(FF) Příjemné pracovní povinnosti mě v sobotu zavály na parník. Potkala jsem Američana, který dělal ředitele velkého státního podniku a potom se rozhodl, že nemá cenu bojovat s větrnými mlýny, pořídil si starý dům u Slap a užívá si projížďky ve starých autech. Rozumný přístup, udělám to taky. Potkala jsem i holku, která si zatím přivydělává jako hosteska, ale jednou bude novinářkou. Připomněla mi mě samotnou před šesti lety, s leskem v očích a nadějí, že přijde na opravdové kauzy, tak jsem jí s úsměvem popřála hodně štěstí. Ale o tom psát nechci. Zpáteční cesta trvala čtyři hodiny. A co můžete dělat na lodi, když neobdivujete přírodu, nemáváte lidem z vlaku a nesníte při příjemné hudbě na přídi? Ano, pijete. A tak jsme pili a pili. A pak jsme se na palubě sešly jen my ženy, zatímco muži si v podpalubí vyprávěli o hlavách mrtvých zvířat, samopalech a kozatých servírkách. Ani my jsme neprobíraly Kierkegaarda. Probíraly jsme, what a surprise, muže. Manželky a já. Nezařazená.
Manželka číslo 1 nám svěřila, že už by se znovu nevdávala, že má po třiceti letech starání se o někoho touhu být svobodná a dělat si, co chce. Manželka číslo 2 si naopak přeje dítě a mít se o koho starat. A já? Nezařazená a v podstatě sama, po spoustě let randění a víceméně povedených vztahů jsem oscilovala mezi těmito dvěma možnostmi. Svoboda verus závazky. “Možná by sis neměla hledat někoho, kdo vypadá jako Alain Delon,” říkala mi Manželka číslo 1. “Samozřejmě zamlada,” uchichtla se. “Možná bys měla dát šanci někomu, kdo tě nebude hned na začátku šíleně přitahovat, a třeba budeš překvapená, co se z toho vyvine.” Možná. Pravda je, že jsem zkoušela dát šanci zahradníkům i newyorkským chirurgům, krasavcům i mužům, co okouzlovali jinak než vzhledem, sportovcům i kavárenským povalečům. Co 
teď?
“Randím už celé roky, tak kde sakra je?!” měla jsem chuť zařvat po vzoru Charlotty ze Sexu ve městě do tmy, kterou osvětlovala jen nasvícená paluba s tančícími (jak jinak než) páry. A co z toho všeho vyplývá? Na parníku nepijte víc, než je zdrávo. Starejte se jen o ty, o které opravdu chcete. A když něco nebo někoho nemůžete najít, nechte to (ho) ať si vás najde sám.
Když chceme něco, co jsme nikdy neměli, musíme udělat něco, co jsme ještě nikdy neudělali!
Dvě třicítky na Bloglovin´
-
Nejnovější komentáře
Dvě Třicítky na blogerkách
Sháníte zajímavé boty? Zkuste Josephine!
We And The City - Dvě Třicítky Ve Městě 
Chybička: Svoboda verus závazky. Jinak je snad dobré projít si vším možným a potom vědět, co tedy chci.
Fatalko, hledej a drž se hesla Zkusit se má skoro všechno. Něco mi to připomíná: taky mi nejdou “ty koncovky” . Nicméně, kdy se pozná, že to není ten pravý? Nebo obráceně : kdy se to pozná, že je to ten vysněný? Myslím, že časový úsek “poznání” je relativní. Držím palce. Hlavně se bav. Ono to klapne. Dámy pište! To vám jde krásně! Bavíte už docela slušnou řádku lidí.
Tak tak, všechno jednou bude. Aspoň tomu věřím. Kdybych tomu před pár lety nevěřila, tak bych se asi v houfu všech svých bez výjimky zadaných spolužaček zbláznila, protože jsem do té doby nezavadila o nikoho. Ale o nikoho, rozumíte? Jakože do 20 naprostý neposkvrněný singl. No, a pak jsem ho potkala. A bylo.
Verunka
To je tak krásný, asi budu plakat… Velmi inspirující!(Boh)
Ech, to nebyl účel. Někoho rozesmutnit ani si vyžádat lítost. Prostě to tak je/bylo. A jsem každopádně ráda, že teď už je to jinak. A za chvíli to už zase může být jinak… no ne? :)
Ne, ne, to bylo dojetí a ne lítost. Takový ten pocit, jako když hrdina, který nešel s prodem na konci filmu získá všechno právě proto, že nešel s proudem a stál si za svým, věřil v sám sebe a nespokojil se s něčím docela přijatelným, nicméně si počkal ta to nejlepší a správné. Takže žádná lítost, ale RESPEKT! Velmi opravdové!
Aha, tak to je ještě trochu jinak. Žádný hrdina, vše pramenilo z nedobrovolnosti. Přece jen, ošklivá káčátka nebývají vprostřed té pozitivní pozornosti. ;)
Ale dost o mně. Beztak se jednou objeví ten pravý pro každou z vás. Možná je to nevýhoda, ale já to vidím spíš jako výhodu, že víte, co chcete, nebo přinejmenším víte, co určitě nechcete, a to je dobře. Ten, kdo se spokojí s čímkoliv, podle mého nemůže být dlouho šťastný.
Ale ošklivé káčátko je hlavním hrdinou všech romantických filmů, ne? :-)
Fatalko, však on přijde. Já jednou také takto beznadějně zařvala: “kde je sakra ta má polovička! Už jsem připravená ho potkat!” No a byl tam, v Brně :) Ted je u mě v Praze :)