebyl zpočátku ani jeden?
   Možná ta jedna nebyla dost dobrá žokejka. Neměla dost dobré a vysoké jezdecké boty, kterými se koníci popohánějí, nebo neznala ty správné povely pro neposedné oře. Možná špatně kydala stáj nebo neodhadla přiměřenost použití cukru a biče.
   Anebo to všechno bylo „jen“ o víře. Přestože si to přála, ve skrytu duše tomu nevěřila. A zatímco si slibovala pod vlivem každoroční vánoční melancholie a nostalgie, tak jako každé Vánoce, že ty další už nebude sama, pořád o tom nebyla hluboce přesvědčená. Protože když něco opravdu chcete, celý vesmír se přece spojí, abychom toho dosáhli, ne?
   A co z celé téhle koňské alegorie vlastně vyplývá? Že dobrý start ještě neznamená dobrý konec. Ale dobrý konec dokáže napravit i pochroumaný začátek. Jistotou je, že člověk musí skočit zpátky do sedla, co nejrychleji to jde. Ať už se jeho pád jmenoval Rozvod nebo Rozchod.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 1 Comment

Pomoc, v mém bytě straší!

(FF) O tom, jak se v mém bytě svévolně přemisťují předměty a oblečky dělají párty s botičkami, Marilyn Monroe a kosmetikou, jsem vám už psala. Teď můj byt v mé nepřítomnosti pořádá ovšem daleko bujařejší akce. Jedna taková zjevně vyvrcholila minulý týden. Očividně to musel být mejdan jako prase. Škoda, že jsem u toho nebyla.
   Po příchodu domů jsem jen zůstala koncentrovaně zírat na spoušť v předsíni vkusně dobarvenou blikající žárovkou, která nakonec samozřejmě praskla a tak dílo zkázy dokončila. Bože, vykradli mě snad? Chvíli jsem panikařila a po několika dlouhých minutách (blondýna) mi došlo, že dveře byly před mých příchodem zavřené, nepoškozené a zamčené. Nicméně – na zemi se válely v posledním tažení dvě vázy. Růžová přežila celá, slavnostně se tak reinkarnovala a povýšila na prestižní místo v obýváku (na televizi ale stejně ještě nedohlédne). Modrá nepřežila (slzy dojetí dopadají na klávesnici). Její zbytky jsem pietně smetla a vyhodila do pytle na odpadky, jejichž značku náhodou zrovna testuju. (Nepotřebujete někdo pytlíky na zmrazování? Já je ještě v nejbližších letech asi potřebovat nebudu). Parfémy, které se v té spoušti rozverně povalovaly, přežily všechny! (Proto si nekupuju šunty). Armani se tvářil vyplašeně, Dior nedával znát rozrušení a Lancomky se úzkostlivě tiskly k sobě. Ukonejšila jsem je, přivoněla, zavzpomínala (ach) a našla jim nový bezpečnější domov v koupelně.
   A pak jsem přišla na samotného viníka. Obraz. Obraz poklidné milované krajiny spadl a skotačil na podlaze s vázičkami a parfémy. Spadlý obraz jistě není špatné znamení, utěšovala jsem se. Vůbec. Prostě jen někdo vedle vrtal (technicky zcela nemožné). Nic to neznamená. Zvlášť ne v momentě, kdy jsem v téhle krajině zdědila dům. Pověsila jsem ho zpátky a od té doby drží. Stejně jako já se držím víry, že to nic neznamená a obraz prostě čas od času vždycky někde spadne. “Že jo?” otázala se nervózně FF a přibila obraz hřebíkem silným jako pěst (technicky zcela nemožné).

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 3 Comments

One bizzar night singl ženy

(FF) „No, Cameron Diaz zrovna nejsi.“
„Cože?“ (wtf?)
„No, Cameron Diaz, ta americká herečka.“
„Já vím, kdo je Cameron Diaz. Já jen nechápu, žes mi tohle dokázal říct,“ řekla jsem klukovi, který na mě tuhle bombu vybalil po deseti minutách na prvním rande. A takhle jsem v pátek skončila s internetovým seznamováním. Přestože mi přinesl růži. Bohužel mi totiž předtím nezapomněl sdělit ani to, že chodil se svou sestřenicí.
I vyrazila jsem do klubu. Spravit si náladu. Mno. Tam jsem si připadala jako Stiflerova máma. Všem bylo zhruba o deset let míň, což jim bohužel nebránilo v tom, to na nás zkoušet. A abych někoho musela učit všechno, co by chtěl vědět o sexu a bál se na to zeptat, na to si připadám pořád trochu mladá.
   „Mám rád holky krev a mlíko,“ sdělil mi další nápadník. Ech. Tlustější a hnusnější už jsem si připadat nemohla. Tenhle vřelý nápadník už měl svá teenagerská léta dávno za sebou, zato kolem sebe šířil odér potu a prskal. Tak, že mě v podstatě několikrát vysprchoval. Upřímně, nevím, co z jeho fyzických projevů bylo horší. Po druhé dvojce vína („Jaké víno to je?“ „No, české. Je dobré.“ „Uf. Jasně.“) jsem začala být shovívavější. Arzenál nápadníků doplnil černoch (aspoň jeden nesmí chybět nikde), partička vyžilých kurviček, která nás podezíravě pozorovala (“Jsou to taky vyžilé kurvičky, nebo se jen nestihly vdát, a proto jako vyžilé kurvičky vypadají,” dumaly asi a pohazovaly prodlouženými vlasy a fakeovými vuittonkami) a holka, která mi házela různé divné věci pod nohy, aby se dostala blíž k upocenci. Ten se však nedal. „Máš ráda film Magnolie?“ dorážel. „Jasně, je to jeden z mých nejoblíbenějších.“ „Tak to je znamení.“ No, to bysme spolu asi měli bydlet, upocený hošíčku.
   Poté přitančil padesátiletý chlapík, co vypadal jako Miloš Forman a začal zběsile tančit přímo vedle našeho stolu s občasným mrknutím na mě, co tomu asi tak říkám. Oh yeah bejby. Celou scénu už několikátou hodinu pozoroval chlapík, co vypadal jako kolumbijský překupník drog včetně toho zlého pohledu, strniště, co nebylo sexy, a divného potácení, a nenápadně se snažil se i se svými chtivými ručkami přiblížit na dosah. Prostě bizzar největší. Proč já se radši doma nedívám na televarieté?
   Protože. A pak se to stalo. Přišel pan Božský v obleku, který kvůli tomu opustil skupinu krásných modelek, vzal mě tančit, vyměnili jsme si pár vtipných zdvořilostních frází, tančili jsme blíž a blíž… a pak přišla Nikol a všechno mi překazila. I když… takhle si to pomatuju já. Pravda je možná jiná. Možná jsem jen byla nadšená, že se objevil někdo v obleku, neupocený a neurážel mě. Protože to byl Angličan. A možná jsem se tím nechala moc unést. Možná se mi líbilo jen to, že se jmenoval Dylan. Měla bych dospět. Totiž – opravdu chci tak moc, když chci, aby muži, když už nevoní, alespoň nesmrděli, neprskali na mě a neuráželi mě?
   Nikol mě tedy táhne ven z klubu, prý už jsem toho předvedla dost (což si já rozjařeně nemyslím), a u východu mě odchytává další cizinec, který má potřebu se mě zeptat, jestli už jsme spolu spali nebo ne. Kde se vzali všichni tihle muži, co na chudáka blondýnu bez rozmýšlení vypálí to, co jim zrovna bleskne hlavou?! „Ne, nespali. Protože kdyby jo, tak by sis to pamatoval,“ zařvu. A protože má bílou košili a je to vysoký cizince, dávám mu telefonní číslo. Kdybychom tu chybu chtěli někdy napravit. Dělám si legraci. Odcházím domů. Volá bývalý milenec, který má potřebu mi sdělit, že stojí nešťastný u řeky a miluje mě. Poradím mu, ať se z toho zkusí vyspat. A já taky. Protože některé páteční noci bývají i na mé poměry až moc bizardní.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 17 Comments

