Krásný průšvih

(FF) Je neuvěřitelné, co všechno si my ženy dokážeme namluvit. Myslím, že muži to tak nemají. Rozhodnou se pro to (pro ně) nejlepší, za tím si jdou a to si vezmou. A mezitím se baví. My jsme schopné si pořád něco namlouvat a barvit si všechno narůžovo. Když přijde na lásku, chovají se jindy rozumné a úspěšné právničky, novinářky, designérky i hudebnice jako smyslů zbavené.
   Klidně si začneme s ženatým mužem, patologickým nevěrníkem nebo nedostupným cizincem a říkáme si, že zrovna MY budeme ta výjimka. Že zrovna náš příběh je výjimečný a dočkáme se šťastného konce (prstenu Trinity od Cartiera nebo vlastně čehokoliv, co nekončí pláčem a ubulenými nočními telefonáty s kamarádkami). 
   Pořád všechny ty nehezké věci omlouváme, vytváříme si hypotézy, které analyzujeme s ostatními, a pokud ostatní mají rozum a mají nás alespoň trochu rádi, varují nás, i když se nám to nelíbí. Vidí průšvih, který se nám zatím zdá krásný. Možná je to, jak říká Bohyně, jako s dítětem a kamny. Ví, že se spálí, bylo varováno. Ale kamna jsou tak teplá, přitažlivá a je u nich tak dobře… Dokud se nespálíme na vlastní kůži, neuvěříme. I kdyby nás varovali sami andělé. Je hrozně těžké odolat. Je hrozně těžké si nic nenamlouvat. Nelhat sami sobě. Udělat pro sebe tu správnou věc. A pak jen doufat, že příští kamna budou mít tu správnou teplotu.