Ještě je stále čas, naštěstí… (Vyzkoušely jsme)

(Boh) Nedávno jsem byla na přednášce Zdeňky Jordánové  na téma “Ještě je stále čas.” Její knihy jsem nečetla. Nikdy se ke mně nedostaly v pravou chvíli, přestože jsem je ostatním kupovala k narozeninám nebo Vánocům. Ale tak to někdy je. Kovářovic kobyla… Nejsem ezo- ani biočlověk. Biozeleninu, biomaso a mléko z farmy konzumuji, protože mi to chutná, a ne proto, že bych měla nebo to bylo fashion. A Vesmírný objednávkový servis čtu v péřovce s pravou kožešinou, zatímco čekám na tramvaj. Jo, nosím mrtvoly a používám kondicionér. Proto jsem byla trochu nesvá z představy, že se stanu součástí ezodavu. “Hlavně nezvedat ruce a nic nevykřikovat,” prosila jsem Vesmír.
   Přišly jsme dřív, a tak jsem se usadila v komunistickém sále hotelu Pyramida a začala pozorovat ostatní. Jedna ezo, jedna bio, támhle kráčí pořádná designová (hurá), dále jedna kamínková Guessová (no páni, fakt?!), pan architekt, pan manžel, paní právnička, slečna studentka, sportovkyně (super teplákovka, go girl go!), přítel s přítelem, maminka s miminkem (si dělá legraci?!to dítě to nezvládne), lidé, co mají kožené kabelky i brašny spíchnuté z indiánské deky a tomu všemu přednáší Jordánová. Neculí se jako na plakátech, je milá, vtipná a říká úžasné věci. Nebudu přepisovat vše, co bylo řečeno, to si raději kupte její knížku, nebo počtejte, až vám ji daruju. Chci jen napsat to, co ve mně po čtrnácti dnech zbylo a doufám, že i navěky zůstane. 

1. Naštěstí, naštěstí si za většinu věcí v životě můžeme sami. Naštěstí. (Úlevné Uffa). Takže pokud chceme něco změnit…tak naštěstí můžeme. Můžeme buď změnit situaci, nebo postoj. Naštěstí.

 2. Lidé se zbytečně prudí. Něco chtějí a pak, když to mají, nejsou spokojení, protože to neodpovídá tomu, co si představovali a pořád se prudí a pak prudí i ostatní. Jenže naštěstí, naštěstí je jen v jejich režii, jak to všechno bude. Naštěstí. A naštěstí je i v mé režii, jestli budu jejich nesmyslné stěžování poslouchat a účastnit se pruzení nebo ne. (To druhé je správně. NEBUDU!) 

3. Musím přiznat, že mě přednáška opravdu ovlivnila a několik dní poté jsem uslyšela sebe samu, jak jsem namísto  chlácholení: “To je blbý,”  asertivně položila přímou otázku: “A co vlastně doopravdy chceš?”
   Když se totiž člověka zeptáme, co chce, například ve chvíli, kdy si stěžuje na nevymalovanou předsíň, zjistíme, že nechce mít vymalovanou předsíň, ale že chce donutit manžela, aby vykonal to, co slíbil (samozřejmě pod nátlakem). Čili chceme, aby nás manžel poslouchal. Ta předsíň je zástupný problém.
   Naštěstí mohu kamarádce pomoc předsíň vymalovat nebo ji poslat do háje, když nebude chtít změnit situaci ani postoj. Ono vykecat se je super, ale všechno má své meze. A naštěstí, naštěstí můžu většinu věcí ve svém životě změnit sama. „Takže s předsíní ti pomůžu, s neposlušným manželem ne. Ale můžeš k němu změnit postoj, kočí, víš? Ty taky nejsi dokonalost sama…“

 A poslední moudro, které předávám tak jak jsem to pochopila a slyšela já. Někdo jiný si možná odnesl úplně jiné poznatky. 

4. Nikdy není pozdě. Ještě je stále čas! Vždycky máme šanci na změnu. Situace nebo postoje.

PPS: 5. Taky jsem se dozvěděla, že vše se v našich životech děje tak, jak má. (Tak ale to je jedno velké úlevné UFFA!) Nebo alespoň tak, jak my sami vnitřně chceme, protože kdyby se nám něco opravdu, ale opravdu nelíbilo, změnili bychom to. Takoví totiž jsme. (Aha!) Když nám o něco opravdu jde a něco chceme, jdeme si za tím jako ohaři. To ostatní jsou jen kecy pro diváky a pro naše ego. “Činy jsou podstatné. Naštěstí,” řekla a vymalovala kámošce předsíň.