Vzpomínky na (pra)babičky

(Boh) Před nedávnem jsem si přečetla u Siroccogirl, která mě mimochodem hodně baví, anglickou verzi poučky, se kterou jsem dennodenně vyrůstala: „You can take a girl out of the village, but you can´t take the village out ouf the girl.“ 
   Měla jsem velmi pestrou výchovu. Jako malá jsem bydlela pohromadě s matkou, otcem, babi, dědou a světáckou prababičkou, kterou donutili pracovat až komunisti. Všechno jí vzali a  v dvaapadesáti postavili k soustruhu. Nikdy si nestěžovala a do továrny hrdě docházela včas. (V pět ráno!!!). V klobouku a s diamantama. Víte, jsou jisté věci, které z člověka nevymlátíte, a tak prabábi (zřejmě cestou z továrny) dál navštěvovala svého kadeřníka a kosmetičku, nosila klobouky, šperky a kvalitní oblečení šité na míru, potkávala se s kamarádkami ve Slávii a tajně chodila na rande s jedním slavným malířem. Na svých pět služek, vychovatelku a vilu v Toskánku zavzpomínala jen občas. Prabábi se totiž s ničím moc nemazala a věděla, co je dobré. Proto mi každý den před odchodem do školky strčila do pusy jeden čokoládový bonbon se slovy: „Aby byl den snesitelnější, princezno.“
   Přestože jsem vlastně bydlela u rodičů mé matky – ano, vystěhovali celou rodinu z dejvického dvougeneračního bytu a část frkli do paneláku v Bohnicích a část šla do Krče, oh yeah – od mého narození se o mě starala maminka mého otce, Babi T. Na rozdíl od ostatních už byla v důchodu, a tak k nám denně docházela a hlídala mě. Babi T. byla ročník 1923, nosila klobouky, rukavičky a brože a byla opravdový generál. Nikdy jsem ji neviděla v kalhotách nebo v botách bez podpatku. Jediný sport, který provozovala byla turistika a plavání. Samozřejmě na výlety se chodilo jedině pokud cílem výpravy byla “pěkná restauračka“. Babi T. moc nevařila, neboť to příliš neuměla, ale to nebylo až tak na škodu. Po svém o dvacet let starším manželovi, prvorepublikovém důstojníkovi, měla velký vdovský důchod, takže jsme se chodily stravovat do Kavárny Letná (ano, já ji prosím pěkně zažila!), do Kavárny Slavie, do restaurace na Nové scéně, ale taky K Hájkům na karbanátek a na guláš k Rozvařilům.
   Babi T. vypadala velmi impozantně. Zvlášť, když ve flaušovém kabátě a v tmavomodrém klobouku s mašlí nonšalantně ukusovala párek „na stojáka“. Byla prostě úžasná a kromě toho, že jsem se díky ní už v šesti letech stala kavárenským povalečem, vybavila mě do života několika skvělými moudry. To hlavní, co mi neustále opakovala, bylo: „Bohyňko, TY – TO – NEMÁŠ za potřebí.“ Dále jsem se od ní dozvěděla, že „dáma neběhá (a pokud ano, tak je to Američanka)“, „nejhorší jsou maloměšťáci a to jejich maloměšťácké chování“, „a taky hysterky,“ a že „tohle by se za života dědečka stát nemohlo, ten by vám dal!“  Občas velmi významně prohlásila, že si žádá „knihu přání a stížností, protože ta-dy bu-de cirkus!“, což byla absolutně univerzální hláška, kterou užívala kdekoliv, kde služby nedosahovaly patřičné kvality. Naopak když vše bylo, tak jak má, nechala si zavolat pana vedoucího a složila mu poklonu. Proto, když mi opravdu chutná, nechávám pochvalu vzkázat do kuchyně, a spropitné, stejně jako ona, dávám někdy až moc veliké.
   Ale nebyla to jen Babi T., kdo mě vychovával, ve skutečnosti na mě měly vliv čtyři ženy ze tří generací (prababička, dvě babičky a matka). A tak jsem se svou matkou chodila na Pražské jaro a na balet do Národního-bílé punčocháče a černé lakovky byly nutnost, s babičkou Zdeničkou jsem nadšeně poznávala stromy a keře v bývalém zahradnictví, chodila tajně do obory a kradla okurky sousedům-gumáky, tepláky a malý nožík byly nutnost, a taky jsem se v raném dětství dozvěděla, že „dobrá stáj se nedá koupit“ což tvrdila moje prababička, která ovšem nikdy neházela flintu do žita, a proto rychle dodávala, že „když už se holka nenarodila v dobré posteli, měla by se do ní alespoň umět položit.“ – více životních zkušeností, abych tohle pochopila, byly v té době nutnost.
   Vlastně, to o té stáji  jsem opravdu plně pochopila až před několika lety, kdy jsem se vzdala svého rovnostářství a přiznala si, že se z lidí jejich původ, víra a výchova vymlátit nedá a že tu vždycky bude rozdíl mezi někým, kdo se v bytovce na maloměstě batolil na linoleu a někým, kdo vyrůstal se stříbrnou lžičkou v zadku někde na Vinohradech. Původ neschováte, ani když si bytovka vezme kostýmek a lehne si do správné postele a Vinohrady si oblíknou teplákovku a vyrazí na ves. Rozdíly tu budou vždycky. A nesmažou je ani komunisti, ani pokusy novodobé demokratické výchovy.
   Čím jsem starší, tím víc chápu obdivnou hlášku mojí matky o tom, že „Babi T. uměla mlčet, ale jakým tónem.“ Se slzou v oku vzpomínám na její (jistě velmi nekorektní) pohled, kterým dokázala postavit do latě celý personál, stejně jako má prababička zvládla jednou větou někoho mohutně rozplakat. Nepotřebovaly na nikoho křičet ani užívat sprostá slova. Naopak. Byly to dámy. (Nebo stylové mrchy, to je na zvážení…) Jen se podívaly a bylo. Utřely si koutek látkovým ubrouskem, elegantně vstaly a prohlásily „Tohle ještě bude mít dohru.“ Číšníkovi v mrákotách významně nevěnovaly pohled, a středem odešly. Dokonalé!
  Jednou mi někdo v teplákách řekl, že jsem elitářská snobka, a víte co, měl pravdu. Dnes jsem schopná si připustit, že taková jsem a už to neberu jako urážku, ale jako poklonu. Jen v těch pohledech a mlčení nedosahuju takových kvalit jako důležité ženy v mém životě. (I když teatrální odchody mi už začínají jít! :-)

