Ve dvaceti a ve třiceti…aneb 20 vs. 30

(Boh) Nedávno jsem zažila pocit vyrovnanosti. Onen zlom kdy se člověk tak zvláštně zklidní a kdy je najednou schopen některé věci rozumně vyřešit a jiné naopak neřeší vůbec. Poslední dobou mi dochází, jaký je to velký rozdíl mezi dvacetiletým já a současným stavem, naoko věčně tápající třicátnice. Najednou se v mém životě objevily priority, o kterých jsem slyšela jen z doslechu a nad kterými jsem ohrnovala nos.
   Když je vám dvacet, tak toužíte po někom, jako je James Dean, po klukovi, co je nezávislý a co si dělá co chce. Ale když je vám třicet, sníte o někom, kdo bude dělat to, co chcete vy. Prostě máte těch nafoukaných nespolehlivých frajírků prostě dost. A neznamená to, že nutně musíte začít randit s padesátníkem, protože věk není záruka zodpovědnosti. Jen zkušeností. Přestanete si kupovat hromadu laciných kabelek, ale šetříte na opravdu kvalitní skvosty, které něco vydrží. Chcete hodnotu a ne jen klouzat po povrchu.
   Když je vám dvacet, nezávislé a syrové filmy s titulky jsou pro vás zajímavé, vzrušující a podnětné. V přítmí svého pokojíčku hltáte azerbajdžánský film o homosexuálních důchodcích, který běží na ČT2 a přijdete si neuvěřitelně intelektuální. Ve třiceti máte za sebou první úmrtí svých bližních, několik ošklivých rozchodů, možná už nějakou tu operaci, závažné nemoci svých rodičů a pár vyhazovů, takže poslední po čem byste toužili, je sledování cízího utrpení. Už na to nemáte sílu ani náladu. A stejně tak je to s odbojem. Ve dvaceti jsem vyvěšovala tibetské vlajky, terorizovala okolí tříděním odpadu a nevynechala jedinou demonstraci. V současné době se zmůžu leda tak na ten odpad a sem tam podepíšu nějakou petici, protože momentálně vedu permanentní odboj za svůj zadek, o který se mi už rodiče nestarají, tak jako ve dvaceti. 
   Když už jsme u těch rodičů, je velmi zajímavé, že jedině postoj k nim se moc nezměnil. Stále kroutíte hlavou nad tím, jak se to mohlo stát, že zrovna vy máte TAKOVÉ rodiče. Ve dvaceti si naštvaně říkáte, „kdy tohle všechno skončí“, ale až ve třiceti vám konečně dochází, „že nikdy“, a proto si pořídíte děti, které jim předhodíte, abyste měli na chvíli klid a třeba se s partnerem pomilovali. Sex je totiž ve třiceti mnohem zajímavější. Sice vyprchal pocit vzrušení a důležitosti, ale ten byl nahrazen něčím příjemně známým a úžasně intimním. Ve dvaceti přemýšlíte s kým a jak se vyspíte, jaké to bude a kdy to bude, co budete říkat a jak se k sobě potom budete chovat. Ve třiceti je vám to úplně jedno. Prostě to uděláte a následky (ne)zodpovědně řešíte až pak. 
   Trapnost za těch třicet let už dosáhla několikrát kulminačního bodu, takže je vám spousta věcí fuk. Nezpronevěřujete se svým hodnotám a pořád čtete Dalajlámu, jen už to tolik neprožíváte. Na druhou stranu, nevěřím, že někdo ve dvaceti Dalajlámu opravdu pochopí. Na to musíte být opravdu dospělí. A o tom to celé je. Dospěla jsem. A víte co, není to vůbec nudné, protože ten dosud neznámý pocit vyrovnanosti je velmi, ale velmi vzrušující!