Odhalení – část první

(Boh+FF) Asi nemá smysl více uvádět fotografie, které vznikly díky talentované fotografce Ceranně. Chceme jí ještě jednou poděkovat za trpělivost, kterou měla (především s živou a ukecanou Bohyní) a doufáme, že se dostane na školu, která jí umožní větší umělecký rozvoj. Držíme palce, Aničko!
   Nechtěly jsme už zůstávát inkognito, protože se za sebe (ani jedna za druhou) nestydíme, ale bohužel jsme neměly fotky, které by ladily s ideou We And The City. Dvě Třicítky se prostě nemohly představit jako uštvané poběhlice, které někdo vyfotil na firemním večírku. (Tak totiž většinou naše fotky působí, ku radosti jiných, kteří si je dokonce stahují…jak jsme měly tu čest zjistit. Ale stalkerům se budeme věnovat jindy:-)
   Fotilo se dva dny, po celé Praze, v několika outfitech a s několika vypůjčenými doplňky od naší kamarádky Kněžny. Bez ní bychom nebyly tak posh, takže i jí děkujeme z celého srdce, především za důvěru, se kterou zabalila svůj šatník a s klidným srdcem nám ho předala. (Jak se později dozvíte, my tak klidné už nebyly…) 
  
   Vše začalo v Louvru, kam Bohyně dorazila s hodinovým zpožděním, ale byla krásná. Což bylo nejdůležitější. Bohužel i když je Louvre překrásný a opravdu v něm trávíme sobotní rána, se světlem to nebylo nic moc, a tak vzniklo jen pár fotek a běželo se dál.

Takhle vypadáme, když předstíráme, že píšeme v Louvre blog.

Další štací měla být Slavie, ale bohužel s personálem to bylo k uzoufání a v poloprázdné kavárně nám nedovolili přisunout židli od jednoho stolečku k druhému, což se nás dotklo. (Jak jinak) A díky tomu vznikly fotogafie z mostu a taky z kavárny v Nové scéně Národního divadla.

Tahle je asi nejhezčí. Opravdu se povedla. Narozdíl od následujících…

Zde je názorný příklad toho, kterak Bohyně neví, že se na fotkách lidé opravdu nesmějí, ale jen předstírají smích a že se opravdu nechodí, ale jen stojí v pozici, která chůzi připomíná. Prostě celkově je to všechno statické, což u ní nějak nefunguje. (Samozřejmě, kdyby Fatalka nebyla tak vtipná, možná bych i působila mile, ale takhle vypadám, jako bych stála na kabelu s vysokým  napětím. Pracovně tomu říkám škleb šťastného opičáka…)

Poslední zastávkou byla kavárna v Nové scéně Národního divadla. Tam jsme došly k několika zjištěním: že šťáva z červené řepy je moc dobrá a prý i zdravá, že cikánská cimbálovka může být hlučnější než Metallica, zvlášť když sedíte příliš blízko, a taky že zřejmě nevadí, že s nikým nechodíte, stačí si totiž najít pár, se kterým je vám dobře a hned je po problému.

Závěrečná fotografie, prvního dne.
Pokračování dodáme za týden… (dřív to totiž asi nestihneme)