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 12 Comments

Plyn už syčí z trouby ven

(Boh) Už je to víc než týden, co řeším své problémy s plynem. Ne, nejedná se o příspěvek, který bude pojednávat o nadjímání, i když po mém příspěvku o Bobrovi by se nebylo už čemu divit, že? Ale mám na mysli zemní plyn. Modrý plamínek, který mě úspěšně několik týdnů trávil. Mám za sebou sedm krušných dní, kdy se postupně mým bytem (za mé nepřítomnosti, samozřejmě, klíč je přece pod rohožkou), prohnalo stádo plynařů, dělníků, paní správcová s čuchačkou a kdo ví Kdo ještě. Já u toho nebyla.
   První den jsem byla v roli panikářky, protože čuchačka N-I-C  neobjevila, ale já plyn stále cítila. Druhý den, na mé zoufalé naléhání, však dorazil Kdosi s Čímsi citlivějším a zjistil únik. Plyn unikal v ložnici, obýváku a kuchyni. (A pak že jsem panikářka!). Jenže tenhle Kdosi nebyl na moje Cosi vybaven a tak mě zanechal na pospas modrému plamínku. Já si to totiž dokážu pořádně užít, víte?!
   Další den pan Kdosi dorazil s lepidlem. Plyn již neunikal, ale zato všude páchlo lepidlo. Ale ono je to asi jedno, jestli vám mozkové buňky sežere plyn nebo lepidlo. Prostě si nasadíte kulicha, teplákovou soupravu, otevřete ve svém stometrovém bytě okna a jdete si lehnout. S pocitem, že jedině tak se probudíte. Omyl. Neprobudíte. Spíte totiž na čerstvém vzduchu, zachumlaní v peřinách a do práce chodíte se zpožděním a s bušícím srdcem. Ráda bych vypíchla skutečnost, že mi Fatalka nepřipomněla změnu letního a zimního času, takže když jsem se dorůžova vyspinkala a rozespale mrkla na klasické hodiny, co se musí ručně přeřídit, což jsem už čtrnáct dní neudělala, protože jsem o změně prostě nevěděla (!), dostala jsem amok a začala ve vymrzlém bytě pobíhat jako splašená koza. (Dobře, není vymrzlý, ale když vylezete z vyhřáté postele, tak se všechno svou teplotou blíží Arktidě).
   Jeden by si myslel, že lepidlo je posledním aktérem v mé plynové kauze, ale opak je pravdou. Ještě jsme nevyčerpali veškeré katastrofické scénáře. Takže tu máme příchod domů, kdy mi vyděšený Ken sděluje, že poprvé cítí plyn – do té doby mi nevěřil – ale okna neotevřel, proč taky –  a jako bonus mi kamna topí jak šílené a nejdou regulovat. Zřejmě lepidlo. Bohyně se z uvědomělé panikářky stává regulérní hysterkou, která rozebírá kamna, utahuje trubky, zadržuje pláč, volá kamarádům a rodině a druhý den zoufale píše omluvnou sms Fatalce. Opět zruší setkání a opět se spolu neuvidí. A přitom by to tak potřebovala. Místo kávičky a potlachu ovšem na Bohyni čeká další kapitola v její soukromé gas story. A tak onu sms „Nezlob se. Už nemůžu. Asi spáchám sociální sebevraždu. A pak si doma pustím plyn, ale pořádně. Omlouvám se. Děkuju!“ nakonec omylem odešle své správcové což kupodivu všechno velmi urychlí. Kdosi se opět dostaví, opraví regulátor teploty a utěsní trubku, co vede ven, takže Bohyně už neinhaluje ani plyn, ani spodiny. Kytky přestanou chcípat a ona konečně ulehne do své nové postele v krajkové košilce. (Kterou si oblékla pod teplákovou soupravu, protože ten čerstvý vzduch v ložnici ji nadchl.)
   Až si připustí, že je všechno v pořádku a může si to dovolit, tak se mohutně úlevně rozpláče. Ale zatím drží. Nic jiného jí totiž nezbývá.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , | 10 Comments

Trochu rajda, trochu zmije

(FF) „Ženská musí být trochu rajda a trochu zmije,“ prohlásil můj tatínek a mně zaskočil kus řízku u sobotního oběda. I prozřela jsem. Jsem prostě moc hodná! Teď se nebudeme bavit o hodných chlapcích, kterým jsem buď nedala šanci vůbec nebo utekla po projevech jejich něžných citů a vyznání. Teď mluvím o tom, jak jsem se zcela samozřejmě vzdala svého programu, protože být s Panem Božským (omlouvám se mladším ročníkům, nevím, jak se On označuje současnou terminologií, poznámka pisatelky generace Sexu ve městě) mi přišlo o tolik víc zajímavější: vařila jsem (!), uklízela, převlékala se do krajového prádla, zůstávala vzhůru do pozdních ranních hodin, moc nechodila do školy nebo do práce…moment, můj život musel být o tolik zajímavější! Prostě chci říct, že jsem se natolik přizpůsobovala, že ze mě vlastně nic nezbylo. A tak jsem byla fanynka rocku (očividně i fanynka roku), básnířka a filozofka, party girl, jezdkyně na koni, ezoterička, pražská bohémka, světoběhna, milovnice koťátek, horolezkyně i turistka. A až teď mi to došlo. Stačilo být jen trochu rajda, trochu zmije. K tomu všemu.
   A teď jen, kde najít toho kluka s tváří anděla, srdcem bohéma a tělem horolezce. Snad se k němu ve svém krajkovém prádle, až převlíknu hadí kůži, nějak doplazím…

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , , | 10 Comments

BB – Bobr Bohyně

(Boh) Tento příspěvek měl původně začínat slovy: “Zítra mám, zítra mám svůj den,“ ovšem to by nesměl jistý blogger (Artbucktown) vtipně poplést moji zkratku (Boh – jako Bohyně) a pojmenovat mě Bobrem. Tahle záměna samozřejmě pobavila nejen mě, ale i Stárnoucí blogerínu, která si přisadila a vtip o BB byl na světě. Kam se hrabe můj otec, který se při nedělním obědě naoko vážně ptal, proč mi Drahý říká „Bachyně“.
   Jak je vidno, jsem zocelená a pro strach mám uděláno. Proto se z přiléhavých fórů nehroutím a naopak tuhle bobří epizodku okamžitě zhodnocuji. Mám totiž zítra svůj den. Jdu na fotoepilaci celého těla. A když píšu celého, tak opravdu celého. I kdybych tam měla být až do noci. Já to dám. A ten laser to dá taky.
   Jednou z podmínek fotoepilace je oholení všech částí, které chcete epilovat, a to 5-7 dní před zákrokem. Jenže…já se zhruba patnáct let depiluji strojkem, voskem a pravidelně docházím na brazilskou depilaci. (Tomu, kdo neví, co to brazilská depilace je, vše mile ráda vysvětlím dvěma slovy, které pro tento zákrok užívá má osmdesátiletá babička – „škubání k*dičky.“ ) 
   Takže jsem se ocitla před velkým úkolem. Musela  jsem nejdřív dlouhá léta depilované chloupky nechat pěkně svobodně vyrůst, abych je pak všechny řádně oholila. (Proč jsem si teď vzpomněla na Rychlé šípy netuším. Že by Štětináč?) 
   Nicméně nechat všechno vyrůst bylo opravdové peklo. Za poslední dva měsíce jsem přišla o veškerý žár a sexappeal. Cítila jsem se tlustá, hnusná, blbá a poslední týden jsem se dokonce sprchovala po tmě. Aby Drahý neviděl mé srnčí nožky, chodila jsem spát ve velmi odpudivých pyžamech a tajně si přála, aby ztratil hmat i zrak (Promiň, lásko!). Na svou obranu bych ovšem ráda uvedla, že mi moc nepomáhaly jeho vtipy o medvědici nebo přirovnání k suchému zipu (prý se nemůže ode mě odtrhnout)… ale naštěstí máme stejný smysl pro humor, takže náš vztah toto hasselhoffské období ustál. (Kdo nezažil slávu Pobřežní hlídky, nechť si do vyhledávače hodí “David Hasselhoff”. A pochopí…) 
   Poslední zátěžovou třešničkou na dortu mých fotoepilačních příprav byl Artbucktown se svým Bobrem. Něco jako slavobrána, kterou musíte projít na cestě k sametově jemné pleti. Sbohem osude, sbohem bobre, sbohem srnčí nožky! Jak to bude zítra ráno probíhat, to netuším, ale strašně se těším. Po tom všem si zasloužím, aby to dobře dopadlo. Takže mažu rychle spát a všem přeji Bobrou noc!

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 14 Comments

Hlavně buď dáma

(FF) „Hlavně buď dáma,“ radila mé kamarádce Nikol její teta. Ano, je to ta kamarádka, kterou její babička nabádá, aby už konečně přiznala, že je lesbička. V našem věku už prostě nestačí dotěrné dotazy, proč nemáme partnera, už je totiž jasné, že za tím bude muset být něco víc. Jiná sexuální orientace, skryté vady, demence, umělá noha a tak. Minimálně. Fakt, že bychom moc rády někoho měly, ještě neznamená, že bereme jen tak „někoho“. Vysvětlujte tohle rodině. No nic.   
   V radě její tety je ovšem hluboká pravda. A moudrost zkušené ženy. Nevím přesně, kolik jí Nikol ze svého soukromého života svěřuje, nicméně je jasné, že pozdně večerní, nejlépe ještě alkoholické výlevy žádnému vztahu nepomáhají. Stejně jako běhat uřícená po městě s náhradními kalhotkami a kartáčkem (v lepším případě) v kabelce. Takže si to ujasněme:

Dáma nikam neběhá. 


Dáma na nikoho nečeká. 


Dáma se nikoho nedoprošuje. 


Dáma je vždy upravená a krásně voní.


Dámě stačí se podívat a je jasné, že je zle.

Dáma je milá, ale nikdy (!) to neskončí tak, že se jí dotýkají lidé, o které nestojí.

Dáma jde po prvním rande domů. Sama. 

Dáma se neptá „Líbilo se ti to?“ (protože je jasné, že jo). 

Dáma se nevzdává svých přátel, koníčků a života. Vždyť jsou tak úžasní.

Dáma se neptá na prsten a děti. Dáma prsten přijímá. A obdivně vydechne a řekne „ano“.

Dáma nikdy nezapomene na to, že ho miluje. A sebe že miluje minimálně stejně.
Možná trošku víc.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 18 Comments

Happy Halloween anebo hezký svátek bubáčků!

(FF) Mám ráda Halloween a Dušičky, protože mám ráda vlastně všechny svátky a tradice. Moje duše žije pravděpodobně v dobách, kdy se ještě slavily dožínky a kdy v máji vlály na mladých březových větvích barevné pentle. Všechno si pochopitelně velice idealizuju a naštěstí je mi jasné, že se už asi dožínkovou královnou nestanu (ano, když jsem četla Babičku, chtěla jsem být Kristlou. Když jsem pochopila, že Kristla je z chudších poměrů, chtěla jsem být komtesou Hortenzií, co kolem projíždí v krásných šatech na koni. No, ale to sem nepatří.)
   Prostě mám ráda svátky a myslím si, že je důležité jít ty svíčky na hřbitov zapálit (jak říkáme “jezdit po hrobech”) a vzpomenout si. Taky je hezké dlabat dýni a jít na halloweenský večírek. Protože se mým životem mihlo pár Američanů, vzpomínám si ještě dnes živě, že kostým zvrhlé mrtvé prostitutky dokáže poměrně zpříjemnit večer a rozproudit krev. Mno. Chtěla jsem psát, že je nutné si uvědomit vlastní smrtelnost. že je nutné přijímat změny s radostí, ať už jde o podzim nebo podzim života. Chtěla jsem napsat tohle všechno, co dávno víte, ale napíšu jen to, že bychom měli možná zpomalit. Víc než do obrazovek a monitorů se dívat druhým do očí, nenadávat na předčasně napadlý sníh, ale nechat ho nás zastudit na tvářích a v rukou a než trávit další večer v kanceláři bychom měli jít domů dlabat dýni nebo se převlékat do kostýmů. Protože na 1526. večer v kanceláři si na konci života nevzpomenete, ale na tu neuměle vydlabanou dýni nebo sex v kostýmu jo.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 4 Comments

Bohyně znalkyní hokeje

(Boh) S drobnou úpravou mého života ze single randící na krutě zadanou muselo přijít několik změn, které byly takříkajíc nutné a musely se stát. (Musely!) No a namísto toho, abych se rozčilovala nad prázdnými sklenicemi kolem postele, ponožkami za sedačkou a zvednutým prkýnkem, rozhodla jsem se, že všem těmto změnám dám nejen  volný průběh, ale že jim navíc vyrazím vstříc. 
   A tak jsem vyrazila. S Drahým na hokej. Není pravda, že bych na hokeji nikdy předtím nebyla, naopak, kdysi jsem chodívala na hokej se svým otcem. Ale v té době jsem nosila sportovní oblečení (!) i mimo tělocvičnu (wtf!!!), milovala Jágra, hrála polozávodně soft a batikovala si trička. Prostě je to dávno. Takže nečekejte negativní příspěvek, já mám hokej, hokejisty a rvačky moc ráda. Ale pokud se na hokej teprve chystáte, zde je několik postřehů, o které bych se ráda podělila:

   Diváci hokeje se dělí na tři skupiny. „Muži, mužoženy a ženy“. První a druhá skupina si je dost podobná, všichni mají nevzhledné sportovní oblečení řízlé jeansovými bundami nebo vestičkami, neodborně střižené vlasy a dost podivné melíry. Hojně se zde vyskytují vousy a knírky. A to u obou skupin. „Mužoženy“ navíc obvykle nosí záplavu stříbrných šperků – na každém prstě jeden prsten a na krku zamotanou šňůru z řetízků. Asi sada z Řecka nebo Turecka. Třetí skupina „ženy“ jsou přítelkyně skalních příznivců hokeje, které nosí kabáty, kabelky a na zápas vyrazily ze zvědavosti a pocitu, že by s tím svým klukem ušatým měly sdílet stejné zájmy. (Neměly…)
   Kdo kam patří a kdo komu fandí většinou poznáte podle velkých dresů, které si fanoušci oblékají přes bundy a mikiny, což je rozhodně nezeštíhlí, ale mužům i  mužoženám je to jedno. Na dresech je hezky vypsán klub i hráč, takže jste hned v obraze. Nenechte se ovšem zmást, když zahlédnete sestřih „na Jágra“ zvaný také jako „deka“. Rozhodně nemáte jistotu, že muž či mužožena fandí Rytířům Kladno, kteří patří Jágrovi, ale na druhou stranu se můžete spolehnout na fakt, že dřív nebo později někdo zavolá z devadesátých let a bude se po nositelích deky shánět. Proč je všechny ještě nevysbírali netuším, ale asi se hádají s Módní policií, kdo si je vezme do parády, a v mezidobí „dekaři“ vesele pobíhají po světě dál…
   U vchodu prosím pěkně nestojí uvaděčky ve večerních šatech a ve vestibulu se nedá koupit program. Stejně tak nehledejte šatnu, kam si odložíte, protože s kabáty se tu nepočítá a péřová vestička a kšiltovka jednak nemá poutko a jednak se nesundavá. Jak by taky mohla, když je schovaná pod tím obrovským dresem.
   Na zápas se chodí s velkým předstihem, přesně nevím, proč, ale možná kvůli pivu v kelímku a klobáse na tácku.
   Pokud jdete na hokej do O2 Areny, očekávejte malé sedačky, hodně hudby, světla, efektů a velkou kostku, na které se budou promítat portréty hráčů s pozicí (postem, místem kde hrajou-no to máte jedno, prostě s rolí), výškou, váhou a datem narození. Já osobně bych uvítala ještě informaci ohledně stavu a orientace a pokud by fotografie mohly být zajímavější než ty v dresu, asi bych se nezlobila (představuji si to asi takhle: Jágr ve sprše, Plekanec u bazénu, Židlický na józe, Patera opřený v elegantním obleku o bytelný stůl – ano, má fantazie opravdu pracuje… není tu horko?!)
   Hokej je poměrně rychlá hra pro opravdový chlapy, takže se nedivte, když vám nějaký střet nebo výměna uteče, je to normální…a to si ani nemusíte snít o luxusním sexu s Jágrem v šatně. (Já si to samozřejmě nepředstavovala. Já si to totiž tajně přála…)
   V hokeji jsou zajímavá pravidla. Některá bych zavedla i do běžného života. Když uděláte něco, co není fér, tak si jdete sednout na trestnou lavici. Můžete dostat třeba dvě minuty za podrážení, sekání nebo hákování. Já osobně hákuju jak divá a šéf mě nikdy nepošle si odfrknout. Naopak mi ještě naloží. V tom se můj život od hokeje trochu liší. Taky bych osobně nikoho netrestala za vysokou hůl. Naopak bych svižně a bez přerušování pokračovala ve hře, protože nikdy nevíte, kdy mu ta vysoká hůl klesne, že?!
   Ovšem co mě zaujalo nejvíc, je trestná lavice za hrubost. Kdyby to šlo, postavila bych trestné lavice vedle tramvajových a autobusových zastávek a tam poslala každého, kdo se chová agresivně a hrubě. A nezáleží na tom, jestli je to muž nebo mužožena.
   Pokud jdete na zápas kde hrají brňáci s kladeňáky, nedivte se, že je to trochu jako střet vidlí a stříbrných vidliček. Zápas to poznamená, protože stříbrné vidličky nikdy nepůjdou za určité hranice, a jejich vědomí, že se nesmí zranit, protože se vrací do NHL, značně hru poznamená. Hodně se fauluje, pošťuchuje a nadává a puk po ledu moc neklouže. Spíš tak zběsile lítá, zatímco do půli těla svlečený oplácaný sedlák vyřvává pokřik Komety Brno. Naštěstí na dálku moc nevidím, takže mi to přišlo celkem roztomile sesynchronizové. Na rozdíl od toho, co se dělo na ledě. Bohužel hokej není box a když to jde už v první třetině s vaším teamem od desíti k pěti, vhození bílého ručníku na kluziště tu bohužel neplatí, a vy to musíte útrpně dokoukat až do konce. Co kdyby dali pět gólů a celé to otočili a vy u toho nebyli… (No tak jsme u toho byli a oni to…neotočili)
   Nemyslím si, že je dobrý marketingový tah tisknout památná trička na akci, jejíž průběh nemůžeme ovlivnit. Byl to absolutně hrozný zápas, Rytíři dostali na frak a já si to budu připomínat tím, že budu ještě nosit tričko z toho osudného večera? Jsem snad masochistka? Stačí, že po zápase nebyl sex! Ani s Jágrem, ani s nikým jiným! Tohle by se v divadle nestalo…
   Poslední rada je trochu praktického rázu. Ženy i množeny chodí na stejné záchodky, z toho důvodu vlastně nemáte šanci se o přestávce stihnout vyčůrat. Můžete buď získat čas tím, že odejdete před přestávkou, čímž naštvete všechny v řadě nebo tu frontu vystát a prošvihnout začátek další třetiny a opět naštvat všechny kolem. (V O2 Aréně nejsou jen úzká sedadla, ale i uličky. Koleny jsem masírovala záda pánovi  v řadě přede mnou, ale jemu to moc nevadilo, protože na své fleesové bundě měl ještě ten ohavný dres, takže nic necítil. Což mi připomnělo, že jsem ty kalhoty, co jsem měla na sobě, chtěla spálit..)
   Jak vidíte, hokej je velmi kontaktní hra, plná sexu, násilí a agresivity. Proto ji všem vřele doporučuji. A příště půjdu zas. V kabátě a s kabelkou.

Posted in sportem ku zdraví, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , , | 6 Comments

Co jsem se naučila v říjnu

(FF) Neoblékejte se pro práci, kterou máte, ale pro práci, kterou chcete.

Láska nezmizí jen proto, že se přestanete vídat.

Nadhled a lidskost nikdy nevyjdou z módy. Ať už kolem sebe vídáte cokoliv.

Musíme ten cyklus dovést do konce, jinak se to nevyčistí. Platí nejen o praní. Vlastně to hlavně platí o komických (karmických, sakra karmických tady mělo být… i když) vztazích. A o těch si popovídáme příště.

Pokud máte s kým snídat, tančit a usínat, jste šťastní lidé.

Když je člověk nacpaný antibiotiky a kapkami proti bolesti, neměl by se dívat na emotivní filmy s drásavými songy šedesátých let. V kombinaci s nucenou izolací je to emocionální konečná.

Je dobré dívat se na oblohu. Východy a západy slunce, hvězdy, mraky a bouřky. A možná, jednoho dne, až půjdete z práce, zasvitnou paprsky skrz mraky, skrz ty paprsky prolétnou dva ptáčci, vysvitne slunce a ze stromu spadne pár žlutých lístků. A v takové chvíli máte pocit, že Bůh existuje.

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 7 Comments

Velké spiknutí objednávek dobra

(Boh) Stejní lidé, stejné zájmy, on tlačí kočárek, ona drží nákup v náručí a ve frontě u kasy si vyprávějí o neutralitě Rakouska a postavení národnostních menšin. Tak jako dřív. Jen s tím rozdílem, že Hanička v kočárku není její a ten nákup dělá pro jiného. Nikdy bych tomu nevěřila, ale evidentně je možné se s někým, kdo byl pro vás modlou, nedotknutelným Pánem Bohem mezinárodního práva, s kterým jste plánovali imaginární rodinu, jen tak nezávazně klábosit a nelitovat toho, že spící Hanička, ani ten obrovský nákup nejsou naše společná budoucnost.
   Ano, potkala jsem svého idola, svou vícejazyčnou láska, ale už jsem nezažívala takovou úzkost jako dřív. Už jsem neobcházela blok jak šílená, jen abychom si nezkřížili cestu a neschovávala jsem se za (prosklenou) tramvajovou zastávkou s nadějí, že se tak vyhnu přátelské konverzaci dvou lidí, při které si opět připomenu, že jsme se z platonické lásky nikdy nepřehoupli do lásky skutečné. Naše včerejší setkání bylo setkání dvou radostných spřízněných duší. Dvou magnetů, které se k sobě v minulosti přibližovaly, ale vlastně se nikdy ani nedotkly. Stále si vykáme, stále to mezi námi jiskří a stále je to nádherné. Jen je to vyrovnanější a spokojenější. A proč? Protože my jsme vyrovnaní a spokojení. On s miminkem a já s nákupem pro Drahého. Ne nadarmo se říká, že když je někdo v pohodě, tak neškodí. A je to fakt. My se rádi viděli, poklábosili a těším se, až se potkáme zas. Těším se, že moje děti budou s Haničkou chodit do školy a že se budeme potkávat na akcích naší čtvrti. Bude to upřímné, čisté a prosté všech negativních emocí, které pramenily z našich obav, nenaplněných představ a životní nespokojenosti. 
   Včera večer se mi ve své jedinečnosti a kráse potvrdila síla kladné objednávky do Vesmíru. Jedna velmi moudrá dáma mi kdysi poradila úžasný fígl, který vážně funguje. Kdykoliv mi někdo začne sužovat život, kdykoliv se objeví někdo, kdo mi záměrně škodí nebo když se nedejbože opět připomene slečna, co permanentně uhání (nejen) mého přítele, tak s nevztekám, ale naopak se zklidním, nadechnu a s otevřenou myslí objednám „spokojenost a vyrovnanost pro pana agresora nebo slečnu obtěžovatelku“. A ono to funguje. Rázem je klid. Dobro plodí dobro, láska plodí lásku a i když se s teroristy nevyjednává, můžeme jim objednat spokojený život. Oni budou mít najednou dost zábavy sami se sebou, a nás nechají být. Co vysíláte do Vesmíru, to se Vám zase vrací. 
   Zkuste to taky a objednejte svým nepřátelům úspěch, radost, lásku a spokojenost. Oni zase na oplátku zmizí ze zorného úhlu Vašeho života, to vám garantuju. Ale musíte to myslet upřímně!
(“A všem pak bude dobře,” oddychlo si ezoterické já.)

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , | 7 Comments

Rady pro PR manažerky

(FF) Nezvěte na akce pro novináře svoje kamarádky, se kterými se pak chichotáte a nevěnujete se novinářům. Nejsem suchar, ale tohle je fakt neprofesionální.

V létě neposílejte jako dárky nanuky a jogurty. Ta směska, kterou vyklepne kurýr z baťůžku po zběsilé cestě ucpanou červencovou Prahou, se vážně nedá jíst. Nedá se na ni ani podívat!

Nevolejte nám prosím třikrát za sebou, jestli jsme něco dostali/ viděli/ slyšeli/ navštívili/ publikovali. Většinou jsme všechno dostali, navštívili, viděli a slyšeli a jestli to bylo dobré, tak i publikovali. Tečka. Takhle jednoduché to je.

Nejsme naivní. Pokud nás zavalujete dárky, zvete na relaxační víkendy a opulentní večeře, chceme dopředu vědět, co za to. U mužů tohle víme a stejně tak bychom to měli vědět v práci. Je to fér, myslí si naivně moje duše.

Pokud někdo (já) nejí nebo nechce nakládané jikry, rybí polévku s vnitřnostmi nebo telecí, nevnucujte mu to a nepoukazujte na něj. Ani když se všechny tyhle pochoutky náhodou sejdou v jednom degustačním menu. Každý prostě něco nejíme. Neznamená to, že je někdo (já) rozmazlená fiflena.

Pokud jsou dárky těžké, ucha by měla být příjemná. Je to maličkost, ale když člověk pak jede přes celé město nebo cupitá zpátky do redakce, ono se to jako maličkost nezdá a chodidla rozedřená do krve nevypadají moc reprezentativně. Jo, jedna výjimka – ten kávovar za to stál.

Hrubka v tiskové zprávě je fakt trapas. Stejně jako zdrobnělinky. Jsme dospělí lidé – nemáme kolegyňky, nedáme si dortíček, nepapáme okuřčičky. Ježíšku, to by mě z toho ranila mrtvička!

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 3 Comments

Andy Rooney

(FF) Bez uzardění přiznávám, že jsem část tohoto příspěvku opsala. Ale je jsou to věty tak krásné, že se o ně musím podělit. Po nežádoucích účincích antibiotik se totiž můj duševní stav pohybuje na stupnici “Apatie – Mozek po lobotomii”, a až na pár výjimek, kdy se mi na lidské úrovni daří konverzovat hlavně při telefonátech s blízkými, hledám v hlavě krásné věty marně. No popravdě, občas tam teď i normální věty hledám marně. A než bude líp, seznámím vás alespoň se slovy amerického redaktora Andyho Rooneyho, který se narodil už v roce 1919 a o životě říkal například tohle:

Být přátelský a laskavý je víc než mít pravdu.

• Úsměv je nejlevnější způsob, jak zlepšit svůj vzhled.

• Měli bychom být rádi, když nám Bůh nedává vše, oč žádáme.

• Každý by chtěl žít na vrcholu, ale všechno štěstí a růst se uskutečňují při cestě.

• Nikdo není dokonalý, dokud se do něj nezamiluješ.

• Nejlepší učebna života je minulost člověka staršího, než jsem já.

Malá procházka s mým otcem kolem bloku za letního večera, když jsem byl malý, činila velké zázraky v okamžiku, kdy jsem dospěl.

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , , | 7 Comments

Fatální světlo na konci tunelu

(Boh) Když jsme s Fatalkou pracovaly v jendom nejmenovaném vydavatelství (ve skutečnosti nejsme kamarádky, jsme jen bývalé kolegyně), většinou jsme se snažily do anonymních textů propašovat náš vlastní otisk. Něco, co by bylo ryzí „my“. Pamatuju si, jak se v každém vydání muselo objevit slovo bubáček – což je přezdívka pro Fatalčinu sestru, dále musela padnout zmínka o růžové barvě – ano, světe div se, ale Fatalka má ráda růžovou, a nesmělo chybět pár osobnějších rad v horoskopu, který jsme si pokaždé bohapustě vymyslely. Vlastně jsme si toho vymýšlely mnohem víc. Jednou jsem překládala “exkluzivní” rozhovor s Julií Roberts, a protože mi zbylo víc místa, než se předpokládalo, musela jsem si několik otázek i odpovědí prostě vymyslet. Nebudeme přece zbytečně utrácet za obrázky z fotobanky. O fiktivní poradně, která funguje dodnes a čtou ji miliony (no dobře miliony ne, ale statisíce určitě) se raději snad ani nebudu zmiňovat….
   To všechno jsme dělaly jen proto, abychom to naše unifikované psaní, které postrádalo kreativitu, originalitu a hlavně inteligenci, přežily. Ano, bylo to absolutně stupidní, ale jak pravil zástupce šéfredaktora, kterému jsme všichni neřekli jinak než Had: „Čtenáři to tak mají rádi, proto tam hlavně narvěte hodně uffff, ách , bejvalka, krize, kolaps, mega úlet a hustej podraz.“ Nebo hustej odvaz, podle situace. No a pokud na to máte prostor a žaludek, osobně doporučuji efektivní výkřik ve stylu „to je ale tíha“, ideálně napsaný u fotografie herečky, která táhne kufr do schodů. (Popisek „do schodou, do schodou“ mi samozřejmě neprošel, neboť to prý nebylo vtipné, trefné, ani stylové, a už vůbec ne cool a prý by to nikdo nepochopil…ale dost už o mojí zhrzené ješitnosti.)
   Dávno je tomu, co jsme dělaly v bulváru, který si říkal celebrity magazine. Dnes už nemusíme vpašovávat přiblbliny do textu, protože jsem si samy sobě redaktorem, editorem a vydavatelem. Můžeme napsat co nás napadne a je úplně jedno, jestli to zkopeme nebo ne. Protože blog nás neživí, tak co. Tohle všechno si opakuji pokaždé, když mám publikovat další příspěvek. V okamžiku, kdy mám kliknout na  tlačítko PUBLIKOVAT, se mi na chvíli zastaví dech a  myslí mi prosviští obrazy všech, kterých se moje psaní dotkne. Zažívám zvláštní stav, kdy na milisekundu ztratím vědomí, ocitnu se v černém tunelu pochybností, z něhož mě naštěstí pokaždé vysvobodí Fatalčina geniální rada, kterou jsem si vryla do paměti: „Kočí, nemysli na kněze, ani na babičku. Tak jako Lustig.”  Omráčeně otevřu oči, zhluboka se nadechnu, a kliknu. Publikováno.
   I když to tak možná nevypadá, autorská tvorba za ten stres a případné nepříjemnosti opravdu stojí a není větší adrenalin než jít se svou kůží na trh. Jen nevím, jestli bych to bez toho světla na konci tunelu sama zvládla. 
(Brzo se uzdrav, kočičko!)

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , , , | 6 Comments

Panenka, co mě nakopla

(Boh) Mám kamarádky, které jsou nadané a výjimečné. Jsou mi inspirací, oporou, hnacím motorem a zázemím, které nutně ke svému životu potřebuji. I když se momentálně nacházím ve velmi hezkém životním období, bohužel  jeho rozpoznávacím znakem je především dřina, trocha  odříkání a velký spánkový deficit. Slušně řečeno, do svého velkého kulatého zadku se teď rozhodně nekopu. Jsem spokojená a přijdu si jako superžena, ale někdy mi moje dvě práce a účast v několika projektech leze na mozek. Kdysi jsem se snažila být paní Dokonalá a Neomylná (“v každém hovně za kvrdlačku”, jak se říká u nás doma), ale teď, na prahu třicítky, jsem schopná přiznat, že bych si strašně ráda vzala pyžamo, vypla mobil, v několika jazycím popřála dobrou noc a objevila se tak za čtrnáct dní. Vyspinkaná do růžova, plná síly a optimismu a snad i emocionálně vyrovnanější… 
   Možná proto mi při pondělku po příchodu do práce zvedla náladu má kamarádka Karolína. Ano, ta Karolína Malečková, která umí dělat nádherné čelenky. A nejen to. Ona totiž toho umí víc. Dělá také brože, loutky, kapsáře, levandulové andělíčky a nádherné panenky. Jednu takovu udělala na zakázku pro Unicef. A nechala se inspirovat vizáží mého Drahého. Trochu mě to dojalo, kdo by to byl řekl… Tak jo, hodně mě to dojalo. A nakoplo k dalším výkonům. Dohodly jsme se totiž, že mi Karolína na Vánoce udělá věrnější kopii, která se stane dokonalým dětským dárkem. Mám prostě geniální kamarádky a jsem za ně opravdu vděčná. A co víc, ony jsou i vtipné! Karolína mi totiž navrhla, že mi udělá ještě jednu napodobeninu Drahého, pro případ, že bych s ním chtěla švihnout o zeď nebo mu bez následků zuřivě skákat po hlavě. No a to se opravdu vyplatí. Nemá smysl v sobě držet ty emoce, když už budou Vánoce, no ne?

Posted in Co se mi líbilo | Tagged , , , , , | 9 Comments

Svědkové našeho života

(FF) Všechno, co opravdu potřebujeme, je svědek našeho života. Někdo, s kým rozebíráme drobné každodenní příhody, zasmějeme se s ním a během rozhovoru s ním přijdeme na to, co nám samotným zabředlým v kolečku myšlenek své hlavy nedošlo. Máme svědky, kterým vyprávíme věci každý den a udržujeme se navzájem v upgradování našich životů, a svědky, se kterými se sejdeme jednou za čas a pojmeme život a svět tak trochu víc ze široka. Skvěle si přitom srovnáme myšlenky a vidíme, jak si stojíme. A pak je tady blogování. Najednou sdílíme i s lidmi, které neznáme a v životě jsme je neviděli. Jen doufáme, že příběhy a zážitky jsou v podstatě univerzální a každý si něco najde. „I kdyby tvoje psaní mělo potěšit, rozesmát nebo ovlivnit jednoho člověka, stojí to za to,“ řekl mi kdosi kdysi. Takže píšu. A tajně doufám. že se někdo zasměje, inspiruje, zamyslí nebo potěší. 
   Sdílení je jedna z nejzásadnějších věcí v našem životě, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Všechny ty prokecané noci při sklence (ehm, sklenkách, lahvích) vína, rozhovory při kávě a dortu v kavárnách, hovory na lavičce nebo u stolu plného jídla se stromy za okny. To je to, co se v životě (taky) počítá.

   Náš blog má dnes své první narozeniny. Chtěla bych poděkovat všem, díky kterým tenhle funguje, všem, kteří nás čtou, kometují, lajkují, oponují a nutí k zamyšlení. A hlavně chci poděkovat Bohyni, která tenhle blog drží nad vodou a nepanikaří, ani když jí týden nic nepošlu, vybírá krásné fotky a staví celé články. Děkuju a mám Tě moc ráda!

Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , , | 17 Comments

Mad (wo)man

(FF) Je hezký, mužný, chytrý, vtipný a nosí oblek. Taky je stoprocentní pravděpodobnost, že s ním nikdy nebudu, takže je to přesně můj typ. Haha. Ano, mám novou posedlost, které krásně nahrává to, že jsem poslední dobou pořád nemocná. Můžu se tak s ním radostně válet v pelechu. Bohužel bohudík existuje jen na obrazovce mého laptopu. Jmenuje se Don, Don Draper a je hlavní postavou seriálu Mad Men. A ano, vím, že ostatní už ten seriál viděli před pěti lety, kdy byl v Americe hitem, ale jak říkám, jsem trochu zpožděná. Mad Men je krásný seriál z šedesátých let z prostředí americké reklamní agentury, kdy muži nosili obleky (které měnili jen za golfové oblečení nebo polo trička, aby byli pořád elegantní a mužní) a ženy byly ženami. Bezchybné kulisy dávají pocti, že tenkrát vypadalo všechno tak nějak idylicky a hrál k tomu Frank Sinatra. Prezidentem byl Eisenhower a idoly Jackie a Marilyn. 
   Ženy v seriálu  nosí podpatky. Pořád. V práci, doma (!), k plavkám, všude. Taky mají velké třpytivé šperky, sladěné kostýmky, krásné šaty se širokánskou sukní a zvýrazněným pasem. Sice se v seriálu objevují většinou jako sekretářky, manželky nebo milenky, ale ženské jsou tak, že jim my, které svou ženskost ztratily v honbě za pochybnými kvótami a kariérou, můžeme jen závidět (vzdychla FF a rudými nehty si upravila rudou sukni).
   Ten seriál je prostě skvělý, protože je stylový. Odmysleme, jak je šovinistický a ponechejme si jen ty rtěnky, šaty a ženskost. Muži ať si vezmou ty košile a saka, prosím, otevírají mi dveře, připalují a pomáhají do kabátu. A pak z kabátu… 
Já na oplátku začnu v práci pít whiskey, neustále kouřit, nosit podpatky a flirtovat se svými kolegy. A čekat, až se objeví (D)on. Počkat… to už vlastně dělám!

Zdroj:online.wsj.com, iconolo.gy
Posted in Co se nám honí hlavou | Tagged , , , | 6 Comments

Rybníček podle Bohyně

(Boh) Musím, já prostě musím! Musím se pochlubit. Mé kulinářské umění dosáhlo takové úrovně (až si přečtete recept, tak pochopíte, že opak je pravdou), že jsem se svým receptem na “rybníček” vyhrála degustační sadu sicilských olivových olejů Frantoi Cutrera Grand Cru (ano, trochu krkolomný název, ale co… Jupí!) Jsem absolutnně nadšená a dojatá. Má výhra potvrzuje fakt, že i když nejste pravá hospodyňka, žehlíte jen v nejnutnějším případě, nezašíváte, máte paní na úklid a cosi jako jíška, drobenka a kapání jsou vám absolutně cizí, i tak můžete vyhrát v kulinářské soutěži. Stačí, abyste byla dostatečně originální a kreativní. A to já byla. (Bod pro mě. Yes! Yes!! …Asi bych si měla snížit dávku Coldrexu, jinak zešílím…)
   Jak to všechno začalo… V rámci svého nadšení pro vaření (viz příspěvky o koze a kuřeti) jsem brouzdala u Cuketky a našla odkaz na soutěž od Mlsných dárků. Žádali si recept, kde je přítomný olivový olej. No a tak jsem jim ho napsala. A vyhrála.  (Jupí! Jupí! Lala lala lá)

Zde je můj vítězný recept na “Rybníček“:
   S láskou vezmete nepříliš hlubokou misku, nebo dezertní talířek a nalejte na něj !kvalitní! (opakuji kvalitní) olivový olej. Pokud máte chuť, můžete trochu posolit a zakápnout
!kvalitním! (opakuji kvalitním) balsamikem.
   Dále budete potřebovat ciabattu, italský chléb nebo obyčejnou focacciu. (Když píšu obyčejnou, mám na mysli pravou focaccciu, žádné kaiserky, dalamánky nebo sójové rohlíky. Náhražky do tohoto receptu, stejně jako do našich životů, nepatří!) Pečivo rozkrájíte na kostky nebo necháte jen tak a je hotovo.
   Kousky pečiva namáčíte do “rybníčku” a maximálně si to užíváte. Pro případ, že jste doma sami, víno se nehodí, neb by to byl znak alkoholismu – sami doma pijí jen alkoholici. Pokud ovšem máte přátele, pozvěte je, otevřete láhev dobrého (ach jak já se nerada opakuju, ale musí to být, !kvalitního!) vína, nakrájejte víc pečiva a z rybníčku udělejte Rožumberk. Není nic lepšího!

Ingredience:
– kvalitní olivový olej
– sůl
– kvalitní balsamico
– pravé italské pečivo
– opravdoví (nemusí být až tak kvalitní) přátelé
– láhev/láhve kvalitního vína

   Kdyby někoho zajímalo, co přesně jsem vyhrála, Cuketka již měl tu čest oleje otestovat a musím přiznat, že se nemůžu dočkat, až výhra dorazí. Tímto varuju všechny zaměstnance pošt:”Ruce pryč od mé výhry!” A ještě jednou děkuji Mlsným dárkům za projevenou důvěru! Děkuji!
(www.mlsnedarky.cz)

Posted in Co se nám honí hlavou, culinaria, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , , | 9 Comments

Fatalka v kině aneb Cesta do lesa

 (FF) Má práce nabízí několik zásadních výhod. Kromě testování čokolády, poflakování se na večírcích a návštěv luxusních restaurací je to občas i předpremiéra filmu. Tentokrát to byla Cesta do lesa.
Celá akce začala poněkud nečekaně tím, že nebyl film. Hodinu jsme tedy v sálu strávili povídáním s herci a režisérem. Vorel je vtipný, Hanák (ach, kde jsou ty časy, kdy se procházel v kanadách, těch mokrých kanadách a já ho platonicky milovala) stárne a Holubová je nesmírně zábavná. Zato samotný film byl pro mě poněkud rozporuplný. Abych nebyla tolik kritická, vyjasněme si hned na začátku několik věcí.
1. Mám ráda venkov.
2. Mám ráda filmy.
3. Myslím si, že je jen opravdu málo českých filmařů, kteří za něco stojí.
4. Hluboce chápu trend stěhování se z města a žití na venkově. Jen bych to neidealizovala. Takže konečně k filmu samotnému:

Nejdřív mě naštvalo, že je plný klišé typu „Ach, to město. Jak tady ti lidé mohou žít?“ Ano. Někteří lidé žijí ve městě, někteří na vesnici. Tak to je. Lidé žijí tam, kde si vybrali, v horším případě nechali vybrat, protože nedosáhnou na svou vlastní svobodu a osobní vůli.
   A teď Velké překvapení č.1 – není to tak, že na venkově žijí samí dobří lidé, kteří si v chaloupkách topí šiškami a léčí zraněné laně dotykem a naopak ve městě žijí šediví panáci v paneláku, kteří zezelenají, když vyjdou na denní světlo. I ve městě žijí dobří lidé a na venkově šediví panáci. Velké překvapení číslo 2 – lidé žijí většinou ve městě proto, že tam pracují! What a surprise.
   Nemám nic proti přírodě, zvířatům, klidu a venkovu, ti, co mě znají, vědí, že jednou budu na venkově žít, mít sad a spoustu zvířat a šťastně se budu dívat na hvězdy a západy slunce. Mám jen plné zuby ekobioteroristů a pozérů, kteří mají pusu plnou klišé, tvrdí druhým jak by měli žít a vůbec si nevšímají, jak žijí oni sami. Tuším, co chtěl režisér příběhem mladé divoženky, která nenávidí myslivce a pláče kvůli létajícím brokům, aby nakonec objevila chuť masa, říct. Jen se mi to zdálo všechno trochu afektované a násilné. Stejně jako to, že „bývalí měšťáci“ sice přesídlili na venkov a splynuli s  přírodou, ovšem jaksi přitom zapomněli na to, že celý rok nejde jíst jen to, co člověk najde na poli, nebo spoléhat na to, že jim najednou někdo půjčí statisíce. A nebude je velkoryse chtít zpátky (kolik takových zemědělců znáte?).
   Pokud je to pohádka, je to dobré. Pokud to mělo mít jakýkoliv přesah, dobré to není. I když nepopírám, že mi u lesní svatby neukápla slza dojetí…

Posted in kultura, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Tagged , , | 3 Comments

Co jsem se naučila v září

(FF) Takzvaní bojovníci za pravdu nosí často pokrytecky ty nejbělejší košile.

Nikdy není příliš pozdě, nikdy není příliš brzo, řekla perfektně upravená paní (babička) na zahrádce Colosea, kde jsme seděly s Bohyní, a zachrastila drahými náramky.

Nenechat si do vztahu kecat. Všichni vědí, co je správné. Ale co je pro vás osobně nejlepší, víte jen vy sami. Takže vyslechněte druhé, ale zařiďte se podle svého (srdce a rozumu). Výjimka platí v případě, kdy někdo chodí s kriminálníkem, alkoholikem, zhýralým rockovým muzikantem nebo notorickým děvkařem. Pak jí (mu) kecejte do vztahu všichni.

Jít na večeři s bývalým je průšvih. Jít tam po de